Reklama:

Jannis Sidopulos (78): "Věk si nepřipouštím."

8.873 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

"Sladíte?" zeptal se mě Jannis Sidopulos, když jsem v OK Gymu v Pardubicích usedala k šálku čaje a chystala diktafon ke společnému rozhovoru. "Ne," odpověděla jsem s poděkováním. "Já také ne," na to on. "Odnaučil jsem se to už ve třech letech, protože na cukr jsme neměli," vysvětlil mi s úsměvem.

Životní příběh velkého milovníka sportu Jannise Sidopulose by vydal na knihu. Je barvitý, plný překvapení a zákrut, přesně takový, jaký umí napsat jen ten nejtalentovanější scénárista - sám život. Ten nechal Jannise, aby se narodil v malé řecké vesničce, pak ho ale posadil na vlak a poslal do Čech. Jak se to celé událo?

Malému Jannisovi ještě nebylo ani šest let, když se situace v právě probíhající řecké občanské válce vyostřila. Hora Gramos nedaleko jeho rodné vesnice byla sežehnuta napalmem, nikdo nevěděl, co se bude dít dál, a tak partyzáni převedli malého chlapce společně se skupinou dalších dětí do Albánie, odkud se dostali dále do Jugoslávie, kde je posadili do vlaků a rozvezli do různých zemí. Bylo čistě věcí náhody, že Jannis doputoval právě do Čech. Finální stanicí na této jeho cestě se stal dětský domov.

Vyrůstat bez rodičů, jen v péči tet z dětského domova, nesplňuje právě představy o idylickém dětství. Jannis si ale na nepřízeň osudu nestěžuje. Má vzácnou povahu, která za vším špatným umí najít to dobré. Jeho radost ze života, nadšení a spontánnost, vyplývající snad z jeho řeckých kořenů, pohne k úsměvu a radosti i mnohem konzervativnější a odměřenější českou povahu. Proto je tak příjemné a osvěžující se s Jannisem potkat a nechat se naladit na jeho vlnu. On totiž ví, jak si život užít a udělat si ho sladký i bez cukru. V pohybu!

Jannisi, kdy a jak jste se potkali, Vy a sport?

To bylo, když jsem nastoupil do své první práce. Konečně jsem měl nějaké peníze, a tak jsem si mohl koupit své první kolo. Byla to Eska Sport, žádný velký sporťák, neměla ani galusky, přesto právě na tomhle kole jsem začal závodit. Později jsem "povýšil", koupil jsem si Favorit 1 a na něm se stal dokonce v 18 letech oblastním přeborníkem.

Jenže pak jsem začal hrozně hubnout. Šel jsem na vyšetření ke sportovnímu lékaři a ten mi řekl, že na tak náročný sport nemám, ať se dám radši na ženy, víno, zpěv. No, tak jsem ho poslechl.

Opravdu jste přestal sportovat?

Tak ono běhání za ženami je také svým způsobem sport. (smích)

Který zřejmě, jak to tak vypadá, vede k dlouhému, vitálnímu životu plnému dobré nálady. (smích)

Tak když se muž přestane otáčet za ženami, znamená to, že už je starý. (smích) Nicméně cyklistikou nakonec můj sportovní život neskončil. K tomu, abych se začal znovu hýbat, mě paradoxně postrčila strhnutá záda, se kterými jsem byl i v nemocnici. Když mě pustili, jel jsem na doléčení do lázní Luhačovice, kde jsem se dostal do rukou dvěma mladým fyzioterapeutům. Ti mi vysvětlili, že na záda existuje jen jediný lék, a tím je cvičení.

Po návratu z lázní jsem se tedy vypravil do jedné posilovny, ale jak jsem byl v té době hubený až vyzáblý a viděl tam ty svalnaté chlapy, řekl jsem si, že to není nic pro mě, a vybudoval jsem si malou posilovnu doma na chodbě. Měl jsem tam kladku, lavičku, závaží a tam jsem si cvičil.

Po letech jsem ale nabyl dojmu, že bych potřeboval nějakou změnu, a tak jsem opět obešel fitness centra. Nejvíc se mi líbilo v OK Gymu Dukla v Pardubicích, tak jsem tam zůstal. A k dnešku už tam chodím 20 let.

Pokud vím, Vy jste do OK Gymu chodil nejen cvičit, ale také jste tam dělal instruktora spinningu. Jak často jste míval lekce a kdy jste spinning pověsil na hřebík?

Spinning jsem jezdil ještě před rokem a hodiny jsem měl 3x týdně. Pamatuji si ale, že jednou na Vánoce, to jsem byl ještě mladý, bylo mi 72 nebo 73, se mi ta lekce nějak protáhla. Přihlásilo se nám dost lidí, ale odpadli instruktoři, a tak jsem jel 5 hodin v kuse. Z treter, měl jsem ještě své staré závodnické, jsem pak doslova vyléval vodu! (smích)

Teď už spinning nejezdím, ale jezdím s mladými kamarády na kole - na Šumavu, do Jizerských hor... Loni jsme vyjeli na Praděd, protože abych se prý mohl stát pradědou, musím na něj vyjet. (smích)

Tím ale výčet Vašich sportovních aktivit zdaleka nekončí.

Tak kromě toho, že chodím cvičit do posilovny, cvičím i doma. Na zeď jsem si přišrouboval žebřiny, na nich mám gumové expandery, a když jdu kolem, vždycky si pár cviků udělám. Na chatě mi zase Ládík (majitel OK Gymu) udělal takovou konstrukci na cvičení a já si k tomu pořídil ještě velkou pneumatiku. Tu převracím nebo tahám za sebou. Lidé v naší zahrádkářské kolonii se asi diví, když mě vidí táhnout tu pneumatiku po cestě kolem všech těch chat. (smích)

Jak jsem viděla na Vašem facebookovém profilu, kromě pneumatiky kamarádíte i s běžkami a kolečkovými bruslemi...

A také lyžuji! Naučil jsem se to v 73 letech.

Teda! A co Vás k tomu vedlo?

Vnoučata. Jednou se mě vnouček ptal, jestli s ním půjdu lyžovat. Vysvětloval jsem mu, že já lyžovat neumím, a on na to: "Dědo, že ty bys něco neuměl..." Řekl jsem si, že to tedy zkusím.

Jeli jsme do Itálie, kde je to fajn, protože mají široké sjezdovky, a právě tam bylo i málo lidí. Vybral jsem si jednu modrou sjezdovku, nasedl na lanovku a nechal se vytáhnout nahoru. Nahoře jsem se ze sedačky spíš sesunul, než že bych z ní vyskočil, a jak jsem tam tak stál, říkal jsem si, že jsem se asi musel zbláznit.

Instruktora jste s sebou, předpokládám, neměl.

Ne, já jsem ve všem samouk. Ale měl jsem tam vnuka a ten zavelel: "Dědo, jedem." Pustil jsem se tedy dolů z kopce, když slyším, jak na mě vnouček křičí: "Dědo, brzdi". "A jak se to dělá?" volal jsem zpátky. Vnuk mi ukázal, jak se pluží, a já brzy začal dělat i obloučky. Když jsme sjeli modrou dvakrát, řekl jsem si, že to vlastně nic není, a šli jsme na červenou. Po týdnu jsem sjel dokonce i půlku černé.

Jste borec! Většina lidí je ve vyšším věku opatrnější a více se bojí pádů. Vy to tak nemáte?

Prozatím ne. Snad je to tím, že jsem neustále v pohybu. A také mám, myslím, velmi dobrou rovnováhu z kola. Jen jsem letos s hrůzou zjistil, když jsem se chtěl na kole ohlédnout, že jsem schopný se otočit jen malinko. Hned jsem začal v posilovně cvičit rotace s tyčí a už je to zase dobré.

Vy tedy nedáváte svému tělu moc šancí tuhnout nebo se ulejvat.

Tak já říkám, že mám tělo od toho, abych ho mohl používat, a ne, aby mě bolelo. Proto pro mě nejsou po sedmdesátce setkání s většinou vrstevníků příliš povznášející. Oni většinou vypráví, co všechno je bolí, a mně s nimi stačí sedět půl hodiny, abych se také cítil nemocný. Oni říkají, že život stojí za prd, ale já si myslím, že život je nádherný.

Máte štěstí, že jste zdravý. Bolest a nemoc může člověka hodně zdeptat a vzít mu radost ze života.

Určitě, ale zřejmě je to i o tom, že každý snáší bolest jinak.

Vy ji snášíte dobře? Máte pocit, že máte trochu posunutý práh bolesti?

Myslím, že asi trochu ano. Usuzuji podle své příhody s prasklým žaludečním vředem. Ten den jsem se už ráno necítil moc dobře. Dal jsem si tedy studenou sprchu, že žádné marodění nebude. Odpoledne toho samého dne se mi udělalo špatně, začal jsem zvracet krev a pak jsem omdlel. Přijela pro mě záchranka, jenže mně se zatím udělalo dobře, a tak jsem s nimi nechtěl, protože jsem měl večer vést spinning. Oni samozřejmě trvali na tom, že mě do nemocnice odvezou, a tam se zjistilo, že mi prasknul žaludeční vřed a já při tom ztratil asi 1,5 litru krve. Dohodli jsme se, že si nechám vřed hned operovat.

Pravidelně si dávám ve fitku intervalový trénink, který vypadá tak, že chodím 20 vteřin na páse rychlou chůzí, pak 10 vteřin odpočívám a pak si dám 20 vteřin sprint, co to jde. Jednou takhle jsem si na páse jel tyhle své intervaly, když po pěti minutách se člověk, který chodil vedle, sbalil a odešel. Na recepci si prý pak stěžoval: "Ten dědek na páse mě pěkně naštval, já se tu sotva hýbu..." No a právě tenhle člověk mě pak shodou okolností operoval.

Než jsem měl dostat narkózu, přišla mi změřit paní doktorka tep. Protože jsem si tam jen tak ležel, naměřila mi jen 37 tepů za minutu a prý, že mi narkózu nedá, že bych jim tam umřel. Nato odešla a vrátila se s tím doktorem z fitka, který se ukázal být primářem. Ten na mě mrknul a pravil: "To je v pohodě, vždyť to je Jannis."

Po operaci mi řekli, že mám být měsíc až dva v klidu, ale já už za týden začal cvičit doma a za 14 dní už jsem makal ve fitku s činkami, protože jsem se cítil dobře. Proto si myslím, že mám práh bolesti asi trochu posunutý.

Libí se mi, jaký máte elán, jak máte pořád chuť na sobě pracovat. Nestagnujete, ale pořád si hledáte nové výzvy a nové cíle, život si naplno užíváte.

Jedno řecké moudro praví, že hanba každému muži, který zestárne bez toho, aniž by poznal tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné (Sókratés, pozn. redakce), a já myslím, že je to pravda. A pak, v životě je pořád co objevovat! My jsme například začali loni chodit s manželkou do tanečních. Sice jí pořád šlapu na nohy, ale konečně umím víc než jen ploužák. Rád bych také zkusil chodit po horách. Někdy přemýšlím, co budu dělat po devadesátce, protože tu chci být minimálně do 100 let. Říkám si, že do fitka snad ještě dojdu. (smích)

No a pak se také těším, až budu pradědou. Odvozil jsem všechna vnoučata, a tak si chci odvozit ještě pravnoučata.

Jste neskutečně vitální a pozitivní člověk. Jak to děláte? Máte pocit, že Vám k tomu pomohl i sport, nebo jste prostě taková šťastná povaha?

Já mám výhodu, že jsem nikdy moc nepřemýšlel nad tím, co bude zítra, to je asi ta řecká nátura. Žiji dnes, a tak si ten dnešní den užívám, protože co když se zítra už nevzbudím? Proto si nedělám starosti dopředu, problémy řeším, až když přijdou, a nehledám potíže tam, kde nejsou.

A vůbec si nepřipouštím věk. Je mi 78, ale vnitřně se cítím mladší. Dokážu si zacvičit s mladými, zablbnout si s nimi a vůbec se při tom necítím nijak nemístně. Vnučka mi říká: "Dědo, holky mi tě závidí, protože ty se mnou cvičíš, skáčeš..."

Takže já vůbec neřeším, že jsem starý. Pořád si říkám a vnitřně jsem o tom přesvědčený, že dvě třetiny života už mám za sebou, ale tu třetí, nejkrásnější, ještě před sebou.



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

30.01.12:35Diana - Skvělý člověk. Ola Kala!
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra