Reklama:

Winter Warrior Finland 2019 - zimní OCR závod očima Zdeňka Pokorného

2.695 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

[Text: Zdeněk Pokorný] Když jsem od loňského roku propadl posedlosti jménem extrémní překážkové závody (OCR - obstacle course racing), netušil jsem, kam až mě to může zavést. Ještě před dvěma lety jsem vážil o 15 kilogramů více, tahal s sebou "pupek" a byl problém uběhnout sotva 2 kilometry. Asi i díky častému tréninku se OCR závody staly mou drogou a v současné době závodím pod hlavičkou skupiny BEAST - OCR team ze severočeského Varnsdorfu. Pak na mě na sociální síti někdy v polovině loňského roku vyskočil odkaz na nějaký OCR za polárním kruhem s poutavým názvem Winter Warrior Finland. Zde se parta lidí, jak to říci, co to mají v hlavně trochu jinak poskládané, brodila hlubokým sněhem a ponořovala do ledové vody. Měl jsem jasno, to je moje! Tam musím být! Miluji sníh a hory. Prvotní nadšení kazila snad jen představa, že se tam někde budu celý potápět do vody v díře vyřezané v zamrzlém jezeře. Kdo mě dobře zná, ví, jak "odvážný", co se studené vody týče, jsem. Nohy mi vždy stačilo ponořit maximálně po kotníky. Opravdová noční můra. Winter Warrior se stal další osobní výzvou, kterou jsem hodlal pokořit, a začaly přípravy. V rámci tréninku jsem se chtěl včas otužovat, ale vzhledem k mé "oblibě" studené vody na to ani nedošlo a odlétal jsem trochu s obavami. K mému záměru změřit síly se závodníky v arktických podmínkách se připojil ještě kolega Martin. U něj podotýkám, že si o to řekl sám, že by rád jel. Před závodem mi pak s mírným uculováním ve tváři říkal: "Zdendo, proč? Proč?!" Dále se přidal kamarád Jirka, jenž nám byl kameramanem, fotografem a psychickou podporou v jedné osobě.

Winter Warrior Finland je extrémní překážkový závod s hromadným startem na 13 kilometrů s 30 převážně přírodními překážkami. Je zasazen do prostředí národního parku Pallas-Yllästunturin kansallispuisto, vzdáleného necelých 1000 kilometrů severně od Helsinek, kde je událost podobného druhu přímo v národním parku výjimečně povolena. Ve Finsku velmi důsledně dbají na dodržování čistoty v přírodě a jsou na to právem hrdí. V tomto se u nás máme ještě hodně co učit. Kromě nádherné krajiny je tento OCR závod za polárním kruhem znám především hlubokým sněhem, mrazivou vodou a zástupci rodu tetřeva hlušce, terorizujícími závodníky na trati. Letošní "Zimní válečník" byl naplánován na sobotu 6. dubna. Start byl dle propozic stanoven na 10:00 hodin. Speciální hřebová obuv povolena nebyla.

Do Finska letíme kvůli aklimatizaci a seznámení se s místními podmínkami o pár dní dříve. Vzdušnou čarou to máme cca 2100 km. Hned první běžecký tréninkový den nám o sobě dávají vědět drsnější severské podmínky a vítr nám do očí sype mrznoucí sněhové vločky. Všude okolo je tolik sněhu, co jsem neviděl ani jako dítě. Ve sněhu se cesta začíná pomalu ztrácet a nohy se do něj začínají více a více propadat. Raději se vracíme.

V "den D" ráno po probuzení dle čisté oblohy odhadujeme, že na závod bude příjemné počasí. Venkovní teploměr hlásí celkem přijatelnou teplotu -8 °C, kterou slunce později ohřívá na -2 až 0 stupňů. S cca hodinovým předstihem přijíždíme k budově turistického centra Kellokas. Hned vedle se tyčí dvě hory, které mají být na trase závodu, Kellostapuli (503 m n. m.) a Kesänki (535 m n. m.). Kolem nich všude zasněžený les. Pohledem se potkáváme s dalšími závodníky. Na některých z nich je patrné, že nebudou v závodě chtít dát nic zadarmo a nepřijeli sem na výlet. Je 30 minut do závodu s hromadným startem, jdeme se rozklusat. Moc prostoru tu ale kvůli umístění turistického centra a okolním běžkařským tratím není, a tak se rozbíháme kolem budovy centra. Za budovou se už na startovní čáře v řadě štosují nedočkaví závodníci. Je jich zhruba padesátka z celkem 11 zemí. Přicházíme trochu se zpožděním, a tak už se nemáme skoro kam vejít. Pouští mě v levé straně pole mezi sebe nějaké dvě holčiny. Před námi stojí pořadatelé a v rukou drží vlajky zemí závodníků. Jasně vidím finskou vlajku, německou, rakouskou, americkou a je tu i česká. Paráda! Víc už si nepamatuji. Spolu s ostatními lehce poskakuji ve sněhu, abych úplně nevymrzl. Před startem závodu nám hraje z reproduktorů finská power metalová skupina Kiuas song Warrior Soul. Tento styl mám rád, rozproudí krev v těle. Snažím se soustředit a upřeně hledím na natažené orientační pásky v dáli. Rozmýšlím, kudy poběžím. Pásky se přes sebe z mého pohledu překrývají, a tak není úplně jasné, jestli na konci zahnout doleva, nebo doprava. Před námi je přibližně 250 - 300 metrů vzdálenosti hlubokého sněhu, který si pamatuji z videa loňského startu závodu Winter Warrior. Viděl jsem, jak lidem dělá velké problémy se přes to dostat. Stále ještě doufám, že to nebude tak hrozné. Pořadatel nám říká, že až mávne vlajkami dolů, je odstartováno. Dech se mi začíná zrychlovat, poskakuji na místě. Cítím, že už je to téměř tady, už bude start! Pořadatel ještě využívá chvilky volného času a snaží se nás udržovat v tempu, když zakřičí "jump"! V té chvíli celá řada společně se mnou vyskočí do vzduchu. Při dopadu se bořím někam po kotníky do sněhu. To není tak strašné, usmívám se. Hned při dalším "jumpu" mi však ve sněhu mizí i kolena, a tak nějak začínám tušit, že to snadné nebude. Při snaze z jámy vylézt se bortí kraje sněhu a díra se zvětšuje. Neochotně se vyškrábu nahoru, znovu na startovní čáru. Další pobídky k výskoku raději vynechávám, nechci startovat ze zákopu. Ještě pár vteřin, hudba přestává hrát a zároveň vlajky letí dolů. Je odstartováno!

Všichni nohama zabírají ve sněhu, co to jde. Kdo zabírá víc, více se do něj propadá. Volím kratší, rychlejší krok a díky tomu se mi daří udělat dvacet až třicet kroku bez zaboření. V jednom místě mě sníh už neudržel, propadám se pravou nohou do půli stehna a padám. Zkouším přehodit na 4x4 a běžím po čtyřech. V hlubokém sněhu je to praktické, ale i tak vysilující. Začínám mít tzv. tunelové vidění. Nevím, co je vpravo nebo vlevo. Dívám se jen dopředu a snažím se, aby mi čelo závodu tolik neuteklo. Střídavě tak z běhu po čtyřech přecházím na běh po dvou, což je příčinou dalšího boření se do hlubokého sněhu, a takto se to opakuje ještě dost dlouho. A znovu a znovu. Po nějaké chvíli už cítím, jak mi ve stehnech tuhnou svaly. Když se konečně z "hlubočáku" dostanu na trailovou lesní cestu s pevnějším sněhem, cítím se, jako bych právě uběhl 10 km v terénu na čas. Nic moc. Vůbec nevím, kolikátý jsem. Říkám sám sobě, jestli někde, tak právě teď! Na pevnějším podkladu můžu nabrat rychlost. Zpomaluji dýchání, natahuji krok a běžím klikatou trailovkou. Trať nás místy opět vede hlubším sněhem, ale znovu do pevnějšího zasněženého podkladu. Vybíhám z hustého lesa a pomalu se dostávám na začátek stoupání na horu Kellostapuli. Zkracuji krok, abych se hned na začátku závodu "neuvařil", a plynulým pomalejším tempem stoupám vzhůru. Svah se předem mnou začíná "stavět do stojky". Tady se už nedá mluvit o běhu, ale o svižnější chůzi. Přede mnou vidím jednoho ze závodníků, je asi 200 metrů přede mnou. Ani nevím, z jaké je země. Neřeším. Před vrcholkem hory jsem se k němu přiblížil na vzdálenost několika metrů a prohodil s ním pár slov. Vpravo vidíme pár sobů, které jsme očividně zaujali více než oni nás. Na vrcholku hory z chůze přecházím do běhu a od onoho závodníka se začínám vzdalovat. I když nahoře fouká vítr, stále mám dost energie, až se tomu sám divím. Asi je to tím, že prostředí sněhu, ledu a mrazu mi sedlo jako poklice na hrnec. Vše umocněno čistou oblohou bez mraků a sněžení. Na hřebenu hory ze sněhu vykukuje celkem dost kamenů obalených místy ledem. Následuje prudké klesání hlubším sněhem. Využívám mírně udusaných stop ve sněhu, které tam sněžnicemi vyšlapali asi pořadatelé, když trať značili, a většinu kopce sjíždím po zádech a zadku. Dostavám se opět do lesa, označeno na trati jako "bludiště". Setkávám se zde například s vykopanými zákopy směrem do kopce a z kopce, které jsou překryty plachtou. Beru je po kolenou po čtyřech. Pak tu máme několik ve sněhu vykopaných "králičích nor". Skáču do první a jsem v ní skoro po prsa. Když dávám tak čtvrtou pátou, už se mi do další vážně nechce. Ale musím. Úseky mezi těmito překážkami jsou proloženy znovu hlubším sněhem. Jen sem tam je podklad o něco pevnější. Přes to všechno se stále cítím ok a ženu to dopředu. Vybíhám z lesa k místu na zamrzlém jezeře, nazvanému příznačně "I scream tunnels". Tak a je to tady, co teď? To bude průšvih, ledová voda! Do tohoto momentu jsem nevěděl, jestli se před ponořením do vody budu svlékat do trenek, nebo ne (ta možnost v závodě byla). Psychicky jsem jakžtakž připraven na to, že už to přijde. Ještě předtím se tu objevuje překážka nepřekážka - hod sněhovou koulí na zavěšený zvonek, který mám trefit. Připadal jsem si jako dítě, když k nám přijely kolotoče, jak tam házíte do plechovek. Dělám první kouli, házím a nic. Stejně tak dopadly mé další pokusy, bylo jich pět. Dostávám běžecký handicap hlubokým sněhem. Dostávám se z něj ještě před dalšími běžci a pokračuji asi třicet metrů k té ledové šílenosti.

V tak ledové vodě jsem v životě předtím nebyl. Vůbec nevím, co to se mnou udělá, a hlavně nevím, mám jít do trenek, nemám? Když přibíhám, slyším, jak diváci hlasitě povzbuzují. Zaslechnu i češtinu, to je Jirka! Vyslali jsme ho k jezeru ještě před startem, aby nás natočil. Prý jsem tam ale byl moc rychle, a tak nestačil připravit kameru. Viděl jsem tři v ledu vyřezané otvory plné vody. U první díry, jako bych nohou lehce zkoušel teplotu vody, měl jsem z toho velký respekt. Lezu do vody a zjišťuji, že vody mám jen po pás. Studí to, ale jde to. Na konci každé z děr je lano, pomocí kterého se dostávám ven. Do druhé díry už sebejistě skáču a do třetí snad ještě rychleji. Baví mě to! Asi zafungoval adrenalin. Vylézám z poslední díry, prokličkuji mezi ledovými kostkami a je tu "pěkný malý rodinný bazén", horizontálně přehrazený trojicí do hladiny umístěných klád, které musíte podplavat. Zde už mě adrenalin i veškerá sranda nadobro opouští. Na začátku a konci bazénu je asi deset čísel pod hladinou malá ledová plocha, na kterou se dá posadit, než půjdete na věc. Sedám na ni a s ne moc velkou ochotou se nořím do vody. Podplavávám první kládu. Mrazivá voda mi natolik svírá plíce, že se pomalu nemůžu nadechnout ani nad hladinou. Nějakou vteřinu se snažím dostat z šoku, ale dávám i další ponor. Opět mám problém se nadechnout. Naštěstí neřeším, jestli jsem mokrý a jak moc, ani to, jak je voda ledová. Řeším v hlavě jen to dýchání. Když dávám poslední ponor a jsem konečně nad hladinou, makám s pomocí lana z lázně rychle ven! Lidé jsou ve varu snad víc než já a tleskají. Tak alespoň někdo si to užil, říkám si. Pořadatelka se mě ptá, jestli chci nějakou vodu a občerstvení. Netuším, zdali je to ve Finsku neslušné, ale odmítám a odpovídám, že musím běžet. Diváci mi zase tleskají, jako by tím dávali najevo, to je něco! Borec je hotový, zmrzlý na kost a běží dál bez čaje nebo vody! Kdyby jen věděli, že jsem občerstvovačku už měl, když jsem si nechtěně loknul vody při třetím ponoru.

Najednou cítím, jak se do mě dává i přes běh zima. Na běh jsem zvolil boty, z nichž mi voda rychle vytekla, a na nohách měl navíc vyšší neoprenové ponožky s hřejivou merino vlnou uvnitř. I tak se do nich dostala trocha vody, kterou jsem s sebou táhnul do konce závodu. Po několika metrech začíná les a prudké stoupání na druhou horu Kesänki. Dole pod horou beru rukou na pokyn jednoho z pořadatelů z hromady kamenů z ledu jeden z nich a mám ho prý vynést na vršek hory. No, dobrá tedy. Tomuto úseku říkají "Ďáblova cesta" a později jsem i zjistil proč. Stoupání místy hlubším sněhem, místy to zase podklouzává, ale nejhorší je ta hloupá ledová kostka. Držím ji vždy jednou rukou z boku na těle a po několika vteřinách si ji opatrně přendávám do druhé ruky. Největší obavy mám z toho, že mi kostka vyklouzne, skutálí se dolů a já se pro ni budu muset vracet. To opravdu ne! To se prostě nestane. V polovině kopce vidím postávat pořadatele, který mi říká: "Dobrý, dobrý!" Dobrý, ale jako co je dobrý? Jako, že dobrý, že to mám položit? Usmívá se a říká, že ne, že mám jít nahoru. Tam se podobná situace opakuje ještě jednou s dalším z pořadatelů. Dělají si ze mě srandu? Dostávám se ze zalesněné části hory na její hřeben, kde to krutě profukuje. Vidím tam z kamenů postavenou nějakou mohylu. Dívám se zleva, zprava, ale nikde položená ledová kostka není. Běžím tak dál s kusem ledu v rukou dle vytyčených směrových prutů. V odrazu sněhu a kamení je občas problém je najít, ale nakonec se to daří. Jak běžím, jsem naprosto fascinován dvěma pocity. První je luxusní výhled do okolí, nádherný závod, druhý je skutečnost, že kombinace toho, že jsem ještě mokrý z koupání v jezeře, a silného větru rychle způsobila, že mi promrzají nohy uvnitř boty. Jak běžím, snažím se hýbat prsty v botě, ale moc to nejde. Během chvilky nemám takový došlap, jaký bych v běhu očekával a potřeboval. Běžím přes prostřední část chodidla a přes paty, ať žije technika došlapu! Jak držím kostku ledu, mrznou mi i ruce v těch mokrých rukavicích. Dobíhám k dalšímu z pořadatelů. Vcelku vítám, když mi říká, že kostku ledu už můžu konečně položit na zem. Běžím dál. Prodlužuji krok, ale to je tak jediné, co tady na hřebenu hory svedu. Zkouším hýbat prsty na rukou, ale moc to taky nejde. Na horní straně rukavic si všímám mírné krusty ledu. Jsem zvyklý ze závodů, že člověk zažije pocity, které mu nejsou až tolik po chuti, ale tady je to jiné. Intenzivní bolest, kterou nepřebíjí ani adrenalin. Prsty se mi daří rozhýbat až pod horou, když se dostávám zpět do lesa. Oddychuji si. Netuším ale, co mě ještě čeká.

Následuje asi kilometr dlouhý úsek lesem, kde je sníh místy hlubší snad ještě víc než na startu. Začínám se opět plazit po čtyřech. Když hodlám běžet po dvou, každé dva tři metry se některou nohou nebo i oběma najednou propadám i po pás. Dvakrát se mi noha boří tak hluboko, že se mi vespod zasekává za namrzlou spodní část vrstvy sněhu. Pár vteřin ji doluji rukama. Začíná mě terorizovat myšlenka, kdy nemůžu přijít na to, jak to nějaký běžec přede mnou na pohodu dává. Zřetelně vidím ve sněhu stopy trailové boty, která se v místech, kde jsem se propadal, skoro vůbec neboří. Ten musí mít tak padesát kilo i s postelí, jinak mi to hlava nebere. Nevidím ale jiné stopy. Jak to? Nechápu. Přibíhám znovu na jezero. Nejsem si jistý, jestli po mně nebude někdo chtít, abych šel znovu celý do vody. Doufám, že ne. Značení mě naštěstí vede doprostřed zamrzlého jezera, po němž následuje dlouhý běh po rovině. Noha se občas mírně proboří, ale dobrá stopa se tu najít dá. Vůbec netuším, kde běží Martin a kde jsou ostatní závodníci. Přijde mi, že závod běžím sám, dlouho jsem nikoho neviděl. Zvláštní. Přibíhá ke mně Jirka s "gouproučkem" v ruce. Točí mě a oznamuje, že jsem druhý a že mám náskok. Začínám se culit. Je tu několik přeskoků přes zapálené klády, u nás známé ze závodů série OCR Spartan Race, a dvakrát plazení pod sítí. U druhé se trochu zamotávám nohama, ale je to ok. Běžím dál po jezeře a doufám, že to, co vidím na konci, je skutečně konec jezera. V tom sněhu nemám naprosto žádný odhad. Hodně věcí splývá dohromady. Znovu se směju, když Jirka s kamerou v ruce letí do výstavního kotoulu poté, co se nohou propadne do sněhu a zakopne.

Přibíhám k vodnímu vyústění z jezera a lezu do vody. Je to tak do půli stehen, podklad bahno a písek. Jdu vodním korytem tam a zpět kolem směrového kolíku uprostřed koryta a vylézám ven. Už vodu ne, už opravdu ne! V této chvíli si začínám být jistý dobrým výsledkem. Následuje les s mírným stoupáním. Je zde několik pasáží s lany. Hned jako první z lanových věcí je takové kombo lan zavěšených na jednom nosném laně. Ve spodní části každého z lan je přivázaný malý dřevěný disk za zapření nohou. Na lana si věřím, ta přece umím! Na pohodu! Po zavěšení se mi lano rozhoupe tak, že se přetáčím zády k dalšímu zrovna ve chvíli, když se po druhém z lan natahuji rukou. Do toho se mi disk pod nohama rozkýve a balanc držím víceméně na rukou. Když už se mi podaří dostat se na třetí z lan, padám. Zkouším to znovu a znovu, až se vysílím natolik, že sám nevím, co s tím teď budu jako dělat. Síla se vám hned nevrátí, pokud se nějak nevybičujete. Psychicky mě trochu dostává fakt, že mě dobíhá několik závodníků, kterým se mi předtím povedlo utéct. Zvolená ne zrovna vhodná taktika u těchto lan a v mým očích až téměř amatérské podcenění překážky mě stojí hned dvě místa. Než se z překážky dostávám, oba závodníci mizí někde za stromy. Po překonání několika dalších lanových a obdobných překážek přibíhám konečně k cíli. Po fyzických překážkách už mě přestávají poslouchat nohy. Jediné, co je naštěstí ještě ok, je dech. Přede mnou poslední kopec navaleného sněhu, do kterého jsou vyhrabány různě vysoké schody. Podél schodů jsou ve sněhu zapíchané malé vlajky soutěžících států, připravené pro každého prvního závodníka z dané země, co se k cíli dostane. Sahám po naší vlajce, překonávám kopec a přibíhám k ledové stěně, postavené z širokých kvádrů ledu. Jdu si ji nejprve zblízka prohlédnout. S tou jsem se na závodech setkal také poprvé. Jsou na ní sem tam malé schůdky, které samozřejmě kloužou. A to dost! Led, no. Naskakuji na zeď, snažím se sáhnout co nejdál za horní hranu, jak jsem zvyklý to dělat u nás. "Tady nejsi doma," jako by mi zeď říkala. Šířka ledu mě rychle vyvádí z omylu, když se mi obě ruce z horního kvádru vrací zpět. Cítím mírnou bezmoc, když se ani napotřetí na zeď nedostávám. U zdi v té chvíli zapomínám na vše, co jsem se na závodech a trénincích kdy naučil. Hodně mě to trápí, takhle v závěru. Handicap je v mé závodní skupině nepřípustný, dát ji musím! Dobíhá mě další z Finů, kterého od vidění znám z fotek z loňského ročníku závodu, a s rozběhem dává stěnu na první dobrou. Tak a dost! Dávám si malý odstup, rozbíhám se, naskakuji a daří se mi pravou ruku chytit se zadního okraje nejvyššího z ledových kvádrů. Ruka mi sjíždí, rychle vysílám na podporu levou a přehupuji se přes zeď. Super!

Přede mnou poslední a pro mě stejně tak úplně nová překážka - kus klády horizontálně položené do sněhu. Kolem ní je sníh udusaný a místy namrzlý. Úkolem je zde podhrabat kládu s využitím pouze vlastního těla a podplazit ji. Vedle mě už hrabe Fin, který mě dal na ledové zdi, a někdo z dalších závodníků, co doběhl ještě před námi. Mám volné pravé místo a rychle se pouštím do díla. Zkouším do sněhu kopat nohama a hrabu rukama. Je to hodně náročné, vysilující a až příliš pomalé. Když vidím, jak do toho Fin vedle buší, sundávám rukavice a pěstí se snažím prorazit sníh pod kládou skrz. Nesmím hlavně praštit do klády, říkám si. Jak "nakládám" sněhu jednu ránu za druhou, vidím po chvíli na své ruce krev. Bolest ale necítím. Měním taktiku, když sedám na zadek a střídavě před sebe kopu levou a pravou nohou, abych sníh trochu rozryl, což slovy kvituje i kameraman, kterého mám za zády. Daří se! Snažím se podlézt, ale je to stále málo. Nohama si dělám víc místa na podlez, pokládám se na záda a nohama napřed kládu podlézám. Finovi, co ledovou stěnu překonal přede mnou, to vracím i s úroky právě na poslední překážce a s náskokem několika mála vteřin před ním končím na 5. místě.

Mísí se ve mně pocity radosti z toho, že jsem to celé dal a neskončil ještě hůře. Zároveň v cíli zpětně zpytuji svědomí, že jsem v závěru závodu ztratil dobrou pozici. Ale takový je tenhle sport. Máte do dobře rozběhlé, přijde několik chyb a vše je vzápětí jinak. Je to ale spravedlivé. Tak to je, tak to musí být. Jdu do již připraveného stanu se saunou, kde vydýchávám konec závodu. Čekání na Martina, který na trati za mnou ještě někde bojuje, si krátím konverzací se závodníky ve stanu. Martin nakonec ze ztrátou cca půl hodiny končí za mnou na důstojném 10. místě a připojuje se ke mně v sauně. Oba jsme nadšení a rádi za to, že jsme závod dokončili bez újmy a obzvláště se poprali s ledovou vodou jezera Kesänkijärvi. Výzva překonána, mise splněna! Píšeme domů, že jsme ok, a jedeme zpátky na hotel.

V České republice je taktéž řada vydařených zimních OCR závodů a Winter Warrior nebyl, co se překážek týče, takovým tím typickým "překážkáčem", co u nás známe. Nás však vyzkoušel především díky extrémnějším podmínkám, které závod posunuly na úplně jiný level! Všem "winter warriorům", kteří závod dokončili, ať už za jakýkoli čas, patří velká poklona. Upřímně před nimi smekám. Parta šílenců se potkala v ještě šílenějším závodě. Za rok na viděnou, válečníci!

10 nejrychlejších závodníků na Winter Warrior Finland 2019
pořadí jméno země čas
1. Samuli Salmenoja Finsko 1:49
2. Artur Szempruch Polsko 2:11
3. Quentin Freret Francie 2:26
4. Jarmo Hökkä Finsko 2:28
5. Zdeněk Pokorný Česká republika 2:28
6.Tapio Hautala Finsko 2:29
7. Janne Väisänen Finsko 2:34
8. Leena Toljamo Finsko 2:38
9. Tanja Korhonen Finsko 2:44
10. Martin Čuperka Česká republika 2:59


Winter Warrior Finland 2019 - fotogalerie


Foto:
Winter Warrior Finland


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 10 sekundami?



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra