Váš příběh: Jde těhotenství a sport dohromady?

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, zkušenost, příběh, neváhejte se nám ozvat na redakce@ronnie.cz.

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Tak jak to všechno začalo? V září 2021 jsem zjistila, že jsem těhotná. Na jednu stranu paráda, šílená radost, ale na druhou milion otázek a nesmyslných obav. Běhat jsem věděla, že můžu. Kdysi jsem přečetla knihu s názvem Těhu v běhu od Anny Štumpf, takže v tomhle jsem byla v klidu, ale co posilovna? Zvládnu se celou zimu otužovat, když jsem těhotná?

Využila jsem sílu moderní doby a koukla jsem se na Google. Jo, otužování není problém, pokud je žena zvyklá před těhotenstvím. A posilovna? Všude psali o tom, jak žena v těhotenství cvičit může, pokud cvičila i předtím. Taky jsem se dočetla, že to má milion benefitů, ale jaké cviky jsou vhodné nebo jak velká zátěž, to se už nikde nepsalo. Napadla mě asi nejrozumnější věc, co mohla. Najdu si trenéra, který se specializuje na těhotné. Tady nastal kámen úrazu. V našem městě nikdo takový nebyl, takže bych musela hledat v Brně, což by za normálních okolností nebyl problém, ale bylo to zrovna v době, kdy neočkovaní na covid nesměli nic navštěvovat. Dospěla jsem k názoru, že když zkusím oslovit trenéra, který mě nezná, a půjdu do fitka, kde jsem nikdy nebyla, tak bez očkování to asi neprojde. Nezbývalo než se podívat na zahraniční weby, co říkají o cvičení v těhotenství. Dozvěděla jsem se, že můžu dělat to, co tělo dovolí, ale u žádných cviků nesmím zadržovat dech, aby se zbytečně nezvětšoval nitrobřišní tlak, který už tak byl dost velký skrz těhotenství. A jak velkou zátěž? Záleží na tom, jak je žena trénovaná. Co je OK nebo co je už moc, to musí poznat sama. Ve zkratce tak jako u všeho platí: "Poslouchej svoje tělo, to ví nejlíp, co je pro něj nejlepší." Všude se straší s tím, že po porodu mají ženy často inkontinenci a rozestup břišních svalů. Z tohoto jsem měla docela dost velké obavy, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že když cvičím, tak to bude dobré a tyto případné problémy po porodu snadno vyřeším.

A poslední snad nejčastější "problém", který trápí hodně žen… Co když nabranou váhu po porodu nezhubnu? Znám plno holek, které před těhotenstvím měly krásnou postavu a teď jsou x let po porodu a mají snad 20 kg do plusu (ne-li víc). V tomhle případě jsem věděla, že je to hlavně o stravě a pohybu. Když se nerozežeru a budu se hýbat celé těhotenství i po porodu, tak nemůžu být tlustá.

Bylo září, otužovací sezóna pro mě touto dobou obvykle začíná a loni tomu nebylo jinak. Tehdy měla voda ještě kolem 19 °C. Pro mě je otužování forma relaxu a zároveň, čím je voda studenější, tím víc se na to potřebuji soustředit a musím mít "svůj klid", tzn. nezkoušejte na mě mluvit. Z otužování mám respekt. Ve vodě bývám vždy podle pocitu, ale nikdy nepřesahuji 5 minut. Někdy méně je více a v tomhle případě si myslím, že více znamená hazard se zdravím. Letos u nás nebylo moc sněhu a voda byla zamrzlá sotva pár dní, takže wellness v ledové vodě nemělo to pravé kouzlo, aspoň ne pro mě. Nakonec jsem otužování ukončila začátkem března. Nějak se mi už nechtělo a nutit se mi nepřišlo rozumné, obzvlášť v těhotenství. Prostě když tělo nechce, nemá smysl to lámat přes koleno.

V posilovně se mi ze začátku cvičilo dobře, dobře se mi i běhalo, dokud nepřišly těhotenské nevolnosti. To byla doba, kdy jsem fakt nic nedělala, kromě otužování. Zle mi bylo od rána do večera měsíc v kuse, pak se to postupně zlepšovalo a od listopadu jsem byla ráda, když jsem 2x za týden šla běhat a do posilky.

Najednou byl běh pro mě náročný, funěla jsem jako mašina. Bylo to, jako kdybych nikdy neběhala. Lusknutím prstu byla moje kondička pryč a já začínala od začátku. V tu chvíli jsem pochopila, jak se cítí věčný začátečník. Měla jsem v hlavě, že to musím rozběhat, prostě musím. Trvalo to asi měsíc a skutečně jsem to rozběhala. Ale pak nastal další problém. Čím jsem byla těžší, tím víc mě při běhu do kopečka bolela lýtka. Během pár týdnů jsem dokonce poznala i to, že naše náměstí není úplně v rovině. Některé kopečky jsem pak už ani tak nevyběhla, jako spíš vyšla. Já, milovník kopcovitých tras, jsem najednou začala vyhledávat rovinky, abych při běhu tolik netrpěla. Za "normálních" okolností jsem průměrně za měsíc odběhala 240 km, v těhotenství jsem oslavovala, když jsem dala za měsíc 150 km. Běh pro měl byl chvílemi pěkné utrpení, plíce zvládaly, ale nohy, jako kdyby patřily někomu jinému. Nakonec jsem musela s během skončit začátkem března. Tak nějak už to nešlo, i když jsem moc chtěla. Se psem jsme tedy místo běhu začali jezdit po výletech. Většinou jsme zajeli někam k lesu a dali si výšlap 8 - 12 km. Tohle jsme praktikovali 4 - 5x týdně až do porodu.

V posilovně jsem byla zvyklá cvičit spíš silově. Hlavní cviky - bench, dřep a mrtvý tah s tím, že jsem si tam fakt naložila a dělala jsem jen pár opakování plus doplňkové cviky k tomu. V těhotenství jsem na tento způsob cvičení odvahu neměla. Navíc zkuste si u těchto cviků nezadržovat dech - 3 opakování s těžkou váhou fakt nedáte. Na všech cvicích jsem snížila váhu cca o 50 %, dělala jsem 7 - 8 opakování a pravidelně u toho dýchala. Najednou moje cvičení bylo úplně jiné "kafe", svaly jsem cítila úplně jinak a věřím tomu, že to bylo skrz to dýchání. V půlce ledna jsem si všimla, že hodně lidí na mě kouká. Asi si začali všímat, že se zakulacuji. Ale tak mně to bylo jedno, ať se podívají. Čas od času se našel někdo, kdo měl potřebu mi říct, jak obdivuje, že v těhotenství cvičím. Od těchto lidí to bylo moc hezké, ale já jsem si říkala, že bych možná byla radši, kdyby si to nechali pro sebe, mě totiž názory ostatních nezajímají (a to ani ty pozitivní). No, tento svůj postoj jsem fofrem změnila, když se objevila paní, která měla potřebu mi kázat (mimochodem vypadala, že chlastá první ligu). No já jen hleděla. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale o pár dní později, když se kázání opakovalo, tak jsem pochopila, že to myslí vážně. Lidé, kteří se montují do věcí, do kterých jim nic není, posílám do pěkných a malebných míst. V tomto případě jsem se jen usmívala a nekomentovala, protože jsem věděla, že to paní nemyslí zle. Naštěstí jsem pak už žádné negativní ohlasy ani kázání neslyšela.

Nejvíc mě v posilovně dostal borec, kterému by asi upadly ruce, kdyby po sobě uklidil kotouče z hacken dřepu. No a protože jsem si tam chtěla zacvičit, tak mi nezbylo nic jiného než si ty kotouče sundat sama. Kocour ještě na mě hleděl, jak jsem to po něm uklízela. Měla jsem opravdu sto chutí ho seřvat, jestli je na sebe dostatečně pyšný. Dodnes se divím, že jsem se udržela a nic neřekla.

Po tom, co jsem si v posilce odcvičila to svoje, byla jsem zvyklá se protáhnout a udělat pár cviků z jógy. Čím víc se blížil termín porodu, tím víc mě tělo odmítalo pustit do úplného rozsahu pohybu. Cvičení taky bylo čím dál náročnější, ale i přesto jsem se celou dobu cítila opravdu dobře. V posledním měsíci bylo už hodně cviků, které jsem si musela odpustit. Například mrtvé tahy jsem musela přestat dělat, přestože jsem měla na čince jen 50 kg. Čím větší jsem měla břicho, tím méně jsem byla schopná správně zapojit střed těla a odnášela to moje záda. Největší problém nastal v obchodě, když jsem si chtěla koupit karton mléka - pupek zavazel a záda bolela.

Za celých 8 let, co chodím do posilky, jsem nikdy neměla potřebu se tam fotit ani natáčet. Vlastně když cvičím, tak telefon u sebe nemám. Jsem názoru, že když cvičím, tak mě nemá kdo co otravovat a musí počkat, až docvičím. Ale říkala jsem si, že bych měla udělat výjimku a měla bych se natočit, jak v těhotenství cvičím. Bylo mi to sice hodně nepříjemné, ale nakonec jsem to udělala, protože jsem věděla, že bych toho pak litovala. Videa jsem nikde nezveřejňovala - co je komu po tom, mám je jen pro sebe, a komu jsem chtěla, tomu jsem je ukázala. Čtyři dny po tomhle hereckém výkonu jsem porodila, takže to bylo opravdu na poslední chvíli.

A co moje obavy z poporodního stavu? Tak ten jsem asi "vyhrála". Inkontinence netuším, co je, to mě naštěstí minulo a rozestup břišních svalů byl už týden po porodu minimální (asi protože jsem skoro celé těhotenství cvičila). Na váze jsem přibrala 12 kg. Dva týdny po porodu jsem byla v plusu jen 6 kg, takže asi OK. Protože se v šestinedělí nemá sportovat, tak dokud neskončí, neběhám a do posilovny nechodím. Ale zato dál chodím se psem i s kočárkem na desetikilometrové procházky a už se těším, až se do posilovny a na svoje běžecké tratě zase vrátím.

A jen tak pro zajímavost, za celé těhotenství jsem naběhala 807 km a nachodila 230 km. Na mrtvý tah (dokud to šlo) jsem zvedala 50 kg - 8 opakování a 4 série, na dřep 40 kg - 8 opakování a 4 série a na bench 55 kg - 8 opakování a 4 série. Nevím, zda jsou moje výkony hodny ocenění, ale znám lidi, kteří mají problém zvednout zadek z gauče, takže jsem na tom furt lépe. :-)

Závěrem bych chtěla vzkázat všem, které v těhotenství sportujete - vždycky poslouchejte svoje tělo a dělejte všechno s rozumem, blbosti se v tomhle stavu nevyplácí. Pokud jsem svým příběhem někoho motivovala, tak jsem ráda.

---

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.