Svaly a síla z minulosti: Nikolaj Verden

Staří mužové z Kazaně, kdysi 160tisícového průmyslového střediska středovolžské oblasti na jihu Ruska, kde se do původního obyvatelstva tatarské národnosti prolínal ruský, židovský, čuvašský a marijský živel a jež je dnes 1,5milionovým administrativním a kulturním centrem autonomní republiky ruské federace Tatarstánu, si stále pamatují na plakáty zvoucí obyvatele do původního dřevěného cirkusu bratří Akima, Dmitrije a Petra Nikitinových poblíž Černého jezera na tzv. francouzské zápasy, jinak zápasy v řecko-římském stylu. Na mnoha z nich byl v životní velikosti zobrazen favorit publika Nikolaj Verden, krásně urostlý borec s reliéfní muskulaturou. Jen málo lidí vědělo, že nejde o skutečné jméno, nýbrž pseudonym Nikolaje Georgijeviče Žerebcova, pravnuka původních volžských burlaků, ubožáků tahajících na popruzích proti proudu řeky nákladní lodě.

Abyste se nemýlili, nešlo o žádné urostlé a svalnaté pracovníky, nýbrž o grupu vyzáblých, špinavých a neholených chlapů z naprostého spodku společenského žebříčku. Tito ubozí nájemní dělníci tahali pomocí 30metrového lana (bečevy) a popruhů přes prsa bachraté čluny (barži) naložené obilím, solí, tulením tukem a kaspickými rybami proti proudu Volhy od Caricynu a Samary až po Kazaň a Nižnyj Novgorod. Spali na břehu na slámě, vstávali za svítání, opláchnuli se v řece a uvařili rybí polévku osolenou solí z jezera Baskunčak. Při práci zpívali rytmickou, pomalou pochodovou píseň "Ej uchněm". Burlacká artěl mívala 10 - 15 mužů a celkově jich na řece pracovalo asi 300 tisíc. Chodili po prošlapaném pásu břehu, překračovali kořeny, kameny a křoviska, brodili se bažinami. Jako mzdu pobírali 30 kopejek denně a zhruba 120 rublů ročně, práce však byla sezónní, pouze od jara do prvního zamrznutí řeky.

Náš hrdina se narodil 15. listopadu 1904 v Kazani v rodině čalouníka žijící v nuzném domku v těsné blízkosti cirkusu. Chlapec byl atmosférou cirkusu tak unesen, že díky bezplatnému vstupu dětí do 12 let nevynechal jediné představení, přestože na rozdíl od bohatých, jež měli pohodlná místa v předních řadách u manéže, musel stát na galerce až u stropu. Chtěl být totiž zrovna tak silný jako tehdejší trio "Velkých Ivanů" - Ivan Poddubnyj (1871 - 1949), Ivan Šemjakin (1877 - 1953) a Ivan Zajkin (1880 - 1948), ale rovněž další mohutní borci Pjotr Jankowskij (1861 - 1932), Dmitrij Martynov (1879 - 1960) nebo Hadži Mukan (1871 - 1948) z Kazachstánu. V zimě bruslil s kamarády na jezeře, v létě plaval ve Volze a cvičil s bulinami. Při tom dobře studoval, miloval literaturu a psal verše, měl rád divadlo a snil o cirkusové kariéře. Od roku 1919 působil v kazaňském cirkusu, v polovině 20. let už byl uznávaným vzpěračem a silákem z celé oblasti Volhy, Uralu a středního Ruska. V roce 1927 se na tréninku kazaňských siláků objevil vzácný host, mnohonásobný mistr světa v zápase Ivan Poddubnyj, jenž tudy projížděl. Hned si všimnul Nikolaje a řekl: "No a ty, ukaž, co umíš!" Mladík vytlačil tři dvoupudové koule (98 kg) naráz. "Moloděc!" pochválil jej Poddubnyj. "Bude z tebe dobrý zápasník. Musíš ale ještě víc trénovat." Tak se junák poprvé setkal se svým chlapeckým idolem.

V závěru 20. let Nikolaj odešel do Moskvy na Vyšší technické učiliště N. E. Baumana a současně vzpíral. Trénoval v tělocvičně na Petrovce pod dohledem světového rekordmana Jana Sparreho (1891 - 1961) a obsadil například 3. místo na Všeruské spartakiádě v srpnu 1928 v Moskvě v těžké váze nad 82,5 kg. Startovalo 82 závodníků v sedmi váhových kategoriích. Vážil 92 kg, tlakem zvedl 100 kg, trhem jednou paží 76 kg, trhem oběma 90 kg, nadhozem jednou 78,5 kg a soupažně 120 kg. Zvítězil estonský silák Arnold Luhäär (1905 - 1965), jenž se právě vrátil se stříbrnou medailí z OH v Amsterodamu za 550,5 kg, druhý byl Jurij Lisopravskij z Kyjeva se 489,5 kg. Žerebcov měl stejný tlak jako vítěz, ale nejslabší nadhoz. V zápisech je ještě uvedeno, že v roce 1928 držel sovětský i světový rekord v tlaku. V ruských záznamech figuruje v těžké váze se 102,9 kg (červenec, Moskva), rekord světový však v témže roce držel Rakušan Rudolf Schilberg se 126 kg. Jiné prameny ještě dodávají, že zlepšil rovněž rekord Estonce Luhäära, ten v té době tlačil 100 kg, což by odpovídalo.

V roce 1933 graduoval jako chemický inženýr, ale v oboru nikdy nepracoval. Hned po obnovení cirkusových představení s profesionálními zápasníky Žerebcov vstoupil do arény pod pseudonymem "Verden" (někdy Werden, nepodařilo se mi zajistit upokojivé vysvětlení významu tohoto slova připomínajícího nechvalně známé město ve Francii) a byl v branži velmi dobrý. Vyznačoval se hereckým šarmem, nádhernou atletickou postavou (měřil 181 cm, vážil 101 kg, kolem krku měl 49 cm, bicepsy 43 cm, stehna 68 cm a lýtka 44 cm), výtečnou znalostí technik a schopností je používat - zkrátka hvězda první velikosti. Podle odborníků byl úžasně ohebný a silný v pase, měl souplesse, díky čemuž dělal velkolepé mosty a snadno přehazoval protivníky přes sebe. Sám Ivan M. Poddubnyj, který byl na komplimenty lakomý, jej za to chválil. Město obvykle usínalo ve 22 hodin, program v cirkusu zahajoval o půl deváté cirkusáckým pochodem Izáka Dunajevského, ale zápasy začínaly až po desáté. Byli zde k vidění tak vynikající mistři jako "Povolžský kolos" Michal Borov (1896 - 1941), "Nepřemožitelný sibiřský obr" Vasilij Jarkov (1911 - 1995) ze Semipalatinska, budoucí mistr SSSR Michail Strižak ze Saratova (1918 - 2000), mistři sportu Ivan Pljasulja z Rostova (1913 - 1991) a Ivan Kuksenko (Jan Cygan, 1910 - 1957), skvělý technik Jefim Arnautov z Magnitogorsku (1911 - 1944), Petr Čurkin z Oděsy (1914 - 1979) a Fedor Kolosov-Jemeljanov (1905 - 1974) ze sibiřského Bijsku. Samozřejmě na piedestalu obdivu a úcty se skoro vždy ocitl Verden.

Během Velké vlastenecké války vystupovali cirkusoví umělci na nástupištích u vojenských vlaků mířících na frontu, před raněnými ve špitálech a večer ve svých cirkusech. Někteří jako klauni, artisté, akrobati však předváděli svá čísla v bojových podmínkách, to znamená v pauzách mezi bitvami na frontě, kdekoliv v lese na pasece nebo na vesnické návsi. Mnozí sloužili přímo v bojových jednotkách, ženy v nemocnicích. Verdena, mimochodem už 37letého, zastihla válka v Kalininu ve Tverské oblasti. Jelikož diváků ubývalo, dostal návrh vytvořit číslo v antickém stylu, on však uvažoval jinak: "Ne, lidi nepotřebují vidět řecké hrdiny, nýbrž ruské bohatýry a ruskou sílu, nad níž ještě nikdo nezvítězil!" Dva roky trvala příprava atrakce symbolizující sílu ruského muže, hrdiny ze starých národních eposů. Verden začal vystupovat jako "Ruský bohatýr" s typickými čísly. Vezl kupříkladu kolečko s dvaceti lidmi, vleže na zádech držel na hrudi konstrukci kolotoče, na němž se točilo 12 lidí, stále na zádech držel v napnutých pažích 60kg činku, na jejíž ose seděl mladík, a na chodidlech napjatých nohou vyvažoval 80kg činku se dvěma muži v podporu a jedním stojícím nahoře, předváděl cviky s těžkými bulinami nebo ve stoji na vratkém lešení, s chomoutem okolo krku a na popruzích prodloužených drátěnými lanky k platformě zvedal 2 - 3krát za sebou do výšky 15 - 20 cm dva býky o společné váze jedné tuny. Zájemcům prozradil, že s nimi pracoval od doby, kdy jako telata vážili po metráku - naplnil tak vlastně ideu Milóna Krotónského o progresivním zvyšování zátěže! "Teď je musím zvedat každý den, protože denně přibírají kilogram váhy," dodával s úsměvem. "Kdybych si vzal měsíc dovolenou, tak už bych je nezvedl!"

Vystoupení Nikolaje Verdena přitahovalo spousty diváků a mělo vždy ohromný úspěch. Když za doprovodu klasických povolžských melodií, oděný do bílé vyšívané rubášky, širokých kalhot a safiánových holínek vstupoval do arény, lidé jej milovali. Je docela možné, že měl v úmyslu zopakovat, nebo spíše připomenout činy epického národního bohatýra Pavla Stupina (1852 - 1918) z Petrohradu. V oné kruté válečné době bylo takové vystoupení vštěpující do srdcí lidí důvěru ve vlastní schopnosti a víru v nevyhnutelnost vítězství nad fašisty nesmírně potřebné a Verdenova atrakce zůstala ještě dlouho zlatým hřebem programu.

V roce 1960 se Nikolaj rozhodl k návratu mezi cirkusové profesionály a procestoval s nimi domácí i zahraniční města, navštívil například Hanoj ve Vietnamu. V roce 1969 jej ocenili titulem Zasloužilého umělce Tatarské autonomní socialistické republiky. Zemřel ještě o deset let později, 25. listopadu 1979 v Kazani v hezkém věku 75 let a je pochován v centrální nekropoli Arského hřbitova. V roce 2000 vztyčili na jeho hrobě nový pomník. Na památku výtečného hrdiny a sportovce začala tatarská republiková rada DSO Urožaj (Dobrovolnoje sportivnoje obščestvo, Dobrovolný sportovní spolek) pořádat od roku 1980 soutěž ve zvedání koulí s uchem o cenu Nikolaje Žerebcova. V té době bylo v Tatarstánu asi 3000 zájemců na 3460 tisíc obyvatel. Dva první ročníky byly místní, poté se soutěž rozšířila po celém SSSR. Nejprve se vzpíraly dvoupudové buliny tlakem a trhem, později je nahradily výrazy od hrudníku. Od roku 1994 se soutěž stala světovým pohárem.

Na Verdena vzpomínal s trochou závisti zápasník Gleb Konstantinovič Zeuer-Ziminskij (1893 - 1981) a odhalil zvláštní důvod jeho zájmu o těžkou atletiku: "Kolja Žerebcov vyrostl jako já v Kazani. Jednu dobu jsem byl ženatý s jeho sestrou Marií. Chlapec ničím zvláštním nevynikal, měl pouze zlomený nos, což jej hrozně štvalo. Možná ten nos byl důvodem, proč se začal zajímat o těžkou atletiku. Říkal si, že když nemůže vyniknout krásou tváře, udělá to krásou těla. Pustil se pod mým vedením do zápasu a vzpírání a záhy dosáhl skvělých výsledků. Překonal rekord SSSR v tlaku a na mezinárodní dělnické spartakiádě porazil i olympijského vítěze Luhäära." Proč ne, takhle je to taky možné…

Ve dnech 28 - 30. května 2021 se ve Verdenově městě Kazani konalo mistrovství Evropy ve zvedání koulí s uchem (girevoj sport, kettlebell lifting). Náš borec Jarek Černý získal v kategorii do 95 kg stříbrnou medaili a v přípravě na tyto závody jsme s ním natočili tréninkové video, pod kterým najdete také jeho ohlédnutí za soutěží.

Foto:
archiv Josefa Švuba

Použité zdroje:
Aptěkar, M. L.: Spravočnik tjažolaja atletika, FiS Moskva, 1983
Grinvald, A.: Ruskije silaci, Moskva, 1958
Solovjev, V.: Russkij bogatyr, FiS Moskva, 1965