Boris Plintovič: Nepoznal jsem hořkost porážky! (II.)

Boris Plintovič: Nepoznal jsem hořkost porážky! (I.)

V roce 1972 vstoupil Boris Plintovič již do své čtvrté závodní sezóny a i přes svůj věk 21 let jako zkušený rutinér, který rovněž počtvrté obhajuje mistrovský titul. Co se ovšem změnilo, bylo rozšíření počtu kategorií, a to o jednu jak v kategorii juniorů, tak mužů. Tím se ovšem částečně rozmělnila i konkurence, ale to pro kulturistu Borisových kvalit nehrálo žádnou roli v cestě za dalším titulem. Pro Borise to tedy nepředstavovalo žádný problém, ale kdo se mohl z této změny radovat, byl jeho spolucvičenec a oddílový kolega z Milexu Jozef Štanda. Tomu konečně svitla reálná naděje na zisk prvního mistrovského titulu. Plintoviče ovšem od krajského přeboru až po mistrovství ČSSR věrně na druhém místě doprovázel místo Štandy borec, který se měl stát již o nějaký ten rok později soupeřem nejlepšího kulturisty sedmdesátých let Petra Stacha - Štefan Petrík. Tentokrát borcům Milexu v čele s Plintovičem hrála do karet i výhoda domácího prostředí, protože nejvyšší domácí soutěž se tentokrát konala 3. června již podruhé v Bratislavě. A jak si náš jubilant vedl? Nejlepší odpověď nám dá citace ze soudobého tisku: "V kategorii juniorů do 175 cm vystoupení Borise Plintoviče splnilo ta nejnáročnější kritéria. Po vynikajícím nástupu (jedná se o volnou sestavu, pozn. autora), ve kterém rozvinul všechny svalové partie, pokračoval originálními přechody do výdrží, přičemž se snažil pózami s "krasobruslařskou" přesností zvýraznit kouzelné tóny Varšavského koncertu. Symetricky stavěný Bratislavčan má vynikající cit pro estetiku sestavy. Rozhodčí bez váhání ohodnotili jeho sestavu nejvyššími známkami. Již dříve se chystal tento výjimečný borec skončit s aktivní činností, ale i přes řadu překážek (hlavně zranění) vydržel a získal už čtvrtý mistrovský titul." Tolik autor Zdeno Jašek v hodnocení mistrovství v nejčtenějším sportovním týdeníku Štart…

Je třeba dodat, že Boris byl opravdu mistr volných sestav, které si vytvářel sám, a na této soutěži dosáhl vůbec nejvyššího ohodnocení sestavy z celého závodního pole. Ovšem titul absolutního vítěze mu unikl o pouhých 12 setin bodu oproti Ladislavu Klérimu. Tito dva borci od roku 1969 stále soupeřili o absolutní titul "kdo z koho" a výsledky byly vždy takto velmi těsné. V tomto momentě je třeba objasnit, že titul absolutního vítěze se určoval dle nejvyššího počtu získaných bodů, tedy ne přímou konfrontací vítězů kategorií na pódiu. A jak okomentoval zisk mistrovského titulu samotný Boris Plintovič? "Když jsem zvítězil poprvé, tak to byla nesmírná radost. Podruhé chtěl člověk titul obhájit. Potřetí jsem si řekl, že když to neobhájím, tak to bude trapas, a počtvrté mne to už nebavilo a ztratil jsem již motivaci." Ovšem kdo zažíval obrovskou radost, byl právě Jozef Štanda, ta nepřekonatelná překážka v podobě Plintoviče byla právě zvýšením počtu kategorií odstraněna, a tak mu již nikdo nezabránil v získání titulu, a to ani nastupující Robert Dantlinger. Několik let trénovali den co den spolu a Boris na něho vzpomíná jenom v dobrém: "Štanda byl výborný vesnický chalan, pocházel z velmi chudých poměrů, rodiče mu brzo zemřeli, a tak byl sirotek. Jako kulturista měl druhé nejlepší nohy po Klérim, které jsme také poctivě trénovali. Naučil mne dělat hacken dřepy s činkou, u kterých jsme se vypracovali v sériích až na 160 kg. Ohlas našich výkonů se donesl až k Bačinskému do Košic a on nelenil a přijel se o tom přesvědčit na vlastní oči. Štanda exceloval i v jedné speciální disciplíně, a to v mrtvém tahu, kdy zvedal 100kg činku zuby tak, že osu omotal opaskem, do něho se zakousl a takto činku zvedl. Neznám nikoho, kdo by byl schopen tento výkon zopakovat! Jožo byl, jak se říká, pro každou legraci. Při jedné cirkusové atrakci uškrtil nechtěně hada, jindy zase porazil v boxu medvěda tím, že mu stoupl na nohy, strčil do něho a medvěd spadl…" Ovšem po získání mistrovského titulu ukončil svoji kariéru zároveň právě s Borisem. Na cvičení zcela rezignoval, oženil se s dcerou předsedy JRD (obdoba našeho JZD) a najednou měl dostatek všeho, nemusel se jako celý dosavadní život omezovat, a tak toho náležitě využil. Klobásky, uzené, slivovička… to vše na něho mělo devastující vliv, hodně ztloustl a tento životní styl si vybral u něho daň nejvyšší - zemřel na rakovinu tlustého střeva v roce 2008 ve svých 55 letech...

O tom, jestli bude v závodní činnosti pokračovat nebo ne, ani přemýšlet nemusel, protože byl postaven před hotovou věc - dvouletou základní vojenskou službu. Pochopitelně, že nechtěl strávit na vojně dva roky bez tréninku, a jako špičkový kulturista dostal povolávací rozkaz do Dukly Banská Bystrica, ovšem mezi vzpěrače, protože vojenská tělovýchovná jednota se zaměřením na kulturistiku ještě neexistovala. A jak to v Dukle chodilo? To mi Boris objasňuje: "Existovaly zde tři kategorie dle výkonnostní úrovně a podle toho, do jaké byl daný sportovec zařazen, tak také měl podmínky k tréninku. Ta nejslabší měla v podstatě normální vojenskou službu se všemi jejími povinnostmi a po službě mohli trénovat. Ta lepší výkonnostní skupina rovněž sloužila jako normální vojáci, ale kromě možnosti tréninku měla i nárok na lepší stravu. Ta třetí, výkonnostně nejlepší, ani nevěděla, že je na vojně (řečeno s určitou nadsázkou), a měla k tréninku optimální podmínky. Já jsem se pochopitelně snažil být v té nejlepší skupině, ale při trhu, když jsem přecházel do dřepu, jsem si zranil koleno, a to do té míry, že jsem skončil v nemocnici a po operativním zákroku, odborně řečeno se jednalo o dvojnásobnou meniscosektomii levého kolena (tedy odstranění obou menisků), jsem strávil půl roku na lůžku. S vojnou byl konec, protože mne na základě zdravotního stavu propustili, ale bohužel to byl zároveň definitivní konec i mé závodní kariéry..."

Kulturistika jako sport má jedno ožehavé téma, o kterém většina jejich protagonistů nerada mluví, či spíše tuto problematiku ignoruje, a to je použití anabolických steroidů, respektive dopingu jako takového. Boris Plintovič s tím vůbec nemá problém a vyjadřuje se zcela otevřeně: "Já jsem se ke steroidům dostal paradoxně až po ukončení své kariéry, kdy bratislavský kulturista Milan Káčer měl příbuzného v zahraničí, který byl v diplomatických službách a sehnal Dianabol. O anabolikách jsme četli víceméně poprvé v souvislosti s tehdy velmi populárním švédským diskařem Rickym Bruchem, který se jejich použitím nijak netajil, testoval je a popisoval jejich účinky (anabolické steroidy tehdy ještě nebyly považovány za doping a tím jejich použití nebylo nijak sankcionováno, pozn. autora). Sám Káčer po měsíci jeho používání zaznamenal zdravotní problémy (krev v moči), a tak s nimi raději skončil. Já jsem o nich začal přemýšlet z jiného důvodu. Moje tehdejší přítelkyně, později manželka, prodělala silný zánět ledvin a zhubla na 41 - 42 kg, hrozně zeslábla, sotva stála na nohách a nemohla za žádnou cenu přibrat. Byla zdravotní sestřičkou v bratislavské vojenské nemocnici, kde jsem absolvoval operaci menisků, tak jsem tam oslovil mého známého chirurga s dotazem, zdali by jí nepomohly anabolické steroidy. On to rezolutně zamítl, ale já jsem se nedal a oponoval jsem tím, že jsem četl v seznamu léků o Demalonu, který by měl být "jemný", protože se používal pro děti i nedonošené pro rychlé přibrání. No, nakonec ten můj známý rezignoval a předepsal mi ho. Za měsíc při současném navýšení příjmu sacharidů a bílkovin přibrala moje přítelkyně 7 kg! A navíc bez jakýchkoliv zdravotních problémů… Tak jsem si řekl, proč to nevyzkoušet, i když mi to již nemohlo prospět při mé sportovní kariéře. Ovšem po pěti šesti týdnech mě začaly bolet klouby, protože se mi prudce zvýšila síla a pomocný pohybový aparát, zvláště šlachy a úpony, s tím nedržely krok, a to jsem používal terapeutické dávky - ráno, v poledne a večer jednu tabletu po 5 miligramech… Tak jsem tuto "kůru" ukončil."

Po nuceném ukončení sportovní kariéry se Boris věnoval svému povolání jako polygrafický odborník ve vydavatelství Československé tiskové kanceláře Pressfoto a později jako grafik a fotograf v obrázkovém týdeníku, u čehož vydržel až do sametové revoluce.

Profesní stránku jsme tedy odbyli několika řádky, ale samozřejmě kulturistika nadále zůstávala jeho srdeční záležitostí, a tak současně krátkou dobu působil i jako druhý trenér reprezentace po boku MVDr. Bačinského a sporadicky i jako rozhodčí na soutěžích powerliftingu.

Samozřejmě člověk jeho naturelu i přes zranění kolene, které mu zabránilo v pokračování kulturistické kariéry, nemohl zůstat bez sportu, ale zároveň chtěl dělat něco, co bude šetrné k jeho pohybovému aparátu. Kolem roku 1975 našel řešení - aikido! Sport, který nezná závodní formu, protože mu to mravní kodex ani nedovoluje. Je to vyloženě obranná technika, která má za cíl útočníka zpacifikovat, ale nezranit a vlastně mu neublížit. Ale podobně jako judo, karate či kendo má i aikido svůj filosofický základ, v tomto případě zen-buddhismus, a i kvůli tomu se rozhodně netěšil přízni stranických orgánů. Je pravdou, že do té doby toto bojové umění na Slovensku téměř nikdo neznal a parta asi pěti lidí, většinou judistů, mezi kterými byl i Plintovič, byla snad prvními jeho propagátory. "Nebyla zde žádná metodická literatura, a tak jsme si ji museli nechat dovézt z Německa a přeložit. Trénovali jsme v tělocvičně na judistickém tatami (žíněnce) a tak trochu v "jámě lvové", protože hned naproti sídlil Ústřední výbor komunistické strany Slovenska, neustále hlídaný esenbáky, a představ si, že za ty zhruba čtyři roky nás nikdo z nich neodhalil, a to jsme tam chodili čtyřikrát týdně po dvou hodinách pravidelně trénovat již od šesti hodin ráno. To jsme měli štěstí, jistě by to považovali za podvratnou činnost. Bylo to podobné jako s kulturistikou v jejích počátcích," vzpomíná se smíchem Boris.

Ovšem po těch několika letech pravidelného tréninku se začaly u něho ozývat bolesti zad v křížové oblasti, pravděpodobně následek těžkých vah kulturistického tréninku. Není se co divit, vždyť Boris a další průkopníci sami na sobě zkoušeli, co funguje a co ne, co je správné a co ne, a následky těchto někdy "slepých uliček" se dříve nebo později musely negativně projevit. A zdravotní problémy, se kterými se musel vypořádat, byly opravdu vážného charakteru: "Od křížové oblasti páteře mi začaly vystřelovat bolesti do nohou a dospělo to do stádia, kdy mi ochrnuly nohy. Křížová oblast páteře je velmi přetěžovaná při tlakových cvicích, a proto nikomu po svých zkušenostech nedoporučuji dělat například tlaky s velkou činkou vsedě, ať již za hlavou, nebo od hrudníku. Při tomto provedení se veškerý tlak přenáší na spodní oblast zad a páteř tím velmi trpí. Dělejte vždy tlaky ve stoji, kdy se vertikální působení zátěže rozloží na celé tělo, nejenom na záda, ale i na kyčle, kolena, kotníky…" Jistě rada nad zlato od osobnosti naší kulturistiky.

Takže problémy postupně nabyly takového rázu, že se v podstatě z něho stal "ležák" a jeho ošetřující lékař neviděl jiné východisko než operaci. Nějaké tělísko tlačí na nervy a to způsobuje tyto zdravotní těžkosti a je třeba ho odstranit, laicky řečeno. "Ne, v žádném případě!" zněla jeho odpověď, a tak ho z nemocnice propustili na revers. Odvezli ho domů a on ihned zavolal svému kamarádovi, kterého znal z aikida a který se zabýval jógou: "Podívej se, mám záda v háji a nemohu chodit, a tak se mnou něco udělej. Chodil ke mně dvakrát denně a dostavil se doslova zázrak. Za dva týdny cvičení jsem se postavil a za tři týdny jsem se již procházel po pokoji. Za dva měsíce jsem došel k profesorovi-neurologovi, který mne ošetřoval, a ten, když mne od svého pracovního stolu uviděl ve dveřích, tak na mne vytřeštil oči. Zrovna něco psal, mrštil perem do kouta a zvolal: "Já se na to vy…, co jsi dělal?" Když jsem mu vysvětlil, jak jsem postupoval při rehabilitaci, tak ke mně začal sám posílat pacienty, abych s nimi cvičil. Poté začal razit zásadu, že 80 procent problémů s křížovou oblastí páteře je důsledek toho, že lidé necvičí!"

Záda měl tedy v pořádku, ale problémy s kolenem ho neustále pronásledovaly. Řešení našel v cyklistice a jako vše, co v životě dělal, tak i do ní se pustil na sto procent. Zkontaktoval Ing. Ivana Uríčka (další významná osobnost československé kulturistiky v letech 1965 až 1975, bratr slavnějšího a úspěšnějšího Petera), který se po kulturistické kariéře vrátil ke své vášni, cyklistice. "Já ťa naučím bicyklovať," prohlásil, a tak si Boris koupil v roce 1985 favorita (za socialismu proslulá značka závodních kol) a vrhl se do toho doslova po hlavě. Na rekreační cyklistiku navázal tou soutěžní a stal se členem oddílu Rapid, byť v rámci Bratislavy výkonnostně nejslabšího. "Cyklistika mne v té době opravdu pohltila, absolvoval jsem celou řadu závodů, až jsem se dostal i na mistrovství světa veteránů v silniční cyklistice v roce 1987. To již jsem měl ale za sebou odšlapaných tisíce a tisíce kilometrů v sedle. Každý den po práci jsme se sešli ve čtyři hodiny s Ivanem Uríčkem a v průběhu jednoho roku jsem měl v nohou 20 až 25 tisíc kilometrů. Přes týden 60 - 80 km denně a o víkendu to vystoupalo až na 200 km. V sobotu většinou byly soutěže a v pondělí jako jediný den volno…" Asi bychom těžko hledali dva sporty tak od sebe odlišné, jako jsou kulturistika a cyklistika, navíc každý z nich vyžaduje něco jiného. Není se tedy co divit, že Boris v průběhu své cyklistické kariéry nevážil více než 73 kg, a to ještě byl mezi cyklisty "těžká váha". S Ivanem Uríčkem tedy tvořili nerozlučnou dvojici, ale on na rozdíl od Borise zůstal cyklistice věrný a bohužel také na svoji vášeň doplatil. 19. dubna 2008 ho doslova smetl zfetovaný řidič s ukradeným BMW, který se řítil bratislavskými ulicemi 140km rychlostí a pronásledovali ho policisté. Zemřel na místě…

Cyklistika byla tedy pro Borise nezbytnou součástí života až do sametové revoluce, kdy začal podnikat a na pravidelné tréninky již nezbýval čas. Jako oblast podnikání si zvolil to, co mu bylo pracovně nejbližší, v čem byl odborníkem a co dělal celý dosavadní život - založil v roce 1990 vydavatelství TopPress, zabývající se polygrafickými službami. Připravoval k vydávání především knihy, a to od sehnání tehdy úzkoprofilového papíru přes veškerou grafiku a fotografie až po dodání do tisku a expedici. Ovšem nezapomněl ani svoji starou lásku - kulturistiku, a tak souběžně se svým hlavním podnikáním si splnil, jak říká, "chlapčenský sen" a v roce 1992 se zrodil Boris Gym (později Fanatix) jako jedno z prvních fitness center v Bratislavě. "Na posilovně jsem tehdy nebyl nijak finančně závislý, měl jsem ji pro vlastní potěšení a v podstatě jsem si tam chodil odpočinout od práce. Zkontroloval jsem, jestli vše funguje, jak má, dal jsem si kafíčko a pokecal s lidmi, kterých tehdy chodilo neuvěřitelně moc, až 120 denně. Musel jsem posilovnu tehdy rozšířit i o jedno patro," vzpomíná Boris na hektické období počátků svého fit centra.

Ovšem nad jeho hlavní činností v polygrafickém oboru se začalo smrákat. Jako ve většině ostatních segmentů lidské činnosti se zde etablovala zahraniční konkurence a ta postupně domácí vydavatele svým kapitálem doslova převálcovala, pochopitelně až po tom, co získala know-how od domácích výrobců… "Byl jsem naivní a myslel jsem si, že když člověk svoji práci dělá dobře, tak se na trhu udrží, nestalo se tak, a tak jsem musel po čtyřech letech s "těžkým srdcem" svoji činnost ukončit," popisuje tehdejší obtížnou situaci Boris.

Všechno špatné je pro něco dobré, a tak se Boris začal na sto procent věnovat své posilovně. V té době se objevil nový módní sport, a to squash, a on na to zareagoval velmi pružně. "Pronajal jsem si další prostory, půjčil jsem si 4 miliony, vybudoval jsem zde čtyři kurty, a to jako druhý v Bratislavě. Měl jsem pochopitelně obavu, jak to dopadne, jestli pro dluhy neskončím ve vězení. Naštěstí zájem předčil veškerá moje očekávání, vždyť jsem měl snad tehdy jedinou konkurenci, kurty byly rezervované a obsazené na 14 dní dopředu od sedmi ráno do jedenácti večer a já jsem si říkal, co budu s těmi vydělanými penězi dělat," směje se Boris. Úvěr splatil za pouhé čtyři roky, ale "obavy" z nadbytku peněz se rychle rozplynuly. Pochopitelně i ostatní vycítili příležitost k rentabilnímu podnikání, otevíraly se další a další kurty, a tak se pochopitelně postupně zájem rozptýlil mezi celou řadu dalších provozovatelů. V současnosti provozuje fit centrum společně se svým společníkem, již od počátku mu pomáhá jeho jediný syn a zároveň využívá svých mnohaletých zkušeností jako osobní trenér. Sám pravidelně cvičí dle toho, jak mu vychází čas dle tréninků s klienty. Na svoji vášeň cyklistiku ale také nezanevřel, sedne si na kolo pravidelně přinejmenším v sobotu a v neděli. Aby těch zdravotních problémů nebylo málo, tak před dvěma lety ještě utrpěl slabou mozkovou příhodu, kdy zkolaboval v posilovně, naštěstí bez následků.

A jsme ve žhavé současnosti, kdy pandemické období je těžkou prověrkou nejen majitelů fit center. Na Slovensku to mají obzvlášť obtížné, protože na rozdíl od nás byly kompenzace minimální, respektive žádné. "Co tě nezabije, to tě posílí," slavný citát neméně slavného německého filosofa Nietzscheho platí pro Borise dvojnásob. Všechny problémy, které musel překonat, a to se nejedná zdaleka jen o ty zdravotní, díky své vůli a morálním vlastnostem zvládl a zocelilo ho to do té míry, že mu to poskytuje nespornou výhodu i v dnešní těžké, bezprecedentní situaci, která zřejmě jen tak brzy neskončí. Oporou je mu kromě syna bezesporu i jeho mladší přítelkyně, a tak popřejme Borisovi dodatečně k jeho sedmdesátinám především hodně zdraví a sil do dalších let!

Na úplný závěr jsem se ho nemohl nezeptat na názor na současnou vrcholovou kulturistiku. Jak jsem očekával, tak jeho odpověď nevyzněla nijak pozitivně: "Už více než 30 let jsem propagátorem naturální kulturistiky, i když i tato přestává být naturální, což je pro mne dost frustrující. Vždy jsem prosazoval myšlenky, že všechny sporty, ale hlavně kulturistika a cvičení se zátěží, mají směřovat ke zkvalitnění života, zdraví a podporovat zdravý životní styl, dlouholetou vitalitu, a ne invaliditu, popřípadě zapříčinit vážné, či dokonce trvalé poškození zdraví. Vždyť stále přibývají případy fatálních úmrtí v řadě sportů, kulturistiku nevyjímaje. Tak jako mnoho jiných sportů i kulturistika se stala prostředkem marketingu pro finanční benefity výrobců nářadí a různých suplementů, a to bez ohledu na hrozbu možnosti trvalého poškození zdraví. Tento můj názor říkám i svým klientům, a proto se již neangažuji v soutěžním sportu. Snad se to v průběhu let změní…"

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.