Petra Vacková: "Když mě po dvou letech vypustili, vylezla jsem dvakrát větší."

Covidové období je již snad za námi, ale při vzpomínání je jasné, že poznamenalo životy nás všech na pěkně dlouhou dobu. Následující slovo se ve spojení s covidem úplně nehodí, ale co už... Některé životy prostě poznamenal pozitivněji než jiné. Jeden takový pozitivní příběh se odehrál ve městě, ve kterém by chtěl žít každý - v Českých Budějovicích. Sympatická Petra Vacková se díky tomu dostala letos až na prkna mistrovství Evropy. Její životní příběh Vám přinášíme níže.

Většina lidí se k posilování dostane přes nějaký předchozí sport, ale vím, že u tebe to tak nebylo. Prozradíš, co jsi dělala za sport ty?

Pokud nepočítám házení krikeťákem na základce (smích), tak jsem v osmi letech začala jezdit na koni. Ty koně se se mnou pak táhli celý život.

Bylo to náročné na fyzičku?

Nejdřív jsem chodila do různých jezdeckých oddílů, kde jsem se učila jezdit jako dítě až do nějakých sedmnácti let, pak jsem měla asi rok pauzu kvůli škole, potom jsem se k tomu vrátila. Někdy ve třiadvaceti letech jsem si bez souhlasu rodičů zrušila stavebko a koupila si za to roční hříbě fríského koně z Holandska. Většinou jsem jezdila rekreačně, ale pak jsem se dostala do jedné sportovní stáje, kde jsem začala nejdříve jako brigádník pomáhat s ježděním a přípravou sportovních koní na parkur. Po nějaké době jsem dostala nabídku pracovat jako trenérka koní v Německu. Jela jsem se tam nejdřív podívat o víkendu a vrátila jsem se za dva roky. (smích) Základ nějakých svalů se vytvořil při fyzicky náročné práci s koňmi.

V té době jsi ale ještě svaly vůbec neřešila, ne?

Po návratu do Čech jsem se věnovala parkuru závodně a dost vyhrávala, ale i přesto, že jsem se tomu chtěla věnovat a měla s tím spojené i živobytí, osud to viděl jinak a já s tím skončila. Pak jsem chvíli žila ve Francii a Rakousku. Pak jsem potkala bývalého přítele Patrika, který mě vlastně ke cvičení přivedl. On si cvičil pro sebe, ale vypadal, že by mohl jít z fleku na prkna, to mě na tom fascinovalo, to odhodlání, ten striktní režim a vůle.

A s ním jsi tedy začala pravidelně cvičit?

Jo, mě to hrozně začalo bavit, on byl velká motivace a to si myslím, že je hodně důležité. Ty začátky mám v hlavě ještě dneska a myslím si, že to tam zůstalo. On mě naučil striktní techniku, které se držím dodnes. A hlavně dřít, žádné šolíchačky, ale zvedání vah a dřina. To se mi na tom líbilo. Já jsem vlastně jezdila mužské silové tréninky a to mě prostě baví.

Nebála ses na začátku, že budeš hodně osvalená a budeš vypadat jako chlap?

To jsem přesně chtěla. (smích)

Jak jsi řešila jídlo na začátku?

Já jsem nikdy v životě moc nejedla kraviny, už jako dítěti mi moc nechutnaly knedlíky a nebyla jsem moc na sladké. Já jsem tyhle věci měla jednodušší, protože jsem toho moc nemusela odbourávat. Ale neřešila jsem nikdy, co přesně jím, nejím. Ale hodně mě to začalo bavit, začaly se dostavovat výsledky, tak jsem o tom začala víc přemýšlet.

Napadlo tě v té době nějaké závodění?

Vůbec. Já jsem si cvičila jen pro sebe a chtěla jsem, aby to vypadalo dobře. Pak si toho začali všímat lidi a ptali se mě, jestli nechci závodit. Ale já jim řekla, že vůbec, že se nepotřebuju někde ukazovat.

Příchod covidu ovlivnil asi život všech na téhle planetě. Jak ovlivnil ten tvůj?

Můj život to ovlivnilo dost. Místo, kde jsem pracovala, zavřeli a já tak přišla ze dne na den o práci. A tak mě napadla myšlenka, že si udělám trenérský kurz. Já to mám postavené tak, že musím dělat to, co mě baví, abych tu práci dělala dobře. V průběhu kurzu jsem pracovala v jednom fitku v Českých Budějovicích na baru. Měla jsem představu, že až ho dodělám, tak tam budu pracovat jako trenérka, ale přišla druhá vlna covidu.

A fitka zavřeli a ty jsi přišla znovu o práci…

Je to tak. Já jsem potřebovala někde cvičit a taky už jsem byla ve fázi nabírání nových klientů. Vznikla myšlenka udělat si vlastní gym. Jelikož ale všechno bylo zavřené, tak byla jediná možnost si ho udělat doma v garáži. V létě, ještě než jsem dokončila svůj trenérský kurz, jsem se poznala s Frantou Brejchou, který měl Fitness Ronnie.cz ve Vysočanech, a podělila jsem se s ním o tenhle nápad. Jemu se ten nápad líbil a podpořil mě v tom. Ze dne na den jsem vyšoupla auto na ulici a garáž vyklidila. On mi z fitka půjčil nějaké vybavení do doby, než jsem byla schopná pořídit svoje. Garage gym byl do týdne hotov. Já když se rozhodnu, tak se s ničím neseru. (smích)

Co se ti do té garáže vůbec všechno vešlo?

Činky, osa, klec, kotouče - volné váhy, na to jsem byla zvyklá, jednoduchost. Stroje jsem brala jako doplněk. Mám tam multifunkční věž, klec, hrazdu, jednoručky, lavičky, předkopy a nějaké drobné vybavení. V garáži jsem strávila zavřená dva roky, dva roky svého života. Když mě po dvou letech vypustili, vylezla jsem dvakrát větší. (smích)

A co potom, když se uvolnila opatření?

Když se pak uvolnila opatření, tak jsem začala nabírat lidi a jim se tenhle nápad dost zamlouval. Chtěli trénovat v soukromí jeden na jednoho a vůbec se do normálního fitka nehrnuli. Ženám to vyhovovalo, protože se občas v začátcích stydí a tady neměly před kým. Takhle jsem začala budovat klientelu a já si cvičila pořád pro sebe.

Potom ses ale potkala s někým, kdo tvůj názor změnil…

Ve Fitness Ronnie.cz Libeň jsem se jednoho dne potkala se Slávkem Vinogradovem, kterého jsem do té doby neznala. Já jsem ho sledovala u nějakého tréninku a napadlo mě, že bych si s ním třeba někdy dala trénink. Franta se toho chytil a domluvil mi s ním trénink na moje narozeniny. Tam to všechno začalo. Slávek mi tehdy řekl, že mám neskutečnou formu a hodně svalů, akorát to není vidět. (smích)

Ty jsi ale závodit nechtěla, ne?

Nechtěla. Tou dobou jsem stagnovala a chtěla formu posunout dál a nabrat nové zkušenosti u někoho, kdo tomu rozumí. Přišla jsem tam s tím, že si chci projít přípravou na závody, ale s tím, že nechci nebo nemusím jít nutně závodit. Chtěla jsem si vyzkoušet dietu a seznámit se s tím, jak na to tělo reagovat. Primárně šlo o nasbírání zkušeností, které bych pak mohla předávat klientům. Když jsem tuhle představu Slávkovi sdělila, tak mi řekl, že v první řadě je potřeba mít cíl. Dneska už vím, jak velká to je pravda.

Proč?

Protože když máš nějaký deadline, do kterého to musíš stihnout, tak prostě víš, že to je to datum, kdy tu formu musíš udělat. Když nic takového nemáš, tak to můžeš pořád posouvat a nikdy to nedotáhnout. Z prvního tréninku jsem odcházela tak namotivovaná, že jsem mohla jít rovnou na olympiádu. V podstatě jsem z tréninku odcházela s termínem prvních závodů.

Jaké kategorie?

Bodyfitness.

Bikiny fitness tě nelákalo?

Co to je? (smích) Ne, teď vážně. Klobouk dolů před každým, kdo se připraví do jakékoliv kategorie, ale já jsem bikiny rovnou přeskočila, protože jsem už měla nějaké svaly a chtěla jsem ještě větší, tak to nepřipadalo v úvahu a ani bych nechtěla.

Začala tvoje první příprava… Co to pro tebe znamenalo?

V dubnu jsem začala s přípravou a první závody byly až začátkem listopadu. Raději jsem si to chtěla projít v klidu a delší dobu, abych věděla, do čeho jdu. Všechno bylo v pohodě až do fáze diety. Pro mě se nic moc nezměnilo, Slávek mi trochu upravil tréninky, takže z těch silových jsem najednou jezdila vypalovací, které jsem zjistila, že mi nedělají moc dobře, ale zvykla jsem si. (smích) Jídlo bylo největší změna, protože jsem ho do té doby moc neřešila a byla jsem třeba zvyklá jíst hodně sacharidů, tam se začal lámat chleba. V první fázi to šlo v pohodě přežít, ubírání jídla šlo pomalu a nebyl to žádný extrém, ale v září už začalo při předzávodní dietě přituhovat. Prvních 14 dní striktní diety, kdy jsem byla na padesátkách sacharidů, mi bylo ouvej, protože jsem pořád pracovala na 100 %. Do toho mám dva psy, dva koně, dojížděla jsem do Prahy na tréninky a kontroly. Tam jsem poprvé narazila a musela se s tím nějak popasovat a poprat. Když jsem si to pak srovnala v hlavě, tak už to bylo dobré a zvykla jsem si na to.

Měla jsi nějaké myšlenky, že by ses na to vykašlala?

Ne, když se do něčeho dám, tak to dotáhnu do konce. Když jsem měla nějaké pochybnosti, tak jsem to probrala se Slávkem a ten mě namotivoval, že jsem na to rázem zapomněla.

Závody se blížily…

S hodně věcmi mi poradil Slávek a zbytek jsem si zjistila sama přes internet, okoukala na Instagramu a podobně. Našla jsem si holku, která šije plavky, protože moje pokusy je najít použité nedopadly valně. Jedny použité jsem si totiž koupila, hrozně se mi líbily, přišla jsem za Slávkem a první věta byla: "No tak to ne, to nemyslíš vážně." Tak jsem je rychle prodala a nechala si ušít na míru, protože ty plavky jsou důležité. Jak ti můžou pomoct, tak ti můžou i uškodit.

Kromě svalů a plavek je součástí i pózování, jak ti to šlo?

Já jsem takovej trochu robocop. (smích) Pózování jsem do té doby nikdy ani neviděla a věděla jsem, že to bude docela oříšek. Slávek mi pomohl se základními pózami. Na přechody, ladnost, a I-walk jsem si našla trenérku, ta když mě viděla poprvé, tak chytla záchvat smíchu a řekla mi, že to vypadá, jako když jdu s nákupními taškami. (smích) Ale zlepšily jsme to.

Podzim a první závody…

Rozhodla jsem se pro kondičky, protože jsem si to chtěla vyzkoušet. První závody jsem šla Smartlabs Cup Brno 2022 a druhé závody Golem Classic 2022 v Kutné Hoře. První závody se mi líbily. Nebyla jsem si sice jistá vůbec ničím, ani formou, ani pózingem, ale nervózní jsem taky nebyla. Užívala jsem si to od začátku do konce. Závody jsem tedy vyhrála.

A po závodech?

Jsem šla na burgra. (smích) Slávek mi nahrál hlasovku, že gratuluje, že se mám najíst do půlnoci a od půlnoci všechno končí a začínáme znova. Takhle to bylo až do dalších závodů. Nastoupila jsem zpět do diety a šla na další závody do Kutné Hory, kde jsem dopadla stejně jako na prvních závodech, vyhrála jsem. Po druhých závodech jsem myslela, že už bude konec, přijela jsem za Slávkem a ten mi řekl, že konec nebude, že 3. prosince je BFC Cup 2022 v Liberci.

Co na BFC Cupu?

Tam jsem šla v kategoriích bodyfitness masters a bodyfitness žen, ty jsem vyhrála a k tomu i absolutku a profi kartu.

To byl docela úspěšně zakončený první rok závodění…

To tedy byl. To jsem nečekala. Týden jsem to rozdýchávala, než mi došlo, že je to realita. Bylo to fakt dobrý. Než jsem se nadechla, tak už jsem vyhlížela další závodní sezónu, která byla letos na jaře. Začínala jsem mistrovstvím Čech, kde jsem se stala mistryní Čech. Ještě teda zmíním, že před Čechami jsem se nominovala na mistrovství Evropy ve Španělsku. Po Čechách byla republika, kde jsem skončila třetí. Pak už jsem se před Evropou nechtěla účastnit žádných závodů, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla jít ještě na Diamond Cup Czechia, který jsem brala jako generálku před ME, a skončila jsem druhá. Za 4 dny nato jsem odlétala na mistrovství Evropy, kde jsem se nedostala do finále, ale byla jsem z celkového počtu osmnácti závodnic na desátém místě. A desátá nejlepší v Evropě je dobrý. Po půl roce závodění to považuji za velký úspěch. Tím jsem uzavřela jarní závodní sezónu. Teď probíhá fáze odpočinku a regenerace a začíná předpříprava na příští jarní sezónu, kde bych chtěla ukořistit na mistrovství Evropy medaili.

Jak to máš s trénováním lidí?

Trénuju doma v Českých Budějovicích a v Praze ve Fitness Ronnie.cz Libeň, kam zatím dojíždím každé úterý a pátek, takže kdyby někdo chtěl, může mě kontaktovat ohledně tréninku na Instagramu petra.vackova_fitnesstrener. Trénuju jak ženy, tak muže, začátečníky i pokročilé.

Děkuji za rozhovor.

Foto:
osobní archiv Petry Vackové
Ronnie.cz