Téééééda, od vydání posledního článku uběhlo něco málo přes čtrnáct dní, milí přátelé a fanoušci "železné hry", ale stalo se toho tolik, že musím rychle sepsat všechny dojmy, než se mi slijí v jednu velkou krásnou vzpomínku. Tak se na to postupně pojďme mrknout a navážeme tam, kde jsme minule skončili, což bylo v úterý během superkompenzace na mistrovství Čech…
Část první - Mistrovství Čech mužů a žen 2021
Je středa 18. srpna a já jsem po dvou pracovních dnech konečně v "civilním" režimu a mohu se tak věnovat plně jen a pouze ladění formy, což je extrémně příjemné. Vstávám v půl šesté, dobaluji poslední nezbytnosti, naložím auto a stěhuji se na poslední dny ke svému trenérovi a bratru ve zbrani. Hned po příjezdu přichází na řadu kontrola formy. Peťa aktuální stav chválí a plánuje dokončit do večera nulu sacharidů a splnit dvě tréninkové fáze. Sám odjíždí na svou první, kterou stíhá před prací, a nechává mě u sebe. Já dopoledne odcvičím pull trénink v S&M gymu na Praze 3. Kdo neznáte, pak vyzkoušejte. De facto sklepní gym, pocitově podobný Temple Gymu, posprejované zdi a mix starých dobrých mašin, ale i nových strojů od Hoistu, Hammer Strength a Life Fitness, skvělá tvrdá atmosféra a báječný majitel. Odjedu si zde záda v supersériích doplněná o zadní a střední delt s bicepsy. Trénink spíše pumpovací, avšak ještě poměrně náročný. Značně zmuchlaný odjíždím zpět do dočasného bydliště, kde sním další tresku (stávám se zásadním faktorem zániku mořského života), vyvenčím a polehávám, protože prostě na víc není energie.
Odpoledne absolvuji tlakový trénink v řekl bych už domovském Eagle Fitness. Na konci nesmí chybět kontrola formy. Trenér rozhoduje, že večer mohu dát 100 g sacharidů z rýže. To je pro mě v ten moment jako dort, a tak nezbývá než souhlasit s úsměvem na tváři. Tuhle emoci mám asi po dvou měsících. Čtvrtek i pátek byly obdobné, spousty sacharidů a jednofázové tréninky. Cvičím už velmi "na pohodu", jen lehké prokrvení. Trenér mi klade na srdce, že se skutečně má jednat už jen o pouhé prohřátí a napumpování svalu. Věřte, že ačkoliv už nějaké sacharidy přijímám, tak stejně na víc nemám sílu. Také v tyto dny probíhá manipulace se sodíkem, draslíkem a vodou, snad pochopíte, že zde sdílný být nemohu, protože se nejedná o know-how mé, ale trenéra. Ve čtvrtek mám ovšem ještě jeden úkol, musím se důkladně oholit. Absolutně to nesnáším, cítím se stupidně, poníženě a jsem celý od krve. Oholit si zadní stehna? To by měla být olympijská disciplína, vždyť je to takřka nemožné i při mé solidní mobilitě. Nějakým způsobem se však daří, možná až nad očekávání.
Poslední dny před mistrovstvím Čech 2021, superkompenzace a závodní den
Předzávodní den je kromě tréninku vždy věnován též ladění image, tzn. zajdu si k holiči. Mám jasno, jak chci působit. Chci vyvolat myšlenky na siláky a elegány z počátku 20. století. Vzorně střižený vlas, excelentně natočený knír. Mám z toho obavy. Mezi francouzským bonvivánem a německým Helmutem je tenká hranice. Ale povedlo se.
V pátek večer, zhruba po pár desítkách průběžných kontrol vývoje plnosti a připravenosti, jdeme se Šidlisem na burger s hranolky, svaly potřebují ještě více naplnit, dvakrát alespoň 800 g sacharidů bylo mému tělu málo. Na konci si dám ještě jahodový koktejl a vracíme se do Cassa de Šidlo. Kontrola formy a objednáváme další burger, tentokrát s hranolky z batátů. Svaly se pěkně plní a vše přijímají, zároveň odtéká voda a lehký optimismus je namístě. Já však ještě nervózní jsem. Vím, že na pódiu budu potřebovat ukázat super vakuum, zásadní prvek v classic physique, jedné ze dvou plánovaných kategoriích. Nemám problém udělat vakuum kdykoliv, dost jsem na něm za poslední roky pracoval, ale prostě je k tomu lepší mít lačný žaludek a ten můj je po několika dnech bez vyprázdnění a dvou dnech plnění dost přetížen a nevypadá to, že by mělo dojít ke změně. A tak se vydávám do války a s knihou v jedné a telefonem v druhé ruce mířím na záchod. Je to trapné, ale prostě je to součást posledních momentů před závody, proto Vám to píši. Strávím zde pár hodin boje, ale úspěšného a já mohu spokojeně jít spát. No, spát, klasicky před závody nezaberu, víc než hodinu jsem zaspat nezvládl, ale jsem nabuzený a ráno vstávám z postele připravený jako nikdy.
Je tu sobota, den D. Vyrážíme poměrně brzy, protože stejně ani jeden nespíme. Snídani jako vždy nakupujeme v McDonaldu. Já teda ty jejich tousty nemám vůbec rád a domácí jsou mnohem lepší a asi tisíckrát levnější, ale trenér řekne, že to je přesně to, co svaly teď potřebují, a tak není jiné cesty. Pár jich nakoupíme a postupně je v průběhu pár hodin pojídám. Ne najednou. Chceme, aby je tělo postupně trávilo a svaly se plnily. Po krátké cestě dorazíme na výstaviště v Lysé nad Labem. Vlastně super prostory, já tu ještě nebyl a zdá se mi to prima. Jsme na místě jedni z prvních, hledáme si vhodné místo, kde rozložíme bojovou základnu. To se daří, ještě držíme místo Tomáši Kuchařovi, který se mi stal závodním parťákem na oba víkendy. Vše poměrně hladce plyne, my se úspěšně odprezentujeme a pomalu nadchází náš čas. Pumpujeme, sem tam lžička marmelády, doušek tajemného nápoje, lžička citrulinu přímo do úst a další kolo pumpování nebo pózingu. První nastupuji v kategorii classic physique. Nebyla v plánu, ale zjistil jsem si, že možnost startovat ve dvou kategoriích tu je, ačkoliv v regulích svazu classic physique vůbec nefiguruje. Tak proč to nevyzkoušet. Děkuji Jirkovi Surému, trenéru z vršovické Olympie, za narychlo zapůjčené plavky. Proti mně stojí dva prima kluci. David a Standa. První je úspěšný závodník, dříve soutěžící ve physique. Druhý je můj rival ze závodů v sezóně 2019, kdy už jsme se utkali. Tentokrát má však o čtrnáct kilo víc. Je obrovský, nové svaly mu báječně sedí, v zákulisí mi způsobil nejednu vrásku, opravdu brutální. Na pódiu však rozhoduje mnoho rozličných faktorů… Je tu volná sestava. Dlouho jsem ji piloval, v hlavě si ji skládám skoro dva roky, stejně dlouho mám jasno i o hudbě. Vše dost piluji. Moji prezentaci si lidé v sále musí zapamatovat, může se jim líbit nebo nemusí. Ale musí v nich nechat emoce, třeba se zasmát. Možná mě vypískat, pokud nesnášíte valčík, nebo ho naopak milujete a máte (oprávněně) pocit, že ho takto przním, ale zapamatujete si mě. Vstoupím tedy na závodní prkna a jsem připraven ve středu. Oči celého sálu se ke mně upínají, já už flexuji úvodní postoj a čekám na melodie od Strausse, dlouho nic a konečně… Co? To není moje hudba! Lehká panika. Slávek Vinogradov mě uklidňuje a komunikuje se zvukařem, ten mi po minutě dvou, které pro mě byly nekonečně dlouhé, oznamuje, že mou hudbu nemůže najít, přestože mi přišel e-mail, že má mp3 byla v pořádku přijata. Seskakuji z pódia a jdu to řešit. Je tu možnost odprezentovat sestavu na univerzální hudbu, tomu se snažím vyhnout. Navrhuji propojit můj telefon, kde skladbu mám, s počítačem. To je přijato, a tak se vydám pro telefon, mezitím se však má hudba našla… Nakonec tedy na sestavu nastupuji poslední, ale vše se povede, je to nádherné… Diváci se chytnou, snad i z lítosti mi aplaudují, tleskají, křičí. Nádhera. Nával emocí. Povedlo se, tohle byla kur*a povedená sestava. První sprostě slovo v historii zápisků je na světě.
Volná sestava na Straussův valčík, boje a vítězství v classic physique na mistrovství Čech 2021
A už je tu vyhlášení. Zadařilo se, jsem prvním vítězem classic physique v historii Čech. Trenér huláká a slaví. Výbuch emocí. Zařvu si, dostává se mi uznání od diváků i samotných rozhodčích. Slávek mi moc chválí sestavu, červenám se. Dostávám krásnou medaili. Scházím z pódia a prvně vidím zblízka ty, kteří mě dorazili podpořit. Mám tu mamku s bráchou, poprvé na mě přijeli, slza je blízko, dorazili rovnou z dovolené, aby mě viděli. Moc to pro mě znamená. Má druhá ústecká rodina, moji přátelé, ti nejbližší, ti, kteří zrušili své víkendové plány, ať už pracovní, či jakékoliv jiné. Honzík, Anička, František, Zuzka, Kája a můj nejlepší kamarád už notnou řádku let, životní sparing a bývalý veleúspěšný závodník Marek Kavina. Ten kluk tu naturálně vyhrál snad všechno možné. A Ráďa, rok jsme se neviděli a ona přijela, jen aby mi udělala radost. Teď už to nejde zastavit a možná jedna nebo dvě kapky slz se objeví. Bylo to nádherné, a to jen díky lidem, které jsem měl okolo sebe. Sdílená radost není dvojnásobná, je to mnohem větší číslo, které nejsem schopen specifikovat.
Ale trenér je tu od toho, abych dělal výsledky. Jsem odtržen od svých nejbližších, což bych sám nezvládl a asi bych s nimi byl doteď, ale je potřeba si jít lehnout, zvednout nohy a připravovat se na druhou kategorii. Zkraťme to. Zkoušíme jiný způsob plnění těsně před soubojem, je to zkušenost k nezaplacení. Není to špatné, ale zjišťujeme, že první varianta se nám vyplatila více. Zkrátka jsem skončil na druhém místě, není to neúspěch. Soupeř Honza Kalíšek mě rozbil v zadních pózách. Měl vynikající dvojitý biceps zezadu, což je má největší slabina. Překvapilo mě tedy, že jsem prohrál i na volnou sestavu. Moderátorka akce sice říkala, že kdyby se hodnotila jen sestava, tak jsem vyhrál napříč celou soutěží, bodově mi to však v této kategorii nevyšlo, a tak z toho bylo super stříbro. Vítěz je velký (obrazně i doslovně) sympaťák a moc mu držím palce v dalších podzimních závodech.
Takže to bylo mistrovství Čech. Zlato a stříbro. Nádhera. Veliká spokojenost, ale také prostor pro zlepšení. Máme k dobru dva týdny. Na dalších závodech nás čeká větší konkurence, větší boj, větší radost.
Po příjezdu domů jsem si zašel na malé pivko, něco málo pojedl, převážně zbytky od snídaně a nedojedenou pizzu po trenérovi. Další den jsem musel vstávat před čtvrtou ranní do práce, takže na povolené přejídání nebyl čas. Já vlastně byl tak unavený, že jsem se sotva zvládl vysprchovat a usnul jsem na podlaze, protože barvu zcela jen tak nesmyjete a nechtěl jsem špinit postel nebo pohovku. Navíc lino příjemně studí.
Část druhá - Mistrovství ČR mužů, žen, párů a masters 2021
Hned v neděli, den po závodech jsem tedy pádil na směnu do práce. Dostalo se mi krásného uvítání a množství gratulací. V bílé košili s téměř netknutým závodním nástřikem jsem musel vypadal bizarně. Sice jsem už opět byl úplně bez sacharidů, ale v těle mi jich ještě koloval dostatek z předchozích dní a práce hezky utíkala.
Během týdne před superkompenzací, kdy jsem přežíval na maximálně "padesátkách", jsem odcvičil tréninky s Tomášem Kuchařem, Patrikem Herčzíkem a Tomášem Svobodou, skvělými závodníky, kterým vděčím za sparing a tím i zlepšení formy.
Trénink zad s Tomášem Kuchařem po mistrovství Čech 2021
Zásadní pomocí pro mě bylo zařazení pěti téměř dvouhodinových terapií od mistra, kterým je Dmitry Shpilevoy. Nabídl mi pomocnou ruku, viděl možnosti, jak mi pomocí jeho kouzelných rukou pomoci zdravotně i v pózingu. Pracovali jsme na rotacích páteře, odblokování zad, otevření hrudníku, regeneraci stehen… Bylo to úžasné a jsem zatraceně vděčný. Děkuji, kamaráde.
Předem upozorňuji, že superkompenzaci jsme opět prováděli jinak. Cílem bylo přijít připravenější, ale zároveň o nějaké to kilo plnější. Trenér vše naplánoval… královsky. Opět nemohu prozradit detaily, ale prostě to fungovalo báječně. Já se lépe cítil, méně strádal. V práci lépe zvládal a tělo dobře reagovalo. Ve středu jsem se k Péťovi opět nastěhoval a postupovali jsme zase od jídla k jídlu a vše operativně upravovali. Plnění se poměrně dařilo a váha se držela o nějaká tři kila výše při lepší kvalitě. Co snad mohu prozradit, je, že jsme před závody nedali burger a hranolky, ale naplánován byl losos s rýží a popravdě jsem si na něm pochutnal mnohem víc. Tentokrát jsem před závody naspal alespoň tři hodiny a už to tu zase bylo.
U McDonaldu čekáme na snídaňové tousty ještě před otevíračkou a vyrážíme směr Kutná Hora. Město pyšnící se zápisem do UNESCA, ale pro nás hlavně významné město z hlediska pořádání velkého množství kulturistických soutěží všech kategorií. Já zde byl na závodech poněkolikáté, ať už v roli trenéra-kamaráda, nebo té závodnické. V této roli dokonce potřetí. Mám to tam rád. Ta atmosféra je vždy skvělá. Hlas moderátora je známý každému skutečnému fanouškovi našeho sportu v Česku. Startovní listina čítala spoustu známých a slavných jmen, ale hlavně jmen spousty kamarádů a přátel. Miluji tu atmosféru, do řeči se dám téměř s každým, koho potkám. To jsou vlastně moje nejhezčí vzpomínky na závody, poznávání nových lidí. Výměna klasických kulturistických vtípků, komplimentů i lehké hecování. Debaty o prvním pozávodním jídle jsou klišé, ale nikdy to není fádní debata. Vždy když to s někým řeším, tak mě napadne jiné nejoblíbenější jídlo, na které se těším, ale pokaždé mi dojde, že hlavní je, s kým si ho vychutnám. Jinak parťákem v backstage mi opět byl Tomáš Kuchař, stejně jako na minulých závodech, tentokrát mu trenérem byla jeho báječná přítelkyně a známá závodnice Anet Epsteinová, která zdárně zastoupila Honzu Turka. Přidal se k nám Patrik Babor, se kterým jsem byl v kontaktu od jeho účasti na mistrovství Moravy. Tam odešel poražen, třetí místo bylo zároveň poslední v kategorii, a to disponuje velmi svalnatou postavou, poměrně pěknou stavbou a dostatečnou připraveností. Dost jsme si psali a já byl rád, že se rozhodl ještě zabojovat. Je to srdcař. Ještě dva dny do republiky měl noční směnu jako strojvedoucí a bez keců závodil. Takových nás zde byla spousta. Třeba Tomáš Janíček je kuchař, měsíčně udělá i 300 hodin v kuchyni a pak jde na závody, kde musí prezentovat "vyhladovělé tělo". To jsou borci. Žádné kecy a výmluvy. Akceptují to, jaké si jsou schopni vytvořit podmínky, a hrají s kartami, které drží. To jsou věci, které lidé v diskuzích nevidí a vlastně není proč. Jediné důležité je, jakou formu předvedete těch pár minut, zbytek nikoho nezajímá. O výsledku to nerozhoduje, rozhoduje celková forma. Ale za tou jsou jednotlivé příběhy a cesty, ty zase zajímají mě. A kuchař Tomáš, vedený Lukášem Topinkou, skončil na bronzové medaili. Srdcař-strojvedoucí Patrik vyválčil stříbro. Tak ohromnou radost jsem z nich měl. Borci.
Každopádně jsem tedy opět závodil ve dvou kategoriích, do kterých jsem se nominoval. Trenér mě přemlouval, abych šel jen classic physique. Dávalo to smysl. Nemusel bych do něj řešit váhový limit, lépe zde využil své přednosti, větší prezentace závodníka, dost pravděpodobně se jedná o nástupce klasické kulturistiky, která je, jak to tak vypadá, na ústupu. Navíc zvládnout pózing v obou kategoriích, které navíc šly nešťastně hned po sobě, je dost náročné. Ale já se nechtěl vzdát šance na dvě medaile, dva krásné souboje. Šel jsem tedy do obou a trenér to akceptoval.
Začalo se klasickou kulturistikou. Bitva jako řemen. Schylovalo se k medailovému souboji mezi Honzou Kalíškem, který mě překonal na Čechách, Romanem Kučou, který vyhrál Moravu, a mnou. Řekl bych, že mezi kulturisty jsem se svými 186 cm docela vysoký, ale tady jsem působil jak fotbalové křídlo mezi stopery. Ti kluci jsou tak vysocí, že museli být kojení ještě v pubertě. Byl to souboj hodný mistrovských klání. Několik vyvolávání, rozhodčí si nás prohazovali, bylo to krásné. V konečném důsledku rozhodla volná sestava, díky bodům z ní jsem vyhrál a vytlačil Honzu na druhé místo. Byl fantastický, opět skvěle připravený a ta jeho záda… Je pro mě ctí nad ním zvítězit. Děkuji za souboj, mistře. No jo, já vyhrál… VYHRÁL!!! Jsem mistr České republiky v klasické kulturistice. Už nebudu muset všem vysvětlovat, co je classic physique, prostě řeknu, že jsem mistr republiky v kulturistice. Má to pro mě obrovskou hodnotu. Vždy jsem říkal, že budu raději mistr republiky v kulturistice než vítěz Olympie v men's physique. Neberte to prosím jako dehonestování jiné kategorie. Tak tomu není ani v nejmenším, mám v té kategorii mnoho kamarádů, ti kluci vypadají většinou fantasticky a mají i víc svalů než já, jen každý má své preference a já volím starou dobrou kulturistiku. Takže ještě jednou, ač to zní jako chlubení, tak tomu i je… jsem mistr České republiky v kulturistice!
A teď je tu classic physique. Sotva jsem slezl do backstage, už zase nastupovala moje kategorie. Já si udýchaný jen stihl změnit plavky a zase utíkal porvat se o kov. Ta kategorie byla nabitá. Kdo by neznal Aleše Lamku. Byl tu opět obrovský Standa Vařil a další super kluci, každý měl své kvality. Tak to má být. Byl to epický souboj plný estetických borců, kteří krásně a ladně umí ukázat své svaly, v tom jsem viděl největší rozdíl mezi klasickou kulturistikou. Každopádně jsem skončil stříbrný. Krásně stříbrný. Samozřejmě jsem pomýšlel na zlato, ještě aby ne. Aleš ale vypadal výborně, také měl pěknou prezentaci, a když mám s někým prohrát, tak pak právě se závodníkem jeho kvalit. Když teď porovnávám fotky, tak jsem s výsledky ztotožněn. Není ostudou prohrát, pokud víte, že jste udělal možné i nemožné. A to si piště, že přesně to já udělal. Gratuluji, Aleši, a děkuji klukům z kategorie.
Po závodech jsem se šel společně potěšit z úspěchu s mými nejdražšími, kteří opět dojeli na závody mě podpořit, protože sdílené emoce jsou nejsilnější, však už to víte. V on-line týmu Ronnie.cz byl i můj kamarád Kryštof Krejčí, se kterým jsme už natočili pár videologů právě pro tento největší český web o fitness a všem kolem něj. No a Kryštof mi udělal spoustu skvělých fotek právě s nejbližšími, děkuji ti za to, kamaráde, a už se na ně těším!
Tím se loučím nejen s touto přípravou, ale i s Vámi, ne však definitivně. Ještě bych chtěl vydat jeden poslední pozávodní díl zhruba opět za měsíc, kdy budu moci věci hodnotit trochu z odstupu, s nadhledem a koukneme se i na to, jak jsem zvládl týdny po soutěži a co všechno přinesly.
Wow, dneska jsem se nějak rozepsal, to ty emoce, ale i o nich "Zápisky" jsou.
PS: Petr Šidlo je El Maestro trenér. Všechen kredit za mé úspěchy náleží jemu, protože za stavbu se většinou chválí architekt, ne dělník. A přesně tak jsme měli rozdělené role. Trenér plánoval, vymýšlel, rozhodoval, já jen plnil pokyny. Z genetického odpadlíka udělal čtyřnásobného medailistu mistrovských soutěží. Neskutečné. Poklona. Mimochodem do toho stihl mezi mými závodními víkendy svůj první zápas v boxu a víte to? On vyhrál!
Profi Rotoped inSPORTline - PANG...
