Rok se s rokem sešel a jsou tu opět Milovice. Je to taková stálice v mém OCR kalendáři. Ještě jsem je nikdy nevynechal (i když ne vždycky jsem běžel) a letos jsem si nic neurazil, tak jsem mohl na trať vyrazit. Jediná změna, a to docela nemilá, bylo počasí. Minulé roky bylo krásně, teplo, sluníčko svítilo a všude vířil písek a prach. Letos byla zima, pršelo, foukalo a bláto bylo úplně všude. Syn, který neběžel, vypadal skoro stejně zabláceně jako já, když jsem dorazil z trati.
Skoro mi to přišlo, jako kdybych byl v listopadu na Klínovci, a ne v květnu v Milovicích. Ale dost stěžování si na počasí. Alespoň byl závod
trošku o něčem jiném než minule. Úvahy o tom, jestli na tom byli lépe závodníci, kteří startovali dříve a déšť je na trati nepotkal, nebo ti, kteří si liják užili, rozvádět nebudu. S tím musí počítat holt každý. Počasí v OCR závodech hraje hodně velkou roli. V dešti je to všechno daleko, ale daleko bahnitější, kluzčí, výživnější, těžší a daleko zábavnější.
Milovice toho závodníkům nabídnou vážně hodně. Dost míst k parkování, solidní zázemí pod střechou, skákací hrad pro děti, občerstvovací a nákupní možnosti, a dokonce i teplou sprchu po závodu. Nechyběl ani doprovodný program.
Závod
Jak je tomu na Gladiator Race zvykem, startovalo se intervalově a první závodníky na trať doprovodila střelba, ale nebojte, po nich nikdo nestřílel. Délka trati byla klasických cca 7 kilometrů. To zajistilo jak rychlý sled překážek, tak delší běžecké úseky, kde se mohli závodníci vydýchat, čehož hojně využívali.
Pršelo a bylo mokro, takže bláto bylo i tam, kde by za pěkného počasí nebylo. Ocucávalo nám boty ze všech stran a viděl jsem plno rybářů, kteří odněkud lovili neposlušné tenisky.
Komu bláto rovnou neukradlo boty, tomu se na ně nalepilo bláto jako lepidlo a člověk měl skoro pocit, že běhá s kýbly na nohou. Schválně si to někdy zkuste. Třeba to bude dobrá tréninková metoda na příští závod.
Já startoval až po jedné hodině, takže už jsem měl trať prošlápnutou od nějakých šesti stovek závodníků. To má člověk jistotu, že už nejsou na trati žádné záludnosti, které by nepocházely od organizátorů samotných.
Hned na první překážce jsem se dostal do fronty. Monkey business byl ze začátku vzhůru nohama, to bylo jednoduché, ale na kruzích jedna slečna kroužila o trošku déle, a tak jsem čekal jako netopýr hlavou dolů, než na mě přijde řada. Naštěstí ručkování, visení a pohupování není na překážkách mou slabou stránkou, spíše naopak. Zato ale neumím skákat, o tom jsem se opět přesvědčil na vlastní kůži.
Hodně mě překvapila opravdu usilovná a vehementní pomoc spoluzávodníků. I když člověk nechtěl, tak mu prostě pomohli. Vytáhli přes stěnu, vytáhli z vody či na kontejner. Až skoro člověk neměl možnost si to zkusit sám. Zajímalo by mě, kolik "elitních" závodníků bylo takhle vytaženo a postrčeno proti své vůli.
V půlce trati byla občerstvovací stanice s vodou a ionťákem. Všichni mohli doplnit, co potřebovali, a jen mě mrzí, že někteří si vzali kelímek, běželi dál a po pár metrech ho hodili na zem. Z toho plyne poučení pro závodníky i organizátory. Závodníci, odhazujte kelímky na místa k tomu určená. Organizátoři, stavte odpadkové koše i pár metrů za občerstvovačku, ať se mohou závodníci občerstvovat v běhu a pak mají kam ten kelímek odhodit.
Běh je prostě běh. Až na to bláto to není o moc jiné než na klasických běžeckých závodech. Proto mě překvapuje, že to mnoho závodníků bere jako turistický závod. Od překážky k překážce si prostě dojdou. Běh je nedílnou součástí OCR a 95 % trasy se překonává právě během. Takže závodníci, trénujte také běh, a ne jen chůzi.
Překážky
Je docela sranda, že když se po závodě zeptáte závodníků na překážky, tak většina zmíní raky. Raci nejsou vyloženě překážka, je to handicap. Pokud se někomu překážka nepovede, tak jde na raky, a v Milovicích byly raků tisíce a tisíce. Tady je pár překážek, které mi utkvěly v paměti.
Zavěšená "T" traverza - tak takhle překážka mě hodně bavila. Jakmile člověk odrolí nějaké to bahno z prstů a získá rytmus, tak to jde úplně samo.
AIX stěna - horolezci, horolezkyně i horolezčata mají velkou výhodu. U ostatních je to o štěstí.
Atlasovy koule - holky mají menší než kluci, to dá rozum. A aby to nebylo tak jednoduché, tak musí mít nositel prověšené ruce, takže žádné
"bicepsování".
Špulka - jednou kdysi kdesi žila obří švadlenka. Měla jehly velké jako stromy a špulky velké jako slony, no a ty špulky jsme museli přeskočit nebo se kolem nich obtočit.
Alpa (sudy + bahno) - no a je to tady. Moje "nej" překážka tohoto závodu. Nošení prázdného sudu od francovky po hodně bahnitém oválu. Mám krátké ruce, takže jsem sud ani pořádně neobjal. Pršelo, všude bahno, sud nešlo pořádně ani zvednout. S každým pádem do bahna vážil víc a víc, protože se na něj nabalovalo další a další bahno. První půlku jsem měl co dělat, abych vůbec vytáhl nohy z toho bahna, natož ještě nějak vláčet ten sud. Ruce sedřené, protože bahno bylo plné kamínků, a když člověk zvedá ten
zatracený sud z bahna asi podvacáté tak už ty prsty ani necítí. Hlavně jsem už začínal mít takový pocit bezmoci, že to až nebylo možné. Nakonec jsem to došel krok sun krok se sudem opřeným o stehno, a že to stehno teď vypadá, jedna velká modřina. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem viděl pár závodníků, kteří sud odnesli na ramenou anebo ho drželi zespodu. Prostě chytili, udělali pár kroků, položili, podívali se, jestli to prošlo, a pak znova. Rozhodčí
kontrolovali, co to šlo, ale holt nemůžou mít oči všude. Holt ne všichni jsou poctiví, hlavně, že mají na rukou hodinky a měří si čas a kilometry, aby věděli, jací rychlíci to jsou. Jo a podporování
"včera to taky dali, tak makej" nebo "před tebou to taky dali, tak makej" fakt nepomáhá.
Vrh koulí - nikdy jsem koule nevrhal, maximálně tak šavle. Takže techniku jsem neměl fakt žádnou. Na to, že bych se mohl zatočit, jsem si ani nevzpomněl, a tak jsem ji prostě mrsknul před sebe. Spadla asi tak centimetr za hranici, kterou měla překonat. Měl jsem tedy z koule kliku.
Corny - není to poprvé, co se plazím přes a pod, takže to šlo krásně. Kroutil jsem se jako žížala, a jak jsem se tam natahoval, tak jsem si asi natáhl bůček.
Pravý bůček (ne ten levý). Musím říct, že to pěkně bolí ještě teď. Až k doktorovi a na rentgen mě to dohnalo.
Přelezení kontejneru - přepravní kontejner nemá nahoře žádný úchyt. Nevím, jak
Vy, ale já bych ho tam čekal. Jak lilo, tak se tam nahoře fakt nebylo čeho chytit. Zde byla pomoc ostatních závodníků záchrana, a že si také všichni poctivě pomáhali (to není ironie, vážně jsme si všichni krásně pomáhali, i těm, co nechtěli).
Prohnutá stěna - závěrečná stěna, která nikomu nedá nic zadarmo. Mně taky nedala, už
podruhé. Grr.
Další překážky:
- zvedání sudu - klasická pivní překážka
- tank - když tankodrom,
tak by to bez tanku nešlo
- raci
- army dril (přelez, podlez, pneumatický špíz)
- bahno, bahno, bahno
- monkey business (netopýří traverza + kruhy)
- nakloněná lavice (Antonie a Emma) - zkuste si to, když jste vy i obě holky
celí mokří
- balanc na kládě s elementy
- nošení dlažebních kostek
- betonové bloky (milovická klasika)
- koupání na mnoho způsobů (voda, bahno)
- nošení dřevěné klády
- pneumatiky (převracení)
- odkloněná stěna
- ručkování na divném rotujícím kolovrátku (oficiálně se překážce říká your
body double 360°)
Závěr
Kromě výsledku, na který zase tak pyšný nejsem, jsem si přivezl pěkné modřiny na stehnech (Alpa), vyrážku (těžko říct, z čeho, ale druhý den už byla pryč) a pěkně
pohmožděný bůček. Skoro jsem měl strach, že mám zlomené nějaké žebro, ale naštěstí je to jen pohmožděnina, i když moc přesně nevím z čeho.
Zase jsem si potvrdil, že vím, jaké jsou mé slabiny, a že jsem se od minula zase vůbec nepoučil a svůj trénink podle toho neupravil. Závod jsem si ale vážně užil a už se těším na další. Nějaký ten šrám a modřina k OCR patří. Jen musím doma slíbit, že na sebe budu dávat větší pozor.
Velké díky dobrovolníkům a rozhodčím na trati. Chudáci trpěli v tom dešti stejně jako my a to se ani nemohli zahřát pohybem.
A i přesto nás povzbuzovali a hnali k lepším výsledkům.
Gladiator Race (Milovice) 2019 - nejlepší jednotlivci sobotního závodu
| p. |
muži |
ženy |
| 1. |
Lukáš Novák - 0:37:21,6 |
Klára Lokajíčková - 0:45:01,9 |
| 2. |
Josef Babák - 0:39:29,8 |
Helena Blažková - 0:49:54,3 |
| 3. |
Martin Šulc - 0:39:34,0 |
Martina Pohořalá - 0:54:54,1 |
Gladiator Race (Milovice) 2019 - nejlepší jednotlivci nedělního závodu
| p. |
muži |
ženy |
| 1. |
Lukáš Novák - 0:34:57,8 |
Vendula Soukupová - 0:43:23,9 |
| 2. |
Štěpán Karel - 0:35:50,0 |
Jana Faulová - 0:50:29,1 |
| 3. |
Jakub Podzimek - 0:36:21,1 |
Magdalena Lonková - 0:52:03,7 |
Gladiator Race (Milovice) 2019 - statistiky a mapka závodu
Gladiator Race (Milovice) 2019 - fotogalerie
