Reklama:

Diana Ebermannová: Příběh historicky první vítězky legendární soutěže GP Sandow

10.183 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

[Text: Diana Ebermannová] V dubnu mi bude 60 let. Neznamená to, že hodlám bilancovat svůj život, ale byla jsem požádána o sepsání mé životní a sportovní dráhy. Jsem ovšem "hrozná" spisovatelka a ve slohu jsem vždy vytáčela paní učitelky, protože četly dlouho a dlouho a dlouho. Varovala jsem Vás, tak jdeme na to...

Narodila jsem se v roce 1961 v Mariánských Lázních. Začátkem dubna, ve znamení Berana, což samo o sobě asi o mně něco vypovídá. Jsem tvrdohlavá, netrpělivá, někdy jdu i hlavou proti zdi. Nevím, jestli moje cílevědomost a touha být nejlepší souvisí s mým znamením, ale určitě souvisí i s mým tatínkem, který mi celé dětství a v podstatě velkou část mého života neustále dokazoval, jak jsem k ničemu. A nevím, zda to opět souvisí s mým znamením, nebo jsem se tátovi chtěla zavděčit a ukázat mu, že tak nemožná nejsem, a když jsem se do něčeho pustila, chtěla jsem prostě být nejlepší. Jsem soutěživý typ, a i když se mi v životě také plno věcí nepovedlo, snažila jsem se pro to udělat maximum.

To moje maminka, ta na mne měla velký vliv. Krásná ženská až do vysokého stáří. Před třemi lety bohužel odešla do nebe, ale pořád ji vidím, jak v osmdesáti chodila v džínách a kožené bundě, žádné vrásky, mohla jíst, co chtěla, a byla štíhlounká, což je tedy nespravedlivé, protože já jsem postavou po tátovi, takže mám sklony býti tou slovanskou ženou kyprých tvarů. Maminka chodila cvičit dvakrát v týdnu na kondiční kulturistiku žen, a protože jsem v pubertě byla takové to typické slovanské děvče, prsa (jediné plus), zadek, stehna, pořád jsem řešila váhu, tak mi maminka řekla, ať jdu s ní. No a od té doby jsem tomu cvičení propadla. Oplácaná jsem sice byla pořád, ale co, hlavně, že mne něco bavilo. Taky jsem dobře hrála tenis, pomáhala jsem při tradičním Galeově poháru, kdy mám dodnes schovanou raketu od Ivana Lendla.

Diana Ebermannová - začátky

Ale zpět ke kondiční kulturistice. Dostala jsem nabídku, zda bych si nechtěla udělat cvičitelskou licenci a dělat cvičitelku, což jsem s nadšením přijala. Trápila jsem pak holky na cvičení několik let. A jak jsem se dostala ke sportovní kulturistice? V Mariánkách se konal tradiční Sandow Cup, pomáhala jsem s organizací, s tlumočením a tehdy tam měla exhibici nádherná holka, jejíž jméno si již nepamatuju, ale spadla mi brada. To byl impuls číslo jedna. A ten druhý impuls? No jak jinak než chlap. Oslovil mne tam jeden kulturista z Holandska, prý jestli si s ním nepůjdu do posilovny zacvičit. "No jasně, že půjdu," říkám...

Teď si asi poklepete na čelo, že jsem mimo, ale víte, co jsem udělala? Představa, že mne ten krásnej chlap uvidí v legínách, v nichž se mi rýsují kyprá stehýnka, tak jsem šla večer do posilovny, když tam nikdo nebyl, a cvičila asi čtyři hodiny s představou, že se asi ráno probudím a bude ze mne nádherná holka se štíhlýma nohama. Takže jsem se sice probudila, po štíhlých nohách ani vidu, zato s pořádnou svalovou horečkou. Jo, cvičit jsem sice s Adem šla (tak se jmenoval), ale připadala jsem si jako Rusalka bledá, co při každém kroku trpěla. Dopadlo to tak, že se Ad tak zamiloval, že si mne chtěl vzít, ale jednoho dne už nepřijel a já se po pár měsících dozvěděla, že je zavřený za ohrožování přítelkyně zbraní. A tak si říkám ufff, všechno zlé je pro něco dobré…

Předsoutěžní schůze a osazenstvo TJ Sandow Mariánské Lázně

Tak a po tomto ročníku této soutěže jsem začala pravidelně chodit do posilovny. Bez jakýchkoliv znalostí o tréninku, mne to prostě jen bavilo. Ale začala jsem koketovat s představou, jaké by to bylo, kdyby…

Zeptala jsem se jednoho nejmenovaného trenéra, co si myslí o mém nápadu věnovat se sportovní kulturistice na závodní úrovni. Bylo mi řečeno, že na to nemám, ať si cvičím pro radost. To mne samozřejmě strašně naštvalo a já si tenkrát poprvé řekla: "Však já ti ukážu." Beran, no… Chtěla jsem znát více názorů, takže jsem si nechala udělat pár amatérských fotek mých začátků, tedy i s těmi kyprými stehýnky, a předložila fotky panu prof. Bulvovi v Brně, kde jsem si dělala trenérskou licenci. Tenkrát mi řekl, že budu muset opravdu máknout, ale jestli do toho mám chuť, ať se svého snu nevzdávám. Ježíš, já byla šťastná… Ten moment mi změnil život, fakt.

Přijela jsem domů a letěla k Robertovi Dantlingerovi a pumpla ho o zahraniční časopisy o kulturistice. Ležela jsem ve čtení, studování, jak se provádí cviky, jak se jí, prostě jsem ty stránky hltala…

Na Sandow Cup 1983 jsem se přihlásila schválně, protože jsem před sebou měla cíl. Věděla jsem, že nesmím polevit. Poctivě jsem dřela, v posilovně jsem byla pečená vařená. Byli jsme tam super parta, Lojza Pek, Robert Dantlinger, Luděk Nosek, Honza Černý a samozřejmě další nadšenci.

Příprava na GP Sandow 1983

Objemový trénink byl fajn, bolel sice, ale tolik jsem netrpěla. Ale přišla rýsovací fáze, tedy dietka. Tenkrát jsem opravdu neměla znalosti, jak správně jíst, protože jídelníčky byly v časopisech hlavně pro muže. Tak jsem se ptala, zkoušela a měla jsem zakódováno, že bílkovina je základ a ryby na dietu úplně to nej.

Pracovala jsem na recepci hotelu Golf v Mariánkách a dodnes si pamatuji, že se mnou skoro nikdo nechtěl sloužit, protože jak jsem pořád jedla ty ryby, tak jsem si jako ryba připadala a tak jsem bohužel i byla cítit. Dlouho jsem filé nemohla ani vidět.

Měla jsem i strašné krize, pamatuju se, jak jsem jednou do sebe obrátila sedmičku bílého vína, tedy jsem byla totálně na šrot, do toho zlikvidovala krabici mariánskolázeňských trojhránků a pak se zoufalým pláčem volala Luďkovi Noskovi, že jsem kráva, že jsem to všechno pokazila. Kdo byl v dietě, tak mi rozumí, že? Pak už jsem ale byla "hodná".

Památný den 10. září 1983, moje první soutěž, nervozita jak blázen. Byla to vlastně první kulturistická soutěž pro ženy v tehdejším Československu. Bylo nás tam devět, holky ze Švýcarska, Holandska, NDR a pár děvčat z našeho oddílu Sandow, Lída Švehlová, která později jezdila na exhibice v páru s Robertem Dantlingerem, a další…

V zákulisí se také připravovali kluci na svoji soutěž a jeden z nich mi nabídnul barvičku na tělo. Do té doby jsem "jela" v Nubianu. I když, Nubian si kupuji do dneška. :-) Na posedown jsem byla hodně vyvolávána, vážila jsem 52 kilo, cítila se fantasticky, ta barvička na těle vypadala luxusně, úžasná atmosféra, najednou jsem byla mladá, sebevědomá holka, věděla jsem, že jsem dobře připravená, všichni mi to v zákulisí říkali, hlavně tedy chlapi, pro holky jsem byla konkurence. Akorát mne povzbuzovala závodnice z NDR Gabi Butze. Její manžel Peter také závodil. A víte co? Dodnes jsme kamarádky, píšeme si, posíláme si fotky. Jako hosté na této soutěži byli mezi jinými Ed Corney (mám nádherné věnování), Appie Steinbeck, Jusup Wilkosz

Přišla volná sestava, pózovala jsem na skladbu Dream On od Nazareth. Úvodní pózu jsem si "vypůjčila" od Rachel McLish. Najednou jsem byla v tranzu. I když se mi stalo, že jsem měla pár vteřin "black out" a nemohla si vzpomenout, jak dál, a kluci v zákulisí na mne tiše pokřikovali: "Jeď dál, jeď tam něco," tak jsem nahodila úsměv a sestavu dokončila. Uvnitř jsem byla strašně zklamaná, myslela jsem, že je vše v háji.

Diana Ebermannová na GP Sandow 1983

A najednou slyším, že 1. místo obsadila Diana Švingerová. Moje máma brečela, já nevěřila, ale byla jsem neskutečně šťastná. Už i proto, že jsem to "natřela" tomu jednomu trenérovi, který mne od toho zrazoval. Před pár lety byli Nazareth v Praze a já na ně jela kvůli té jedné jediné "mé vítězné písni". Dodnes si pamatuju sestavu… Mám takové milé malé prvenství, že jsem označována za první ženu v tehdejším Československu, která zvítězila v mezinárodní konkurenci, taková průkopnice. Po mně pak přišly úžasné sportovkyně jako Zuzka Kořínková, Eva Sukupová, Bára Benešová a další. Ony mne neznají, neb jsem ta generace "před". Ale pamatuju si Zuzku, když byla v Mariánkách u nás v posilovně. Tehdy to ještě nebyla hvězda a často jsme povídaly při tréninku.

Myslím, že vše je tak, jak má být, že se všechno děje z nějakého důvodu. Takže já frajerka si tenkrát zavřela dveře do světa velké kulturistiky, protože jsem se jako vítězka nezúčastnila galavečera, kde se domlouvala zahraniční vystoupení, stáže, přišla jsem o setkání s hvězdami světové kulturistiky. Dostala jsem sodu od Luďka Noska, vůbec mne nešetřil, ale pro mne tenkrát byli přátelé přednější a šla jsem slavit s nimi. A jako Beran jsem si samozřejmě myslela své. No, puberťačka i ve 22 letech. Co chcete. :-)

Pak následovala šňůra výjezdů po celé republice, NDR s celou partou kluků z oddílu, všude nás úžasně vítali a hostili (my se ale moc najíst nemohli, když jsme měli mít vystoupení, že jo). Poznala jsem plno nových přátel, Zbyňka Slanaře, Standu Pešáta, Tona Holiče, Julka Šafra, Libora Minaříka, s nímž mám mimochodem nádherné snímky, které vyšly v USA, Francii, Švédsku ve sportovních časopisech. Bylo jich mnohem víc. Nerada bych někoho vynechala, ale to bychom tu byli hodně dlouho…

V Budapešti jsem se pak zúčastnila závodu o Pohár filmového festivalu, kde jsem také vyhrála, a mám diplom podepsaný Benem Weiderem. Všechny tyto "relikvie" mám vystavené ve své domácí posilovně, za kterou jsem nyní, v době zavřených fitek, neskonale šťastná. Bydlela jsem tenkrát na pokoji s jednou Němkou, kdy jsem dlouho nevěděla, jestli je to chlap, nebo ženská. Strašně kouřila, měla opravdu strašně hluboký hlas a také obrovské svaly. Tou cestou jsem se ale nechtěla dát, inklinovala jsem spíš k vysportované, svalnaté postavě, nic přehnaného, možná bych to přirovnala k dnešní kategorii bodyfitness. To ale neznamená, že nemám k těmto sportovkyním respekt. Je to každého volba…

Trofeje a vyznamenání

Jak jsem již zmínila, vše je, jak má být, a já strašně toužila po dětech. Prvního syna Kryštofa jsem čekala, když mi bylo 24. Na tu dobu už jsem byla přestárlá matka, tenkrát kdo nebyl vdaný v 18, jako by nebyl. Ani s bříškem jsem si ale nemohla nechat ujít ročník Sandow 1985, akorát tedy trochu v jiné roli. Tam pro mne byl úžasný zážitek v podobě setkání s Betty Weider.

Můj pozdější manžel mne opustil, když jsem sice byla těhotná, ale nechtěla se vdávat. Asi ho to ranilo, že jsem neskákala štěstím z vdavek, ale já to měla jinak. Byla to pro mne hodně těžká doba, bydlela jsem u maminky ve 2+1. S otcem Kryštofa jsme se vzali až po roce, kdy jsme měli možnost dostat novomanželskou půjčku. Fakt romantika…

V manželství to moc neklapalo a já tenkrát věřila, že druhé dítě nám vztah zlepší. Samozřejmě omyl. V roce 1989 se mi narodil syn Erik, žila jsem pro své děti a po mateřské šla pracovat zase na recepci. Jenže přišel listopad 1989, euforie a manžel se rozhodl podnikat. Odešel do České Lípy a za pár let mi na stole přistála žádost o rozvod. Přesto, že manželství nebylo šťastné, nesla jsem to těžce a zhubla na 42 kilo. Nosila jsem džíny mého syna, který byl v 1. třídě. Měla jsem depky, cpala se prášky na spaní a pila kafe, dodnes to opravdu nechápu. A zase tu byla moje máma, která mi obrazně "vlepila pár facek" a probrala mne k životu. Našla jsem si práci, starala se o kluky a měla se fajn. Tenkrát mi došlo, že než být "blbě vdaná", tak raději vůbec. Bylo mi fakt fajn. Bylo to vše náročnější, ale nelituju.

Pak jsem potkala svého druhého budoucího manžela, se kterým jsem vice než 27 let. Je jím náš bývalý reprezentant a hráč národního mužstva v ledním hokeji Bohuslav Ebermann. Naše seznámení popisuji v jeho knize, která o něm vyšla u příležitosti jeho sedmdesátin. S ním je život nádherný, opravdu... Žili jsme ve Francii, v Remeši, kde manžel trénoval hokejovou extraligu, kluci tam chodili do školy (manžel oba kluky adoptoval, takže jsme všichni Ebermannovi) a já se pomalu, ale jistě vyžrala na 75 kilo. Vínko, výborné sýry a žádný pohyb, protože já, holka z malého města, nedávala čtyřproudové silnice a pěšky do posilovny 20 kilometrů to úplně nešlo. Potom ale klub zkrachoval a my se vrátili zpět do ČR. Pak byl manžel ještě v Německu, já zůstala v Čechách, protože kluci začali studovat na střední škole.

Jsme oba s manželem dost prakticky založení lidé, měli jsme od začátku jasno, že se milujeme, že spolu chceme být, ale z lásky se jaksi nenajíme. Takže já se starala o teplo domova a manžel vydělával peníze. Byla to jízda, občas náročná, ale my byli šťastni. Sice se snažil jezdit domů aspoň dvakrát týdně, jinak ale naším pojítkem byl telefon, takže jsme časem zjistili, že jsme protelefonovali slušně velký bazén.

Diana Ebermannová s manželem Bohuslavem, bývalým reprezentantem v ledním hokeji

Ve 40 letech jsem si pořídila ještě holčičku Vanessu-Dianu, které je už dvacet, studuje vysokou školu, a klukům je 35 a 32. Syn Erik je úspěšným reprezentantem ČR v lukostřelbě. Pak, že děti nestárnou.

Přestěhovali jsme se do Vochova, což je malá vesnice u Plzně, a moje první starost byla, jestli je tu nějaké cvičení. Dvacet let jsem tu pak trápila holky všech věkových kategorií, některé za mnou jezdily i z Plzně a okolí, čehož jsem si strašně vážila. Cvičení jsem si poctivě připravovala, sama si mixovala hudbu. Manžel je ve Vochově starostou, takže když jsem potřebovala nějaké vybavení do tělocvičny, tak jsem vždycky holkám z legrace říkala, že se jdu před manželem zavlnit a bude vybavení (bylo by i tak, manžel sport vždycky podporoval.) V 59 letech jsem si troufla na tabatu, což je velice náročné cvičení, ale to je přesně to, co mi vyhovuje, akce, akce. Zkoušela jsem chodit na pilates, a i když je to určitě super cvičení, mne to šíleně nebavilo, já potřebuji akci, super hudbu, která mne nabudí makat.

Ovšem zřejmě s přibývajícím věkem se začaly ozývat zdravotní problémy, které měly původ v mládí, tedy špatný trénink, špatné provedení cviků, nevím… Začala mne trápit bederní páteř takovým způsobem, že si mi nechtělo být. Trávila jsem měsíce po nemocnicích, kde do mne cpali různé injekce, kapačky, léky a dokonce i jeden čas morfin (trochu jsem chápala narkomany). Nic nepomáhalo a mne čekala operace. Zase jsem strašně zhubla, psychika nula…

Když jsem se pak vrátila z lázní (paradoxně z Mariánek), začala jsem opět pomalu cvičit, zase jsem se vrátila předcvičovat ve Vochově. Po nějaké době jsem ale opět přibrala, prostě jojo efekt, protože jsem zhubla rychle a nezdravě, takže zase 75 kilo. Bylo mi to divné, vždyť cvičím jak blázen, skoro nejím, tak proč jsem oplácaná?

Odpověď mi dal můj další zdravotní průšvih, kdy jsem onemocněla těžkou laryngitidou a na Štědrý den mne tu křísila záchranka, která naštěstí byla poblíž.

Tehdy jsem si řekla, že je něco špatně a že je to asi varování. Po návratu z nemocnice, teď to bude znít divně, ale jako by mi v té hlavě něco "cvaklo" a já ze dne na den změnila svůj život. Změnila jsem totálně životní styl. Řekla jsem si, hele, dostáváš možná poslední šanci, jak se sebou něco udělat. Rozumějte, já byla z té mé váhy strašně nešťastná, nespokojená, ale neměla jsem tu vůli, to až pak…

Přestala jsem jíst pečivo, vyřadila alkohol a začala si jídlo a živiny pečlivě vážit a sledovat. Řeknu Vám, kila tekla pryč snad sama. Měla jsem tolik energie, motivaci a takovou chuť makat a vše dodržovat, že jsem se vůbec netrápila, neměla jsem hlad. A když jsem oblékla velikost 34-36 místo 42, moje sebevědomí bylo najednou někde úplně jinde, protože jsem to byla JÁ, kdo to dokázal, a zařekla se, že už nikdy nesmím dopustit to, abych jednou třeba vypadala jak vorvaň.

Sundala jsem 20 kilo na 55, držím si tuto váhu s menšími výkyvy plus minus 2 kila už pět let. Některé mladé holky na cvičení ze mne byly občas nešťastné, protože jsem vydržela víc než ony, a to jsem ještě celou hodinu ten trénink komentovala (jsem totiž od přírody ukecaná). A opět přišel čas, kdy jsem začala mít pocit, že už holkám nemám co nabídnout po těch strašných letech. Rozhodování bylo těžké, ale já najednou chtěla mít svůj čas, věnovat se i sobě, chodit si sama cvičit tak, aby se někdo staral o mne, abych nemusela přemýšlet co a jak. Prostě jsem chtěla být sama svojí paní. Rozsekla jsem to, všechny jsme si pobrečely, ale vím, že to bylo správné rozhodnutí.

Diana Ebermannová - současnost

Dnes, téměř v šedesáti letech, se cítím možná lépe, než když jsem byla mladší. Nic nemusím, ale chci. Opravdu nekecám, hodně sportuji, jezdím na "inlajnech", blbnu na trampolíně, jezdím na kole, zahraju si tenis, chodím se sousedkou "chodit", klidně 18 kiláků, chodím si do své posilovny, kde mám vše, co potřebuji. Mám velkou výhodu v tom, že si moje tělo pamatuje z minulosti, že jsem sportovala, takže velice dobře reaguje na změny, dobře buduju svaly. I dnes. :-)

Mám úžasnou rodinu, manžela, kterého miluji jako první den, skvělé syny a dceru, vnučku, exotickou holčičku Miu, jejíž maminka je synova nádherná čínská manželka, dvě psí holky z útulku, zajímavou práci a přátele. Co víc si přát? Ano, zdraví pro všechny. A co je pro mne velká pocta? Když jsme takhle jednou jeli s mladším synem v autě a povídali si a já mu říkám, že byl tak skvělej, protože neměl snad pubertu, načež mi synek odvětil: "Ty vole, mami, zato ty jsi z tý puberty ještě nevylezla." No, řekněte, není život krásný? Babička v pubertě... :-)

Změnili jsme se, všichni jsme se změnili, procházím alba s fotkami, vzpomínám, co a jak bylo, hledala jsem na internetu své přátele z té úžasné doby, byla tam spousta fotek z dřívější doby a ze současnosti. Ano, změnili jsme se, ale co se nezměnilo, je to, že převážná většina z nich je tomuto krásnému sportu stále věrná. A já teď posílám vzpomínku do nebe všem kamarádům, kteří mi toho v životě tolik dali a pomáhali a už mezi námi nejsou...

Už nějaký čas bohužel prožíváme všichni nepříliš šťastné období v podobě koronaviru, i já a moje rodina to vnímáme, ale snažíme se všichni tomu nepoddávat. Radujte se z maličkostí a mějte se rádi, zase bude líp…

Myslím, že jsem toho napsala už dost, jen možná na závěr bych ráda vzkázala všem, co o sobě pochybují, což býval i můj případ - nevzdávejte to, každý věk má své, ale pokud to zdraví jen trochu dovolí, pečujte o sebe, plňte si své sny a buďte šťastní. A vzkaz pro všechny ženy, jeden můj drahý přítel mi kdysi řekl, že nezáleží na věku, že dámou můžeme být i v osmdesáti. A já chci...

Diana


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

29.01.11:33aksel - Hezké čtení od manželky ` božské pětadvacítky `
27.01.23:14Vanessa Ebermannova - Já mám také obrovskou radost a děkuji ti, že jsi mne “doko..+1
27.01.23:11Vanessa Ebermannova - Moc dekuji, budu se snazit🥰. Moc zdravim. Diana Š..+2
27.01.19:28František_67 - Více více více takových článků*79* +1
27.01.17:50Mikuc - Paráda! Mám velkou radost!:)+2
27.01.16:43moab - *79* +2
27.01.16:22Ikaros - Obdivuhodné, krásny príbeh ....Prajem ešte veľa sily, ener..+3
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínLazar Angelov: Bral anabolické steroi...
moab (09:28) • Proč by to dělal? S vysokou pravděpodobností by končil v poli poražených, což by jeho b...
magazínJak se stát závodníkem v powerlifting...
Palec077 (07:23) • `Vykoná dřep s takovou hloubkou, kdy je střed kyčelního kloubu níže než vrchol kolene,...
magazínLazar Angelov: Bral anabolické steroi...
Arnold Strong (23:14) • A proc Angel nezavodil v nejake kategorii ?kvuli zdraví?
magazínJ&M podcast: Jak se bude letos dařit českým kulturistům?
Mikuc (10:44) • Díky za info. Půl hodinka bez komentu proběhlé soutěže je akorát.) Uvidíme, co sezóna p...
magazínNedožité sedmdesátiny legendy kulturi...
Ronnie (14:27) • Také bych byl moc rád, kdyby kniha vyšla letos, ale bohužel tím, jak je složitá situace...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2021 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2021 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra