Ing. arch. Peter Uríček je bezesporu jedna z největších osobností československé kulturistiky a oprávněně ho řadíme mezi naše legendy. Od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let suverénně ovládal svoji kategorii do 179 cm, a pokud k těmto seniorským titulům přičteme ještě ten juniorský z prvního mistrovství republiky v roce 1968, tak je jich pěkně zaokrouhlených rovných deset! Můžeme ho tedy označit za rekordmana v počtu domácích titulů. Peter jakoby si počkal, až bude vytvořená kategorie přímo pro něho, protože do roku 1974 včetně se soutěžilo pouze ve třech, do 168 cm, do 175 cm a nad 175 cm. To byl zároveň jeho první soutěžní rok mezi muži, kde v nejvyšší kategorii skončil na mistrovství Československa v Komárně na čtvrtém místě za svým starším bratrem Ivanem. Rozhodnutí Československého svazu kulturistiky zřídit další kategorii do 179 cm mu doslova hrálo do karet. Vždyť v té nejvyšší suverénně kraloval Alois Pek a prosadit se proti němu by bylo extrémně náročné, ale je pravdou, že Pek ve své kategorii řadu let nenalezl srovnatelného soupeře, který by ho nutil k maximálnímu výkonu. A takovým soupeřem by Peter bezesporu byl. Ovšem zanechme úvah, co by bylo, kdyby, a věnujme se realitě tehdejší doby. Pokud si provedeme menší statistiku, tak v počtu domácích titulů mu nemohl nikdo konkurovat. Posuďte sami, Ladislav Kléri a Petr Tlapák zvítězili pětkrát, zrovna tak Petr Stach a nejvíce se mu přiblížili zmiňovaný Alois Pek a Libor Minařík se sedmi domácími tituly. Myslím si, že Peter nemusí mít obavy, že by ho někdo o jeho rekord kdykoli v budoucnosti připravil, ať již v České republice, nebo na Slovensku, vždyť dnes se již většinou nikdo nesnaží obhajovat mistrovský titul, respektive se ambiciózní kulturisté mířící za profesionální kartou ani nejvyšší domácí soutěže neúčastní a berou to jaksi oklikou…
Mistrovství Evropy v Haagu 1984 - Miroslav Jastrzebski, Alois Pek, Peter Uríček a Robert Dantlinger
(foto: archiv PhDr. Luďka Noska)
Ale vraťme se do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy mistrovství Československa představovalo opravdu boje o titul těch absolutně nejlepších, protože kvalifikovat se na nejvyšší soutěž byla cesta opravdu trnitá a zdlouhavá. Od okresních a krajských přeborů přes republiková mistrovství a teprve jejich finalisté se probojovali na mistrovství Československa. Samotná účast tedy byla znakem nejvyšší kvality.
A vyhrát? Tak to představovalo úroveň srovnatelnou s bojem o titul mistra Evropy a kolikrát i ti mistři Evropy se museli smířit s porážkou… Tím chci jenom zdůraznit, jak nesmírnou cenu mělo právě těch 10 titulů Petera Uríčka, a jako bonus musím dodat, že po svém prvním vítězství na mistrovství Československa v roce 1975, kdy poprvé porazil svého staršího bratra Ivana, již nikdy neprohrál! Soupeří se střídali a nebyli ledajací. Nesnídal, Popelka, Černý, Just…
Co jméno, to vynikající kulturista, ale on zůstával. Ti všichni se snažili ho připravit o mistrovský titul, ale nikomu z nich se to nepodařilo, byť někdy se jednalo o nesmírně vyrovnané a kvalitní souboje, zvláště s Pavlem Nesnídalem, a poté s oddílovým kolegou z Fortuny Trnava a navíc s jeho svěřencem Štefanem Justem. Žák ale nikdy neporazil svého učitele, i když například v roce 1982 k tomu měl velmi blízko. To jenom dokazuje, že Peter nebyl jenom špičkový závodník, ale stejně tak dobrý trenér. Vždyť pod jeho vedením se připravoval i Anton Holič, jehož tři tituly mistra Evropy a dvakrát bronz z mistrovství světa mluví samy za sebe… Vzpomínám si, jakým přínosem byly pro nás jeho články v ročenkách kulturistiky pod názvem
Zkušenosti z tréninků v oddíle Fortuny Trnava, které se vyznačovaly vynikajícím rozborem tréninků jednotlivých svalových partií, a myslím si, že díky své kvalitě nic neztratily na aktuálnosti ani dnes.
Dříve, než se podíváme trochu podrobněji na jeho sportovní kariéru, tak by bylo krajně nespravedlivé nezmínit se o jeho šest let starším bratru Ivanovi. Vždyť to byl právě on, kdo ho přivedl ke kulturistice, a nebýt jeho, kdo ví, jestli bychom o Peterovi psali.
Kulturisté oddílu Fortuna Trnava, 1976 - vlevo Anton Holič, uprostřed Milan Hrubý, vpravo u činky Peter Uríček
(foto: archiv Jána Slovince)
Ing. Ivanu Uríčkovi dlužíme vzpomínku na jeho loňské nedožité osmdesátiny, protože i on patřil vedle Ing. arch. Juraje Višného, Juraje Pipasíka,
Ing. arch. Dušana Seligy a celé řady dalších k průkopníkům kulturistiky v Československu. Nejprve se ale věnoval v rodné Žilině závodně cyklistice, a to "na plný pecky". Vždyť v ní dosáhl I. výkonnostní třídy, ale po příchodu do Bratislavy na vysokou školu z finančních důvodů cyklistiky zanechal. Ovšem zde se sblížil s lidmi, kteří propadli zbrusu novému sportu - kulturistice. A nebyli to lidé ledajací, všechny dneska považujeme za její průkopníky coby partu nadšenců z Bělehradské ulice, prvního epicentra kulturistiky v Československu - a ta ho přijala mezi sebe. A byl tak dobrý, že zvítězil hned na prvním ročníku Poháru časopisu Tréner a cvičitel v roce 1965 a v boji o absolutní vítězství porazil jak Juraje Pipasíka, tak Juraje Višného. Našlápnuto měl dobře, ale na stupeň nejvyšší na mistrovství Československa se nikdy nepostavil. Zvítězil sice na mistrovství Slovenska 1974, ale z nejvyšší celostátní soutěže odcházel buď druhý, nebo třetí. Svoji kariéru ukončil po deseti letech v roce 1975 a v jejím závěru koketoval se silových trojbojem, ve kterém se stal rovněž mistrem Slovenska. Následujících deset let posiloval spíše kondičně a věnoval se naplno svojí práci na technickém úseku Slovenského národního divadla. Ale nedalo mu to a vrátil se ke své staré lásce - cyklistice. A jak byl zvyklý z kulturistiky, tak opět naplno, na kolo sedl téměř za každého počasí, se svojí partou urazil čtyřikrát až pětkrát týdně celkem 400 - 500 km, akorát s jeho 86 kilogramy svaloviny v porovnání s až vyzáblými cyklisty mu to šlo trochu hůře do kopců. Všichni ale hovořili s uznáním o jeho superkondici. Často se říká, kdo s čím zachází,
tím také schází, a pro Ivana měla jeho vášeň pro cyklistiku fatální důsledky. 19. dubna 2008
ho při jeho obvyklé jízdě na kole srazil zfetovaný řidič ukradeným autem, který se řítil bratislavskými ulicemi.
Byl na místě mrtev….
Vpředu Ivan Uríček, vzadu zleva Anton Holič, Josef Veselý a Libor Minařík (foto: archiv PhDr. Luďka Noska)
Bohužel Peter tedy přišel tragicky o svého bratra, který ho zasvětil do tajů kulturistiky, ale vraťme se na úplný začátek jeho sportovní kariéry a co jí předcházelo. Narodil se 9. března 1947 v Martině, ale střední školu již absolvoval v Žilině, a v té době to ještě rozhodně nevypadalo na to, že se z něho stane tak výjimečný kulturista. Vždyť ho po sportovní stránce již od dvanácti let zcela naplňovala atletika, ve které se zaměřoval na sprinty, překážky a dálku a dosáhl úrovně krajské špičky. Čtyři roky se tedy věnoval atletice, ale posléze nabyl přesvědčení, že pro tento sport nemá ty nejvhodnější anatomické předpoklady a zaujal ho tehdy pod vlivem bratra Ivana zcela nový sport - kulturistika. To ovšem neznamená, že již neměl jakési zkušenosti s činkami, vždyť v rámci zimní atletické přípravy musel již jako dorostenec posilovat. Bratr Ivan ale začal studovat v Bratislavě vysokou školu a stal se členem bratislavské Lokomotivy, oddílu, který tehdy pod vedením
Ing. arch. Juraje Višného byl jednoznačně nejvýznamnější a nejúspěšnější nejen na Slovensku, ale v celém Československu. Od roku 1963 Peter trénoval v domácích podmínkách, ale poté začal studovat v Bratislavě architekturu a samozřejmě pokračoval ve šlépějích Ivana, který zde po vysoké škole i zůstal. Netrvalo dlouho a svůj talent pro sportovní kulturistiku zúročil poprvé na Velké ceně Mladé gardy v roce 1966, kde skončil mezi juniory třetí. Ovšem již v roce 1968 na vůbec prvním mistrovství Československa zvítězil mezi juniory nad 173 cm, ale již o rok později získal bronz mezi muži, a to za neporazitelným
Lacem Klérim a svým bratrem Ivanem. Měl tedy dobře rozjetou sportovní kariéru, ale v letech 1969 až 1970 se více věnoval studiu a soukromým záležitostem a trénoval v podstatě jenom rekreačně a to se pochopitelně odrazilo v poklesu formy. Přesto se v roce 1971 kvalifikoval na mistrovství Československa, kde ale skončil až pátý. Zpětně hodnotí tuto sezónu jako nejméně úspěšnou v celé své kariéře. Ve školním roce 1971 až 1972 končil studia a plně se věnoval diplomové práci a úplně přestal trénovat celý rok, a to až do promoce v červnu 1972. Jeho závodní váha, která dosahovala až 84 kg, se v průběhu této nečinnosti snížila na 72 kg a s tím se úměrně snížila i jeho motivace opět nastoupit do tvrdého tréninku a získat zpět, co ztratil. A už už to vypadalo, že s kulturistikou je nadobro konec, ale zasáhla náhoda. Zatímco pro naprostou většinu závodních kulturistů znamenala vojenská základní služba (on ovšem šel na vojnu jenom na jeden rok jako absolvent) přinejmenším přerušení jejich kariéry, ale často i úplný konec, tak u Petera tomu bylo právě naopak! Nástupem do Vyškova získal výborné tréninkové podmínky a jeho stará fazóna byla v průběhu pouhých čtyř měsíců zpět, a jak sám říká:
"Dostal jsem se doživotní formy." V nově založeném oddílu Dukly Vyškov se stal nejenom trenérem, ale i jeho místopředsedou, a účastnil se i pohárových soutěží na Moravě. V té době se hlavně soustředil na nárůst objemů, a proto nestartoval na mistrovských soutěžích. V létě 1973 konstatoval, že jeho tělesná váha již dále narůstat nemůže a že je třeba přejít na zkvalitňování a vyrýsování svalstva. Posuďte sami jeho rozměry na konci objemového období: váha 99 kg, hrudník 133 cm, pas bez zatažení 87 cm, paže 48 cm, stehna 67,5 cm a lýtka 44,5 cm při výšce 177 cm (všechny rozměry měřené bez rozcvičení, takzvaně za studena).
Peter Uríček, 1976 (foto: archiv Jána Slovince)
Po ukončení vojenské služby si našel v roce 1973 zaměstnání ve Stavoprojektu v Trnavě, od té doby je jeho život svázán s tímto městem a zároveň jeho kulturistická kariéra
začala nabírat na obrátkách. Založil zde kulturistický oddíl Fortuna Trnava, jehož byl nejen nejúspěšnějším závodníkem (společně s
Tonem Holičem), ale i hlavním trenérem, dlouholetým předsedou a funkcionářem. Jeho osobnost má lví podíl na tom, že Fortuna Trnava se po dlouhá léta řadila mezi nejúspěšnější oddíly v celém Československu a snad jenom Sandow Mariánské Lázně mu mohl konkurovat v kvalitě závodnického kádru. Je až podivem, že při šíři záběru jeho činnosti a - to je nutno ještě zdůraznit - při plném pracovním vytížení v podstatě bez jakýchkoliv úlev (někdy si musel brát i dovolenou na mistrovství Evropy) se dokázal tak perfektně připravovat na soutěže, kdy po dobu zhruba deseti let byl bez konkurence na špici své kategorie do 179 cm.
Československá reprezentace - nahoře zleva Peter Uríček, PhDr. Luděk Nosek, Anton Holič,
dole Josef Grolmus, Robert Dantlinger a Libor Minařík (foto: archiv PhDr. Luďka Noska)
Rok 1974 byl ve znamení jeho návratu na pódium, přičemž nikdo netušil, a zřejmě ani on, že jeho čtvrté místo na mistrovství Československa bude poslední prohra a od té doby bude již na domácích soutěžích jenom vítězit. Od roku 1974 až do roku 1984 získal 9 mistrovských titulů s výjimkou roku 1983, kdy se neúčastnil a tím přenechal vítězství svému svěřenci a oddílovému kolegovi Štefanu Justovi.
Doma tedy zcela jasně kraloval a bylo třeba jít výše a prokázat své kvality i na mezinárodním poli. Třebaže poprvé byl vybrán do reprezentace již v roce 1976, tak nominován na mistrovství Evropy a světa ze soustředění v Nymburce nakonec nebyl. Štěstí se na něho usmálo až v roce 1979, kdy měl reprezentační evropskou premiéru v Bruggách, která mu přinesla bronzovou medaili. Vrcholem jeho kariéry byl bezesporu následující rok, ovšem nejprve si musel nominaci na mistrovství Evropy, které se konalo opět v Bruggách, tvrdě vybojovat na Ceně Sandow v Mariánských Lázních, kde se vybíralo šestičlenné družstvo. Svůj životní úspěch popisuje těmito slovy:
"Když se vyhlašovaly výsledky váhové kategorie nad 90 kg, tak všech šest finalistů stálo na pódiu. Hlasatel začínal posledním místem a já jsem byl pokaždé připravený vyběhnout dopředu. Stále ale vyvolávali ty ostatní, a když jsem na pódiu zůstal sám, tak mi bylo jasné, že zlatá medaile je moje. Byl jsem nesmírně šťastný, ale když jsem se dozvěděl, že v "osmdesátce" získal titul mistra Evropy Anton Holič, tak byla moje radost ještě větší." Trenér a jeho svěřenec a oba mají zlaté medaile, tak to snad byla a je stále světová rarita, kterou zřejmě nikdo nikdy nezopakoval!
Přidal bych k tomu ještě komentář státního trenéra PhDr. Luďka Noska: "Československý reprezentant předčil všechny své soupeře svalstvem břicha, které právě nejtěžším borcům činí obtíže. Určitý nedostatek objemů (vážil pouze 91 kg) nahradil elegancí a rutinou. Bylo radost ho pozorovat při volné sestavě. Všech tři tisíce diváků mu aplaudovalo k jeho životnímu úspěchu." Ano, volné sestavy, to byla snad ta největší deviza našich reprezentantů již od prvopočátku. A právě Peter Uríček patřil k těm jejím největším mistrům a byl jedním z těch, kteří volné sestavy dovedli k dokonalosti a povýšili tím kulturistiku na umění. Kdo měl někdy to štěstí vidět jeho pohybové kreace na Gerschwinovu
skladbu "Rhapsody in Blue" nebo na slavný Čajkovského klavírní koncert b moll, kdy pózování zahajoval v postavení Diskobola, tak mi musí dát za pravdu, že se vždy jednalo o vrcholný estetický zážitek. A právě pózou Diskobola Peter demonstroval svůj obdiv k antice, kde se nacházejí kořeny našeho sportu v ideálech kalokagathie, a kdo jiný byl měl tyto ideály lépe ztělesňovat než inženýr, architekt…
Sandow Mariánské Lázně 1984 - zleva Peter Uríček, Anton Holič a Štefan Just (foto: Archiv Zdeňka Krále)
Těch příležitostí reprezentovat nedostal rozhodně tolik, kolik by si jeho výjimečné postavení v kategorii do 179 cm zasloužilo, a tak když v roce 1984 skončil na mistrovství Evropy až pátý, rozhodl
se ukončit činnost. Hrály v tom roli i zdravotní důvody, kdy se stále více stupňovaly problémy s bolestmi zad v křížové oblasti, a tak
to již nechtěl lámat před koleno. A zjevně udělal dobře, protože odešel v domácím prostředí jako suverén a neporažen!
Jaké byly příčiny jeho úspěchu? Především byl talent k pohledání a již na první pohled zaujala jeho naprosto symetrická postava v základním postoji, kdy vás především upoutal rozvoj břišních svalů a
- na což si potrpěl - krásně tvarované prsní svalstvo s rovným dolním zářezem "typu Reeves", na čemž cíleně a dlouhodobě pracoval. Dalším faktorem byla jeho nezměrná vůle a pracovitost, byl představitelem staré školy s extrémním počtem sérií, přičemž dvou a tříhodinové tréninky byly pravidlem a před soutěží samozřejmě dvojfázové. Tehdy dokázal odcvičit 140 až 160 sérií, které ovšem právě v předsoutěžním období seřazoval do gigantických sérií (tři a více cviků bezprostředně za sebou) a tyto postupy ordinoval i svým svěřencům. Doslova martyrium, ale výsledky se vždy dostavily! Popis jeho tréninkových metod ale přesahuje záměr tohoto článku, a tak třeba někdy příště…
A jak jsem již výše uvedl, výsledky své tvrdé tréninkové práce dokázal korunovat právě svojí volnou sestavou.
Peter Uríček při tréninku oddílu Fortuna Trnava v roce 1974 (foto: archiv Jána Slovince)
Jeho sportovní kariéra skončila, ale rozhodně ne jeho angažmá v kulturistice, na to ji měl a má příliš rád. Samozřejmě nadále pokračoval v trenérské činnosti a jeho svěřence bychom spočítali přinejmenším na desítky, ale on vychoval především špičkové borce, tedy v prvé řadě Antona Holiče, Štefana Justa, Jána Hrubého, Jozefa Ferkodiče. Ervina Špajdela a mnoho dalších. Kromě toho, že byl dlouholetý předseda oddílu kulturistiky, tak se stále více prosazoval i jako organizátor soutěží a svoje letité závodní zkušenosti začal uplatňovat prakticky okamžitě i jako rozhodčí. Všichni ho pamatujeme v této funkci z domácích vrcholových soutěží, ale s tím se Peter nespokojil. V roce 1992 mu byla udělena IFBB mezinárodní licence a do roku 2013 účinkoval v této funkci na mistrovství Evropy nebo světa 65krát! Poté získal i profesionální licenci, a tak šestkrát rozhodoval i nejvýznamnější světovou soutěž Mr. Olympia či Mrs. Olympia. V letech 1993 až 2010 působil ve funkci generálního sekretáře Slovenské asociace kulturistiky, fitness a silového trojboje.
Těžko vůbec uvěřit, že takovou šíři aktivit a s takovými výsledky mohl zvládnout jeden jediný člověk v průběhu 75 let. Ing. arch. Peter Uríček je živoucím příkladem, že to je možné. Popřejme mu tedy do dalších let hlavně pevné zdraví, neutuchající životní vitalitu a zároveň mu patří poděkování za vše, co udělal pro československou kulturistiku!
Soňa Štroblová, Juraj Višný a Peter Uríček na jubilejním XX. setkání veteránů kulturistiky a silových sportů v Praze, 2016
Kompletní domácí posilovna (Záno...
