Danilo Posunko
Dnešní město Kirovograd bylo původně pevností na jižní Ukrajině, zbudovanou na řece Inhul v bývalém Chersonském regionu. Zde v roce 1750 založili hliněnou baštu St. Jelizaveta, pojmenovanou na počest carevny Jelizavety (jinak Alžběty I. Petrovny). Pozdější hlavní město kozácké Kubáně dostalo jméno Jelizavetgrad. Pak se ještě jmenovalo Kirovo a Kirovograd, to na počest revolucionáře Sergeje M. Kirova, zavražděného v roce 1934 (aby se to ještě víc pletlo, v SSSR po něm přejmenovali město Vjatka na Kirov, z Jelizavetpolu udělali Kirovobad a z arménského Karaklisu se stal Kirovakan). V roce 1991 se město vrátilo k názvu Jelizavetgrad a od roku 2016 nese ryze ukrajinské jméno Kropyvnyckyj.
A tady na předměstí Jelizavetgradu v malé kozácké stanici Lelekivka (když už jsme u toho zeměpisu, napadá mě taky městečko Lelekovice u Brna, kam každoročně 1. ledna jezdíme na putování přírodou kolem Babího lomu) se roku 1885 (podle pravnuka Danila Posunka, Anatolije, to bylo až roku 1889, v knize V. M. Pivkina Silaci kovra stojí rok narození 1892) do rodiny Posunkovy narodil druhý chlapec Danilo.
Měli už staršího Michajla a dceru Darju. Nejmladší Alexej (nar. 1895) také zápasil, ale brzy zemřel. Lidé z okolí později vzpomínali, že Danilo měl trup, paže a nohy mocné jako dubové kmeny, současně však byl rychlý jako sprinter a neuvěřitelně pružný - bez přípravy metal salta i přemety, chodil ve stojce na rukách a udělal též salto nazad s 32kg závažím v každé ruce. Narostl do střední výšky 174 až 178 cm, na vrcholu sil vážil asi 130 kg, kolem hrudi mu naměřili 131 cm, zápěstí 23 cm, stehno 79 cm a rozměry krku, paží a lýtek měl po 50 cm. Takové masivní proporce nabyl bez formálního posilování, pracoval pouze na statku a zápasil, tudíž musel být
naprostým genetickým zázrakem.
Danilo byl chlapec milující přírodu, pole, louky a samozřejmě zvířata. Na statku pomáhal rodičům, oral, sel a staral se o dobytek. Měl rád především koně, protože v Lelekivce se konaly letní tábory Jelizavetgradské jezdecké školy (JJŠ), kde jako hoch často vypomáhal. Na vojnu jej vybrali k potápěčům Černomořského loďstva, kam posílali urostlé ukrajinské brance. V roce 1905 během služby v Sevastopolu se mladý potápěč začal zajímat o klasický zápas. Velkou pomocí se mu stala péče věhlasného cirkusového manažera Ivana V. Lebeděva (v literatuře Ďaďa Váňa, 1879 - 1950), jenž jej naučil technice základních chvatů. Po návratu do civilu se Posunko stal instruktorem zápasu v JJŠ. V roce 1914 se v kyjevském cirkusu uskutečnil ostře sledovaný duel amatéra a miláčka lidu z dolní části společenského žebříčku s profesionálem - mistrem světa Stanislawem Zbyszko-Cyganiewiczem, jehož se obával i sám Ivan M. Poddubnyj. Zápas trval dvě hodiny a oba borci stáli celou dobu na nohách, nikdo nedokázal provést jediný chvat. Dva muži zhruba stejné výšky i váhy, do krajnosti nabití svaly, dva lidští mastodonti se silou zuřivých býků. Posunko však byl mnohem širší v ramenou a masivnější v dolních končetinách. O jeho plecích říkali, že jsou jako сажень косая (latinkou sažeń kosaja), což je stará míra rovnající se vzdálenosti od palce pravé nohy k prostředníčku vzpažené levé paže! No tohle... copak tím asi měřili?
Danilo Posunko
Jelikož car Mikuláš II. a jeho bratr velkokníže Michail Alexandrovič byli fanoušky zápasu, zbavili všechny cirkusové zápasníky mobilizační povinnosti pro první světovou válku a tím jim zřejmě zachránili životy. Na začátku zápasnické kariéry se Posunko uvedl porážkami Gabriela Lassartesea z Francie a černého obra Anastasea Anglia z Martiniku, první souboj s Poddubným v roce 1924 skončil remízou. Dosáhl rovněž nerozhodných výsledků s Klemensem Bullem a dvěma Ivany, Šemjakinem a Zajkinem, tudíž jej mnozí pokládali za druhého nejsilnějšího zápasníka Ruska (po prvním Ivanovi Poddubném). Nerozhodný boj vedl také s gigantem Míšou Borovem (198 cm, 130 kg) a po propité noci dokázal složit velmi dobrého Fedora Kožemjaku.
Na přelomu kapitalistické a socialistické éry se náš silák oženil s dívkou Ulitou, o 15 let mladší, živil se jako instruktor sebeobrany v městském klubu a JJŠ, pořádal tréninkové turnaje a ukázkové zápasy. Na první Jelizavetgradské olympiádě v roce 1923 zvítězil v těžké atletice - v zápase, vzpírání, vrzích a hodech. Ve vsi Lelekivka měl pozici rovnou učitelům a lékařům, takže obdržel k užívání 30 akrů půdy, zatímco členové kolchozu dostali po 60 akrech. Mimo to úspěšně choval ušlechtilé býky. Zatímco Ulita se věnovala domácnosti, Posunko krom zápasů a cestování nedělal nic. Jediné, co pro rodinu vykonal, bylo vykopání sklepa pod domem.
Ale jakým domem - byla to hliněná chajda se slaměnou střechou, za ní malý sad s dubovým stolem a lavičkami, kde šampión jídával. V roce 1927 se Ivan Poddubnyj vrátil
z triumfálního turné po Americe a dovezl pozvání pro dva další zápasníky. Uvažoval o Michailovi Borovovi a Posunkovi, dostal však negativní odpovědi. Borov nechtěl za žádnou cenu opustit rodinu a Posunko řekl: "K čemu mi budou americké dolary, když nemohu žít bez svých býčků? Kdo by se o ně postaral?" Dlužno dodat, že Poddubnyj byl poté silně rozladěný.
Posunko pokračoval v chovu a pěstování zemědělských plodin, během zemědělské kolektivizace (1927 - 1932), kdy byli všichni rolníci nuceni masově vstupovat do kolchozů (kolektivnoje chozjajstvo), však o veškeré polnosti, traktory a dobytek přišel. Tak se ze zámožného statkáře stal kolektivním mužikem, nejvíc jej ale zasáhla absurdní smrt milovaného bratra Michajla.
Začal víc a víc pít, ztrácel sílu a na zápasy jej nikdo nezval. Danilo Gerasimovič Posunko, hrdina ukrajinského lidu, skonal 8. března 1942.
O Posunkovi se zmiňuje spisovatel Viktor Někrasov v novele "V stalingradských zákopech" (Naše vojsko, 1948). Vzpomíná na mládí prožité v Kyjevě ve 30. letech
20. století a píše: "U cirkusu na Nikolajevské ulici stojí houfy kluků, čekají, až vyjde Jan Cikán, a vsázejí se, vyhrál-li dnes Danila Pasuňko, nebo Maska smrti." Nezazlívám překladatelům, že nebyli kovaní v osobnostech ukrajinského zápasu té doby.
Příjmení Posunko možná na Ukrajině psali jako Posúňko nebo i Pasuňko, tím si nejsem docela jistý, Jan Cikán (Cygan) byl zase pseudonym zápasníka Kuksenka s životem naprosto odlišným od Posunkova.
Jan Cygan (Ivan Karlovič Kuksenko)
Narodil se 28. března 1911 ve vsi Tinki Čerkasské oblasti jako Ivan Karlovič Kuksenko. Začátkem 30. let
20. století byl mechanikem na ohromném parním člunu Gruzia, splouvajícím řeku Dněstr. Pro tmavou pleť a černé kudrnaté vlasy dostal přezdívku
"Cikán". Povahou byl šprýmař, postavu měl štíhlou, se širokými rameny (výška 180 cm, váha 90 kg, krk 46 cm, biceps 43 cm, hrudník v nádechu 125 cm, pas 85 cm, stehno 65 cm, lýtko 43 cm), pohyboval se lehce a měkce jako kočka. Miloval sport a snadno si poradil jak s prací, tak s nebezpečnými protivníky. V cirkusu našel svůj osud. Zápasil od roku 1932, díky vrozenému nadání rychle zaujal vůdčí místo ve skupině zápasníků a kvůli tomu jej také zagitovala komunistická strana SSSR. Na koberci uměl podat libovolný chvat tak elegantně, že lidé se chodili do cirkusu dívat především na něho. V roce 1938 obdržel Řád Rudého praporu práce, a protože zápasil také s amatéry, dostal titul Zasloužilý mistr sportu. Jako většina ostatních též předváděl klasická silácká čísla - přes ramena ohýbal železný nosník a na železných drátech vázal kravatové uzly. Za války po vzoru kolchozníka Feraponta Golovatého daroval státu dva tanky T-34, které sám zaplatil. Na věžích bylo velkými písmeny napsáno "Zápasník Jan Cygan (Ivan Kuksenko)". Skonal při automobilové nehodě v Charkově 8. října 1958.
