Patrik Herčzík: "Dostal jsem se do profi bez dopingu!"

Jaroslav Jeníček: "U mě to není o genetice, ale o dřině."

Česká scéna doslova chrlí řady úspěšných závodníků. Každou chvíli nám zazáří nějaká hvězda. Jednou z nich byl jednoznačně i Patrik Herčzík, který vzal svou soutěžní kariéru hopem a mezi profesionály se dostal už v druhém roce soutěžení. To Vás asi na první dobrou nezaujme, protože takových tu bylo a je několik. Zajímavé ale je, jak k tomu momentu slávy došlo a proč tahle hvězdička z kategorie bermud opět zhasla. Ne každý brzký úspěch je totiž požehnáním. Patrikův pohled na náš sport je velmi střízlivý a s dostatečným nadhledem. Pojďme tedy společně zavzpomínat s "proje*aným talentem", co se v jeho životě všechno stalo během posledních šesti let, protože toho nebylo málo...

Patriku, poslední dobou už tě na soutěžích nevídáme. Co se to stalo?

Je to jednoduché. V jedné určité životní situaci jsem se rozhodl pověsit závodění na hřebík a přenechat ho lepším. Sám pro sebe jsem si dokázal hodně.

Poprvé jsi závodil na republikových soutěžích v roce 2016 a o rok později už jsi měl profi kartu. Moc ses nezdržoval…

Ve skutečnosti jsem mohl mít kartu ještě dříve a být historicky první český Elite Pro physique, ovšem tehdejší vedení svazu to chtělo jinak. To ale nemění nic na tom, že já sám bych se profesionálem úplně nenazval. Nemůžu sice za to, že se federace rozdělily, avšak status profesionála je jen jeden a ten já nemám. Sám o sobě tak tvrdím, že jsem poloprofík. (smích)

Ty jsi údajně profi kartu vyhrál "na čisto". Je to vážně tak? S pravdou ven!

Hahaha, léty omílané a kontroverzní téma, které mi dodnes lidé nevěří. Ale je to tak. V roce 2017 jsme se společně s Alešem Lamkou potkali v souboji o absolutního mistra na Mistrovství České republiky a oba jsme tehdy žádali o dopingovou kontrolu, která nás odmítla vzít. O tři čtvrtě roku později jsem startoval na mistrovství světa, kde jsem si po zisku třetího místa vylosoval žolíka na dopingovou zkoušku - výsledek byl negativní. Bohužel jsem měl zato, že mě bude mezinárodní dopingová organizace automaticky kontaktovat s výsledkem. Já bych tak měl v ruce reálný důkaz. To se ovšem nestalo a až časem jsem zjistil, že si o výsledek musíš požádat, což jsem neudělal.

Mezi profesionály jsi stihl tři starty. Jak na to období vzpomínáš?

Jako na jakoukoliv jinou zkušenost. Bylo to pro mě zase něco nového. Neznámý svět, který jsem chtěl poznávat a objevovat. Opět jsem se učil, jak mé tělo funguje a které nové postupy zabírají.

Po zisku profesionální karty jsi tzv. "přešel na temnou stranu". Co to s tebou udělalo po fyzické a psychické stránce?

Máš pravdu. Na svých druhých Elite Pro závodech už jsem nestartoval jako naturál. I já se zbláznil po objemech, u kterých mě naštěstí trenér brzdil, protože to viděl reálně, na rozdíl ode mě. Teď už to vidím taky a stále dokola říkám závodníkům z physique, že tato kategorie není o objemech a nesmí se nechat zviklat trendem americké profi divize, pokud sami závodí v IFBB. Nicméně tvrdost závodníků a celková definice je trošku někde jinde, a tak jsem se rozhodl si "pomoci". Všeobecně ale platí, že to je velice náročné. Tělo na vše reaguje jinak. I psychika se u člověka mění a může to být dost nebezpečné. Nerad mluvím o dopingu, protože nesouhlasím s tím, jak moc veřejné téma to je. Myslím, že by se to mělo držet v kruzích těch nejzasvěcenějších a nejtalentovanějších lidí. Ne v širší veřejnosti nebo oblasti kondičních cvičenců, jak je v dnešní době zcela běžné. Obecně ale mohu říct, že to rozhodne není pro každého. Ne každý to ustojí i po té psychické stránce, která má podle mě dva úhly pohledu. Jeden je to, co to s člověkem dělá v přípravě. A druhý pohled je to, jak to člověk snáší, když vysadí a objemy i síla se sníží. Ne každý se s tím dokáže vyrovnat. A pak se z toho stává začarovaný kruh se špatným koncem.

Chválíš svého trenéra, tím je Martin Novotný, juniorský reprezentační trenér. Martina vnímám jako zastánce racionální staré školy, která funguje, je šetrnější a jeho závodníci na soutěžích hrají prim. Je to tak? Jak bys ho popsal?

Myslím, že jsi to vystihl velice dobře. Martin je opravdu skromný člověk, který neholduje sociálním sítím a novým trendům. Zastává staré postupy a tvrdou dřinu. Není to pro každého, málokomu se v dnešní době chce opravdu tvrdě makat a posouvat hranice možného. Je to velká osobnost české fitness scény, přestože ho moc lidí nezná. Má za sebou třicet let praxe. Já osobně bych ho přirovnal k Tomáši Burešovi. Dokonce má vyznamenání od prezidenta IFBB za to, že několik let po sobě přivedl nejlepší juniorský tým na mistrovství Evropy. To už je co říct podle mě.

Kdybys mohl vrátit čas, zůstal bys tehdy v naturálním módu, ke kterému ses nakonec opět vlastně vrátil?

Často jsem si kladl tu samou otázku a odpověď zní: "Ano zůstal." Myslím, že jsem se ještě trochu mohl zlepšovat a poznávat své tělo. Vše se ale odvíjelo od zisku Elite Pro karty a honby za tím být lepší než doposud. Navíc mě těšily naturální úspěchy mnohem více. Připadal jsem si něčím výjimečný.

Doplatil jsi na tohle období nějak zdravotně? Co mám informace, tak jste postupovali velmi šetrně.

Nevím o tom. Mám skvělého trenéra, který má letité zkušenosti, a vždy to bylo víc o dřině a disciplíně než o látkách. Navíc má kategorie a genetika si to nežádaly tolik jako u jiných závodníků, abych držel krok s těmi nejlepšími.

Naposledy jsi závodil v roce 2019. Na Elite Pro Madrid jsi skončil desátý z dvaadvaceti závodníků. Asi jsi ale obecně mezi profesionály doufal ve vyšší umístění. Nelituješ přechodu z amatérů?

Myslím, že každý, kdo neskončil první, někde v koutku duše doufal ve vyšší umístění, včetně mě. Jsem hodně sebekritický, takže jsem nikdy neukazoval prstem na toho nebo tamtoho, že měli být za mnou. Vždy jsem hledal chyby v sobě, abych se mohl zlepšovat. Náš sport nezměříš na stopkách, takže s tím musíš počítat, že to tak může dopadnout. Teď zpětně toho trochu lituji. V amatérech jsem byl nejlepší český physique. Ne počtem medailí, ale co se úspěchů týká. Bývalo to tak možná mohlo být dál, kdybych se tehdy nepobláznil přestupem do Elite.

Co ti chybělo do těch nejlepších? Ptám se, protože ty jsi geneticky dostal naděleno za nás za všechny.

Myslím, že celková symetrie a příliš objemu ve svalech. Každý si myslí, že čím větší, tím lepší. Jenže physique není kulturistika a tak k tomu musíš přistupovat. Navíc je tu takové dogma, že ti látky musí pomoci. Opak je pravdou. Hodně lidí na to doplatilo a pokazilo si tím formu nebo rozhodili symetrii, kterou kdysi oplývali. Je dobré myslet na to, že vše se potom chová jinak a ty začínáš poznávat své tělo úplně od začátku.

Kdy a za jakých okolností jsi dospěl k tomu, že už závodit nechceš?

Dospěl jsem k tomu přesně v momentě druhého lockdownu, kdy přišlo životní vyhoření a celková osobní krize, ze které jsem se dostával celý následující rok. Plno lidí mě nazývá "proje*aným talentem". Já na to koukám asi víc realisticky a jsem nohama na zemi. Jsou tu mnohem lepší a geneticky obdařenější kluci než já. Došel jsem tak k tomu, že si nechci zbytečně ničit život, když mě to neživí.

Co tvoje motivace po přerušení závodní kariéry? Jak jsi na tom pak byl s režimem?

Přiznám se, že pro mě je z dlouhodobého hlediska trochu problém si udržet motivaci. Někdy to jde lépe, někdy hůře. A tím, že na mě není vyvinutý tlak ze strany závodů, je sice psychika uvolněnější, ale motivace není stoprocentní. Naštěstí v sobě mám z dlouhodobého hlediska zdravé překonávání sebe samotného, což mě i po stravovacích nebo tréninkových výpadcích vrací opět do hry. Tudíž motivací jsem sám sobě a pak mé okolí. Klienti, přátelé i nepřátelé.

Neláká tě soutěžní comeback? Spolu jsme se bavili o tom, že se ti líbí classic physique.

No, přeci jen jsem tím strávil kus svého života. Každý, kdo to zažil, mi dá za pravdu, že to není snadné. Ale jak já to miloval... Našel jsem si k tomu cestu. Takže ano. Vždy na jaře a na podzim, když učím lidi pózovat, vidím závodníky ladit formy a cítím vůni barev na závodech, mám sto chutí se do toho vrhnout po hlavě. A je pravda, že stále ve mně dřímá to malé dítě, které má tajný sen. Postavit se na prkna classic physique. Nebýt covidu, tento sen bych si splnil. Osud to ale chtěl jinak a já se s tím smířil.

Jak jsi vlastně jako trenér závislý na fitness centrech zvládl lockdowny?

Hodně špatně. Bylo to pro mě jedno z nejtěžších životních období, mnohé mě naučilo a strašně moc mi vzalo. Doufám pro náš všechny, že už je to za námi.

Před nedávnem jsi absolvoval tréninkový systém bear routine. Přibliž nám ho.

Je to tak. Jak už tu bylo zmíněno, po ukončení závodní kariéry jsem se vrátil zpět k naturálnímu módu, a tak i k naturálním postupům. Jako naturál jsem několikrát aplikoval velmi známý tréninkový vzor Korte. Ten se skládá ze tří základních cviků. Bench-press, mrtvý tah a dřep, které se opakují třikrát týdně. Já chtěl zkusit něco nového, proto bear routine. Bear opět vychází z toho, že třikrát až čtyřikrát týdně procvičíte celé tělo, s tím rozdílem, že je modifikovaný více pro kulturisty. Jsou tam vyšší počty sérií (zhruba patnáct) s malým obsahem opakování (kolem pěti). Cviky jsou zvoleny tak, aby nedocházelo k přetížení spodních zad a naopak se maximalizovala hypertrofie. Je to náročný tréninkový program především po stránce regenerace.

Ještě si pamatuji, že jsi dělal "civilní" zaměstnání. Jaký byl přechod na trenéřinu, se kterou souviselo i stěhování z Chomutova do Prahy? Za jak dlouho se ti podařilo nabrat dostatečné množství klientů?

Jsem vystudovaný stavař a léta jsem ve stavebnictví dělal. Bohužel je to věc, která mě nenaplňuje. Dovolím si tvrdit, že jsem sportovní talent, a vždy jsem měl touhu ve sportu vynikat nad ostatními a živit se jím. Proto jsem současně se zaměstnáním trénoval a postupně tak tvořil klientelu a plynule přešel z jednoho na druhé. Nebylo to hned a pár let to trvalo. Co se Prahy týká, nebylo to tak snadné. Praha je velká a opět jsem musel začít nejdřív normálně pracovat, než jsem si klientelu udělal. Nyní jsem tu tři roky a stále nemůžu říct, že bych byl tam, kde bych chtěl.

Vím, že pomáháš závodníkům s pózováním, především volných sestav. Jak se to stalo, že nám představitel men's physique fušuje do oboru?

Můj tatínek závodil v době, kdy mi bylo pár let. Vyrůstal jsem v tom prostředí. Často mě hlídala posilovna místo tetiček. V té době žádné nakrucování ve formě physique nebylo. V té době se vzhlíželo k legendám jako Vince Taylor a Lee Labrada. Koukalo se na videa, jak pózují američtí profesionálové. To se pak napodobovalo. Tehdy na sestavách hodně záleželo, ne jako nyní na soutěžích. Sestavou jsi mohl vyhrát, nebo naopak všechno podělat. Je mi to velice blízké. Navíc já kulturistiku beru jako určitou formu umění. Sám maluji obrazy. I u těch si potrpím na ty nejmenší detaily, protože detaily tvoří celek. V kulturistice je to něco podobného, naše tělo je socha, do které tesáme, a tvarujeme ji k tomu nejlepšímu možnému výsledku, který přidá na wow efektu, když se perfektně odprezentuje. Dodnes mě mrazí v zádech z mistrů pózérů Terrence Ruffina a Kaie Greena. Miluju to, miluju pohyb a práci se svaly. Miluju tu eleganci. Problém je, že většina svalnatých lidí není ohebná a jsou strašně křečovití. Většina umí pracovat se svaly jen v jednom daném směru, z bodu A do bodu B, ale postrádají smysl pro pohyb a ladnost. Snažím se to lidi naučit, protože právě to mi na kulturistice přijde to krásné.

U toho malování bych se rád zastavil. Věnuješ se pop-artu, mám pravdu? Kdy jsi s tím začal? Co tvoříš, kde se inspiruješ a na čem právě děláš?

Už odmala mě fascinovalo graffiti. Postupem času se to vyprofilovalo přes české umělce, jako jsou Pasta Oner nebo Jan Kaláb, a největší světovou šablonovou ikonu Banksyho k takovému mixu mezi šablonou a pop-artem. Maloval jsem už dlouho předtím, ale pokud bych měl brát v potaz přímo obrazovou tvorbu, tak bych řekl, že by se dala datovat někdy na přelom střední školy s vysokou. Tehdy jsem vytvořil první šablony. Tento styl mě uchvátil a drží se mě dodnes. Tvořím převážně na zakázky, dle přání. Ale dělám i vlastní tvorbu. Miluju, když obraz něco vyjadřuje, když je tam ukrytý nějaký vyznám nebo vtip. Nějaké sdělení. Aktuálně mám rozdělaného rappera Tupaca. Mám v plánu i další postavičku z komiksové série, a to Venoma.

Co vůbec Patrik Herčzík a budoucnost? Zajímá mě především ta spojená s fitness. Budeš dál působit jako trenér a občasný model nebo máš jiné plány?

Trenéřiny se zatím vzdávat nechci, ještě stále jsem se nedostal tam, kam bych chtěl, a nevydal ze sebe všechno, co bych mohl. Mám rád tu práci s lidmi, ten feedback od spokojených klientů. Co se týká modelingu, tak tuto dráhu mi značně pokazil covid. Já tak přišel o veškeré spolupráce a nabídky, které jsem měl. Nicméně bych se rád do toho světa dostal zpátky a určitě jsem ještě neřekl své poslední slovo. A kromě těchto věcí bych se rád lépe realizoval v oblasti umění a obrazů, které tvořím.

Připomeň nám ještě na závěr legendární příhodu, kterou jsem slyšel už asi od deseti lidí, kdy jste s Markem Kavinou zaspali odjezd reprezentace z mistrovství Evropy. Můžu to slyšet pořád dokola. (smích)

No, vlastně už jsi to řekl za mě. V roce 2017 jsme byli na mistrovství Evropy s Markem. Den před odletem se trochu popíjelo a odjezd byl ve čtyři hodiny ráno. S Markem jsme z oslav zmizeli o něco dříve, abychom dobalili poslední zbytky a byli připraveni na odjezd. Můj telefon byl vybitý, a tak jsem ho dal do hotelové koupelny na nabíječku. Marek měl jediný velice důležitý, býval bych řekl, celkem jednoduchý úkol, nastavit budík. Evidentně tak jednoduchý, jak jsem si původně myslel, nebyl. Pamatuji se, že když jsem se probudil, prolétla mi hlavou myšlenka, že jsem po tříhodinovém spánku opravdu dobře vyspalý. Když jsem otevřel oči, tak mě něco vrátilo zpátky do reality. Bylo to denní světlo. Přilétl jsem do koupelny a zjistil podle telefonu, že je sedm hodin ráno a že nám za dvacet minut odlétá letadlo z Barcelony, která je vzdálená přes hodinu cesty od nás. Přišel jsem zpět, probudil Marka a řekl mu, co se stalo. Jeho odpověď byla, ať si z něho nedělám srandu a nechám ho spát. Když ale pochopil, co se stalo, začali jsme se oba smát. Celá téměř třicetičlenná reprezentace v klidu odletěla zpátky do Čech a nikomu nepřišlo divné, že dva lidé chybí. S Markem jsme si došli na skvělou pozávodní hotelovou snídani ve stylu švédských stolů a snažili se vymyslet plán, jak se dostat zpět domů. V neprospěch nám hrál fakt, že v Česku byl státní svátek, a tak nešlo přebookovat letenky. Musely se tedy koupit nové až na druhý den, a tak jsme si alespoň prošli Barcelonu, přespali na lavičkách v letištním terminálu a na druhy den vyrazili směr Česká republika.