Váš příběh: Cesta a cíl je někdy totéž

Rodiče si se mnou odmalička nevěděli moc rady, v pubertě pak ani já sám. Víte, tímhle si projde hodně z nás. Důležité je to, že Váš život si půjde dál svou cestou, ať už chcete, a nebo nechcete. A teď na prahu třicítky mám pocit, že můj život teprve začíná. Posilovna mi dala hodně a teď už vím, že na mě čeká ještě spousta skvělých věcí. Stačí jenom udělat první krok a pak se začnou dít věci, uvidíte.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně ani sám nevím, jak se to stalo, cvičení mi tak nějak samo vplulo do života a je to jedna z nejlepších věcí, která se mi přihodila. Kdyby mi tehdy někdo řekl, jak bude můj život jednou vypadat, nevěřil bych. Abych začal od začátku, vyrůstal jsem na vesnici nedaleko Znojma jako prostřední děcko. Rodiče nás vychovali dobře, ale všechno se ovlivnit nedá, asi to někteří znáte. Starší brácha mě vždycky viděl spíš jen jako boxovací pytel, do kterého si může bouchnout a nebo se mu neustále vysmívat. S mladším to také nebylo optimální, neměl jsem si s ním absolutně co říct. Bratrské vztahy tedy nic moc. Rodiče, vlastně i celý můj dosavadní život, mě naučili a neustále učí hodnotu peněz, tvrdé práce a dalších věcí. Za to jsem neskutečně vděčný. Každý den je výzva, šance něco udělat.

Rodiče nám nechali volnost v tom, kým a čím chceme být. Bráchy to oba táhlo ke kolektivním sportům, oba se věnovali fotbalu, chvíli i hokeji. Dodnes občas domluví bandu přátel a jdou si zabruslit na rybník a nebo na stadion, nicméně pořád každý se svou vlastní partou. A já jsem byl vždycky ten, kterého s sebou brát nechtěli, mládí jsem trávil samotný touláním po venku a nebo zahrabaný v knížkách. Maminčin mazánek, jak by řekl starší brácha. Objektivně řečeno, něco na tom možná bylo, měl jsem jisté výhody, které ale spíše vyplývaly z mojí vlastní povahy a z přirozené úcty k rodičům. Také jsem byl často jediný, kdo se mámy zastal, a nebýt mě, máma by dodnes žila v modelu "ženská patří jenom ke sporáku". Oba bráchové v pubertě rebelovali, každý z nich jakžtakž nakonec dozrál. Každý po svém a také za různou dobu.

Cvičení jako takové přišlo s nástupem na střední školu, jednak nové prostředí, jednak přívaly energie, které pubertu provázejí. Ve škole jsme měli často na výběr, někteří volili kolektivní, jiní individuální aktivitu, jelikož jsem si ale s většinou svých spolužáku nerozuměl, tak jsem volil posilovnu. Doopravdy mě ale nechytila, byť mě cvičení bavilo, bral jsem to spíš jako možnost, jak přežít hodinu. Žádné povědomí o cvičení, informací tehdy bylo poskrovnu, internet se teprve začínal rozrůstat (bože, já si ty časy fakt pamatuji). Počty sérií, tréninkové plány, výživa, to tehdy byla velká neznámá a prakticky o ní věděli jen vyvolení.

Jako každý hyperaktivní puberťák jsem si všiml snížené spotřeby spánku. Než ležet jen tak v posteli a čekat, až se ozve budík, raději jsem vstal a začal den lehkým strečinkem. Tak, jako nás to hezky učili - hlava, ramena, kolena, palce… Brzy jsem si uvědomil, že se mi od rána lépe funguje, hlava i tělo nastartované, cesta do školy a první hodiny nebyly místem k probuzení, ale dokázal jsem plně vnímat i nudnější učivo. Netrvalo dlouho a k protahování jsem přidal i lehké cvičení. Pár kliků, nějaké dřepy, sedy lehy, znáte to, tak začínala většina z nás.

Čas plynul a zvětšovala se jak výdrž, tak chuť. Najednou jsem si všiml, že místo nesmyslného ponocování si dám raději pořádnou nálož kliků, bez problému usnu, prospím se 6 hodin (bože, kdyby by mi dneska stačilo 6 hodin spánku!) a o půl páté budíček, abych se do rodinné snídaně o půl šesté stihl probudit, protáhnout se a něco si odcvičit. Jak jsem říkal, znalosti o stravě a cvičení žádné, nicméně i na domácí stravě se to dalo docela zvládnout. Hlavně v létě, kdy jsem celé léto žil na grilovaném mase, doma vypěstované zelenině a ovoci. Samozřejmě, ta neznalost měla i negativa, každý přírůstek na váze jsem bral jako známku tloustnutí, nikoliv nabírání svalové hmoty. Jakmile se tedy ručička na váze začala vzdalovat od čísla 70, začal jsem o to více cvičit a nejíst. Chyba, ale i těmi se člověk učí. S koncem školy se moje váha ustálila na 75 kg. Nebyl jsem žádná korba, starší brácha mnou pořád pohrdal, ale alespoň jsem věděl, co dalšího mě baví.

Po nějaký krátkých peripetiích jsem nakonec opustil Znojemsko a dostal se do Brna. Štěstím, nebo možná osudem jsem se dostal zrovna do jedné z těch horších čtvrtí. Dodnes vidím mámin pohled plný strachu a její zoufalé: "Martine, rychle si najdi jiné bydlení!" Společné bydlení s cizími lidmi a spolubydlící boxer s hromadou činek, no super. Po nějakou dobu jsem mohl cvičit s jeho vybavením, začal jsem se ale také rozkoukávat po dalších možnostech vyžití. Na vesnici bylo práce vždycky až dost, najednou město a ty zjistíš, že ti chybí i to tahání kolečka nebo skládání pytlů s obilím, které jsem jako puberťák tolik nesnášel a bral jsem to jako obrovskou oběť mého času. Hospody nebylo přímo to, co by mě lákalo.

Ze začátku ani mně samotnému nebyla příjemná ta sama představa - já a v posilovně! Tímhle si také prošlo hodně z nás, důležité je zvednout se a udělat první krok. Vidět bráchův pohled, možná by mě to i bývalo odradilo... Nedaleko mého bydlení se vyloupla malá činkárna se starým vybavením. A uprostřed romského ghetta. Jak by někdo řekl, stará dobrá rambodílna. Ukázalo se, že to vede super ženská, člověk brzy poznal místní "štamgasty" a navíc dvě ulice od bytu.

Začátky byly těžké. Nesmělé dotazy, jestli můžu jít cvičit tam a tam, dychtivé sledování techniky každého nového cviku, který ti pokročilejší cvičili. Samozřejmě naložit si víc a celý týden nemoct pořádně vyjít do schodů a nebo sundat si tričko, i tímhle jsem si prošel. Jako většina jsem si taky prošel i tvarohovým obdobím, míchaná vajíčka jsem dlouhou dobu jedl tak často, až jsem si je zhnusil na další dva roky. Moje první tréninkové plány vypadaly stylem 1. den prsa a 2. den břicho. Začal jsem se ale pomalu vzdělávat, informace o cvičení i stravě začaly být najednou dostupnější a já jsem začal vidět, kde všude mám mezery. Málo spánku, málo jídla, nedostatečné procvičení partií. Nasadil jsem gainer 3x denně a v posilovně jsem byl snad častěji než doma na bytě. Přesto jsem byl rád, že se můžu někde vybít, navíc jsem zjistil, že po cvičení nejsem psychicky vyčerpaný z práce, lépe se mi fungovalo až do večera. Suma sumárum, za první rok jsem nabral 10 kg živé váhy. Docela slušné, říkal jsem si. Ještě i v té době jsem samozřejmě slyšel bráchovy posměšky, a dokonce i od přátel: "A kdy ta posilovna na tobě půjde vidět?" Většinou jsem neodpověděl, něco mi říkalo, že lidé, kteří do posilovny nechodí, to nikdy nepochopí, a tak nemělo smysl na ně plýtvat čas a energii. O to víc jsem na sobě chtěl pracovat, vyrůst a zesílit. Zjistit, kam až to půjde. Samozřejmě, nějaké soutěže jsem nikdy v plánu neměl, prostě jsem chtěl vypadat jako chlap. Stalo se to základním instinktem, jako potřeba se nadechnout. Bez podobného zápalu vydrží jen málokdo. Jsou lidé, kteří cvičí s odporem, případně tací, kteří si myslí, že si odcvičí hodinu v posilovně a zbytek dne si jedou zajetý životní styl. To posilovna a fitness je životní styl. Možná, že se to jako koníček ze začátku jenom jeví. No a co, že nechodím každý pátek do klubu a dávám si pozor na to, co jím, zdravé jídlo mi chutná, netrávím polovinu soboty tím, že se snažím zbavit kocoviny. A je mi mnohem líp.

Rád bych tu zmínil ještě jednu věc, která se stala určitě i většině z Vás, a to je ztráta motivace a stagnace. Jednu velkou stagnaci jsem zažil při 85 kg, nevím už přesně, jak dlouho zpátky to je. Bohužel jsem se nepohnul, i když jsem zkoušel jiné druhy tréninků, jako například FST7 a nebo krátké a intenzivní kruhové tréninky. Problémem se stala malá zátěž, tělo si samozřejmě postupně zvyká na vyšší zátěž a u mě se pak stalo, že jsem nepřidával zátěž, ale jenom zvýšil frekvenci a počet sérií. Tehdy jsem úplnou náhodou poznal Štěpána, mentora a dobrého kamaráda, který mi ukázal, kde dělám chyby. Snížit objem tréninků v týdnu, abych měl opravdu dny volna, to pro mě bylo snad nejtěžší, nakonec jsem si na to ale zvykl a šlo to samozřejmě poznat, i když to nebylo hned. Začal jsem víc pátrat na internetu po tréninkových metodách, postupně jsem si vypracoval vlastní techniku s postupným přidáváním zátěže a začalo se to pomalu hýbat. Pokud jde o ztrátu motivace, tou jsem si také prošel a ne jednou. Nemoci, rozchody, problémy doma… Nakonec jsem se ale stejně vždycky vrátil do fitka, protože je to už prostě velká součást mého života.

Přišlo a odešlo pár kamarádů, kteří chtěli začít také cvičit, a překvapivě jim to nevydrželo, protože brali fitko jenom jako dřinu a přemáhání, a ne jako prostředek k lepší postavě a lepšímu životu, někteří si naivně mysleli, že budou cvičit a nic dalšího na sobě nezmění, ti byli překvapení, že neměli žádné větší výsledky. No, přesvědčili se o opaku. Kolik do toho dáš, tolik se ti vrátí. No co, nutit jsem je nemohl, jdeme každý za sebe.

Za ty roky cvičení se zakřiknutý kluk proměnil na 95 kg vážícího sebevědomého chlapa. Zapracoval jsem na sobě tak, jak bych před tolika lety nikdy nevěřil. Pro mladšího bratra jsem se stal vzorem. Ten starší, byť se toho tolik nezměnilo, má alespoň respekt. Obklopil jsem se podobnými lidmi a společně si jdeme za tím, co nás baví.

Závěrem bych ještě všem čtenářům vzkázal pár věcí. Nikdy se nevzdávejte. Hledejte nové způsoby, nové výzvy, nové cesty, jak zesílit. Nebojte se přijít do posilovny, každý z nás začínal a každý z nás se vlastní silou může posunout, kamkoliv bude chtít. Je jedno, jestli chcete jenom trochu spravit postavu a životní styl, mít aktivnější způsob života, a nebo chcete jít na soutěžní prkna. Věřte mi, stojí to za to.

---

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.