Pohled na návrat Jaroslava Paseky na soutěžní pódia ve mně vyvolává přesně ten hořkosladký pocit, který definuje pojem „rytíř smutné postavy“. Na jedné straně stojí obdivuhodná, až donkichotská neústupnost muže, který odmítá pověsit soutěžní plavky na hřebík a dál bojuje za svůj dávný sen. Na straně druhé je tu však neúprosná realita, která z tohoto návratu dělá spíše tragikomickou podívanou.
Když se podíváte na jeho starší fotky, vidíte kulturistu s impozantní, plnou a estetickou formou, která měla na pódiu obrovskou váhu. Současný pohled na jeho aktuální formu (na soutěžní fotografii zcela vpravo) je ale bohužel bolestivý. Zub času, zdraví nebo zkrátka limity lidského těla se podepsaly tak drasticky, že výsledný vizuál působí až děsivě a láme srdce každému fanouškovi zlaté éry české kulturistiky.
Paseka v tomto kontextu ztělesňuje kulturistického Dona Quijota. Jeho mysl a srdce stále vidí ideál a touhu závodit, ale tělo už tuto iluzi nedokáže podpořit. Je to fascinující, ale zároveň nesmírně smutný pohled na sportovce, který bije s chimérami své vlastní minulosti, zatímco realita na pódiu mluví neúprosnou řečí.
A na co poputuje případný finanční příspěvek na chemii či doplňky výživy....? Dle toho bych se rozhodl
