Reklama:

Shardana All Star Challenge 2019 - smíšený OCR závod dvojic očima Tomáše Tvrdíka

2.315 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Shardana All Star Challenge 2019. Už třetím rokem touto dobou jsem vyrazil hájit barvy České republiky v týmovém závodě na Sardinii. Letos se na startu sešlo 7 evropských týmů. Češi, Holanďané, Němci, Poláci, Italové, Francouzi a tým ze Sardinie. Musím přiznat, že po loňském fiasku se mi letos moc nechtělo, měl jsem toho cestování v poslední době až až a další letecký výlet jen týden před Spartanem v Kutné Hoře, na který chci být dobře připraven, už mi prostě moc nezapadal do programu. Zuzka, která byla se mnou pozvána, si za sebe našla náhradu, mně se to nepodařilo. Takže co, no... Sardinie je na jaře krásná, tak se pojedu ohřát a nadechnout mořského vzduchu. Óóóó, jak jsem se s tím ohříváním mýlil. Jako parťačku do dvoučlenného smíšeného týmu mi Zuzka vybrala Terku Schejbalovou. Opět musím přiznat, že i to ve mně budilo rozpaky. Terka je úžasná na překážkách, ale na 16km běhu? Tím jsem si u ní nebyl úplně jist, a tak jsem do ní s více než měsíčním předstihem nenápadně ryl, zda běhá. Přeci jen jsem kluk ambiciózní a nechtěl jsem jet jen tak na výlet, ale bojovat o nejvyšší příčky.

Sardinie nás přivítala sluníčkem, to ovšem v pátek večer odešlo jinam a nehodlalo se vrátit dřív než v pondělí po obědě. V sobotu jsem na tréninku a na zpáteční cestě na kole v cca 11 stupních promokl na kost a nebylo to naposledy. Závod byl v neděli 7. dubna, start v 9:00, to ještě nepršelo, ale 9:00 po italsku je 9:35 času na hodinkách, a to už začínalo poprchávat. Konečně se rozhodli, že můžeme běžet, tedy nejdříve jsme si vyslechli italský odpočet, a to od třiceti! Ale rozuměl jsem mu lépe než v Maďarsku.

Takže jdeme na to. Taktika je jasná - od začátku na čele, ať se zbytečně nezdržujeme, kdyby byl někde nějaký špunt. Můj úkol také jasný, pomoct Terce v běhu, jak jen to půjde, a dát ideálně všechny překážky. Takže už tak po prvních pěti stech metrech, kdy se cesta narovná a lehce stoupá, cítí Terka na zádech poprvé mou ruku. Posouváme se do čela a za první stěnou se usazujeme na prvním místě. Za zatáčkou začíná stoupání, které má přes 4 km, a z nuly se dostaneme asi do 400 metrů nad mořem. Běžíme většinou po široké cestě, kde jde Terku dobře tlačit, a já tlačím a pomalu se vzdalujeme soupeřům. Celý kopec až nahoru se co chvíli Terky ptám, zda je v pohodě, nerad bych ji na začátku upekl. Odpověď je vždy "jo", tak doufám, že to neříká, jen abych přestal otravovat a ona nemusela mluvit, a makám, co to jde. To už nám vydatně prší a od pusy jde kouř, takže na vrcholku tipuji teplotu pod 10 stupňů, a to i dle dobrovolníka v kulichu, péřovce a pláštěnce. Na vrcholku je první vážná překážka, zvaná samuraj. Šest svislých trubek zasazených do konstrukce a leze se z jedné na druhou. Jdu na to. První trubka černá, pak žlutá, černá, žlutá a dvě černé. Proč to vyjmenovávám? Protože nátěr má v dešti obrovský vliv na kluzkost. Černé jsou v pohodě, ale žlutá, je pro mě nepřekonatelná. Pouštím tedy Terku, ta to dává z mého pohledu s přehledem. Zkouším ještě jeden marný pokus, ale na té žluté jsem namydlený. Říkám Terce, ať to udělá místo mě (letos je v pravidlech, že pokud jeden člen týmu nezvládne udělat překážku, může ji druhý překonat místo něj. Naše role jsou jasně rozdělené, já jsem hrubá síla, která nás dotlačí do cíle, a Terka je nindža, který kdyžtak dá technické překážky. Terka vyklepává ruce a jde na to, ale i ona na žluté klouže.

To už je náš cca minutový náskok, který jsme vydřeli do kopce, fuč a jsou tu Holanďané. Kluk v tričku ze závodů Hang On v pohodě dává, holka bez šance, ale on jde hned znovu, znovu dává a odbíhají. Ale to už i Terka překonává druhou žlutou tyč, černé jsou v pohodě a běžíme kousek za nimi. Jo! Přesně v tomhle je Terčina síla! Za chviličku jsme u nich a začíná technický seběh kamenitého singltreku. Holanďanka první, za ní Terka, já a za mnou Holanďan. Celkem leje, takže povrch je buď bláto, velké kluzké kameny, nebo malé kluzké a volné kameny, navíc docela prudce dolů. Vidím, jak Holanďané každou chvilku uklouznou nebo jdou pomaleji, než by to šlo. Oni totiž na rozdíl od nás nemají IceBugy. Jsem rád, že tempo určuje pomalejší Holanďanka, jelikož Terka může jít v klidu a šetřit tak pravý kotník, který ještě zdaleka není ok. Jo, to jsem zapomněl zmínit, na letišti v Praze jsem se dozvěděl, že si Terka den před odletem zvrtla kotník a sotva došla domů. Ale tejpy a regenerace v 19 letech umějí zázraky a už v pátek Terka chodila v podstatě bez kulhání a v sobotu dokonce mohla po rovině klusat.

Takže seběh končí, trasa se rozšiřuje a narovnává, moje ruka míří na Terčina záda a jdeme opět do čela. Máme za sebou něco kolem 40 minut, tak lovím z opasku Endurosnacky a jeden dávám Terce. Mačkám do sebe můj oblíbený salted caramel a najednou vedle mě registruji Terčin skoropád a "au au au" a něco sprostého. Je mi hned jasné, o co jde - kotník. Jak jedla, ztratila koncentraci a špatně došlápla právě na poraněnou nohu. Zastavujeme a Holanďané jdou přes nás. Uvažuji, co teď. Nejsme ani v půlce, na zádech ji do cíle nedonesu. Terka zkouší jít, kulhá, ale jde to. Dává mi tedy ruku kolem krku, zkoušíme to rozběhnout a naštěstí to jde. Je to holka statečná! Po chvilce už stačí jen tlačit a běží sama. Ufff, to půjde. Chvílí tedy běžíme a lehce Holanďany stahujeme a pak přichází princess carry, tedy partnerka na záda, a neseme. Terku mám normálně na zádech jako batoh, není co vymýšlet, zato Holanďané... Nejdřív je holčina jen tak přes rameno. Jelikož okruh pro princess carry vůbec není krátký, tak za chvilku je Holanďanka také jako pytel borcovi na zádech, ale hlavou dolů. Pozoruji to s úsměvem a pomalu se jim blížíme. Jde se dlouho z kopce, dole už jsme nastejno. Pokládáme holky, bereme si náramek z check pointu a chceme běžet pryč. Ale dobrovolník gestikuluje a plynule italsky nám říká: "Nene, holky zpět na záda a nahoru." No, tak to bude bolet. Po pár krocích Holanďan lehce podklouzne, tak jdu hned před něj a pomalu, ale jistě se mu vzdaluji, asi ho to bolí víc než mě. Terka už vydýchaná povzbuzuje svého koníka a ten jede. Cestou nahoru potkáváme Němce a Italy, jak jdou dolů, zatím mají na tváři úsměv, protože jsou na začátku. Mně už moc do smíchu není. Naštěstí už to končí. Pokládám Terku a říkám jí, ať běží a nečeká na mě, že pokud by se mi vzdálila, určitě ji za chvilku dohoním. Rozdýchávám to, nicméně během chvilky ji dohoním a zase tlačím.

Jsme zpět v čele a máme trochu náskok, který rozhodně plánuji zvětšit. Následuje zvlněný běh, který narušují překážky jako stěna, trubkou do vody, tažení pekáče se zátěží a první ručkovačka, takový lehčí low rig. Odbíháme z low rigu a Holanďané nikde. Po kusu běhu je tu oštěp. Terka zkouší svůj první hod oštěpem na terč v životě a hází nad. Beru ho já a zásah. Přitahuji znovu, házím místo Terky a provázek se zachytává za vedlejší oštěp a z terče vypadne. Sakra, vztekám se a zkouším rozmotat. Moc mi to nejde, ale nakonec přeci jen házím zásah, oštěp drží a běžím na tahání gumy. V tu chvíli přibíhají Holanďané na oštěp. Beru jednu gumu a táhnu, tam a zpět a ještě jednou místo Terky, v tom bahně to není žádná sranda! Když jdu podruhé zpět, Holanďan jde poprvé tam. Hned za gumou je ručkovací kombinace boulder-peck board-boulder. Terka jde první a dává, jdu hned za ní a v tom dešti z toho mám dost respekt, jdu to silově, naštěstí to není dlouhé, takže to udržím v pokrčených rukách, poslední přesah na boulderu a můžeme běžet. Zanedlouho jsme u nošení kýble se štěrkem, plníme si každý svůj a jdeme. Terka bojuje a já mám zase chvilku času si vydechnout. Každý má svůj, tady nemám jak Terce pomoci. Cestou zpět s kýblem se opět míjíme s Holanďany. Kýble zpět, vysypané a zase běh po cestě, ze které se jednou odbočí na tyrolský traverz, podruhé na slackline. Vše oba dáváme. Chvíli pro změnu lesem a je tu nošení pytle. Stejný pro mě i Terku. Já pohoda a Terka boj. Navíc se jde bahýnkem a docela daleko. Snažím se jí pomoct, ale moc nevím jak. Na check pointu beru náramek a hurá zpět. Po chvilce si Terka přendá pytel jen na jedno rameno a já konečně vymyslím, jak jí pomoct, takže z chůze je lehký klus. Opět se míjíme s Holanďany, ale tipuji, že už máme snad 2 minuty náskok. Odhazujeme konečně pytel, povzbuzuji Terku, že už to bude maximálně kilák, protože hodinky ukazují 14 km a více než hodinu a půl za námi. Vyndávám dva kofeinové Carbosnacky, ať máme energii na poslední sérii 6 překážek, které jsou ve festivalce těsně před cílem. Cestou ještě otáčím 4x gumu, lezeme přes inverted wall a hranatý kus dřeva, pak vlastně ještě kladina a už máme 16 km a cíl nikde. Naštěstí, když se ohlédnu na fakt dlouhé rovině, ani Holanďané nikde. Konečně vidím silnici k festivalce a začínám věřit, že to už máme v kapse. Ještě cca 400 m lesem, Atlas stone s 5 angličáky, společné plazení pod ostnáčem a jsme ve festivalce.

První ručkovačka - lehké áčko s trubkami, lano, přerostlý nunčak, lano, horizontální trubka. Stále prší, takže s velkým respektem! Terka v pohodě, já taky v pohodě. Druhá ručkovačka - twister a síť zespoda. I tohle je na pohodu. Třetí ručkovačka - točící se kola a asi 5 kruhů. Oba v pohodě dáváme. Už jen závěrečná vlna, holky s pomocí krátkého lana, kluci bez. Nejprve Terka sklouzne, ale napodruhé je nahoře. Já taky poprvé nedoskočím a říkám si, že to zase nebude tak lehké, vydýchávám, dávám do rozběhu, co jde, odraz, skok a visím nahoře. Teď už jen sjet po tyči dolů a 40 metrů do cíle. Je to docela vysoko, 3,5 metru, možná 4. Tyč je černá, ty na samuraji neklouzaly. Terka jde první. Naskakuje na tyč, ale žádné zpomalení se nekoná a ona z té výšky téměř nezřízeně padá dolů na dřevěnou podlážku. Leží a moc se jí nechce na nohy. Nadávám sobě i pořadatelům! Sobě, že jsem ji nechal jít první, jim, že tam nebyla alespoň sláma nebo že nám neřekli, ať jdeme po žebříku. Mně už pořadatel, který na to čumí jako tele na nová vrata, nechává slézt po žebříku.

Hned jdu k Terce, pomáhám jí na nohy a ptám se, zda je v pořádku. Odpověď je takové váhavé asi jo, ale očividně ji to bolí. Beru ji do náručí a nesu ji do cíle. Na cílové čáře ji pokládám a cílem sice procházíme s rukama nad hlavou, ale vzhledem k tomu pádu si to ani moc neužíváme. Pořadatelé se ptají, zda chce Terka ošetřit, ale ta odmítá se slovy: "Jak by mi tam asi pomohli." Stále dost prší, takže se dekujeme do budovy pro věci, pak si dáme venkovní sprchu a konečně se oblečeme do suchého a teplého oblečení. Terce se postupně vrací úsměv, sice pajdá, ale zdá se, že to bude dobré. Takže je to tam!

Složení štafety se nakonec ukázalo jako asi nejlepší možné. Terka těch 17,4 km a 1 hodinu 53 minut vydržela, byla jistotou na technických a kluzkých překážkách a já to tam prostě dotlačil, a to doslova. Tým České republiky tedy po roční pauze znovu na Shardana Challenge stanul na stupínku nejvyšším. V pondělí kolem poledne se dokonce i vyjasnilo, takže jsem si užil krásný těžký trénink na jednom z místních kopců, protože jsem se tam rozhodně neflákal a za ty 4 dny naběhal cca 75 km a k tomu ujel cca 40 km na kole s košíkem na řídítkách. Taková tedy byla Sardinie 2019. Slunce, déšť, boj, bolest, vítězství a nakonec i to slunce znovu vyšlo. Tak asi zase za rok arrivederci, ciao.



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra