Bylo úterý, dva dny před Štědrým dnem a mně dopoledne pípla zpráva: "Výsledek vašeho covid testu je pozitivní." Odpoledne přišla další zpráva od organizátorky závodu Strong Women Action Games Carly Sequiery:
"Katerina, you are invited to competition in February, do you want to compete?" Nastal prostor pro přemýšlení. Covid jsem nikdy nezlehčovala, a zvlášť
když jsem věděla, že ho mám, jsem rozmýšlela s respektem. Necítila jsem se špatně. Ale budu schopná trénovat? A trénovat převážně venku? Neublížím si? Co když horší průběh ještě přijde? A zvládnu se vůbec dostat do slušné kondice? A co cesta, bude se v té době možné dostat za hranice? Přesně tyto myšlenky byly ve hře. Závod se konal přesně za dva měsíce, 20. - 21. 2., na Azorských ostrovech. Milion otazníků a po nich krátká zpráva:
"Dear Carla, YES, I will compete!"
Boca do Inferno, Sao Miguel, Azorské ostrovy
Příprava v lockdownu
Do konce prosince jsem vydržela v klidovém režimu a od ledna jsme rozjeli přípravu, která byla tentokrát tak moc jiná než všechny ostatní. Jsem člověk, který ve všem potřebuje jistotu, přesný režim a řád. A jestli některé věci v mých tréninkových možnostech chyběly, tak to byly právě tyhle. Můj tréninkový režim se skládal ze tří tréninků vzpírání, dvou crossfitových tréninků, jednoho veslování a jednoho až dvou běhání týdně. Jsme už téměř rok zavření a myslím, že můžu s klidem říct, že hodně z vás teď hledá motivaci vůbec ve cvičení pokračovat. Já ji díky závodu měla, ale pravidelně jsem odpovídala na dotazy, jak to venku zvládám. Většinou jsem měla 2x týdně možnost jít do krytého prostoru, jakmile začalo mrznout, a zjistila jsem, že vzpírat na ledu je opravdu nebezpečné. :-)
Pořídila jsem si vzpěračskou platformu do staré kůlny na dvoře (kde mimo jiné skoro mrzlo taky), veslo jsem přesunula do ložnice, stejně ale pořád velká část trénování připadala na ven. V lednu už teploty nebyly příjemné. A úplně na rovinu říkám, že ty tréninky také ne a kolikrát jsem se musela fakt přemlouvat, abych do té zimy vyrazila. Čaj, přenosné topení a deka, do které jsem se balila mezi sériemi, se staly nejlepšími kámoši mých tréninků.
Veslování v ložnici? Žádný problém
Na druhou stranu, byla jsem moc ráda, že vůbec mám možnost trénovat, že mám trenéry, kteří za všech těchto podmínek udělali maximum a přizpůsobili se všemu (díky, Miro a Jirko). Ze začátku jsem bojovala s každou nepravidelností - když jsem skrze počasí musela zrušit trénink, když vypadla možnost krytého prostoru, když namrzlo tak, že se prostě nedaly jít běhat intervaly, to všechno mě rozhazovalo a měla jsem pocit, že to nezvládnu. Do toho jsem věděla, že moje soupeřky mají otevřené gymy a mohou trénovat, kdykoli se jim zachce. Pak jsem ale tohle všechno začala brát jako výzvu. Dělala jsem maximum, co se dalo, bavilo mě čelit každodenním překážkám a zjistila jsem, že si to všechno vlastně užívám. Myslela jsem na závod, na to, že chci zkusit i z těchto podmínek vytěžit, co se dá, a tréninky byly super. Zpětně to vnímám jako dost velký výstup z komfortní zóny a právě takové vás posunou nejvíc.
Někdy byla opravdu zima. Někdy? 10 stupňů je na vzpírání fakt málo
Cesta na Azorské ostrovy
S letenkami jsem vyčkávala do poslední chvíle. Tentokrát jsem poprvé na závod neletěla sama a musím říct, že nebýt zrovna v této době bez doprovodu je opravdu výhoda. Dva týdny dopředu jsme sledovali zprávy z ČR i Portugalska, zrovna tyto dvě země byly zmiňovány jako jedny z covidově nejhorších. Čekali jsme, jak se celá situace vyvine, a přiznávám, že mě odlet docela stresoval. Nakonec cesta proběhla hladce a kromě jednoho PCR testu v ČR a jednoho testu při cestě zpět se o mnoho nelišila od běžného cestování. Ve čtvrtek jsme letěli z Vídně do Lisabonu a z Lisabonu do Ponty Delgady, hlavního města ostrova Sao Miguel, kde jsme večer přespali. Ráno nás čekal krátký přelet na ostrov Faial do města Horty, kde se závod konal. Závodila jsem v sobotu a v neděli. Poprvé jsem si na aklimatizaci nechala tak málo času a musím říct, že mě to mile překvapilo. Veškeré nervy byly investovány do cesty, takže jsem se ani nenadála a v sobotu ráno jsem už stála na place.
Závod a covid opatření
Závod se konal v kryté hale, takže oproti všem těm venkovním tréninkům pro mě celkem luxus. Perfektní organizace a maximální dodržování hygieny, těmito dvěma pojmy by se dal průběh soutěže vyjádřit. Celá soutěž se konala s omezeným počtem diváků, všichni měli po celou dobu respirátory. Ty jsme si mohly sundat až na závodní plošině. Společná warm-up zóna nebyla, prostor jsme dostaly vždy před každým workoutem už na svém místě. Po každé účastnici se dezinfikovala plošina. Žádné crossfitové podávání rukou, maximálně dotyk loktů. A přesně vyznačená místa, kde se která závodnice mohla pohybovat. Zní to docela šíleně, ale musím říct, že mi to docela vyhovovalo. Každá jsme měla svůj prostor a klid. Dokonce jsem dostala i soukromou šatnu jen pro mě, což každý, kdo někdy byl na crossfitových závodech, ví, že není úplně obvyklé. Možná jste si všimli,
že píšu jen v ženském rodě. Je to tak, závod byl určen jen pro atletky ženského pohlaví.
Zahájení závodu, Horta, ostrov Faial, Azorské ostrovy (foto: António Pedro Oliveira)
Workouty
Workouty byly opravdu pestré. Portugalsko je známé tím, že většinou organizátoři otvírají závod nějakým plavání v moři, kombinovaným s během v přístavu, což tentokrát skrze epidemiologickou situaci vynechali. I tak nás ale čekalo všechno od klasických dýchaček
a silovou vytrvalost po maximální sílu a gymnastiku.
Den 1
WOD 1: "Nelson Raposo"
Na čas, 8 minut max: 15x přeskok přes bednu, 15x reverzní angličák s kotoučem (5 kg), 10x přeskok přes bednu, 10x reverzní angličák
(10 kg), 5x přeskok přes bednu, 5x reverzní angličák (15 kg).
WOD 2: "Grip hand rip"
Na čas, 15 minut max: 30x trh do podřepu (25 kg), 30x dřep ve vzpažení (25 kg), 30x trh do dřepu
(25 kg), každou minutu 5x špičky k hrazdě.
WOD 3: "Clean your face"
5 kol na čas, 10 minut max: 10x přemístění do podřepu (40 kg), 10x angličák s přeskokem osy.
WOD 4: "What's for breakfast?"
3 pokusy po 20 s na najití maximální váhy na 2 opakování "clusteru" (squat clean thruster - přemístění do dřepu z visu s tlakem nad hlavu).
WOD 5: "Dead jerk"
AMRAP 10 minut: 40x DB hang clean & jerk (15 kg) (přemístění s jednoruční činkou z visu a výraz), 20x výstup na bednu
(15 kg), 10x mrtvý tah (75 kg).
Den 2
WOD 6: semifinále - "Get ready 2 jump"
Na čas, 16 minut max: 100x double unders (dvojšvih), 50x výpad dozadu s kettlebelem nad hlavou
(16 kg), 80x double unders, 40x výpad, 60x double unders, 30x výpad, 40x double unders, 20x výpad, 20x double unders, 10x výpad.
WOD 7: finále - "Shoot'em up"
AMRAP 10 minut: 10x dřep na jedné noze, 5 m chůze po rukou, 1 muscle-up na hrazdě (v každém kole + jeden muscle-up).
Workoutů, hlavně pro první den, bylo hodně. Spousta věcí nevyšla úplně podle představ, u některých se to dalo očekávat v návaznosti na omezené vybavení v přípravě, něco se naopak podařilo skvěle. Tak i tak, celý závod jsem si opravdu užila a jako bonus se mi podařilo obhájit z loňska 3. místo, se kterým jsem byla opravdu spokojená.
Vyhlášení vítězů (foto: António Pedro Oliveira)
Před návratem do covidové ČR jsme si ještě užili týdenní dovolenou na Azorech, kde covid jako by téměř neexistoval. Dva pozitivní za den, otevřené restaurace a minimum turistů. Azory jsou kouzelné, vždy využiji jakoukoli možnost se tam vrátit. Zvlášť v této době jsem ráda, že jsem se rozhodla závodit. Myslím, že je víc než kdy dřív důležité mít nějakou motivaci a pokračovat v trénování dál. Stojí to za to!
Azorské ostrovy, Sao Miguel, Ponta Delgada
Azorské ostrovy, Faial, Horta
