Nasser El Sonbaty
- rozhovor (VI.)

Návrat na soutěžní pódia už Nasser El Sonbaty rezolutně odmítá. Přesto na některé okamžiky své bohaté kariéry rád vzpomíná. To jsou krátce nastíněna jen některá témata, o kterých je šestá část rozhovoru. Předchozí části pak najdete zde (stačí kliknout na příslušný odkaz): první část, druhá část, třetí část, čtvrtá část, pátá část.

Co dělají někteří profesionální kulturisté, aby si vydělali peníze a mohli dál pokračovat v cestě za svými cíli?

Svěřím vám svoji osobní odpověď, která pramení z toho, že znám kulturistiku velmi dobře. Ještě nedávno nedostávali kulturisté za jedenácté místo na Olympii (Super Bowlu kulturistiky) žádné peníze. Být jedenáctý nejlepší na světě a nedostat za tento úspěch žádné peníze? Naštěstí se to již změnilo poté, co se pár kulturistů ozvalo. Většina kulturistů (amatérů i profesionálů) nemá smlouvu s žádnou firmou, od níž by dostávali pravidelný příjem. Někteří mají smlouvy, ale většina z nich nedostává peníze, ale doplňky. To je dobré na začátku, ale špatné pro někoho, kdo je na špičce. Nemluvím o amatérech, ale o profesionálních kulturistech. Mimochodem, být amatérským mistrem světa je fantastický a obrovský úspěch, ale být šampiónem mezi profesionály (například vítězem Arnold Classic) je úplně odlišná věc. Je to rozdíl jako den a noc. Když jsem skončil na svojí první Olympii v roce 1994 sedmý, byl jsem dost šokován, že jsem nedostal žádnou nabídku na smlouvu. Bylo pro mě dost překvapivé, že jiní, kteří skončili na horším místě než já, měli smlouvy. V zoufalství jsem kontaktoval mnoho firem vyrábějících doplňky výživy, ale nedostal jsem žádnou kladnou odpověď. Tehdy jsme si oba s manželkou mysleli, že bychom se měli vrátit zpátky do Německa a já bych si měl najít normální práci, abych nás zajistil (v listopadu roku 1992 jsem ukončil studium na univerzitě v Německu). Nesoustředil jsem se tedy plně jen na kulturistiku. Po strávení dalších nákladných měsíců v Kalifornii jsem se konečně setkal s Joem Weiderem, který mi nabídl a dal jednoroční kontrakt. Bylo to naléhavé, potřeboval jsem pomoc. Od té doby jsem zaznamenal obrovské zlepšení a kontrakt se prodloužil na čtyři roky v řadě, než byl opět obnoven. Takže jsem se nakonec v roce 1994 přestěhoval do Kalifornie. Musím říct, že kontrakt nebo přesun do USA z vás neudělají skvělého kulturistu. Musíte být dobří již předtím, a to jsem byl. Zvedat činky v Americe není o nic lehčí než jinde ve světě. Ale samozřejmě je o vás větší zájem a smlouva vám umožní věnovat se kulturistice na sto procent - když tomu chcete dát všechno. Je určitě mnohem těžší získat kontrakt, když nejste původem z Ameriky.

Ale vraťme se zpátky. V profesionální kulturistice závodí mnoho mužů i žen. Řekl bych, že 95 procent těchto profesionálů musí vzít práci, která nesouvisí s kulturistikou, aby si zajistili živobytí. Mají různá zaměstnání, dělají nonstop osobní trenéry, prodávají různé věci na internetu, dělají eskort servis nebo prodávají drogy a steroidy. A pro ženy je situace ještě mnohem horší (mnoho z nich dělá dominy nebo wrestling na hotelových pokojích). Je jen několik závodnic, které mají pěkné smlouvy díky jejich dobrému uplatnění v obchodě a skvělým soutěžním výsledkům v kulturistice, bodyfitness a fitness. I mezi amatéry se najde pár jedinců, kteří mají finanční kontrakt. Ale jen výjimečně. Smlouvy, které dostávají závodnice, jsou finančně méně výhodné než jejich mužských kolegů. A nakonec přijde stejně problém, že se jim smlouvy neobnovují. Jedním slovem, většina závodníků a závodnic v kulturistice žije na hraně a není mnoho těch, kteří by si mohli dovolit životní styl jako fotbalové nebo basebalové hvězdy. To je velmi smutná realita. A aby toho nebylo málo - dokonce i když máte smlouvu nebo jste bohatí - když nemáte genetiku od Boha, nedotáhnete to dnes na špici. Peníze můžou pomoci a pomáhají, ale nezmění strukturu vašich svalů a kostí. Jestli věříte, že s více penězi si můžete dovolit více lepších drog a steroidů ke změně, kterou potřebujete, jste totálně vedle. Často kritizuji závodníky, dokonce i vítěze Mr. Olympia. Ale současně jsem si vědom, že tito lidé jsou ti nejlepší z nejlepších na světě. Také by s větším množstvím peněz nemohli udělat jinou postavu. Můžete jít jen tak daleko, jak vám dovolí DNA, což zjistíte pomocí pokusů a omylů, účastí na mnoha soutěžích. Každý může nabrat svaly, ale většina lidí se může dostat jen na určitý stupeň svalové hustoty a rozvoje. Drogy a peníze to nemohou změnit. V průběhu doby, kdy jsem byl u Weidera, jsem dostal nabídky od jiných společností vyrábějících doplňky výživy, kterým jsem neodpověděl nebo je odmítl. Když jsem v roce 1994 podepsal smlouvu s Weiderem, Joe se mi podíval do očí a řekl mi, že dříve či později budu proti němu jako mnoho dalších přede mnou. Řekl jsem mu, že si to nemyslím, a opravdu jsem to nikdy neporušil. Dostal jsem nějaké (dohromady pět) nabídek na účinkování v nízkorozpočtových filmech, které jsem nikdy nepřijal. Raději jsem se chtěl soustředit na to, v čem jsem byl dobrý, než se stát jedním z 500.000 nezaměstnaných herců v oblasti Los Angeles. Z oboru kulturistiky nevzešel žádný konstruktivní návrh, podnět, nabídka nebo obchod.

Mezi vším, co jsi za ta léta v kulturistice zažil, existuje jeden výjimečný moment, který si budeš vždy pamatovat?

To se opravdu nedá říci, protože nedokážu změřit následný úspěch. Rád bych odpověděl více komplexně. Na některých soutěžích jsem vypadal lépe a skončil hůře. Na jiných jsem nevypadal tak dobře, ale umístil jsem se lépe, protože někteří moji soupeři také neprezentovali nejlepší formu. Například se nedá zhodnotit, co je "lepší" - jestli druhé místo na Olympii 1997, vítězství na Arnold Classic v roce 1999 nebo třeba fantastická odezva britských reportérů, když jsem postavou a formou znovu porazil Doriana Yatese (papírově samozřejmě ne - kvůli rozhodčím a také tomu, že Dorian Yates byl držitelem titulu Mr. Olympia) v průběhu British Grand Prix v Birminghamu. Nebo když mi diváci tleskali vestoje na Olympii v roce 1996 v Chicagu. Také si dobře vzpomínám na soutěž Russian Grand Prix v Petrohradě, kde mi při volné sestavě přinesla pohledná ruská dívka na pódium růži. Těch skvělých okamžiků je tolik, že by o nich mohl být celý náš rozhovor. Cestování po celém světě rozhodně patří mezi mé nejhezčí momenty v kulturistice. Jinak bych nikdy neviděl země, jako jsou Japonsko, Indie, Nový Zéland, Austrálie, Peru, Brazílie, Argentina, Finsko, ani města Petrohrad, Moskva, Dubaj, Hong Kong, Řím, či města a místa v Americe (Aljaška, Havaj, Guam, Portoriko) a Kanadě. V průběhu této doby jsem se setkal také se spoustou skvělých a velmi odlišných lidí z různých kultur. Cestování rozhodně rozšiřuje obzory. V některých případech jsem mohl sledovat, jak se můj vztah s jinými kulturisty zhoršuje nebo zlepšuje, protože jsem měl více času je "studovat" a vidět, jací jsou. Rád bych zmínil, že je těžké se přátelit s ostatními závodníky, protože vám jde o tytéž peníze, stejný titul a také rozhodčí můžou mít vliv na to, jak se díváte na určité závodníky kvůli "dárkům", které dostávají v podobě jejich umístění. Život profesionálního kulturisty je, kromě tvrdých tréninků a striktní diety, jako život rockové hvězdy. Být na různých akcích, které nezbytně nesouvisí s kulturistikou, na večírcích, setkávat se se spoustou krásných dívek a celebrit z jiných oblastí. Největší okamžiky v kulturistice nejsou spojené jen s výsledky na soutěžích a vydělanými penězi.

Co by tě přimělo k návratu do kulturistiky? Soutěžil bys ještě?

Skutečně nemám zájem se ke kulturistice vrátit. Moje poslední soutěž se uskutečnila před dvěma roky. Je v ní příliš málo peněz za prožitou bolest a obětování, kterými si musíte projít - zvlášť když jste to zažíval více než dvě desetiletí. Ani v rozhodování se nic nezměnilo k lepšímu. Stále rozhodují manželské páry, stále platí "já na bráchu, brácha na mě" (existují samozřejmě výjimky), soutěže jsou nadále rozhodnuté už dopředu, noví/nejnovější rozhodčí jsou už naočkovaní těmi zavedenými. A já bych nikdy nebyl posuzován spravedlivě (kvůli tomu, co jsem teď řekl, a také kvůli tomu, co jsem řekl na vrcholu své kariéry). Někdo by mohl říct, že jsem naštvaný, ale já jsem jen realista. Nebudu už dále vystavovat sám sebe diktátorskému zneužívání a manipulaci od duševně prohnilých rozhodčích. Jsem na sebe velmi pyšný, že jsem nikdy neztratil svoji hrdost nebo důstojnost kvůli cílům nebo lepšímu umístění, nikdy jsem nevolal partě rozhodčích, nikdy jsem nepředával žádnému z rozhodčích dárek k narozeninám, abych si zachránil svůj zadek nebo získal lepší umístění nebo byl dodatečně kvalifikován na Olympii. A nikdy jsem jim nevyprávěl, že můj otec je upoután na vozíku, moje matka je nemocná, můj bratr je... nebo, že jsem byl nemocný - jen kvůli tomu, aby mě dali výš. Současně můžu říci, že nemusím sobě, podjatým rozhodčím nebo komukoliv jinému nic dokazovat. Vím, jak jsem dobrý, bez drzosti a arogance. Jsem stále nekorunovaným Mr. Olympia a vždy jím budu. Nepotřebuji falešné pseudouznání od některých podvodných rozhodčích, kteří se soustředí jen na své vlastní postavení mezi zbývajícími členy za rozhodcovským pultem, nebo od jedinců, kteří se prostě jen vezou na vlně. Navíc, moje motivace vystavovat sám sebe je po 22 letech a 66 soutěžích pryč. Mým osudem není se až do konce života ukazovat na pódiu a postavit se sám sobě jen v oblasti kulturistiky. Dobré pro ostatní, ale pro mě ne. Také dieta po dobu 18 let, když započítáte všechny mé soutěže, určitě nepřispívá k dobré náladě, osobní pohodě a vztahům s rodinou, kamarády a cizími lidmi. A už rozhodně nechci jíst další suchá kuřecí prsa a pít obyčejnou vodou se skvělou chutí kousků ledu. Ale naštěstí díky mému přirozeně dobrému metabolismu nemusím držet striktní dietu v mimosoutěžním období - a to teď mám celý rok. Zatím nenabírám tuk. Neexistuje žádné lákadlo, abych znovu soutěžil. A jak jsem se již zmínil, nesoutěžit neznamená netrénovat.

Rád bych se dozvěděl něco více o tvém životě. Připadá mi, že jsi komplexní osobnost. Jaké máš zájmy?

Jdu od jednoho extrému k druhému. Občas rád dělám obyčejné věci, dívám se na televizi, sedím u internetu a pročítám si články o všem možném. Nejsem tradiční čtenář knih. Mojí oblíbenou knihou není Bible a druhou nejoblíbenější není Muscle & Fitness, jak jednou řekl Victor Richards. Také se rád dívám na filmy, raději na akční než komedie nebo nějaké tragické filmy. Rád sleduji Akta X a CSI. Mým nejoblíbenějším filmem je Volný pád s Michaelem Douglasem. Je to film o v podstatě normálním chlápkovi, který je vystresovaný a frustrovaný z prostředí a lidí. Nakonec je tak unavený z celého toho systému a zvyků chování různých lidí, že se začne chovat iracionálně a bláznivě. A také mám samozřejmě rád zvířata a rád si hraji se svým psem Satem. Rád se procházím, navštěvuji různá místa a cestuji. Nemám rád stýkat se pořád se stejnými lidmi. Potřebuji pravidelnou změnu ve všem. A rozhodně se nerad kdekoliv bavím nonstop o kulturistice a nerad trávím čas s lidmi, kteří se zajímají jen o svůj vzhled. Stejně tak neholduji trávení času jen s intelektuálními pitomci. Nemám příliš v oblibě chodit na masové akce, jako jsou velké rockové koncerty nebo basebalové, popř. fotbalové zápasy - příliš mnoho lidí a příliš mnoho zbytečného stresu. Jak jsem již řekl, není to o tom, že bych neměl rád jen jednu konkrétní věc, konkrétní klub nebo bar a konkrétní prostředí. Nerad se obklopuji lidmi se stejným charakterem. Také nemám žádnou konkrétní oblíbenou věc - jako Flex Wheeler, o kterém jsem jednou v magazínu Flex četl, že rád běhal nahý se svou ženou na opuštěném ostrově.

Jaké jsou nejneobvyklejší žádosti, které jsi dostal od fanoušků?

Je spousta věcí, které bych mohl jmenovat. Věci, které zní neobvykle pro průměrné jeidnce, kteří mají průměrnou práci, průměrné touhy a průměrné životy. Dostal jsem od svých fanoušků všechny možné druhy žádostí, ale raději bych nechtěl nyní být příliš konkrétní. Jinak by to vypadalo, že mě to příliš překvapuje. Ale fanoušci jsou fanoušci. Obecně řečeno, nejneobvyklejšími požadavky jsou otázky ohledně steroidů typu "sestav mi program, protože chci být velký/vyrýsovaný tak rychle, jak je to jen možné a bez diety". Nebo chtějí být velcí, ale ne tolik jako já. Vždy přemýšlím a občas řeknu něco jako: "Tohle tě opravdu nemusí trápit." Co opravdu nesnáším, je, když mi píší ti, co mě nemají rádi a nemají rádi kulturistiku, blbosti a hloupé připomínky a poznámky. Hloupé věci jsou pro mě například: "Kolik lidí současně dokážeš zmlátit?" nebo "Jsou lidé jako ty impotentní?" Můžu jen odpovědět takto: "Půjč mi svoji ženu nebo přítelkyni, já ji zkusím a ona ti zítra večer řekne, jaké to bylo." Ale ve všech případech nechtějí riskovat.

Hodně lidí se také snaží být zábavnými a říkají, že by si se mnou chtěli zkusit páku, což nemá s kulturistikou nic společného. To se mi stává na kulturistických soutěžích i kdekoliv jinde v běžném životě. Když jde o dívky, je mi to jedno. Ale když s tím přijdou nějací chlápci/číšníci v restauracích a barech a náhodní lidé se skrytým pocitem méněcennosti... myslím, že by jim už nepřišlo tak zábavné, kdybych jim při páce zlomil ruku nebo vykloubil rameno. Což neznamená, že bych neměl smysl pro humor, ale když se s tímhle setkáváte dennodenně dvacet let, už vám to tak zábavné nepřijde. Je to jen nepříjemné a obtěžuje to.

Také otázky, kolik zvedám, jsou celkem primitivní. Nebo když lidé míchají kulturistiku se soutěžemi siláků a vzpěračů, nebo se mě ptají, jestli jsem boxoval, protože na to vypadám. Dalším příkladem lidského primitivismu a nevychovanosti je - a stalo se mi to už tolikrát - když mě požádají, zda bych jim nepomohl za 10 dolarů na hodinu se stěhováním. A někteří ti lidé určitě ví, kdo jsem. Nebo jestli jim můžu zvednout ledničku nebo televizi. Stěhování nábytku je také práce, ale určitě to není práce pro lidi jako jsem já, kteří jsou "prostě zvyklí zvedat činky" v posilovně. Nejsem vůl, abych pomáhal lidem při stěhování. Zrovna včera se nový soused ptal mého otce, jestli bych nemohl později přijít pomoct jim odnést televizi do jejich domu. Můj otec mu řekl, že takové věci nedělám. Ta osoba se ho pak zeptala, co se stalo, že nemůžu, jestli jsem se nezranil. Podle něho by to mohl být jediný důvod, proč bych to neudělal. Vzpomínám si, že i když jsem byl v dietě, tak se mě lidé na parkovišti u Costco nebo Price Clubu ptali, zda bych jim pomohl naložit jejich těžký nákup do auta nebo náklaďáku. A dokonce i když jsem tam byl s manželkou, která mi pomáhala naložit vlastní nákup, tito lidé mě pořád žádali o podobné věci. Také na letištích mě lidé pořád obtěžují se svými zavazadly. Kdyby mě požádal starý člověk, tak s tím nemám problém, ale jinak...

Takže radši mám emaily s neobvyklými dotazy od fanoušků (jako zápasit s nimi nahý u nich v pokoji, zda se mě mohou dotýkat - tzv. uctívači svalů, nebo jestli jsem svolný k sexu za peníze) než se bavit s "normálními lidmi". Ale nedělám nic jako zápasení s lidmi (ať už oblečený, polonahý nebo úplně nahý), nechat na sebe sahat, eskort servis nebo další věci se sexuálním nádechem - ne pro zábavu a ne pro peníze. Pravidelně také dostávám nabídky na finanční kompenzaci mých služeb. Uvedu příklad: jedna žena mě prostřednictvím emailu požádala o konzultaci. Ale její konzultace představovala placený sex s ní. Požadovala po mně, abych se oblékl do uniformy amerického mariňáka (jaká uniforma by mi asi seděla?) a setkal se s ní na jednom z ostrovů (kde má obrovský dům) u Los Angeles. Detailně mi popsala, co by chtěla, abych s ní dělal. Také chtěla, abych ji při tom nazýval hrubými výrazy a ovládal ji. Udělala smlouvu s úmyslem zaslat mi první část "odměny" na můj účet. Nejdříve mi nabídla 5.000 USD, ale nakonec jsem si řekl o 12.000 USD, které mi po váhání přislíbila. "Určitě to bude stát za to!" napsala v emailu. Poslala mi smlouvu s deseti odstavci a čekala, že ji podepíšu předem. Odstavec, který říkal, že to jsou peníze za konzultaci, další, že je mi víc než 18 let a že na ni nebudu dělat právní nátlak. Ve smlouvě byla také opce na opakování konzultace v případě zájmu obou stran - s dodatečným finančním vyrovnáním. Bavilo mě si v tomto specifickém případě s onou dámou dopisovat. Poslala mi svoje fotky a napsala, že je čistotná žena a že nesmím při líbání používat jazyk, protože ví, že "ti velcí kulturisté jsou nečistí". Nakonec jsem jí přestal odpovídat. Jen jsem chtěl zjistit, jak daleko by zašla.

Jiní chlapci a dívky zase chtěli, abych na pár dní přiletěl do Paříže, na Bahamy, Havaj nebo New Yorku a měl s nimi nakonec sex. Nebo se mnou chtěli lidé poobědvat a zaplatit mi za každý snědený kousek sushi přesně 120 dolarů. A jiní se chtěli dívat, jak souložím s jejich manželkami a přítelkyněmi. Takových je mnoho a mnoho. Ale znovu, tento typ emailů mě neobtěžuje tolik, jako když jsem nonstop kdekoliv tázán na mé jídelní zvyky, soutěžní plány, moji plánovanou soutěžní váhu a drogy. Dokonce ke mně chodili lidé a ptali se mě, proč jsem skončil jako kulturista, když mám vystudovanou školu. Je také extrémně únavné slyšet od lidí zčistajasna, proč nevypadají jako já - buď nemají čas, ale kdyby chtěli, tak by tak vypadali, nebo mají problémy se zády, měli nehodu, nebo se raději budou vzdělávat než mít svaly. Nebo by pak nechtěli kupovat všechno to velké oblečení, které je tak těžké a drahé.

Stále si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl na univerzitě v Německu a v průběhu prázdnin pracoval v Mercedesu u montážní linky, abych si vydělal nějaké peníze. Ale také jsem občas pracoval pár dní nebo týdnů v klubech. Když mě návštěvníci viděli, říkali mi, že by mohli vypadat jako já, ale musí pracovat nebo studovat na univerzitě, takže nemají pravidelný rozvrh jako já, aby mohli trénovat a zároveň pracovat. A když ti hosté/zákazníci věděli, že jsem student, řekli mi, že mám pružný rozvrh, protože studuji a je pro mě snadné začlenit práci a trénink do svého denního režimu. Takže (kromě mě) nikdo skutečně neměl/nemá čas cvičit?

Vidím, že o tobě nikdo nemůže prohlásit, že máš nudný život. Na druhou stranu, jak moc vyčerpávající je být profesionálním kulturistou?

Upřímně, je to hodně vyčerpávající. Poslední tři nebo dva týdny před soutěží jsou nejhorší. Měl jsem problém se sám před tréninkem obléct a po tréninku zase svléct. Moje bývalá manželka a přítelkyně mi musely nazouvat ponožky a boty, hlavně dva - tři týdny před soutěží. Po tréninku nebo dokonce i v jeho průběhu jsem občas padal na kolena. Mám na holeních spoustu jizev od narážení do stojanů a strojů v posilovně při dietě a extrémně nízkém množství sacharidů. Často jsem se také o něco řízl a krvácel. Jiní měli něco proti bolesti a tréninkové partnery, kteří jim podávali činky. Občas jsem po tréninku kvůli vyčerpání nebyl ani schopen hodiny mluvit nebo jsem si hodiny pořád na něco stěžoval. Kvůli nedostatku sacharidů mi byla pořád zima, dokonce i pod horkou sprchou. V noci jsem 15krát nebo 20krát vstával, abych se došel vymočit. V průběhu diety chodíte na záchod mnohem častěji, protože v sobě máte málo cukrů, které drží vodu. Často jsem také posledních pár týdnů spal na podlaze. Kvůli tomu, abych se jen otočil na stranu a mohl se vleže vyprázdnit do bažanta, nemusel vstávat a ztrácet tak další část spánku a síly. Nespavost je normální. Kvůli nedostatku spánku, jídla, tuků a běžných aktivit jste více podráždění a agresivní.

Občas máte deprese. Potřebujete mít vedle sebe správného partnera, který vám pomůže, i když jde jen o to přinést skleničku vody nebo dálkové ovládání. Lidi, které nemáte rádi, budete v dietě nenávidět. Mně speciálně v tu dobu vadila jasná světla, hlasité zvuky nebo příliš hluční a upovídaní lidé. A já nemám čas a trpělivost na hloupé řeči a nedůležité argumenty. Občas jsem se cítil, že se ani nejsem schopný oholit nebo dojít vyčůrat, byl jsem příliš unavený vstát. Ale nakonec musíte vstát, abyste si neznečistili matraci.

Jíst každé dvě a půl až tři hodiny není dostatečné, zvláště když většinou konzumujete protein, který opravdu nemá tolik chuti. Také rychle projde vaším tělem a vy máte brzy zase hlad. Zvedat činky a současně dělat kardio je skutečně vražedné. Dělat jen aerobku, jak to dělá spousta žen, je snadné. Cvičit jen s činkami je také lehké. Ale dělat aerobku, trénovat v posilovně a mít nedostatek kalorií a spánku je opravdu brutální. Dieta vás buď "udělá", nebo oddělá. Je těžké být šampiónem.

Abych si v průběhu přípravy na soutěž (zhruba 12 - 14 týdnů) vydělal nějaké peníze, stále jsem konal exhibice a semináře, až do doby dvou týdnů před soutěží. Je to tak těžké dodržet rozpis jídla a jeho kvalitu. Musíte si brát jídlo s sebou do auta a letadla a vyhnout se tak selhání, když na vás přijdou největší chutě, protože byste začali zadržovat vodu a tuk a v den soutěže byste nebyli ve formě. Vzpomínám si, že Yates, držitel titulu Mr. Olympia, necestoval pět měsíců před Olympií do žádné jiné země, aby byl připraven obhájit svoje prvenství. Nechtěl vůbec riskovat. A nikdy také nesoutěžil na Arnold Classic, protože by nezvládl přijít v odpovídající formě dvakrát v rozmezí pár měsíců. Stejnou věc dělalo spousta jiných závodníků - jako například Shawn Ray, který se nikdy nezúčastnil žádné soutěže European Tour (soutěže v různých evropských zemích hned po Olympii). Ray se obával, že by nebyl schopný udržet formu v průběhu této náročné fáze, která vyžaduje mnoho mentální energie, síly a nezlomné vůle po úspěchu. Nebylo to kvůli tomu, že by si tam Shawn Ray nechtěl vydělat peníze. Všichni víme, jak dokáže být spořivý a jak touží po penězích. Prostě se jen bál, že by nestačil na takové borce jako Vince Taylor, Cormier, Dillet, Levrone, Coleman a mě.

Jednou jsem v magazínu Flex četl hloupý dopis od fanouška, který chválil bývalého Mr. Olympia Ronnieho Colemana, že stále pracuje jako policista (bylo to na začátku jeho šnůry vítězství). Proč byste měli mít další zaměstnání, když jste profesionální sportovec a jste šampiónem? Proč profesionální hráči amerického fotbalu, basketbalu nebo fotbalu také nepracují současně někde v "7 - Elven", obchodě s lihovinami, nákupních centrech, obchodě s látkami, jako vyhazovači v klubech? To dokazuje, že existuje spousta neinformovaných lidí, dokonce i zde v USA a dokonce i v roce 2007, kteří stále nemají ani potuchu o kulturistice. Bez ohledu, zda čtou magazín Flex nebo jiný časopis o kulturistice. Profesionální kulturistika je jedním z nejnáročnějších, nejextrémnějších a nejvíce energii požírajících sportů na planetě. Lidé jsou také překvapeni, když slyší, že my, profesionální kulturisté, nepracujeme osm hodin v kuse jako horníci. Trénovat jednou denně 75 až 120 minut, nebo trénovat dvakrát denně hodinu a půl a k tomu ještě dělat aerobku neznamená pro většinu lidí nic. Často se mě lidé ptají, co kromě kulturistiky dělám. Vím, že naráží na jinou práci. Většinou jim řeknu, že od pondělí do pátku jezdím s taxíkem, večer pracuji jako vyhazovač v místním klubu. V sobotu skáču s padákem, v neděli surfuju a občas cvičím, jdu navštívit rodinu a odpovídám na náhodné otázky.

Jednou jsem řekl Wayneovi DeMiliovi, který sídlí ve státě New York, že se nezúčastním evropského tour (v té době většinou osm soutěží, první byla pět až šest dní po Olympii, která se konala v Las Vegas). V té době jsem nechtěl soutěžit na European Tour, protože jsem již sedm měsíců byl v tomto specifickém roce v dietě (závodil jsem na Arnold Classic i Olympii). Wayne mi řekl: "Jdi tam - stejně nemáš nic lepšího na práci." To nebylo kvůli mně, ale kvůli němu, aby si vydělal peníze tím, že přiveze po Olympii do různých evropských zemí nejlepší kulturisty světa. Jistě, jako kulturista si můžete vydělat slušné peníze, když se umístíte mezi prvními třemi. Ale jako promotér Olympie, kterým byl, bylo jeho cílem dostat do Evropy co nejvíce závodníků, aby vydělal spoustu peněz. Nestaral se o vyčerpání jednotlivých závodníků, o jejich zdraví, odpovídající ubytování a přímé lety z Ameriky do Evropy.

V roce 1996 se začaly u profesionálních kulturistů dělat tzv. "dopingové testy". Nebyly to testy na steroidy, jak byste mohli očekávat. Cílily hlavně na diuretika. Nechci, aby to vyznělo, že steroidy jsou něco jako vitamíny, ale steroidy opravdu nezabíjí. Diuretika zabít mohou, protože stahují vodu velmi drasticky (záleží na dávce a na způsobu, jakým je přijímáte). Momo Benaziza na to údajně zemřel a lidé jako Matarazzo a Dillet museli být hospitalizováni hned po odchodu z pódia, protože vzali příliš mnoho diuretik. Testy na diuretika začaly pravděpodobně na Olympii v roce 1996 a skutečně si nejsem jistý, že byly opravdu provedeny. Nikdy jsem neviděl výsledky mého pozitivního testu a já byl tím jediným, koho chytili. Nikoho jiného. Nikdo jiný nebyl přistižen, protože ostatní používali diuretika, která nebyla na seznamu nebo nebyly výsledky testů nikdy poslány. A jen málo závodníků diuretika nepoužívalo. V každém případě, na velkých soutěžích, jako je Olympie a Arnold Classic, testy pokračovaly zhruba do roku 2002. Ale ne na menších soutěžích v USA a v Evropě na European Tour.

Wayne DeMilia ohlásil také tzv. testy na látky, jakými jsou kokain a nubain. Ale brzy byly tyto testy zrušeny, protože příliš mnoho profesionálů kokain a nubain bere. A oni nechtěli mít více než padesát procent závodníků pozitivních. Pro kulturistiku není dobrou reklamou, když se snaží stát se olympijským sportem. Při té příležitosti jsem Wayneovi DeMiliovi v roce 1996 na setkání závodníků (dva dny před Olympií, což bylo vždy ve čtvrtek) řekl, že podle mě nemá smysl testovat závodníky na tyto látky v USA a netestovat v Evropě. Wayne nebyl z mojí otázky nadšený. Řekl mi, že můžu "dělat cokoliv", co chci. Naléhal jsem na něj ve smyslu, že pravděpodobně "není dobré umřít v Americe - na americké půdě" (v průběhu Olympie), ale je "vlastně v pořádku, když umřete v průběhu nějaké soutěže v Evropě". Tolik o přístupu a péči o zdraví ze strany po penězích lačného Waynea DeMilii v tzv. oficiálně "neziskové organizaci". Testy by snížily příjmy všech lidí, kteří se na pořádání těchto soutěží podílejí. Zisk zvítězil nad zdravím. To je další jasný důkaz pokrytectví "vyšších vrstev" uvnitř organizace.

Ale zpátky k European Tour. Kdybych na tyto soutěže podepsal smlouvu (jako jsem udělal mnohokrát předtím), tak bych jel. Nikdy jsem nevycouval z podepsané smlouvy na Olympii nebo European Tour jako mnoho mých kolegů, kteří měli "rodinné problémy" nebo "těhotnou manželku" nebo náhle "onemocněli". Ale jak jsem řekl - show musí pokračovat. Známá jména na těchto soutěžích v Evropě prodají více lístků, což znamená více peněz pro všechny, kteří mají v podobných soutěžích prsty.

Jak ses vyrovnával s každodenní dřinou profesionálního kulturisty?

Obecně stojí cvičení spoustu času, peněz a energie. Ale je mnohem těžší závodit v kulturistice na amatérské i profesionální úrovni. Cvičit s plným břichem je nepopsatelně snazší. Když nakonec získáte sponzorskou smlouvu, musíte si ji udržet dobrými výsledky, a to pravidelnými, nebo o ni přijdete a dřív nebo později skončíte, protože vám budou chybět peníze a bez nich si nebudete moct dovolit všechno to drahé dietní jídlo a drahé drogy. A pořád musíte platit i všechny ostatní účty jako normální lidé. Když máte děti, jste skutečně na hraně. Jako profesionální kulturista se musíte spřátelit s hladověním. V průběhu předsoutěžní diety máte větší či menší hlad. Nebo vás alespoň chytají chutě. Kulturisté, kteří vám řeknou, že při striktní dietě netrpí hladem, jsou lháři nebo nikdy nedrželi skutečně tvrdou dietu. Na většině soutěží vidíte jen čtyři až šest závodníků, kteří jsou ve velmi dobré formě. Zbytek závodního pole vypadá dobře, ale mimo formu. Důvodem není, že by nevěděli, jak správně dietovat (poté, co na jiných soutěžích vypadali skvěle), ale prostě to nezvládli. Nezvládli držet striktní předsoutěžní dietu; neudělali si kamaráda z hladovění.

Jistě, v některých případech jsou také jiné důvody, proč nepřišli v pořádné soutěžní formě, jako například fyzické vyhoření, nemoc (z problémů, stresu a fyzického vyčerpání) nebo kvůli nedostatku motivace. Jak jsem řekl, na světě není mnoho zaměstnání, při kterých jdete do práce hladoví. A v kulturistice musíte být v dietě striktní až do konce soutěže. Čím výše jste, tím více toho musíte vědět o tréninku a výživě. A dokonce ani geneticky velmi nadaní závodníci si nemůžou v dietě odpočinout. Například já mám v mimosoutěžní formě poměrně kulatý obličej a někteří lidé řeknou, že vypadám v obličeji tlustý. Před soutěží se moje tváře propadnou tak, že lidé předpokládají, že mám AIDS.

Samozřejmě existují i další důvody, proč nemůžete jít na soutěž. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když Flex Wheeler řekl krátce před Olympií 1997, že má zlomenou ruku a nemůže závodit. Ale ve skutečnosti to bylo tak, že prostě nebyl ve formě, protože v dietě podváděl. Byl rozpačitý, že se nedostal do formy včas. Takže lhal a vymyslel si příhodu, že byl společně se svou ženou napaden, když řídil auto v Los Angeles. Útočníci byli pravděpodobně členy asijského gangu a měli útočné tyče. Je dokázáno, že o tom ani neexistoval žádný policejní záznam; také můžete na jednom videu před Olympií vidět Wheelera, jak dokonce nese tou zlomenou rukou galon vody. Bylo to od něho dosti trapné, přijít s takovou nepřesvědčivou příhodou. Wayne DeMilia, který byl v té době v čele profesionální divize, o této Wheelerově lži také věděl a přiměl jej promluvit do mikrofonu před diváky na pódiu Olympie o jeho "utrpení". Wheeler srovnával útok členů asijského gangu na svoji osobu se smrtí princezny Diany, která zemřela při automobilové nehodě. Bylo také velmi legrační, jak Shawn Ray o Wheelerovi prohlásil, že viděl příliš mnoho filmů s Jackie Chanem. Já rozhodně nemám problém přiznat, že na několika posledních soutěžích jsem vypadal špatně. Když podepíšu smlouvu, vystoupím na pódium. Bez ohledu, jak špatný krok pro mě prezentace bude. A nevymýšlím si pohádky a neočekávám sympatie nebo pochopení za mé vlastní selhání.

Zdroj:
bodybuilding.com