Pauline Nordin se narodila 23. července 1982 coby mladší dcera v rodině s několikasetletou farmářskou tradicí. Odříznuta od okolního světa vyrůstala bez přátel až do rozvodu rodičů, poté odešly s matkou a sestrou do vesnice. Po třech letech si matka nalezla nového partnera a stěhovaly se znovu.
Bylo jí teprve dvanáct let, když se s kamarádkou pustila do své první diety, protože se zamilovala do Kurta Cobaina a do stylu, který hrála Nirvana. K tomu, jak si tehdy myslela, patřilo vypadat vychrtle a zbědovaně. Jakmile však matka nalezla její dietní rozpis, byl všemu konec.
O šest let později jsem odešla na střední školu s vahou 48,5 kg. Nemyslím, že jsem potřebovala hubnout, ale neměla jsem na práci nic lepšího. Doma jsem s otčímem příliš nevycházela, byla to těžká doba. Nezajímal se, jak mi je, a já se vyhýbala nejen rozhovoru s ním, ale i pouhému pohledu do jeho očí.
V té době byla mojí největší přítelkyní americká dívka, která milovala koně - jako já. Volný čas jsme trávily ve stáji, ježděním na mém koni, nebo drezúrou mladých koní. Chtěla také shodit, proto jsme začaly společně cvičit a přestaly jíst.
Naše tréninky se skládaly z 500 sedů-lehů, 20 přítahů na hrazdě a 500 kliků denně, 7 dní v týdnu. Slíbily jsme si navzájem, že nebudeme jíst víckrát než jednou denně, což měla povětšinou být společná večeře s rodiči. Pokud naši nebyli doma, vynechala jsem i ji.
Chtěla jsem být svalnatá a myslela jsem, že nejíst je tou správnou cestou. Z ježdění na koni jsem už sice měla vyrýsované břicho a nějaký základ, ale najednou jsem se začala ztrácet. Chtěla jsem, aby mi byla vidět všechna žebra. Během 14 dnů jsem shodila na 38 kg. Rodiče si toho všimli a dělali vše, aby mě přinutili znovu jíst. Otčím mi nacpal ústa slaninou, ale já odmítala polknout, utekla jsem do pokoje a zamknula se. Byla jsem vyděšená k smrti, když se snažil rozmlátit dveře a dostat se za mnou. Myslel to dobře, ale já to tehdy nechápala.
Pak mi došlo, že je třeba rodiče podvádět, nikoli před nimi jídlo odmítat. Každé ráno jsem tedy nastražila do dřezu misku s několika v mléce rozmočenými cornflaky a než jsem rodiče políbila, upatlala jsem si dokonce pusu máslem, aby si mysleli, že jsem jedla.
Vždy jsem si ověřila, co bylo ve škole k obědu, až jsem si vytvořila hrozivou paranoiu. Chodila jsem do bufetu i jen proto, aby mě tam zahlédli učitelé. Věděla jsem, že jsou domluveni s mou obávající se matkou a podávají jí podrobné zprávy o mém chování. Naučila jsem se nové fígle: třeba schovat večeři do podprsenky nebo kalhotek, aby si naši mysleli, že jsem ji snědla. Neustále jsem na sobě měla troje džíny, abych vypadala tlustší.
Když už jsem nevážila víc než 34 kg, byla jsem stále promrzlá, začaly mi padat vlasy, rty jsem měla neustále promodralé a musela jsem se co chvíli nadzdvihovat jako jockey v sedle, protože sednout si nesnesitelně bolelo.
Každou noc mě naplňovala úzkost, nemohla jsem usnout, bylo jedno, jak jsem si lehla, bolelo mě celé tělo. Dovedla jsem si představit, že buď budu vyhublá a nešťastná, nebo tlustá a o něco šťastnější. Neviděla jsem nic mezi tím. Každopádně jsem pochopila, že jestli nepřestanu s hladověním, brzo umřu. Rozhodla jsem se, že začnu jíst a cpát se pouze těstovinami a rýží. Dočetla jsem se, že z cukrů nemohu ztloustnout a že tuků a bílkovin se musím vyvarovat.
Myslím, že mé tělo nevědělo po 12 měsících hladovění co dělat, protože jsem se mohla několik týdnů cpát co hrdlo ráčí a nenabrala jsem. Občas jsem snědla dvě jídla denně, jindy jsem se pro změnu několik dní postila. Sem tam jsem se nafutrovala tak, že jsem se svíjela v křečích celou noc.
Všechny jsem obelhávala, aby si mysleli, že jsem skoncovala s nepravidelným stravováním. Nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti.
V šestnácti jsem odešla z domova na další školu. Měla jsem vlastní byt a cítila se jako v nebi, nikdo mě nekontroloval. Půl roku jsem vůbec nenavštívila rodiče, viděli jsme se až o vánocích a myslím, že se pořádně vyděsili, když mě viděli znovu hrozivě vychrtlou.
Bylo mi jasné, že budu muset něco udělat, abych se vrátila do normálu, ale neměla jsem tušení co. Ve škole i doma jsem se vždy usmívala, abych si udržela lidi od těla. Nechtěla jsem, aby kdokoli vytušil, jak jsem na tom mizerně, a vždy, když se mi někdo snažil pomoci, dala jsem mu velmi jasně najevo, že to není jeho starost. Ublížila jsem tolika přátelům, jen abych mohla pokračovat v tom, co jsem dělala.
Jednoho dne mi sestra řekla, že chodila do fitcentra. Také mi vysvětlila leccos o stravování a jak vlastně tělo funguje. Té noci jsem se rozhodla nadobro skoncovat se svými sebezničujícími návyky.
Když jsem se po svátcích vrátila nazpět, pročetla jsem několik magazínů Muscle & Fitness. Nejprve jsem byla znechucena těmi atletickými a svalnatými postavami, ale čím více jsem si je prohlížela, tím mi začínaly připadat krásné a atraktivní. Rozhodla jsem se tedy, že i já se stanu kulturistkou.
O pár dní později jsem zašla do knihovny a půjčila si několik knížek o stravování a silovém tréninku. Vstřebala jsem obrovské množství odborných poznatků a byla unesená lidským tělem a jeho možnostmi. 26. března 1999 jsem si koupila permanentku do fitka a začala cvičit. Jednou mi trenér řekl, že mám pro tento sport dobré genetické předpoklady. V roce 2002 jsem se tedy rozhodla, že se přihlásím na Mistrovství Švédska.
O tom, co následovalo a jak vše nakonec dopadlo, až příště.
Zdroj:
www.paulinefitness.com
