Lukáš Resler: Na kulturistickém pódiu si splnil sen i s nádorem na mozku

Je tomu pár týdnů, kdy jsem s Matějem Ryšavým a Josefem Adltem natáčel pro talkshow Host Ronnie.cz. Když jsme se ještě dál bavili po natáčení, tak se Matěj zmínil, že připravoval na závody chlapíka, který šel do přípravy po tom, co mu byl zjištěn nádor na mozku. Pro mě něco nepředstavitelného. Proto jsem hned navrhl, že pokud by o tom ten závodník byl ochotný promluvit, tak to s ním moc rád sepíšu. Jen si vemte, že vám objeví tak zákeřný nádor a vás napadne, že se nenecháte zlomit, ale abyste nemysleli jen na nemoc a chemoterapie, tak podstoupíte další extrém, kterým je kulturistická příprava, která navíc není naturální. No a o tom všem a mnohém dalším jsem si povídal s tatérem, kulturistou a srdcem bojovníkem Lukášem Reslerem.

Luky, pro začátek se nám ve zkratce představ.

Lukáš Resler na Golem Classic 2022

Vloni jsi závodil v kulturistice poprvé, nebo už máš předchozí závodní zkušenosti?

Úplně první soutěž jsem měl před dvaceti lety v Týnci nad Labem. Pořádal ji Pavol Jablonický. Byla to amatérská soutěž, kde nás startovalo šest. Žádné podmínky ani váhová kategorie, nulová příprava, prostě mi jen kamarád řekl, že půjdeme závodit. Natřeli jsme se olejem a šli na to. Skončil jsem čtvrtý, byla to sranda. Doteď nechápu, že tam byla taková legenda jako Pavol Jablonický. Jinak jsem závodil pořádně až teď.

Kde, v jaké kategorii a s jakým výsledkem?

Tou loňskou soutěží byl Golem Classic 2022 v Kutné Hoře v kategorii kulturistika do 80 kg. Bral jsem ze sedmi soutěžících bronz pod vedením Matěje Ryšavého.

Byl jsi s výsledkem spokojený?

Věřím, že kdybych nepokazil přípravu pokožky a barvu, za kterou mě Matěj málem kopnul, tak bych byl druhý, jelikož formou a vším jsem na to měl, ale rozhodčím se má příšerně flekatá barva nelíbila. Mohlo to být zapříčiněno i nemocí, dělají se mi po těle fleky, na kterých barva vypadá zle.

Sám jsi to vykopl, když jsi zmínil nemoc. Mohl bys nám říct, o co přesně se jedná?

Mám v mozku gliom, což je zhoubný rakovinný nádor. Mohu to samozřejmě rozvést více, včetně svých zdravotních obtíží, kdy a jak na to přišli...

Určitě mě zajímá, jak a kdy se na to přišlo. Co jsem totiž pochopil, tak to bylo ještě předtím, než ses rozhodl vrátit na kulturistické pódium.

Když budu mluvit zcela upřímně, tak kulturistiku dělám 25 let, a to tak, že do ní dávám opravdu vše. Za 25 let jsem neměl žádný výpadek ve stravě a cvičení, mám velmi intenzivní tréninky. Jinak by mě to nebavilo. Jen jsem kulturistiku dělal špatně asi dvacet let, což je docela smutné. Dvacet let pro mě kulturistika byla o masu s rýží a zvedání co největších činek s nadějí, že mi to přinese nejlepší výsledky, ale takhle tento sport nefunguje, což jsem pochopil až díky Matějovi před pěti lety. Od toho se odvíjí i to, že po jedenácti letech cvičení jsem tam poslal "věci" špatně a kvůli tomu si udělal gynekomastii. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. Kvůli tomu se na můj problém přišlo. Gynekomastie mě roky obtěžovala, omezovala. Zvětšovala se tak, že jsem šel k lékaři, a ten řekl, že musí ihned pryč. Po odstranění dávají vzorek na vyšetření a ten se ukázal jako zhoubný. V tu chvíli vám udělají podrobné vyšetření, hlavně krve, kde se ukázaly špatné výsledky, rentgenové vyšetření a magnetickou rezonanci, která ukázala o dost větší problém, tedy že v hlavě mám již zmiňovaný nález. Já už předtím cítil zvláštní bolesti v hlavě, závratě, výpadky paměti, změny chování. V tu chvíli jsem se stal onkologickým pacientem a začaly mraky vyšetření a různé postupy na určení přesné diagnózy a léčby.

V jakém stavu je nemoc aktuálně, co ti to způsobuje a jaké jsou vyhlídky?

Nemoc je v takovém stavu, že jsem měl pár chemoterapií, po kterých mi bylo neskutečně zle, včetně léků. Bohužel v nejmenované nemocnici byl zvláštní přístup, postupy, které mi nedělaly dobře, a neměl jsem z nich vůbec dobrý pocit. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel celý život, tedy to, že když jsi lékař, tak to neznamená, že tomu rozumíš a jsi na správném místě, tedy znalý v oboru. Bylo i mou chybou to, že jsem odmítal a nesouhlasil s určitými postupy léčby - kvůli strachu a tomu, že jsem se po tom necítil dobře. No jo, když jsi hlava dubová celý život, nikdo s tebou nehne. Přes známého jsem si našel jiné lékaře, kteří mě opět vyšetřili, určili diagnózu, dali léky a řekli, že je šance k odstranění. To probíhá operativně při vědomí pacienta, ale jsou tam určitá rizika, přece jen může dojít k poškození okolní tkáně. Proto je někdy šetrnější způsob postupu radiochirurgie. Jde o aplikaci vysoké dávky záření do přesně určeného místa. Na tuto metodu bych se snad mohl dostat dříve. V tuto chvíli mám stále závratě, výpadky paměti, bolesti hlavy, zvracení a není to vůbec jednoduché. Někdy ty stavy jsou vážně špatné, ale do posilovny stále trefím nebo použiji navigaci. (smích) Vyhlídky se snažím neřešit, někde se dočtete a vidíte, že je úspěšnost k odstranění relativně dobrá. Jinde na skupině jen pro onkologicky nemocné pacienty vidíte, jak to tam tato nemoc kosí, jak se jí zachce.

Ještě mi to prosím zasaď časově, kdy zhruba ses o onemocnění dozvěděl a kdy ses rozhodl, že půjdeš do přípravy na závody?

20. září 2021 jsem šel na operaci a zhruba týden nato mi oznámili diagnózu. Stav se každým měsícem zhoršoval, ale já kulturistiku natolik celý život miluji, že jsem musel chodit na tréninky už jen kvůli sobě. Dodávalo mi to sílu, jiné myšlenky a věřím v to, že pokud sportuješ, děláš, co tě baví a naplňuje, tak tě to dělá mnohem silnějším. Někdy jsem se v té nemoci hodně topil, jindy to dokázal zahodit za hlavu a dělal, co mě baví, ale nikdy jsem to nevzdal. Začátkem září roku 2022 jsem přišel k Matějovi a říkám mu, jak já kulturistiku miluji, nějak s ní nedokážu přestat, i když mi to kvůli momentálnímu zdravotnímu stavu zakazují. Nikdy nezapomenu na slova Matěje, který říkal, že ve mně cítí, že mám v sobě s kulturistikou nevyřízené účty, cítil ve mně nedokončenou cestu v tomto sportu. Jel jsem domů a tohle mi čtrnáct dní hlodalo v hlavě až do té doby, než jsem si uvědomil, že to jsou závody, kterými to chci zakončit. Přijel jsem za ním s pocity, že když mu řeknu, že jdu závodit, tak dostane záchvat smíchu. Asi znáte třeba Matějovy nohy, které vypadají jak z vesmíru, zato já mám nohy celý život doslova tragické, a to jsem dělal všechno možné i nemožné, aby tomu tak nebylo. Mám takovou vtipnou představu a nároky, že pokud nevypadáš jako Shawn Rhoden, který je můj vzor, bohužel všichni víme, že už není mezi námi, tak na to pódium ani nelez. Opět mi Matěj dal naději se slovy, že každý si může najít svou kategorii. Já z hecu plácl jen tak do větru, že já teda jdu do toho. Tak nějak jsem ani nečekal jeho rychlou reakci, večer už jsem měl sepsaný jídelníček a nebylo cesty zpět. Má reakce byla: "Proboha, co jsem to řekl." (smích) Proběhla první kontrola mé tehdejší formy, na kterou jsem byl relativně hrdý. Při výšce 173 cm byla váha 94 kilo. Dost mi zpětně přijde úsměvné, jak si člověk myslí, kolik má na sobě svalů a jak je velký, ale Matěj řekl, že jsem tlustý jako prase a že má závodní forma bude zhruba 78 kg.

Zmiňuješ Matěje Ryšavého, který tě připravoval. Proč Matěj? Jak jste se k sobě dostali a jak blízko k sobě máte?

Matěj Ryšavý je můj dlouholetý kamarád, skoro jako bratr. Známe se asi patnáct let. Máme k sobě velmi blízko. Obdivoval jsem jeho kariéru, vnímal jsem, že má neskutečné znalosti v tomto sportu. Jako jeden z mála kouká převážně na zdraví svého klienta a to velmi oceňuji. Když jsem mu řekl, že za každou cenu chci nabrat co nejvíce hmoty, tak jeho reakce byla, že na to mám zapomenout, protože by to byl velmi špatný přístup, který by mi ublížil. Přiznám se, že nebýt jeho, tento sport bych rozhodně na takové úrovni nedělal a plácal se někde bezvýznamně v rohu posilovny. Já věřím málokomu, a jak si na někoho nebo něco zvyknu, nechci to moc měnit. Navíc Matěje mám velmi rád i co se týče jeho povahy, je neskutečně upřímný člověk s velkým srdcem, a když ho neposlechnu, což je má častá chyba, omlátí mi to tvrdě o hubu. (smích) Dodnes ode mě slýchává ohranou větu se smíchem, jestli si s těmi nádory pod koleny nechce zajít k lékaři, protože jeho lýtka jsou pro mě k nepochopení a z jiné planety.

Jak se na tvé závodní ambice koukali lékaři? Věděli to vůbec?

Ne, nevěděli, mlčel jsem jako hrob. Je pravda, že se jim mé osvalení moc nezdálo, a já tvrdil, že to mám z domácího klikování, čemuž asi moc nevěří. Ale kdybych jim řekl, co jsem používal před závody a jak mi to naopak zlepšilo zdraví a den byl lepším, asi bych je znovu vrátil do školy.

"Co jsem používal před závody", to je krásný oslí můstek. Tvá příprava totiž nebyla naturální. Proč jsi do risku užívání steroidů, obzvláště se svojí anamnézou, šel? Vím, že Matějovi se do toho ze začátku nechtělo.

Já o tomto tématu nerad mluvím, jelikož lidé vidí u kulturistů jen chemii, že si doma sedneš na gauč, něco si aplikuješ a jsi kulturista. Když jsem se dozvěděl o nemoci a rozhodl se pro tu cestu závodů, věděl jsem, že čistě to nebude a ani nechci. Proč bych měl být jako jediný čistý? Ono totiž záleží na tom, jak, v jakém množství a jaké látky používáš, jestli chodíš na krevní testy a celkově k tomu přistupuješ zodpovědně. Matěj do toho jít nechtěl, on už postupuje velmi zdravě, a pokud se dokážeš pod jeho vedením připravit jako naturální závodník, jsi pro něj ještě větší vítěz. Ale já naléhal. I když věděl o mé nemoci, má mě rád a viděl mi na očích, jak ho prosím, že ty závody chci, i kdyby to byl poslední den v mém životě. Tak mi to povolil.

A teď přicházíme do fáze, co to udělá s takto nemocným člověkem. Než to vyklopím, chci říci, že užívání těchto látek rozhodně nepodporuji, je na každém, co se svým tělem udělá. Někdo do sebe háže sedm piv denně, někdo si hraje s hormony. Celkově mi zvýšení testosteronu dodalo větší chuť do každého dne, cítil jsem větší energii a regeneraci, ale přesto se stejnými pocity nemoci. Nejmenované látky mi neskutečně potlačily příznaky nemoci, což zprvopočátku nechápal ani Matěj. Neměl jsem takové bolesti hlavy, ztráty paměti, závratě, výpadky, a dokonce jsem měl i dny, kdy jsem se cítil naprosto zdravě, jen jsem byl unavený a podrážděný z diety a náročných tréninků, což je normální. Po těle se mi i kvůli nemoci dělají nevzhledné fleky a ty také mizely. To vše jsem si potvrdil, když došlo k vysazení a problémy se vrátily. Tudíž s naprostou jistotou vím, a ať si každý lékař o tom myslí své, že tyto látky, když se umí užívat chytře, nejlépe pod vedením lékaře, který tomu samozřejmě rozumí, splní i svůj účel, ke kterému byly vymyšlené, a nejsou jen zlo. Ony totiž jsou zlo jen ve špatných rukou. Navíc se mi i zlepšily krevní testy, což je až neuvěřitelné.

A co na tvé závodění řekla rodina a přátelé? Podporovali tě, nebo naopak odrazovali?

Přátelé vědí, že jsem celý život v tomto sportu, jen někteří nevěřili, že to dotáhnu do závodní formy. No a máma (otce už nemám) je taková z dřívější doby, ona tomu moc nerozumí dodnes. Pořád říká, k čemu to je, kdyby sis místo toho raději našel druhou práci. (smích)

Jak myslíš, že se tvá příprava lišila s ohledem na nemoc? Měl jsi ji uzpůsobenou?

Mě ta nemoc naopak nakopla, on si člověk uzpůsobí priority. Nevím, jestli je to mojí povahou nebo zabedněnou hlavou. Já si řekl, že to dokončím, i kdybych měl umřít. Nepřipustil jsem si nemoc. Naopak jsem někdy při třicetiminutovém intenzivním kardiu v extrémní dietě po těžkém tréninku křičel, občas brečel, až se lidé někdy otáčeli, proč to dělám. Vnitřně jsem si říkal, já tě porazím. Nemyslel jsem na soupeře. Mým soupeřem je ona, má nemoc a pokaždé, když dokončím trénink, si říkám: "A máš to, zase jsem nad tebou vyhrál." Vážím si teď každého rána a toho, že se můžu nadechnout.

Bereš to tak, že pro tebe byl Golem Classic poslední soutěží, nebo to v tobě ještě hlodá?

Mně Golem dal mnoho, dokázal jsem to, co by jiní vzdali. Zvítězil jsem sám nad sebou a v tu chvíli nad nemocí. Trošku mě mrzelo, jak ta soutěž za tu dřinu rychle uteče, a myslím si, že by ti kluci měli mít třeba delší volnou sestavu než jen minutu. To mě mrzí dodnes. Za to peklo si zaslouží více času, než tam mohou být. Samozřejmě, že to ve mně hlodá a nenápadně se připravuji dál, což Matěj ví a je stále při mně. Teď jsme v objemové fázi. No, v objemové, vypadám stále ve formě, že bych za čtrnáct dní mohl vylézt na prkna. Ale důležité je, co mi ta nemoc dovolí, a čeká mě ta fáze, kdy to ze mě mají vyndat ven. Ale závodit mě nesmírně baví, i když je to finančně velmi náročné. Člověku by kolikrát stačily doplňky výživy od sponzora a zase by to bylo jiné, ale co bude, ukáže čas. Je ve mně pořád ona...

Co suplementy, tedy ty legální? Na co ses spoléhal v dietě?

Já se v dietě spoléhal na to, co mi napsal Matěj. On to má vychytané a vše tak navazuje a dává smysl. Dokáže s tělem dělat zázraky a ani nevím, jestli bych od něj měl povoleno do detailu prozradit suplementaci vitamínů, minerálů, proteinů, různých fíglů, tohle je prostě um tvého kouče. Já už pochopil, bohužel až teď, že nejlepšího závodníka z tebe dělá to, jak moc rozumíš svému vlastnímu tělu a víš, co na tebe funguje. Neměl jsem samozřejmě žádnou hmotu, ze které by si někdo sedl na zadek, přeci jen jsem za necelé tři měsíce šel z 94 kilo na 74. Masakr. Ale oba víme, že to byla pekelná forma, měl jsem i vypruhovaný zadek. Vzpomínám si, že když mě Matěj po nějakém čase, kdy jsme si předávali info po telefonu, viděl osobně, tak se začal smát a řekl, že mě ještě neviděl pózovat, ale můj propadlý obličej už naznačuje formu.

Děkuji za tvoji upřímnost a ochotu. Na závěr máš prostor něco vzkázat světu, popřípadě někomu poděkovat.

Já děkuji. Snad jen, aby si lidé více vážili lásky, více jí dávali i přijímali, vážili si přátelství, hezkých životních okamžiků a těšili se z maličkostí a každého nového dne, jelikož nikdo z nás neví, jak dlouho tu budeme.