Doba, kdy se o kulturistice psalo jako o mladém, progresivním, prudce se rozvíjejícím, a dokonce módním sportu, je již dávno pryč. A není se co divit, vždyť je to již více než padesát let, kdy v roce 1969 byl založen samostatný kulturistický svaz, a tím se náš sport postavil rovnocenně po bok všem ostatním sportovním odvětvím organizovaným v tehdejším Československém svazu tělesné výchovy (ČSTV). A v průběhu druhé poloviny sedmdesátých a po celá osmdesátá léta se kulturistika doslova katapultovala mezi naše vůbec nejúspěšnější sportovní odvětví! Co stálo za těmito úspěchy kromě jejich samotných aktérů? Ne, žádná náhodná shoda okolností a již vůbec ne podmínky, které by náš stát pro kulturistiku vytvořil (opak byl spíše pravdou), ale určitá štěstěna, která stála na počátku. A ta se dá velmi snadno personifikovat - na počátku stáli totiž nadšenci z masa a kostí, kteří věnovali obrovské úsilí tomu, aby neznámý a s nepochopením bojující (a to na všech frontách) sport prosadili a prokázali jeho životaschopnost v podmínkách socialistické společnosti, která tomuto "imperialistickému" sportu rozhodně nepřála. Jména těchto legend naší kulturistiky dodnes rezonují mezi příznivci tohoto sportu: Ing. arch. Juraj Višný, MVDr. Alexander Bačinský, Mgr. Milan Jablonský, Dr. Emil Müller, prof. Ladislav Filip, prof. František Bulva, PhDr. Luděk Nosek, Vojtěch Fiala a řada dalších. Co jméno, to pojem a za každým z těchto jmen se skrývá obrovský kus práce, především funkcionářské (v tom nejlepším slova smyslu), metodické a organizační. Tito muži položili tak kvalitní základy našemu sportu, že celý kulturistický svět v průběhu následujících let začal mluvit o specifické československé škole kulturistiky.
Na mistrovství Čech juniorů v roce 1977 v Českých Budějovicích se svými svěřenci
Karlem Deutschem, Vladimírem Špilerem a Jirkou Patykem (zleva)
Přesuňme se ovšem z celostátní úrovně, na které působily tyto osobnosti, na tu lokální, ale neméně důležitou. Kulturistika se jako nakažlivá nemoc začala šířit do všech koutů naší republiky prostřednictvím nadšenců, kteří v těžkých a nepřejících podmínkách již v první polovině šedesátých let začali "pumpovat" železo a zakládat první kulturistické oddíly. A náš dnešní příběh je právě o jedné takové osobnosti, působící tak trochu ve stínu těch známějších či hlasitěji se prosazujících, ale to jí nikterak neubírá na významu a důležitosti nejenom pro rozvoj a historii opavské kulturistiky, ale celého moravskoslezského regionu.
Nedělám si iluze, že jméno Jiřího Týna je mezi širokou kulturistickou veřejností i mezi starší generací všeobecně známé. Jirka nijak neprahne po medializaci své osobnosti, vždyť jeho činnost v průběhu téměř šedesáti let je jeho nejlepší vizitkou, ale přesto bych Vás chtěl seznámit s touto výraznou postavou opavské kulturistiky i z toho důvodu, že Jirka Týn i ve svých 76 letech (ročník 1944) stále pravidelně cvičí!
Po telefonické domluvě jsem neváhal a již začátkem července jsem se za ním rozjel do Opavy. V jeho posilovně Bavaria Fitness, která zaujímá prostory bývalého kulturního domu, na Vás hned dýchne atmosféra devadesátých let, ale s moderním vybavením. Je zcela zjevné, že Jirka nijak nepolevil ze svého pracovního nasazení, stále něco v posilovně vylepšuje, je ve stálém kontaktu se svými zákazníky, z nichž celá řada je po těch mnoha letech i jeho blízkými přáteli. Jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu, a tak se Jirka o budoucnost a kontinuitu činnosti své posilovny nemusí obávat díky své dceři a vnukovi, kteří na sebe přenesli značnou část organizačních a provozních povinností.
Jiří Týn s Reném Richterem ve své posilovně
Posadili jsme se v jeho útulné kanceláři a Jirka začal hned se svým zajímavým vyprávěním: "S kulturistikou, která byla tehdy zcela neznámým pojmem, jsem se seznámil již v roce 1962 na vojně v Milovicích, kde jsem sloužil jako řidič tanku. Byla zde jedna jediná činka, ale co s ní? Kupodivu se mi dostal do ruky slovenský časopis Tréner a cvičiteľ, v podstatě jediné měsíční periodikum, které alespoň občas věnovalo pozornost kulturistice, a tak jsem měl alespoň nějaký základní metodický materiál ke cvičení. K tomu ovšem ještě musím podotknout, že ještě před vojnou mi táta koupil lístek na film Romulus a Remus a já jsem na postavách obou protagonistů Gordona Scotta, ale hlavně Steva Reevese, mohl oči nechat. Nemohl jsem uvěřit tomu, že někdo může tak vypadat, a tak jsem šel na tento film hned třikrát za sebou."
Po příchodu z vojny si nechal udělat činku, jako lavičku využíval žehlicí prkno (to bylo velmi frekventované nářadí v pravěku kulturistiky), sehnal si pružiny a cvičil doma. Občas se mu dostaly do ruky časopisy s metodickými materiály, ale domácí prostory mu přestaly časem vyhovovat. Pro pravidelné cvičení se mu podařilo získat kamaráda a poté cvičili v jeho dílně. Sehnali si olympijskou činku od vzpěračů z Havířova a postupně se dostávali na kvalitativně vyšší úroveň. Jirka se ovšem snažil rozšiřovat své vědomosti, a tak obcházel různé trenéry atletiky, boxu a příbuzných sportů, ale setkával se se stále stejnou odpovědí - s činkami nemáme žádné zkušenosti. Není se co divit, vždyť se psaly roky 1965 a 1966…
A jak se jeho život vyvíjel dál? "Potřeboval jsem peníze, chtěl jsem se oženit, a tak jsem podepsal smlouvu na šachtu v Ostravě na 18 měsíců, ale nakonec jsem v dole vydržel celých osm let." Přitom neustále cvičil a to jenom potvrzuje že Jirka byl opravdu tvrdý chlapík, který se nezalekl žádných překážek. Už tehdy věděl, že nejenom tréninková dřina je pro úspěch v kulturistice nezbytná, ale neustále sháněl knížky o anatomii a fyziologii svalů a chodil na konzultace k doktorům. Jedno poučení si pamatuje dodnes: "Věř tomu, že pokud budeš cvičit pro zdraví, tak ti to tělo stonásobně vrátí, až to budeš potřebovat, a nikdy nepoužívej nic, co by ti urychlilo svalový růst." Jak prozíravé! Jirka se tím řídil celý život, ale trvalo dlouho, než plně pochopil význam těchto slov.
Na Poháru Slovácka v Hodoníně v roce 1977
Přelom nastal v roce 1972, kdy založil v Opavě první kulturistický oddíl. Průkopníci to mají vždy těžké a jeho snaha zpočátku vypadala beznadějně. Nechme to ovšem okomentovat samotným Jirkou: "Nejprve jsem se setkal s naprostým nepochopením ze strany funkcionářů Okresního svazu tělesné výchovy v Opavě, na který jsem se obrátil. Prostě jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě. Vždyť zlatá šedesátá léta byla nenávratně pryč a nastalo období tvrdé normalizace. Šermoval jsem jim před očima západními časopisy, což bylo dost nešťastné, a setkal jsem se s argumentací, že se zjevně jedná o nějaký striptýz v mužské podobě, a co víc, tento sport (pokud to v jejich očích vůbec nějaký byl) přišel ze Západu. A jak se lidově říká, bylo vymalováno..."
Jak jistě tušíte, pokud by jeho snažení skončilo tímto fiaskem, tak by asi nebylo o čem psát, ale při vší smůle se přeci jen na něho usmálo štěstí. Jeho sestra pracovala v kanceláři v Minervě Opava (trochu starší mezi Vámi jistě vědí, že se jednalo o proslulého výrobce šicích strojů) a poslala ho za hospodářem jejich tělovýchovné jednoty a u něho se konečně setkal s pochopením, no prostě "tlačenka" musí být. Ten jim přidělil dvě sklepní místnosti po bývalém archivu včetně šatny a dvou sprch. A tak se Jirka se svými kamarády hned pustil do práce s vyklízením. To ovšem nebylo všechno: "Museli jsme zdi oklepat až na cihly a znovu omítnout." Po několika neúspěšných pokusech, vždyť to byla již odborná práce, se nad nimi slitovala parta zedníků. Když hospodář TJ viděl nadšení Jirky a jeho kamarádů, tak tam poslal řemeslníky, kteří provedli vše potřebné - podlahy, okna, luxory, a na ně zbylo již pouze vymalovat. A posilovna se konečně skvěla v celé své kráse.
V původní posilovně v 70. letech
A co dál? Jirka jako předseda oddílu dal do novin inzerát, že hledá zájemce o kulturistiku. Pochopitelně počet cvičenců, kteří mohli do posilovny pravidelně chodit, byl značně limitován velikostí prostor, a tak bylo třeba dělat jakési přijímací testy. A jak to probíhalo? "Přišlo mi třeba najednou dvacet kluků a já jsem z nich vybral tři, kteří měli optimální předpoklady. Ale ty ostatní jsem neodradil, nasměroval jsem je do jiných oddílů tělovýchovné jednoty." Takže suma sumárum, oddíl ve svých počátcích měl 30 členů a prakticky všichni se účastnili soutěží. "Přepych" v podobně kondiční kulturistiky si prostě nemohli dovolit, vždyť posilovnu tvořily pouze dvě místnosti o rozměrech 5x 5 m a na svoji dobu se slušným vybavením v hodnotě 60 000 Kčs, což v tehdejších cenách nebylo málo. Navíc si velkou část z toho cvičenci vyrobili sami. To si pak všeho člověk jinak váží, než když přijde k hotovému. V suché řeči čísel to představovalo přes 8 000 brigádnických hodin! Touha cvičit a věnovat se svému milovanému sportu překonávala všechny překážky. Kdo nezažil tuto dobu, tak snad ani neuvěří…
Takže podmínky již byly vytvořené a nyní bylo potřeba je zúročit formou výsledků na soutěžích. Samozřejmě přípravu závodníků si opět nemohl vzít na starost nikdo jiný než Jirka Týn, a tak pochopitelně přišla řeč na jeho nejúspěšnější svěřence: "Dva roky po založení oddílu, v roce 1974, jsme se poprvé zúčastnili krajského přeboru dorostu a Karel Deutsch se probojoval až na mistrovství ČSSR. Ovšem asi naším nejlepším reprezentantem se stal Dušan Toman, který v kategorii juniorů v roce 1979 suverénně vítězil od krajského přeboru až po mistrovství ČSSR a v roce 1980 to zopakoval! Velmi dobře stavěným závodníkem byl Jirka Patyk (po revoluci dlouhá léta společník Standy Pešáta), jehož největším úspěchem byly bronzové medaile v roce 1978 v kategoriích juniorů jak na Čechách, tak na mistrovství ČSSR."
Jistě nejznámější jméno spojené s tímto oddílem je opavský rodák Ing. Jaroslav Kulovaný, jeden z našich nejlepších kulturistů kategorie do 179 cm vůbec. Jarda ovšem nastoupil na vysokou školu do Pardubic a poté zde reprezentoval oddíl kulturistiky místního Olympiku. Těch jmen spojených s oddílem kulturistiky a dnes již zapomenutých prošlo se střídavými úspěchy tímto oddílem za ta léta desítky, ale všechny mají společného jmenovatele - Jirku Týna jako jejich trenéra a zároveň předsedu. Nikdo fundovanější v oddíle nebyl, vždyť si udělal trenérskou "dvojku" a zároveň působil jako předseda Trenérsko-metodické komise svazu kulturistiky Severomoravského kraje. Ovšem nesoustředil se pouze na kulturistiku, ale dal prostor k realizaci i družstvu silového trojboje, který tehdy fungoval jako součást svazu kulturistiky.
2. místo v kategorii do 175 cm na soutěži Pohár Macochy v roce 1975 (vítěz Kliment Zavadil)
Od roku 1974 se tento tým účastnil celé řady soutěží na těch nejrůznějších úrovních a Jirka byl nejenom jeho trenérem, organizátorem, ale i závodníkem. Předseda oddílu, trenér, závodník, metodik a školitel severomoravského svazu kulturistiky. Co nám ještě v tomto výčtu chybí? Pořadatel soutěží. Kulturistiku bylo třeba propagovat na veřejnosti a ukázat jí, o jak krásný a přitažlivý sport pro mladé lidi se jedná. A bylo jasné, že tuto práci nikdo za něho neudělá, a tak se Jirka vrhl i na tento náročný segment činnosti. V roce 1978 uspořádal Pohár města Opavy a jejím absolutním vítězem se nestal nikdo jiný než odchovanec místního oddílu kulturistiky Ing. Jaroslav Kulovaný. Původně lokální soutěž velmi rychle získala punc nejenom národního, ale posléze mezinárodního významu, a co víc, jedná se o soutěž s nejdelší tradicí v rámci České republiky, protože jako jediná ustála společenské změny po roce 1989 a pořádá se dodnes! Kontinuita této soutěže byla prakticky nepřerušená, ale změnil se název na Grand Prix PEPA Opava a úlohu organizátora převzal Stanislav Pešát.
V roce 1980 z osobních důvodů odešel Jirka z Opavy, aby se po několika letech vrátil a navázal na svoji činnost. Mezitím jeho předsednickou funkci převzal odchovanec oddílu Stanislav Pešát, ale Jirka se věnoval nadále jako člověk s největšími zkušenostmi trenérské činnosti. To již ale oddíl fungoval v nových prostorách, které byly vytvořené při rekonstrukci fotbalového stadionu Minervy.
Nejúspěšnější svěřenec Jirky Týna Dušan Toman (uprostřed čelem), vítěz kategorie nad 179 cm
na mistrovství Československa juniorů 1980 v Košicích (vlevo Josef Grolmus)
Revoluční rok 1989 ho zastihl již ve zralém věku, ale to mu rozhodně nebránilo realizovat svůj sen vybudovat si vlastní posilovnu. V roce 1992 využil možnosti pronájmu restituovaného bývalého kulturního domu, provedl určitou přestavbu a pod názvem Bavaria Fitness vzniklo fit centrum, které má dodnes to nejlepší renomé. Je to pochopitelné, vždyť v jeho čele stojí člověk s obrovskými zkušenostmi, který je ztělesněním celé historie opavské kulturistiky. A jako by toho neměl dost, tak se pustil s vervou sobě vlastní do práce s těmi, kteří jsou odkázání na naši pomoc nejvíce, s tělesně postiženými. "Založil jsem družstvo, které dosáhlo takové výkonnosti v bench-pressu, že jsem s ním jezdil dokonce reprezentovat na mistrovství Evropy i světa, a nevraceli jsme se s prázdnou, ba právě naopak, moji závodníci přivezli řadu titulů v několika kategoriích. S ohledem na jejich postižení jsem zhotovil speciální lavičku, která umožnila fixaci trupu i bez opření chodidel. Přiznám se, že tato činnost měla svým způsobem také charakter úchylky. Jakmile jsem v Opavě potkal člověka s postižením, už jsem ho oslovil a "verboval" do našeho družstva."
Mistrovství Evropy v bench-pressu tělesně postižených v Piešťanech 2010 - vítěz Petr Szalaczi, kategorie do 75 kg
Tato naprosto nezištná, ale upřímně řečeno i nevděčná činnost, nejlépe vypovídá o ryzím charakteru Jiřího Týna. Začal si ale uvědomovat, že léta utíkají a on i "na stará kolena" zanedbává svoji rodinu a vnoučata a prostě časově to již není schopen zvládat. "Všichni mi již doma nadávali. Pořád jsem jezdil po soutěžích a připravoval závodníky, chyběl jsem i při různých oslavách narozenin, a tak jsem si jednoho dne řekl dost! Bohužel jsem se setkával i s nevděkem ze strany mých svěřenců, pro které jsem dělal maximum, a někteří si ještě kladli podmínky. Takže i tyto smutné zkušenosti přispěly k mému rozhodnutí, že jsem v roce 2014 tyto aktivity definitivně ukončil," popisuje Jirka tuto etapu své činnosti.
Nyní se dostáváme k velmi zajímavé kapitole, chtělo by se mi říci poslední, ale u Jirky Týna člověk nikdy neví, a to je spolupráce s výjimečným silákem Reném Richterem, přezdívaným "Opavský Golem". "To je člověk, kterému příroda nadělila neskutečnou sílu, který doslova šokuje nadlidsky silným skusem čelistí. Já mu v podstatě radím s výživou a na jeho výsledcích nemám kdovíjakou zásluhu. Ale je pravdou, že mne respektuje jako jednoho z mála. Je mu 44 let, tak je to proti mně cucák," popisuje tuto spolupráci skromně a s úsměvem Jirka. René Richter předvádí svoji sílu na různých exhibicích, kdy například ohne o hlavu železnou tyč (kulatinu) a v zubech ji narovná, prokousne vojenský opasek, ve kterém nadělá otvory jako děrovačkou, a tak bychom mohli v popisu jeho siláckých výkonů pokračovat dále. Že to není žádný podfuk, o tom se mohou přihlížející snadno přesvědčit, vždy jím dá možnost takový silácký kousek zopakovat. Že se to ještě nikomu nepovedlo, tak to snad ani nemusím dodávat, ba i silák Bartl odešel s nepořízenou. V Guinnessově knize rekordů je zapsán jeho výkon, kdy pozvedl v zubech váhu 1160 kg (ano, čtete správně!) a utáhl 11 kamionů s celkovou vahou 82,5 tun, a tento rekord drží již přes 20 let. Jsou to neuvěřitelné výkony, jejichž věhlas by ale zřejmě nepřekročil naše české luhy a háje, kdyby nebyl, jak se říká, ve správný čas na správném místě. V roce 2011 jedna zahraniční filmová produkce hledala po celém světě osobnosti, které jsou schopny se prezentovat výjimečnými výkony, a jejich agenti u nás neobjevili nikoho jiného než právě Reného Richtera! Slovo dalo slovo a už společně s Jirkou Týnem letěli v letadle směřujícím do Los Angeles, nejen sídla filmové společnosti, ale i kalifornské univerzity, kde odborníci měli exaktně změřit sílu skusu Reného Richtera a porovnat ji se stiskem těch nejsilnějších predátorů živočišné říše. A jak to vše dopadlo? Asi již tušíte. Experti nevěřili svým očím, či spíše přístrojům, které naměřily, že René má skus rovnající se síle skusu krokodýla či hyeny (premianti v tomto směru mezi živočichy). To mu v podstatě zajistilo světovou proslulost a nabídky na exhibice se jenom hrnuly, a tak René společně s Jirkou sjezdil celou řadu evropských zemí. Jen ta Čína, po které Jirka tak toužil, jim unikla…
Exhibice Reného Richtera na FIBO 2013 v Kolíně nad Rýnem
Dostal jsem se do současnosti, tedy zcela na konec mého, doufám, že celkem poutavého vyprávění o člověku, který celý svůj život zasvětil kulturistice, přičemž nikdy se nedral do popředí, neusiloval o žádné funkce, ale poctivě a skromně dělal svoji milovanou práci, která samozřejmě byla a je i jeho největším koníčkem. Za těch téměř 50 let vychoval desítky závodníků od kulturistiky přes powerlifting až po zdravotně postižené. Kondičních cvičenců, kteří si pod jeho vedením zlepšili vzhled a fyzickou kondici, je nepočítaně, těch nejsou stovky, ale tisíce! A jejich počet jistě není uzavřen, vždyť Jirka nijak nepolevuje ve svých aktivitách. "Nechci být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí." To je jeho životní motto, a že to nejsou prázdná slova, tak to dokazuje celým svým životem!
Jiří Týn a René Richter společně s Francisem Benfattem v roce 2013
I ve svém věku pravidelně trénuje
Jiří Týn se Zdeňkem Srstkou, Jiřím Zajíčkem a Petrem Stachem na mistrovství republiky v roce 2014
S autorem článku na mistrovství republiky v roce 2014
Sterling - přítahy s oporou hrud...
