Julius Šafr - triumf vůle a vytrvalosti (I.)

Naši průkopníci kulturistiky si v jejích počátcích v šedesátých letech dali do vínku heslo "síla, zdraví, krása", které z jejich pohledu nejlépe vystihovalo smysl a účel našeho sportu, a oni se ho snažili co nejvíce naplnit. Prioritou tedy bylo budování krásné, svalnaté mužské (později i ženské) postavy, přičemž síla a zdraví byly jakýsi vedlejší produkt této činnosti. Můžeme si každý z nás o tomto axiomu kulturistiky myslet, co chceme, může nám při pohledu na současná monstra na kulturistických pódiích znít toto heslo i poněkud úsměvně či nepatřičně, to je ale vše, co s tím můžeme dělat (řečeno po cimrmanovsku). Odklon od estetiky je tedy trendem současné kulturistiky (zaplaťpánbůh za kategorii classic physique) a neustálá snaha být mohutnější a mohutnější tento trend jenom zvýrazňuje. Bohužel vývoj neznamená vždy pokrok a to dle mého názoru platí v kulturistice dvojnásob...

Proto se mnozí z nás tak rádi nostalgicky vrací do osmdesátých až devadesátých let, do období "oku lahodící" kulturistiky, a není určitě náhodné, že v tomto období se kulturistika těšila u nás zdaleka největší popularitě, což úzce souviselo i s dosahovanými úspěchy na mezinárodním poli. Tato doba vygenerovala i celou řadu mistrů Evropy, ale dokonce i mistry světa, ovšem i velký počet vynikajících kulturistů, kteří do jisté míry nezaslouženě závodili v jejich stínu. Vítěz mohl být jenom jeden… Pokud se vaše závodní kariéra překrývala s vítězným tažením takových výjimečných osobností, jako byli Jablonický či Minařík, tak jste prostě měli smůlu.

Mezi takové "smolaře" patřil i Julius Šafr, který sice nikdy nevyhrál mistrovství Československa, potažmo České republiky (i když k tomu měl velmi blízko), ale přesto patřil ke zjevům na kulturistické scéně, kteří nejvíce naplňovali smysl kulturistiky právě v dokonale symetrické, ale nepředimenzované svalnaté mužské postavě, no a k tomu fešák k pohledání… Není se co divit, že i když nedosáhl na ty nejvyšší tituly, tak patřil k těm vůbec nejpopulárnějším kulturistům své doby. Slovo manekýn je možná nepatřičné, protože vzbuzuje spíše negativní asociace s jakousi zženštilostí, ale Julek vlastně takovým kulturistickým manekýnem byl - v tom nejlepším slova smyslu. Dokázal se totiž pohybovat po pódiu velmi ladně, jeho volné sestavy byly bez přehánění pohybovou kreací s uměleckým akcentem (kde jsou ty doby...) a tento estetický zážitek dokonale korespondoval s jeho velmi líbivou postavou. Kdo by nechtěl vypadat jako on? Cvičenci v posilovnách se mu chtěli co nejvíce přiblížit a ženy na něm mohly oči nechat. A to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy v devadesátých letech trénoval v mé posilovně a já jsem si říkal, více takových Julků, protože byl pro posilovnu tou nejlepší reklamou.

Julius Šafr spatřil světlo světa 28. dubna 1958 sice v Hradci Králové, ale od tří let vyrůstal v Pardubicích, protože otec, který pracoval v elektrárně v Opatovicích nad Labem, zde získal byt. "Ke sportu mě rodiče nevedli vůbec, ale jako každý kluk, když skončila škola, jsem neustále lítal venku. Především jsem ale jezdil na kole, a dokonce jsem měl favorita, který byl tehdy nedostatkovým zbožím, a tak mi ho všichni kamarádi záviděli, a což teprve, když jsem dostal "galuskáče" (typové označení F 12) za šestnáct set korun! To byly tenkrát velké peníze," vzpomíná Julek na své dětství. Závodní kolo nebyla ale promarněná investice, protože se vrhl plnou vervou na závodní cyklistiku a na podzim roku 1971 se stal členem cyklistického oddílu Lokomotiva Pardubice. Jeho idolem tedy nebyl žádný Arnold, jak byste u profilu kulturisty očekávali, ale ikona světové cyklistiky, kterou tehdy nebyl nikdo jiný než Eddy Merckx, několikanásobný vítěz Tour de France. "Vystřihoval jsem si všechny články o něm, zvláště mne v Mladém světě fascinoval článek "Fenomen Merckx" a každý večer v posteli jsem si je do omrzení četl a snil o tom, že napodobím jeho hvězdnou kariéru, vždyť ještě dnes dokážu citovat celé odstavce z těchto článků o něm," svěřuje se Julek. Samozřejmě sní se vždycky dobře, což neznamená, že by Julek na svém snu poctivě a usilovně nepracoval. Nejprve jako žák a poté i jako mladší dorostenec si rozhodně nevedl špatně, ale… v březnu 1973 infekční žloutenka nemilosrdně ukončila jeho nadějně se rozvíjející cyklistickou kariéru. Jestli by se stal vynikajícím cyklistou, tak to nikdo neví, i když s ohledem na jeho vůli a vytrvalost, kdo ví… Ale co víme určitě, že se díky nepřízni osudu stal špičkovým kulturistou! V jeho případě platí stoprocentně, že vše špatné je pro něco dobré. Ovšem ve svých patnácti letech to ještě nemohl tušit. "V nemocnici jsem sice strávil pouze tři týdny, ale rekonvalescence trvala celé tři roky, kdy jsem nemohl vůbec sportovat. Sice jsem zkoušel jezdit opatrně na kole, ale nedělalo mi to vůbec dobře, jaterní testy se nelepšily," vrací se Julek k této neveselé etapě svého života. Do rukou se mu dostávaly Ročenky kulturistiky a viděl v nich borce, kterým se chtěl podobat, a tak kulturistika na celé čáře zvítězila. Neotálel a šel se přihlásit do kulturistického oddílu, který měl svoje působiště na plaveckém bazénu. Když jeho předseda Pavel Jelínek uviděl před sebou vyzáblého, sotva šedesátikilového kluka, tak ho vůbec nechtěl přijmout. Tehdy totiž stát se členem oddílu byla výsada těch, kteří měli předpoklady pro závodní činnost, a těmi Julek očividně nedisponoval… Přesto ho uprosil, a tak dostal možnost trénovat. Datum si pamatuje dodnes přesně, 5. ledna 1976, vždyť to byl zlom v jeho životě. Ke kulturistickému tréninku přistupoval tak, jak byl zvyklý z cyklistiky, ze které si přinesl schopnost tvrdé tréninkové řehole. Protože z pohledu trenéra oddílu Olympik Pardubice byl zcela neperspektivní, tak byl ponechán osudu. Nikdo mu nevysvětlil principy tréninku, a tak čerpal informace právě z ročenek. Tím se dopustil typických chyb, které začátečníci dělali - trénink šestkrát týdně po téměř třech hodinách, no vždyť přece Arnold také tak trénoval… "Výsledky" se brzy dostavily - devastace organismu, přetrénování spojené s bolestmi kloubů (s koleny ležel dokonce v nemocnici) a tyto problémy ho trápily po celou dobu jeho kulturistické kariéry. Nepřibral ani půl kilogramu a vše korunoval tím, že si přečetl "maso-voda" dietu Petra Stacha, denně jedl ke snídaní 5 syrových vajec a lžíci medu dle Stevea Reevese a spořádal čtyři kostky tvarohu...

"Již cvičíš rok, tak musíš na závody," prohlásil nekompromisně předseda oddílu, a tak Julkovi nezbývalo nic jiného než poprvé v životě, v roce 1977 se postavit na pódium Východočeského krajského přeboru v České Třebové, a to v kategorii juniorů. Svaly, aby na jeho postavě pohledal, ale přesto skončil druhý. Slušný výsledek, řeklo by se, ale to bychom nesměli dodat: druhý ze dvou… Takováto premiéra jistě znamenala vše jiné, jen ne povzbuzení a motivaci k dalšímu tréninku. To by snad odradilo každého, ale rozhodně ne Julka, který přes svůj jemný vzhled měl povahu "tvrďáka". Následující rok a půl překonával při tréninku bolesti v lokti, píchali mu do něho Arteparon pro regeneraci chrupavky a již to vypadalo, že jeho kariéra bude mít "jepičí život" a skončí neslavně po prvních závodech. A v tomto momentě se mu dostal do ruky trénink Mikea Mentzera Heavy Duty, díky kterému zcela změnil svoji tréninkovou filosofii. Krátký, ale velmi intenzivní trénink začal přinášet rychle své ovoce. Viditelně se zlepšoval, přibíral svalovou hmotu a kilogram po kilogramu zvyšoval svoji tělesnou váhu. V roce 1982 získal stříbro na krajském přeboru (již za muže), v roce 1983 skončil druhý za Emilem Boárem a před nastupující kulturistickou hvězdou Pavolem Jablonickým! Sice poprvé a naposled, ale kolika borcům se to povedlo? Rok 1984 na krajském přeboru ve Svitavách byl rovněž druhý, ale Jablonický již zvítězil…

O rok později tento výsledek na stejné soutěži zopakoval, jen vítěz byl jiný - Miloš Hofman ze Spartaku Hradec Králové. Ovšem poprvé se kvalifikoval na mistrovství Čech do Mostu, kde skončil čtvrtý. "Někdo mi poradil, vezmi si dvě tablety Furosemidu a vyrýsuješ, ale já jsem shodil asi 6 kg a na pódiu jsem se úplně ztratil, nedostal jsem se ani do finále a skončil až sedmý," popisuje trochu nesmyslný hazard se zdravím Julek na mistrovství Čech v roce 1987 ve Zlíně. Kulturistika té doby byla totiž stále ve znamení pokusů a omylů…

Nezapomeňme paralelně se závodní kariérou na Julkův soukromý život. V červenci 1986 se oženil a podařilo se jim získat v září byt v Hradci Králové. S manželkou Ivanou se znali již léta, protože bydlela ve stejném domě v Pardubicích jako on. Ovšem až do tohoto roku stále jezdil pracovat do elektrárny v Opatovicích nad Labem (pro méně znalé zeměpisu, elektrárna se nachází přesně uprostřed mezi Hradcem a Pardubicemi), kde se vyučil potrubářem a pracoval zde celých 10 let. Jak na tuto dobu vzpomíná, bylo zde hodně srandy, málo peněz a úžasná parta spolupracovníků, se kterými se schází i po mnoha letech dosud. Ovšem Julek se s touto fyzicky náročnou prací nespokojil a taky trochu chtěl vykompenzovat prohřešky mládí, kdy na učení lidově řečeno kašlal, a tak vystudoval dálkově při zaměstnání Střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové. Poté odešel pracovat do městského podniku Sběrné suroviny v Hradci, kde vydržel až do jeho zrušení v roce 1990.

Doba, kdy ještě bydlel v Pardubicích, pracoval v Opatovické elektrárně a studoval dálkově "stavebku" v Hradci Králové, byla jedno z nejnáročnějších období jeho života. Vstával o půl čtvrté ráno, ještě před prací šel trénoval do posilovny v pardubické čtvrti Svitkov, poté jel do práce, kde pracoval od sedmi. Po práci druhá tréninková fáze a učení při zaměstnání. Když jel na mistrovství Čech do Mostu v roce 1985, tak hned po soutěži v pondělí maturoval a vše musel zvládnout. "Nadšení pro kulturistiku pro mne tehdy neznalo žádné překážky. Buď máš výmluvy, nebo výsledky," lakonicky dodává Julek.

Zlom v jeho kulturistické kariéře znamenalo právě přestěhování do Hradce Králové. Zde se v té době formovalo v kulturistickém oddíle Spartaku závodní družstvo pod vedením Dr. Pavla Zobače, vědeckého pracovníka farmaceutické fakulty, a Julek se stal jeho členem. Jeho seznámení s tímto tréninkovým guru proběhlo ovšem již dříve v roce 1983, ovšem za ne zrovna pozitivních okolností: "Necítil jsem se dobře, stagnoval jsem a nepřibíral na váze. Známý funkcionář té doby, rozhodčí a zakladatel oddílu Spartaku Hradec Králové Rudolf Molín mi zprostředkoval vyšetření právě u Dr. Zobače (doktor farmacie a doktor přírodních věd), a tak jsem přijel z Pardubic k němu do ordinace na farmaceutické fakultě. Vyšetření krve pro mne znamenal šok. Máš totálně zničená játra, zněl zdrcující verdikt Dr. Zobače. Což jsem si dal do souvislosti se stavem po infekční hepatitidě, byť již uplynulo 10 let... Tři čtyři měsíce mi dával játra dohromady, a tak mu vděčím za to, že jsem vůbec mohl pokračovat v kulturistické kariéře." Od tohoto momentu se začíná výrazně zlepšovat a první etapa jeho kariéry kulminuje v letech 1988 a 1990 absolutním vítězstvím na Ceně Orlických hor v Jablonném nad Orlicí a druhým a třetím místem na prestižní mezinárodní soutěži Grand Prix Sandow v Mariánských Lázních.

V momentě, kdy se s ním začalo počítat do reprezentace a měl se připravovat na mistrovství Evropy v Ostravě v roce 1992, přišla "ledová sprcha". 30. srpen 1991 je osudné datum, na které v životě nezapomene. V té době právě nastoupil na technickou správu vazební věznice v Hradci a při tělesné přípravě v rámci zaměstnání, rekreačním fotbálku se svými spolupracovníky, utrpěl při srážce s protihráčem brankářem těžký úraz kolene. Zlomenina vnitřního kondylu stehenní kosti, tak zněla diagnóza, kterou stanovil MUDr. Vladimír Medek ve fakultní nemocnici, mimochodem tehdy lékař naší kulturistické reprezentace. Následovala operace, osm měsíců o berlích spojených se skákáním po jedné noze, dvanáct měsíců neschopenka… V té době absolvoval i několik rehabilitačních pobytů v lázních v Karviné. Opět zafungovalo "vše špatné pro něco dobré" a Julek si tyto pobyty nemůže dodnes vynachválit. "Měl jsem tam luxusní podmínky, k dispozici posilovnu, a tak jsem pořád cvičil, samozřejmě pouze vršek a k tomu měl velmi kvalitní stravu. Bylo to jak kulturistické soustředění, a tak jsem se paradoxně neuvěřitelně zlepšil." Po návratu z rehabilitačního pobytu v létě 1992 vedly jeho první kroky o berlích hned do posilovny, ale tentokrát ne do již zaniklého Spartaku, ale na zimní stadion do Body Fit Clubu Hradec Králové. No, spíše než chůzi využíval kolo, a tak zraněné koleno pomalu nenásilně rozhýbával. Začátky jeho tréninku nohou byly ovšem opravdu krušné. Julek začínal předkopáváním bez jakéhokoli zatížení a s mravenčí trpělivostí postupně přidával cihličku po cihličce. Sám by asi neuvěřil, kdyby mu tehdy někdo řekl, že bude ještě schopen po úraze provést 30 hlubokých dřepů se 100kg činkou. Jeho comeback byl ovšem velkolepý.

V příštím díle se můžete těšit na to, jak pokračovala soutěžní i profesní kariéra Juliuse Šafra, a dozvíte se také, v jaké kondici se udržuje dnes, to všechno včetně mnoha fotografií!