Reklama:
CFM protein Extrifit v akci 2270 g + 1000 g!
Nejprodávanější protein v ČR nyní v extrémní akci! Vybírejte z 12 skvělých příchutí! Více zde.

Jan Kopka: "Aljaška každého změní."

3.367 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Jan Kopka se našel v extrémních cyklistických závodech, extrémních jak svou délkou, tak podmínkami, se kterými se na jejich trase musí vypořádat. Závody tohoto typu už jezdí 18 let, za tu dobu absolvoval celou řadu vysoce obtížných ultra výzev po celém světě, ovšem nejvíce s ním zamával a největší otisk v něm zanechal Iditarod Trail Invitational na Aljašce - nejdelší a nejnebezpečnější zimní závod na světě.

Tělo jako zázrak

Cyklistika má mnoho podob a vy jste, Honzo, mnohé z nich poznal. Jaký byl váš cyklistický vývoj předtím, než jste se dopracoval k extrémním ultra závodům, kterým se věnujete dnes?

Začínal jsem se silniční cyklistickou, kterou jsem dělal 10 let vrcholově. Bylo to super, bavilo mě to. Užíval jsem si i toho, co má silniční cyklistika navíc oproti jiným cyklistikám - taktizování. V té době ještě nebyli jezdci propojeni s trenéry rádiem, takže nikdo nevěděl, co se děje vepředu, co se děje vzadu, a bylo o intuici a odhadu, kdy jet, kdy nejet, co udělat, aby tým nebo někdo z týmu dosáhl výsledku, který jsme potřebovali. Bylo to větší dobrodružství než dnes.

Pak přišla horská kola a já se dalších 10 let věnoval převážně horské cyklistice, i když na silnici jsem trénoval dál. Jenže závody na horských kolech, i když se konají v různých terénech, jsou nakonec dost stejné. Buď ujedete vy jim, nebo ujedou oni Vám. A tak, i když mě silniční i horská cyklistika pořád bavily, jsem začal hledat něco, co by mi přineslo víc než jen fyzickou prezentaci, a objevil jsem závody transkontinentálního charakteru. A to je úplně něco jiného. Pořád je to cyklistika, pořád je to o sportu a fyzické přípravě, ale také je to o zkušenostech a psychické odolnosti, nekomfortu, velkém poznání, dobrodružství a vnitřním vyčištění, protože jde o závody na dlouhé vzdálenosti, bez zabezpečení, v opuštěných koutech světa.

Nejdelší závod, který jsem absolvoval, byl GDR z Kanady do Mexika na 4000 km Skalistými horami. Ale ten absolutně nejdrsnější se konal v zimě přes Aljašku a já ho jel 3 týdny. Za tu dobu máte omezené spojení se světem, musíte přežít v extrémních podmínkách jen s tím, co máte s sebou, a s pocitem, že odtamtud není moc úniku. Přitom všem jste 16 - 18 hodin denně na kole, málo spíte a některé dny třeba nejíte, protože Vám došlo jídlo.

Jak se něco takového může stát?

To se stane docela jednoduše, zvlášť na Aljašce, kde se to špatně odhaduje. Obvykle s sebou máte jídlo na 3 - 4 dny s tím, že víte, že nejbližší vesnici máte 2 dny cesty. Jenže když přijde špatné počasí, může se to protáhnout i na týden. A to pak zjistíte, co všechno lidské tělo vydrží, když se tedy nezlomíte a nezabalíte to.

Při jednom závodě na Aljašce jsem za prvních 6 dní zhubnul 10 kg, tělo za tu dobu zpracovalo většinu svých tukových zásob. Ale závod mi trval 23 dní. A organismus dokázal najít energii pro celou tu dobu, i když při tom samozřejmě přichází k úhoně i svaly. Je ale úžasné vidět, jaké má tělo sebezáchovné mechanismy, jak se nechce vzdát a pořád hledá cestu, jak přežít.

Víte lépe než naprostá většina lidí, kolik toho tělo dokáže zvládnout a vydržet. Přesto, překvapilo vás někdy do té míry, že jste si říkal, že už to snad není ani fyzicky možné?

To jsem si právě na Aljašce říkal mnohokrát. Aljaška je sama o sobě klimaticky drsná a v únoru, kdy se tam závod koná, padají teploty hluboko pod bod mrazu a podmínky jsou tam úplně nejhorší, jaké mohou být. A vy tam v nich musíte 3 týdny přežít jen sám se sebou a s tím, co vezete (máte s sebou). Ke konci toho závodu jsem byl skutečně překvapený, jak tělo dokázalo i v tak těžkých podmínkách a v únavě stále fungovat. A o dva dny později, když jsem se dostal ještě do horších podmínek, jsem byl ještě překvapenější...

Závod na Aljašce vede přes zamrzlé Beringovo moře, kde to není nikdy jednoduché, protože tam vždycky hodně fouká, a mě tam chytlo extrémně špatné počasí. Obvykle když vás něco takového potká, zabivakujete a počkáte, až se počasí zlepší. Jenže to tady nešlo. Vítr foukal rychlostí 90 km/h a v takovém větru, když vyndáte spacák, tak Vám ho vítr vyrve z rukou a jste bez spacáku. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se odtamtud rychle dostat, jenže já tam byl právě úplně na dně. Zamrzla mi voda, zamrzla mi maska, už jsem do sebe nedokázal dostávat jídlo, měl jsem halucinace.

Nakonec jsem to zvládl a ve 3 hodiny ráno se dostal do vesnice, ale byl jsem úplně mimo. Stál jsem tam a nevěděl, co mám dělat, totální blackout. Naštěstí se mě ujal jeden Eskymák a vzal mě k sobě domů. Nejzvláštnější na tom bylo to, že jak jsem byl najetý v tom režimu, tak jsem se v 7 ráno zase vzbudil a byl připravený pokračovat. A ono to šlo! Byl jsem hrozně překvapený, jak se tělo dokázalo z tak ohromného vysílení zase zvednout a fungovat dál.

Když jsem pak přijel do cíle, těšil jsem se na to, jak si konečně odpočinu a pořádně se vyspím. Jenže já se za pár hodin zase vzbudil, jako bych měl jet dál, a cítil jsem se dobře. Tělu trvalo 3 dny, než pochopilo, že už dál nemusí, a jak hlava povolila, spadl jsem do strašného vyčerpání. Dva dny jsem byl jak v mátohách, měl jsem pocit, jako by mi někdo dal sedativa. Tělo má prostě určitou setrvačnost. To je taky důvod, proč se mi první 3 dny závodu vždy jede nejhůř. Stejně jako tělu chvíli trvá, než vypadne ze zajetého režimu, tak mu také trvá, než se do něj dostane.

Hodně zajímavé. Byl váš zážitek z Beringova moře ten nejhorší, jaký vás na vašich cestách potkal?

Byl a já tam kvůli němu už nechtěl nikdy jet. Fakt jsem z toho měl hrůzu a ten den je ve mně dodnes. Nakonec jsem se tam tedy vrátil, ale trvalo mi to 7 let.

Jaké bylo znovu projíždět místem, kde jste zakusil peklo?

Byly lepší podmínky a navíc jsem se tam potkal s jiným závodníkem, což je při těchto závodech hrozně vzácné. A díky tomu to bylo úplně o něčem jiném. Když jste sám, není to oproti tomu, když jste s někým, dvakrát těžší, ale mnohonásobně těžší. Jste sám se všemi obavami, které se nedají zahnat, a Vy si je musíte prožít do dna.

Až na hranici přežití

Závody, kterých se účastníte, vyžadují nejen fyzickou a psychickou odolnost, ale i řadu vědomostí o tom, jak přežít v pustých končinách, jak se obléknout, co si sbalit, jak se chovat při střetu se zvířaty atd. Připravoval jste se na Aljašku nějak v tomto ohledu?

Já nejsem moc studijní typ, navíc před výpravou obvykle nevím, kam dřív skočit, a tak není neobvyklé, že některé věci testuji až na závodě, což v případě Aljašky není zrovna ideální. Když jsem tam jel poprvé v roce 2003, tak ještě neexistovalo tolik technických materiálů jako dnes, a tak jsem si podle selského rozumu něco sbalil a doufal, že s tím nějak přežiji. Bylo to pro mě nové, protože takovou zimu jsem nikdy nezažil a na sněhu jsem do té doby také nikdy nebivakoval.

Jak jste se nakonec vypořádal s mrazem, který tam v únoru panuje?

Než jsem tam jel, přemýšlel jsem o tom, že bych zkusil přenocovat někde v lednici, abych si to trochu vyzkoušel, ale kamarád z Austrálie, který mě na závod na Aljašce přivedl a sám ho 7x absolvoval, mi řekl: "Nevymýšlej, prostě sem přijedeš a uvidíš, jestli to zvládneš." Jak nízké teploty kdo snáší, je částečně o osobních dispozicích, ale pak také o tom, jak hlava dokáže ty podmínky přijmout. Já když u nás půjdu na běžky, tak mi bude zima stejně jako Vám nebo jako každému jinému. Ale když přijdu na Aljašku, hlava prostě ty podmínky přijme a já jsem schopný fungovat v -40 stupních, i když nejsem až tak moc navlečený. Pro mě samotného je to záhada, ale vím, že to tak funguje.

Jezdíte závody bez podpory, takže vše, co můžete potřebovat, musíte mít s sebou. Zároveň ale těch věcí musí být co nejméně, protože na tak dlouhé a těžké cestě se každé kilo sakra pronese. Jak velká alchymie to je sbalit se na takový závod?

Při těchto závodech platí, že kdo je méně nabalený, má výhodu. Můžete na tom být fyzicky skvěle, ale pokud máte o 7 kg těžší kolo než soupeř, máte ohromný hendikep. Každý se tedy snaží sbalit co nejméně věcí, ale každý má tu hranici, s čím dokáže přežít, někde jinde. Jsou lidé, kteří na kole mají prakticky jen spacák a trochu oblečení, ale k tomu jsem se za 18 let, co tyhle závody jezdím, úplně nedopracoval. Naopak. Čím víc mám zkušeností, tím větší mám respekt, protože vím, co všechno může nastat, a proto se mi limit toho, co chci mít s sebou, stlačuje dolů hůř. Mám zásadu: „Podstatné je vrátit se zase domů!“

Jak se při závodech orientujete? Používáte GPS?

Při mém prvním závodu na Aljašce v roce 2003 GPS ještě nebyly, v roce 2007 už byly, ale v těch mrazech nefungovaly. Neměli jsme k dispozici ani mapu, věděli jsme jen, že na 1000 mil (1600 km), které máme ujet, bude šest vesnic a my se musíme držet cest, které mezi nimi vyjeli místní.

Ale co když cesta zasněží nebo ji zafouká vítr, co pak?

Tak to je průšvih. Většinou je ale cesta alespoň trochu vidět. Když není vidět vůbec, nezbývá Vám nic jiného než si lehnout do spacáku a čekat třeba i dva dny, až tam někdo místní projede. Mně se to jednou stalo na Yukonu. Sněžná bouře mě chytla právě ve chvíli, kdy jsem byl od vesnice na jedné straně 90 km, od vesnice na druhé straně 110 km. Ta bouře cestu úplně zametla, a i když to právě bylo na řece, pořád musíte vědět, kudy jít, jinak se můžete někde propadnout. Navíc, když se boříte metr a půl do sněhu, tak to s tím kolem ani bez něj prostě nejde. Naštěstí jsem našel lovecký srub, kde jsem pár dní pobyl, než přijeli Eskymáci a vzali mě s sebou do vesnice. A to je právě to dobrodružství. (smích)

Pořádné dobrodružství. Nejsou ale chvíle, kdy už je to tak na hraně, že si říkáte "jestli se odsud dostanu, tak už se do něčeho takového nikdy, nikdy, ale nikdy nepustím"?

To jsem si tam říkal mockrát, že už je to tak nebezpečné a za hranou, že jestli se dostanu do vesnice, končím a dál nejedu. Jenže pak se vyspím a najím a najednou zjistím, že chci jet dál, protože moje dobrodružství přece nemůže takhle skončit.

Jak velkou část trasy aljašského závodu jste obvykle schopný odjet a kdy musíte z kola slézt a jít pěšky?

Jak velkou část trasy člověk ujede, záleží částečně na tom, jak je technicky zdatný jezdec, ale z 99 % na aktuálních podmínkách a přírodě. Jet nemůžete, buď když hodně nasněží, nebo vše zafouká, ale také když se dostanete do srážkového stínu nebo na vyfoukanou tundru, kde sníh není. Trasa, po které vede závod, je totiž jenom zimní cesta, pod níž žádná letní není. Když tedy není dost sněhu, klopýtáte třeba přes veliké drny, přes které nejde jet. Mezi nimi jsou díry, do kterých vám zapadávají nohy i kolo, takže vy musíte s každým krokem těch 40 kg přizvednout a to je boj. No a pak přijedete na záliv, který je vyfoukaný, na hladký led a tam se na kole neudržíte. Musíte ho tedy vést a mít ho úplně kolmo, jinak se vám podsmekne. Jenže stačí, aby fouknul vítr, a stane se to stejně. Při jednom ročníku jsem tedy musel ujít v součtu 300 km.

To musí být úmorné. Dokážete si během toho všeho pořád uvědomovat, že jedete závod?

Jo, pořád je to závod. Jsou i chvíle, kdy vám to začíná být jedno. To se stane, když jste na dně, nejede to a hlava se začíná vzpouzet a rezignovat. Stačí se ale vyspat, odpočinout si a soutěživost tam zase naskočí zpátky. Každý na tomhle závodě by měl ale předsunout před závodní výsledek to, aby vůbec přežil.

Pokud tedy má alespoň nějaký pud sebezáchovy.

Přesně. Člověk by měl být obezřetný a radši ztratit trochu času než jít do příliš velkého rizika. V potencionálním nebezpečí jste tam neustále, kdykoli se můžete na ledu propadnout, kdykoli může přijít bouře, je ale třeba nebezpečí spíš eliminovat, a ne mu chodit naproti.

Zároveň ale musím říct, že tam vnímáte nebezpečné situace jinak než u nás. U nás vnímám nebezpečí stejně jako každý jiný, ale tam, jak jste pod tím adrenalinem, tak fungujete trochu jinak a ty limity se posouvají.

Co když se Vám cestou něco stane? Třeba kdybyste si zlomil nohu? Co by s Vámi bylo?

To by bylo zlé. Tedy dřív by to bylo zlé, protože to jsme jeli úplně beze všechno, a myslím, že jsme zažívali stejné pocity jako první zlatokopové. Nevíte, do čeho jdete, neznáte to tam, jste vzdáleni od čehokoli stovky kilometrů, můžete jen odhadovat, co vás tam asi čeká. Dnes už mohou mít závodníci trackery s SOS tlačítkem, kterým by si snad měli být schopni přivolat pomoc. Moc ale v těch megavzdálenostech na Aljašce nevím, kdo a odkud by se k nim dostával. Ale je fakt, že s novými technologiemi se změnilo složení lidí, kteří se závodu účastní.

Přispívá k tomu i fakt, že poslední 2 - 3 roky není problém si koupit sněžné kolo, kdežto předtím si ho musel každý vyrobit sám, pokud se chtěl zúčastnit. Díky tomu tam jezdili jiní lidé. Každý byl inovátor, každý tak trochu Cimrman, ale všichni to byli srdcaři, kteří měli jeden ke druhému respekt. Dnes, kdo má prachy, koupí si startovné, koupí si drahé kolo, které bude o 5 kg lehčí, než mají soupeři, k tomu si poveze tracker s SOS tlačítkem, takže pohoda.

Ten závod je na první pohled pořád stejný, pořád je to závod přes Aljašku, ale ve skutečnosti už je úplně jiný. Proto nevím, jestli na něm ještě někdy budu startovat, i když Aljašku miluji. A jestli jo, tak už jen proto, abych to natočil.

Divočinou za poznáním

Extrémní cyklistické závody jste si oblíbil, protože si při nich otestujete své fyzické limity, ale zároveň zažijete spoustu dobrodružství a mnohému se naučíte. K jakým poznáním jste na svých cestách dospěl?

Cestoval jsem v různých koutech světa. Příroda je tam odlišná, ale všude stejně krásná a Vy cítíte tu její sílu a majestátnost. A najednou víte, že jako člověk nejste nic. Že i jako lidstvo nejsme nic. Žijeme v civilizační bublině, která nám dává pocit vlastní velikosti, ale tu iluzi Vám třeba právě Aljaška hodně rychle vezme a Vy si uvědomíte, že když si příroda zamane, zamete s námi i s tím, co jsme vybudovali, a nezůstane nic.

Hodně mě ovlivnila i setkání s místními lidmi. Dřív jsem si říkal, že ten, kdo žije v tak odlehlých končinách, musí být blázen a také jsem ty lidi litoval, že žijí v tak primitivních podmínkách a nemají nic, zatímco my máme všechno. Jenže pak se u nich zastavíte a zjistíte, že jsou daleko vyrovnanější a daleko víc v pohodě než my v naší civilizaci. A nakonec jim to začnete závidět a uvědomíte si, že my za to všechno, co tady máme, musíme zaplatit svobodou, a že u nás tím životem strašně rychle proběhneme, zatímco oni ho skutečně prožijí.

S tímhle poznáním se Vám teď asi těžko vrací domů. Našel jste nějakou cestu, jak se té jejich životní pohodě alespoň trochu přiblížit?

Jo, čím dál častěji tam utíkám. (smích) Vy tam vidíte, jak ti lidé neznají stres, jak umí žít, a navíc jsou hrozně hodní. Neznají vás, ale vezmou vás k sobě, ubytují vás, dají vám najíst, chovají se k vám, jako byste byl jejich nejlepší přítel, a vy vůbec nechápete. Udělá to na vás ale dojem, a tak si dáte předsevzetí, že až přijedete domů, budete na druhé taky tak hodný. Jenže ono to u nás nefunguje, protože už druhý člověk toho zneužije. A tisíckrát si můžete říkat, že už nebudete spěchat a žít ve stresu, ale ono je to v našich podmínkách neaplikovatelné.

Říkáte, že Aljaška každého obrátí naruby a každého změní. Jak změnila vás?

Přerovnala mi žebříček hodnot, ale s tím žebříčkem, co si tam vytvoříte, se u nás špatně žije, protože nahoru se Vám dostane jen to, co se bezprostředně týká vašeho života a přežití. Každopádně si tam ale uvědomíte, co je pro vás v životě důležité. V blízkosti nebezpečí, často až smrtelného, si hluboce uvědomíte konečnost svého života, zatímco tady žijeme, jako bychom měli žít navěky... Tam jdete a víte, že když se teď propadnete, za 2 minuty bude konec. A najednou je Vám hrozně líto času, který jste měli předtím a neprožili jste ho opravdově. Uvědomíte si, kolik času jste promarnili a jak jste ho mohli prožít jinak a smysluplně, jenže místo toho jste se zabývali nesmysly. A najednou byste hrozně chtěli, aby vám ten čas někdo vrátil...


Foto:
foto č. 1, 2, 4, 5 - Pavel Richtr
foto č. 3 - Jan Kopka

Kdo by si chtěl vyzkoušet, jaké to je brázdit si to na sněžném kole ledovou severskou krajinou, může si to vyzkoušet pod vedením Honzy na jeho kempech v Laponsku.


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 80 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
Paulie02 (02:19) • Tak to jsem zvědav co z toho cemru za 2 týdny ubude. Měl jsem ho za favorita, ale to by...
magazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
Zodiak411 (23:40) • Taky máš to neblahé tušení? Nemůžu si pomoc, ale přijde mi, že vypadá jako v roce 2014...
magazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
th.0th (20:34) • Za dva týdny?? No to bude průser...
magazínKalendář soutěží strongman pro rok 20...
Majka (09:57) • Díky za upozornění, v textu jsem to jedno uteklé číslo opravila na 9. I Aš :)
magazínKalendář soutěží strongman pro rok 20...
rosyrosy (18:45) • Úryvek z článku: Níže najdete aktualizovaný kalendář soutěží strongmanů pro rok 2018. A...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra