Dali jsme si slovo na jedenáctou hodinu v XFitness na Praze 4. Když jsem se s minutovým zpožděním a uzamčen ve výtahu řítil vstříc výšinám, ve kterých se Xfitness nachází, Nikol za barem už třímala mobilní telefon, aby mi nabídla pomocnou ruku, kdybych snad bloudil. V příjemném prostředí
prosluněné činkárny bylo před polednem pár poctivých nadšenců, ale jinak pohostinný klid. Bylo tedy možné si po řádně dlouhé odmlce osobně popovídat a provětrat uzávěrku mé otlučené zrcadlovky. Malou galerii jste tu mohli zhlédnout již minulý týden, dnes vám předkládám přepis rozhovoru a další
Nikoliny snímky.
Uplynul rok a půl od posledních závodů, někteří se stihli rozvést, jiní oženit a co ty?
Já jsem nestihla ani svatbu, ani rozvod, stihla jsem se akorát zamilovat. (úsměv)
Tak povídej!
Letos cítím velikou podporu v soutěžení z mého nejbližšího okolí, jak doma, tak mezi přáteli i v práci, takže neřeším téměř žádné problémy. Opačně tomu bylo po celý rok 2007, kdy jsem měla starostí nad hlavu. Hledala jsem bydlení, nové zaměstnání, ale tou největší ránou pod pás byly tři pohřby mých přátel.
Kdo tě připravoval na sezónu, kdy ses stala reprezentantkou ČR a závodila na MS?
Nejvíc to byl Vlastík Krejsa, kterému jsem nestihla za to všechno náležitě poděkovat, protože on byl jeden z těch, kteří v roce 2007 zemřeli. Člověk bere život jako samozřejmost do doby, než někoho ztratí, a já si až po tom všem uvědomila, že jsem mu toho tolik nestihla říci a hlavně poděkovat za jeho čas a trpělivost. S ním jsem řešila tréninky a dietu. Jezdila jsem za ním do práce a vždycky jsme rozhovor skončili povídáním o našem soukromí a jak se komu vede. I když jsem přijela se špatnou náladou, vždycky mě nějakým způsobem rozesmál. Také mi byl velikou podporou Martin, kterého tu všichni znáte jako Ronnieho, proto bych aspoň jemu ráda touto cestou poděkovala.
Co jsi tehdy dělala?
Když zemřeli v autě Vlastík s Peťou, byl to pro mne veliký šok. Ráno jsem si na internetu přečetla tu zprávu, polil mě studený pot a chvíli jsem nemohla dýchat, mluvit a reagovat. Petra moc lidí neznalo, na soutěžní prkna jsem ho poprvé přivedla já, byl teprve na začátku, plný elánu a nadšení, tenkrát mi volal, jestli bych mu pomohla. A na další sezónu, jeho poslední, se jej ujal Vlasta, takže to bylo všechno provázané. Musím uznat, že mě to jako člověka vnitřně zlomilo. Když jsem si myslela, že nemůže být už hůř, dva měsíce po tom všem jsem si zopakovala další pohřeb, tentokrát mého spolužáka ze základní školy. A nakonec do třetice srazil spolupracovníka opilý motorkář. Pár týdnů se vůbec nevědělo, zda to kolega přežije, nebo ne. V tu chvíli toho všeho bylo už moc na moji psychiku. Neumím si absolutně představit, že bych byla v roli jejich matek nebo přítelkyň.
Teď už máš klid?
Letos ano. Od Nového roku mám nového přítele, který je mi velikou oporou a vytváří mi zázemí, které potřebuji ke štěstí. Když jsme se dali dohromady, věděl, že jsem v duši smutná, ale byl tu pro mne. Jmenuje se Lukáš, jenže o něm nemohu mluvit jako o Lukášovi, protože si pak každý myslí, že je to Lukáš Osladil, můj současný trenér, takže mu říkám Křupíno.
Křupíno mu říkáš proto, že má menší bicepsy než ty?
Já už nechci kulturistu! Křupíno, protože se příjmením jmenuje Krupka, ale menší bicepsy má, jen si teď nejsem jistá, zda takové tvrzení nezní příliš namyšleně, to si rozhodně nezaslouží.
To je rozumné, jeden doma stačí.
Přesně tak, jeden do vztahu úplně stačí. Na vlastní kůži jsem zažila, že není žádná výhra, závodí-li oba. Vždy je někdo v dietě a druhý pak trpí. Kulturistika je svým způsobem sobecký sport. Vidíš jeden cíl - být nejlepší, a tak jde všechno stranou. Žijete oba přípravou jednoho a potom na oplátku toho druhého, takže se ze vztahu ztratí to, co vztah dělá vztahem, společné procházky a výlety, sváteční večeře atd. A v dietě na to není chuť a ani nálada.
Chtěl jsem se zeptat, co vlastně momentálně děláš kromě cvičení. Pamatuji
si tě jako autorku článků v časopisu Ironman a na webu ronnie.cz, děláš
ještě něco takového?
Ne, už ne. Teď už se vlastně věnuji jen fitku, kde pracuji a trénuji tam
lidi, to je všechno.
Poslední dobou někteří závodníci směřují do NABBY, už jsem slyšel o
zaječích úmyslech i mezi ženami, ty nad tím neuvažuješ?
Neláká mne to. Spíš teď přemýšlím nad tím, že udělám poslední závody a
skončím. Hodně se to bude odvíjet od výsledku, jaký udělám, a od nabídek, jestli nějaké budou.
Tak v tom případě by to chtělo konečně zlatou, ne?
To asi jo, co? (úsměv)
Zpět k tématu. Jak jsi našla motivaci, kdy tě vlastně začala ta pohodlná
odpočinková židle svrbět pod zadkem?
Asi na podzim minulého roku.
A co byl ten impulz? Byla ses podívat na závodech a začalo se ti stýskat?
To taky, ale hlavně jsem ještě nedosáhla toho, co bych ráda. Prostě bych
chtěla získat titul mistryně České republiky. Já jsem vlastně startovala na
pohárových soutěžích a pak jsem se dostala do reprezentace, ale mistrovské
soutěže ČR mne zatím míjely.
Občas mám pocit, že se Češi jezdí na soutěže vystonat, ty jsi měla v Santa
Sussaně na Mistrovství světa také zdravotní problémy, že?
Jenže tohle neovlivníš. Připravuješ se, všechno jde, jak má, pár dní před závody dostaneš jenom rýmu a je to v pytli, protože tělo nereaguje, jak má. Já jsem na Santa Sussanu odlétala už s nějakým virem, hned den po závodech, kdy ustal stres, se mi udělalo zle jako nikdy před tím. Nemohla jsem se najíst, jaké jsem měla křeče, a s váhou, se kterou jsem přiletěla, jsem také odletěla. Potom jsem musela s angínou absolvovat pohárové soutěže. Měla jsem nějaké sponzorské smlouvy, které jsem musela splnit. Takže jsem závodila s formou, která nebyla dobrá, byla jsem si toho vědoma, ale smlouva byla smlouva.
Jak ses vlastně potkala s Lukášem Osladilem, protože to on mi naprášil, že jsi zase zpět?!
Tenkrát jsem pracovala v Kentoya Fitness a on tam chodil cvičit. Odcházela od nás
kolegyně, tak jsem hledala za ni náhradu do opačné směny a Lukáš tehdy přišel s tím, že má
přítelkyni Leu, která hledá takovou práci.
Dala se jí šance, do Kentoya Fitness nastoupila a z nás se staly velmi dobré kamarádky. Jednou v létě, když jsme u ní na zahradě grilovali, jsme s Lukášem mluvili o jeho závodech, pak nějak o mých plánech v soutěžení. Nesměle jsem se ho zeptala, jestli by mi pomohl na jaro 2008. On to přijal a nadchl se pro to. Lukáš má prostě svoji vizi, vidí, jak bych měla vypadat a vede mne k tomu. Ono se to špatně vysvětluje, ale představ si třeba na konci tréninku nohou, když už vidím dvojitě, tak se ho unaveně zeptám, zda věří, že budu dobrá. Kdo ho zná, tak ví, že odpoví stroze, jak to dovede jen Lukáš Osladil,
prostě se podívá a řekne rozhodně a vážně, jakoby nahlédl do budoucnosti: JO! On to řekne tak, že rázem víš, že pro něj jiná varianta ani neexistuje, a tak nemá cenu mu nahlas oponovat, pouze si myslet (úsměv). Je to pro mne obrovská motivace a samozřejmě také zodpovědnost, protože Lukáš je osobnost, mnoho pro českou kulturistiku znamená a já ho nesmím zklamat. Nebo bych spíš nechtěla.
Tak to ti nezávidím, ale chápu, že takový pocit zodpovědnosti je velmi silný hnací motor. Ještě mi řekni, jaká je tvoje aktuální váha a na kolik se musíš dostat?
Nebudu nic říkat, zrovna jsem snědla o pár zrníček suché rýže víc a až si tohle Lukáš přečte, odvede mě na váhu, a když uvidí o pár deka víc, připraví mě o tak skvostné jídlo. (úsměv) To je samozřejmě vtip… Uvidíme, co bude…
OK, tak si to nech pro sebe! (smích) Ať už ti Lukáš nastavil laťku kamkoliv, přeji ti, ať se tvé naděje a jeho vize vyplní. Pevnou vůli, hodně štěstí a děkuji za rozhovor.
Víte, že...
