Reklama:

Excalibur Race Hell (Vinařice) 2018 - reportáž a fotogalerie

3.591 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Excalibur Race Sky (Vinařice) 2018
- reportáž
a fotogalerie
O víkendu 29. - 30. září to v Hornickém skanzenu Marau žilo. Ne, že by šlo o houfy návštěvníků expozic, i když to vlastně také, šlo o stovky závodníků, kteří se přišli proběhnout do krásného prostředí a trasu si zpříjemnit pár desítkami překážek. Takové to víkendové "zazávodění". Trošku se protáhnout, zaběhat si, namočit se, prověřit sílu v rukou atd. Až na to, že bych z toho asi vynechal to slovo "trošku". Alespoň tedy pro mne.

Úvod

Nechci říkat, že to byl malý závod. Malý závod si představuji jako cestu vyznačenou fáborky, start pomocí startovací pistole a pár desítek závodníků. Ve Vinařicích to malé nebylo. Trať byla parádně značena od začátku až do konce, závodníci byli očipovaní, úroveň překážek byla špičková, občerstvovačku netvořila jen voda a v zázemí dostal najíst každý, kdo měl hlad, chuť nebo zkombinovanou hladochuť. Vše bylo perfektně zorganizováno a vlastně bylo dobře, že se nikde netísnily tisíce. Takhle si závod udržel takovou rodinnou atmošku. I když by více závodníků určitě zvládl bez ztráty kvality.

Na Excalibur Race jsem byl poprvé. Sice jsem pár jejich překážek viděl na MČR, ale to je něco jiného než se proběhnout po jejich trati (už jen proto, že jsem překážky fakt jen viděl). Poptal jsem se tedy pár ostřílených závodníků, co říkají na tohoto organizátora. Bohužel mě moc nepotěšili. "Excalibur a Predator jsou to nejtěžší, co jsem kdy běžel," zaznělo hodněkrát. Predator Race jsem párkrát zkusil a jednoduchý závod to není. Navíc se poslední dobou obtížnost závodů zvedá, překážky jsou překážkovatější a terén je terénovatější. Měl jsem se tedy na co těšit.

Mým posledním závodem byl Army Run v červenci, od té doby se mi povedlo jen šikovně spadnout pod vlak a rozseknout si koleno. Měl jsem tedy omezenou možnost trénování a dobrou výmluvu (pro sebe), proč se s během zase tolik nepárat. To se mi trošku vymstilo. A jestli víte, co je to dvojitý oštěpařský loket, tak asi tušíte, že jsem se měl na co vymlouvat a šulit i co se silového tréninku týče. Prostě se to letos všechno krásně sešlo.

Závod

Stažený žaludek jsem měl už od soboty. Nevím, jestli to bylo tím, že závodím většinou v sobotu, ale prostě se mnou moc řeči v sobotu nebylo. Navíc se mi do té nedělní zimy vážně moc nechtělo. Když jsem ráno uviděl na teploměru jeden stupeň, tak jsem to málem otočil zpátky do postele. Než jsem vyjel, vyšplhal se teploměr na lépe znějících sedm stupňů, jakmile jsem se ale přiblížil k Vinařicím, padla rtuť o pár stupňů dolů, na čtyři. Snad nemuseli ráno chudáci organizátoři rozbíjet na vodě led.

Parkování bylo dost a bylo i s kulturním koloritem. Z nedalekých oken doléhal křik těch méně šťastných, kteří se tam prali s osudem. U registrací jsem se s nikým netlačil, on tam vlastně kromě mě nikdo nebyl. Obálku a číslo jsem si vyzvedl a trošku jsem se prošel po areálu (ano, hledal jsem WC) a šup se převléci a připravit na start. Ukradl jsem ještě pár minut ve vyhřátém autě a už se pomalu blížil čas. Dvacet minut na odložení věcí a nějaké to rozhýbání musí stačit.

Startovalo se intervalově z hlavní budovy skanzenu. Trošku nezvyklé a i trošku zrádné. Člověk se rozcvičoval a protahoval venku, kde bylo pod deset stupňů, a pak se naštosoval do vyhřáté místnosti, kde čekal na tu svoji minutu a vteřinu.

Start

Píp, píp, píp, píp, píííp. Vyrážím po schodech do prvního patra budovy. První úsek se běží přímo v hlavní budově. Výběh po pár schodech, rovně, doprava a čeká nás první překážka a to jsou raci. Čekal bych, že tohle bude jako handicap, ale když zvedám hlavu a vidím, jak ze stropu visí na provazech s háky výbava havířů a že si to vlastně "ráčkuji" po hornických šatnách, tak si říkám, že to smysl má, a užívám si prohlídku z trochu jiného úhlu pohledu (na žádné další koukání už moc času nebude). Pár dalších chodeb, pak desítky schodů nahoru a zase dolů a jsme z areálu venku.

Překážky

Nebudu Vás nudit rekapitulací a výčtem. Spíš se podělím jen o to zajímavé.

Oštěp

Oštěp byl hliníkový, atletický, stejně jako já (tedy až na ten hliník), takže nám to spolu vyšlo.

Zavěšené lezecké stěny

Na zavěšené lezecké stěně jsem ještě nelezl a bylo to vidět. I když jsem měl dva pokusy, tak ani jeden z nich nedopadl dobře. Vždy to bylo na přechodu mezi deskami. Podruhé už to vypadalo nadějně, ale jakmile jsem sundal nohu z první desky, tak se zhoupla (horní část ke mně, spodní ode mě) a mně úchyt pro ruku na první desce vyklouzl. Grr. Prvních dvacet a ztráta náramku.

UFO

Také nová překážka a mít na ni alespoň dva pokusy, tak ji dám. Takhle jsem zůstal viset na provázku nad UFO, a jak to klouzalo, tak jsem nakonec sklouznul taky. Ale aspoň jsem nedostal UFO do zubů jako závodník vedle. Dalších dvacet kousků.

Under need

Tohle byla moje osudová překážka. Šlo o soustavu klád. První část vypadala jako hodně široký žebřík z širokých klád a druhá část byla jedna kláda kolmá k žebříku.

Po první části to ještě docela šlo, i když těch 40 loupežníků mě docela vyčerpalo, tohle se dalo. Při přechodu na druhou část jsem měl skvělý nápad. Zachytit se nohou pod jednou kládou a zaháknout se. Když jsem však přenesl váhu na toto "jištění", natáhnul jsem si tak krásně lýtko, že jsem se málem pustil. "No ty vole." Nějak tak jsem začal pochybovat, jestli budu moct ještě běžet. Aby toho nebylo málo, tak už jsem měl i ruce vyčerpané a ručkování po kládě v druhé části bylo peklo (tedy vlastně hell). Chtěl jsem to dát ve stylu "na lenochoda", ale už jsem nemohl rukám věřit, že to zvládnou. Namísto toho jsem kládu objal a snažil se ji sevřít rukama co nejvíc a odrážet se nohama. Takhle jsem se odpíďalkoval na konec klády a tam zoufale spadnul na zem. Překážku jsem dal, ale předloktí mám teď samou modřinu, jak jsem se křečovitě držel. Uff.

Po under need byl delší běžecký úsek, který jsem začal chůzí, a ta mi asi tak půl hodinu vydržela. Byl jsem zmožený, namožený a vyždímaný. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se přemluvil k tomu, abych se zase pořádně rozběhl.

Balanc na zavěšené kládě

Vcelku jednoduchá překážka, tedy alespoň na postavení. Když jsem k ní dorazil, angličákovali za ní tři borci. To mi na sebevědomí nepřidalo, takže jsem se k nim za chvíli přidal i já. Po mně přiběhly dva závodnické páry (nesmíšené) a ty si mohly pomáhat. Ruku v ruce přehopkaly po kladině a pádily dál.

Do této překážky jsem běžel hodně dlouho sám. Nikde nikdo. Nikdo přede mnou a nikdo za mnou. Skoro jsem si myslel, že jsem plynule přešel na trať nějakého trailového závodu, který se už odběhl, a já jim tu pobíhám po trati jako zbloudilý Holanďan. Naštěstí jsem po této překážce začal narážet na čím dál tím více závodníků. Celkem jsem tedy za závod posbíral 60 angličáků.

Šplh na kládu (s provázkem)

Nic jsem neriskoval a šel jsem na to hrubou silou. Lehl jsem si na kládu, objal ji nohama a prostě se přitahoval lanem. Vyšlo to.

Over under

Cíl na dohled, takže nebylo o čem. Jediná záludnost byla při přechodu ze síťované části zpět na tu kládovatou. Tam bylo potřeba slézt ze sítě a rovnou vklouznout pod první kládu.

Irská lavice

Ne, že bych si tak moc věřil, ale myslel jsem, že tuhle překážku dám výmykem hravě a bez pomoci, ale spoluzávodník, co běžel přede mnou, pomoci chtěl a pak mi tu pomoc chtěl tak moc vrátit, že jsem neměl to srdce mu to odepřít.

Cíl, medaile, pár kelímků vody a kontrola výsledkové tabule. Z té kontroly jsem usoudil, že můžu být rád, že jsem živý, zdravý a závod jsem dokončil po svých.

Závěr

Nevím, jak přesně to bylo vymyšleno se závodními náramky, které jsme dostali na startu. Já o svůj přišel na zavěšené lezecké stěně. Když jsem stál frontu na klobásu, tak jsem viděl závodníka, který byl celý od bláta, ale náramek mu svítil novotou, že prý se dají "někde" koupit.

Náramek jsem ztratil zhruba v půlce závodu. Následující překážky mi už vlastně mohly být skoro jedno. Nemusel jsem se dřít a mohl jsem si to odangličákovat či si dát jinou penalizaci, většinou by to i bylo jednodušší než pomalu vypouštět duši na překážkách, ale nedalo mi to, a tak jsem se "hellovatě" snažil. A o tom to přeci je, ne?

Celkově můžu hodnotit závod jako perfektní. Krásné prostředí, počasí tak akorát, překážky technické a trať, která nevede lužními nížinami ani velehorami. Nebýt toho, že jsem lenoch a udělal jsem si přes léto pár bebíček, tak bych si závod daleko víc užil. Takže trénujte a buďte na sebe opatrní.

Excalibur Race Hell (Vinařice) 2018 - nejlepší jednotlivci
p. muži ženy
1. Michal Rajniak - 1:02:00 Zuzana Šašková - 1:22:48
2. Lukáš Novák - 1:03:27 Tereza Schejbalová - 1:22:23
3. Milan Linka - 1:07:56 Barbora Stejskalová - 1:25:54

Excalibur Race Hell (Vinařice) 2018 - nejlepší jednotlivci 40+
p. muži ženy
1. Rostislav Fišer - 1:12:16 Stanislava Babušková - 1:19:27
2. Petr Beneš - 1:15:33 Hana Petruchová - 2:09:40
3. Josef Lacina - 1:18:05 Andrea Pernstecherová - 2:25:13

Excalibur Race Hell (Vinařice) 2018 - nejlepší dvojice
p. tým
1. Bratřijaksepatří.cz: Matěj Šašek + Ondřej Simandl - 1:17:33
2. UPICE: Luděk Nyklíček + Roman Kostovský - 1:26:43
3. Barbarian Extreme Team: Patrik Waldhans + Marek Bielik - 1:29:57


Excalibur Race Hell (Vinařice) 2018 - fotogalerie



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra