Absolutní vítězství na Velké ceně uranových dolů 1977
[Text: Jan Bachmann]
Jan Fekech se narodil na Slovensku v Povážské Bystrici. Sportovat začal už v šesti letech a stal se mistrem Středoslovenského kraje v plavání. Závodně plaval tři roky a oddíl plavání v Povážské Bystrici patřil k nejlepším na Slovensku. Jako brankář hrál fotbal za žáky a v žákovských a dorosteneckých letech se závodně věnoval také hokeji. Když ho při zápase se Žilinou zranění na ledě vyřadilo na dlouhou dobu z hokejových tréninků, začal pokukovat po činkách. Více začal cvičit na vojně, kterou trávil první rok v Olomouci a druhý rok v Prostějově.
Po vojně v roce 1970 si Jan podal žádost o práci v mezinárodní přepravní společnosti Čechofracht, tato varianta ale bohužel nevyšla, a tak podepsal na jeden rok brigádu v uranových dolech v Příbrami, kde si s partou kamarádů se zájmem o cvičení vybavili posilovnu v malé místnosti, kterou jim poskytla ředitelka místní ubytovny paní Brodská. S pár nadšenci ji svépomocí vybavili základním náčiním a začali posilovat. Trvalo pár let, než se s oddílovými kolegy Komárkem, Bachcevanidisem, Poláčkem, Erdelyim a Vashekem rozjeli závodně, později přibyli bratři Zachrdlovi, Boar, Procházka a další. Měli, jak říká Jan, skvělou partu cvičenců. Žádné dohadování a vzájemný respekt. Pár borců včetně Jana si udělalo i trenérské zkoušky.
V roce 1975 uspořádali k 30. výročí osvobození první soutěž, a to okresní přebor. O rok později se Jan rozhodl zůstat v Příbrami a odstartoval svoji soutěžní kariéru, během které se stal 5x mistrem Středočeského kraje a obsadil 6. místo na mistrovství ČSSR. V místním geologickém ústavu pracovala krásná žena Efrosina, která byla řeckého původu. Stala se Janovou manželkou a jsou spolu dodnes. Jeho paní mu velice pomáhala s choreografií při pózování a s volnými sestavami. Jan pózoval zásadně na řeckou hudbu a vzpomíná, že o jeho choreografii projevil velký zájem i Petr Stach.
Vladimír Vokner, Petr Stach, Petr Riška a Jan Fekech (zleva) na Mistrovství ČSSR ve sportovní kulturistice 1976 v Jihlavě
Jan dosáhl při výšce 173 cm a váze 81 kg rozměrů bicepsů 47 cm, hrudníku 135 cm a stehen 68 cm. Barvu na tělo si buď míchali sami, nebo používali z Polska tělovou, jak se dalo. Plavky byly předepsané 10 cm široké. Od dalších 2 - 3hodinových tréninků v posilovně ho neodradila ani tvrdá práce v dolech v hloubce 1600 metrů, což byl evropský rekord. Tohle už si dnes málokdo dovede představit. Z cviků miloval cvičení na hrazdě, a i když podotýká, že nemohl zanedbávat žádnou svalovou partii, přesto nejraději cvičil prsa a nohy. Ramena byla z těžké práce v dolech unavená, přesto se s tím musel nějak vypořádat. Co se týká stravy, jedl denně 1 kg masa, 3 kostky tvarohu, hodně šunku, vejce a ovoce. Žádný alkohol a dost omezoval chleba.
Velice rád vzpomíná na reprezentaci společně s Dušanem Dudášem v NDR ve městě Dessau. Byl s nimi i Robert Dantlinger, který tam měl exhibiční vystoupení, a odměnou jim bylo nadšené německé publikum. Rád vzpomíná na soutěže u nás a kolegy, zejména na Antona Holiče. Pěkný přátelský vztah měl se Staškem, Jastrzebským, Kulovaným, Tlapákem a Horkým. V letech 1975 - 1981 se stal pod vedením Jaroslava Matise oddíl kulturistiky Baník Příbram, který založili, nejúspěšnějším oddílem Středočeského kraje, a to díky soutěžním úspěchům Fekecha, Zachrdly, Komárka, Bureše a Bachcevanidise. V roce 1980 ho pozval Petr Butze do Drážďan na mezinárodní závody, kde Jan zvítězil a "Takis" Bachcevanidis a Jiří Zachrdla byli stříbrní. A protože se ještě dělaly v rámci soutěže povinně bench-pressy, hodí se připomenout také pěkný výkon juniora Zachrdly 160 kg.
V roce 1980 se legálně odstěhoval do Kanady, kde žije dodnes. V Torontu pracoval jako právní asistent v jedné právnické kanceláři a jako programátor CNC strojů. Do té doby nebral vůbec žádné doplňky stravy ani vitamíny, pouze si vyráběl šťávy z ovoce a zeleniny. První a jediný doplněk začal užívat až s příchodem do Kanady, a to protein Weider. V Kanadě se seznámil s Mohamedem Makkawym, který si Jana sám vybral jako sparingpartnera. Mohamed vyžadoval disciplínu a nikomu nedovoloval ani společné foto. Byl tehdy ředitelem Super Fitness v Torontu. Mohamed hodně uznával československou kulturistiku a vzpomínal na Veselého, Stacha a Dantlingera. Při cvičení byl Makkawy zastáncem většího počtu opakování, ne však do maxima, a co se váhy týče, nebyl zastáncem zvedání těžkých vah, ale cvičení čistě a s požitkem.
Jan vždy tento sport dělal s láskou a čestně. Velice si váží plaket, medailí a diplomů, které vybojoval u nás v ČSSR i v Kanadě. Jan se stal mistrem Ontaria 1986 a sportovní kariéru mu překazila až vážná nemoc, kterou díky vůli a podpoře manželky překonal. Dodnes sportuje, ale už jen rekreačně.
V roce 2018 se setkal na Toronto Pro Supershow s naším úspěšným handicapovaným závodníkem Danielem Minsterem, a když ho vezl na hotel, kde byl ubytovaný, potkal na hotelu Ronnieho Colemana, se kterým měl možnost si popovídat, a byla z toho zajímavá sportovní debata.
