Army Run Major (Praha) 2018
- reportáž a fotogalerie

Loňský rok pro Army Run nebyl zrovna úspěšný. Letos to vypadalo nadějně. Army Run o sobě dával vědět a sliboval parádní překážkový zážitek. A jak to dopadlo? No, mohlo to dopadnout lépe, ale mohlo to dopadnout ještě daleko hůř. Proč?

Army Run nepatří zrovna mezi překážkové nováčky. Letos je to už jeho čtvrtá sezóna. Proto je škoda, že ho provází tolik problémů. Doufal jsem, že se letos zase vzchopí a postaví se na nohy, aby mohl ustát rostoucí překážkovou konkurenci. Mediálně to měl zvládnuté dobře a čekal jsem, že si závod pořádně užiji. Nebyl jsem jediný, parádní zážitek čekali určitě všichni závodníci.

Zázemí

Už potřetí jsem se vydal do pražských Vysočan na tamní Balkán. Festivalka, centrum závodu, byla tam, kde obvykle. Má to své výhody i nevýhody. Mezi výhody patří to, že už vím, jak se na závod dostat, kde parkovat, kudy asi trať povede, jaké budou vesměs překážky a jaký bude terén. Mezi nevýhody patří, že už vím, kudy asi trať povede, jaké budou vesměs překážky a jaký bude terén. Ze závodu se holt trochu vytratilo to tajemno a překvapení.

Registrace

Jako všude je prvním místem registrace. Startovní balíčky se rozdávaly podle prvních písmen příjmení. Na první pohled to vypadalo, že všichni závodníci patří do skupiny od M do Z. Tedy do té stejné jako já. Na druhý pohled to vypadalo stále tak a až na ten třetí jsem si uvědomil, že většina závodníků nevidí popisky registračních stanovišť. Ty totiž nebyly nahoře nad registračními stoly (třeba připíchnuté na stříšce stanu), ale byly pěkně pověšené za hranu stolu. Většina lidí tak prostě jen stála ve frontě, aniž by věděla, že se má řadit podle prvního písmene. Trochu škoda. Plno lidí pak stálo frontu nadvakrát. Startovní balíček jsem dostal bez problémů, ani jsem nepotřeboval vytahovat občanku. Stačilo říct číslo a bylo.

Úschovna

Podobné to bylo při vyzvedávání batohu z úschovny. Stačilo nahlásit číslo a batoh byl na cestě. Splést si číslo, tak asi dostanu batoh někoho jiného. :-)

Centrum závodu

Centrum závodu bylo krásně prostorné, nikde se nikdo netísnil, "doprovodné" stany měly okolo sebe dostatek místa a vše bylo přehledně zorganizované. Na špinavé závodníky čekaly sprchy, voda sice studená, ale v tom vedru nádherně osvěžující, i pračky na jejich špinavé prádlo (dokonce i s kámoškami sušičkami). O občerstvení bylo také postaráno. Nechyběl prodej propagačních předmětů, sportovní výživy ani airsoftová střelnice. Po rozlehlé ploše bylo plno vaků a lehátek na sezení. Taková krásná idylka. Cílová rovinka byla tam jako obvykle, pěkně přístupná divákům. Jen start se trochu posunul.

Závod

Tak jdeme na to. Nejdřív vyzkoušet místní toi-toiky, převléknout se a odevzdat batoh do úschovny. Žaludek už se začal trošku stahovat, elitní vlna už byla pryč a na první open vlnu už pomalu přicházel čas. Pomalu jsem se protahoval a rozcvičoval. Líbí se mi, že u překážkových závodů vlastně nikdy pořádně nevíte, do čeho jdete.

Není to jako třeba u běžeckých závodů, kde víte, že prostě jen poběžíte. Trať má jasnou délku. Většinou běžce žádné velké kopce ani strmý terén nečekají. Mají pěkně značeno, kolik kilometrů mají za sebou a kolik jim zbývá do cíle. Běží si v pohodlí, měří si tepovku, počítají kroky a o okolí se zas tak moc nestarají. Vlastně se přepnou do takového autopilota a sviští si to vpřed. A na konci se ještě můžou divit, že v Budějicích měli na půlmaratonu čas o minutu lepší než teď v Olomouci.

U překážkových závodů je to trochu jinak. Nevíte dopředu, jak přesně budou překážky vypadat, jak daleko jsou od sebe, jak bude náročné je překonat, jak členitý a náročný bude terén. Máte vlastně jen jistotu, že bude těžký. Kolik kilometrů přesně poběžíte, nevíte. Kdy bude nějaká ta občerstvovačka, to také nemáte ponětí. Tepovku sledovat moc nestíháte a nějaké statistiky budete zkoumat, až bude po všem a bude klid. Autopilota můžete použít, ale jen omezenou verzi. Oči musíte mít všude. Stejně jako překážky jsou vlastně všude. A nějaké porovnání závodů mezi sebou? Jen subjektivní, na to objektivní je ve hře až moc faktorů.

Když se před nějakým běžcem zmíním, že hodina a půl je na desetikilometrovou trať dobrý čas, tak jen kroutí hlavou anebo se mi rovnou vysměje. Holt neví, o čem mluvím, a většinou má strach zjistit, o čem to vlastně mluvím. To jsem trošku odbočil, jdeme zpátky na start.

Před "zaštosováním" do startovacího boxu nás čekal "check-in". Jde o přiložení náramku ke čtečce a ověření na obrazovce, že se čip načetl, aby nás pak systém nevyhodnotil jako DNS. Během toho procesí, které jsme tvořili, se nás pán ve slušivém kloboučku a s trošku hrubším jazykem zeptal, jakou barvou chceme zadýmit. Většina byla pro modrou, tak nám modře podkuřoval. Trošku nás svým řevem vyhecoval a my společně s vystřeleným nábojem zmizeli z jeho dosahu.

Popis trati

První překážkou bylo pneumatické pole, kde z nás na chvíli byli cvičení lipicánové s vysokým krokem. Pak jsme se řítili ke strmému prašnému svahu. Bylo vidět, že ho pěkně zdupala první stovka závodníků. My mu trochu přidali, chudáci ti, co startovali po nás. Ze svahu se sypala hlína a kamení. Keře a stromky jsme vzali s sebou dolů jako lavina. Kvůli rozvířenému prachu nebylo vidět skoro na krok, a to se ještě měl člověk řítit z toho svahu dolů. Měl jsem oči plné prachu, cítil jsem a skoro i slyšel, jak to skřípe, když jsem se koukal okolo. Naštěstí nebyl svah nekonečný.

Následovala běžecká rovinka, kde se chumel závodníků pomalu trhal a místo chumlu připomínal hada. Přiběhli jsme ke kopci. Pod ním ležely batohy (nebojte, prázdné nebyly). Úkol zněl jasně, hodit batoh na záda, vyběhnout na kopec, z kýble si vzít nábojnici a vrátit se dolů. Batoh jsme vrátili, nábojnici si měli nechat. K čemu nám bude, to nám nikdo neřekl, ale věděli jsme, že se to dozvíme.

Další běh. Teď už to nebyla rovinka. Teď to bylo nahoru, dolů, nahoru, dolů atd. Úsek to byl docela nekonečný. Kam chtějí narvat těch čtyřicet slibovaných překážek, honilo se mi hlavou. Člověk skoro zapomínal, že je vlastně na překážkovém běhu. Konečně se něco rýsovalo. Tunel z pneumatik, který jsmě měli přelézt. Všímaví určitě viděli, že tudy trasa povede i nazpátek, a to bude skrz tunel. A překvapivě další běh.

Červíci. V tom vedru to už nějaké to občerstvení chtělo. Naštěstí k hmyzákům byla i voda nebo ionťák, takže nakonec osvěžení za cenu červa. Následovala první "army" překážka - střílení z praku. Fronta ani nebyla, tak jsem vzal kuličku a vystřelil na dřevěnou desku před námi. Na praku jsem si asi až moc věřil, trefil jsem se však těsně do levého spodního rohu, takže stačilo malinko a byla by to první anglická třicítka. Naštěstí nebyla. Konečně před námi byla nějaká zábavná překážka. Ručkování. Sice před ním byl pěkně strmý kopec nahoru a dolů, ale pak už šup na lešení. Z lešení do tunelu a z tunelu na dřevěný žebřík typu myslivcova žebříková variace.

Už jsem si říkal, jestli trasa opět povede bezdomoveckým městečkem. Zatím každý ročník závodu nás vzal na takovou občansko-výchovnou procházkou po stanovo-matracové vesničce, kde se lidé bez domova věnovali různým kratochvílím (četli knihy, opravovali deštníky, odpočívali po náročné noci, vařili oběd z toho, co dům, tedy "nedům" dal atd.). Tentokrát ne. Ani toho nepořádku jsme moc nepotkali, asi nám závod trošku v tomto směru měkne. Jen se na trase sem tam ukázalo nějaké to sklo. Osobně jsem ho tedy nepotkal, ale slyšel jsem pár nadávek, a jak někdo z cesty odkopával láhev, která se pak někde (asi o kámen) rozbila. Ten kopanec asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

Na Vítkově nás čekalo pár kratochvilných překážek. Šplhání po síti, žebříku, převracení pneumatik a nakonec při cestě dolů i střelba z luku. Zjistil jsem, že mi nikdo Robine Hoode říkat nemůže a takových ostrostřelců jako já tam nebylo málo. První angličáky. Čekal jsem na armádním závodě trochu drilu, že tam na nás bude koukat nějaký bareťák a hulákat na nás, že ty angličáky děláme špatně, ale nikde nikdo. Nikdo o nás ani pohledem nezavadil. Asi to byl stav většiny překážek, málo personálu (lidé teď chybí holt ve všech oborech), takže se hodně testovalo rčení "s poctivostí nejdřív pojdeš".

Podle toho, co jsem se po závodě, tedy poté, co jsem doběhl, dozvěděl, tak parta místních pubescentů, zahrádkářů, bezdomovců a takových těch závislých si asi udělala z traťového značení indiánské čelenky a zákeřně "přeznačila" trať.

Uhnul jsem zcela nevědomě a nedobrovolně s několika závodníky z tratě a běhali si jen tak po Vítkově. Kousek nás vedlo značení kolem výkopových prací, pak jsme kus červeno-bílé pásky uviděli v dálce a nakonec jsme se dostali do místa, kde po značení nebylo ani památky. Pak jsme si všimli bunkrů ukrytých ve svahu a kolem nich bylo značení nataženo. Tak jsme si vylezli nahoru k bunkrům a pak zase zpátky dolů. Značení vedlo jen nahoru a dolů, vlastně odnikud nikam. Sešlo se nás asi deset a všichni jsme se rozhlíželi, kudy by asi mohla trať vést. Pak nás bylo patnáct, pak dvacet až nakonec se před námi vynořil závodník, který vypadal, že ví, kam běží. "Měli jste kobylku?" byla první jeho otázka. "Jestli ne, tak běžte támhle," ukázal a zmizel v křoví.

Nebudu to celé pitvat. Prostě jsme se ztratili, dali si nějaký ten kilometřík navíc, ztratili pár minut (těžko říct kolik, ale viděl bych to za sebe a svoje bloudění minimálně na deset), ale nakonec jsme cestu našli a mohli běžet dál. Po bloudění nás čekal cvrček, schody na památník (kde pořádně nikdo nevěděl, co dělat), občerstvení, takže se pak aspoň bloudilo o něco lépe. S vodou v sobě a pro jistotu i na sobě.

Následovaly schody do nebe, tedy ne do nebe, jen nahoru na kopec. Nahoře nás čekala první občerstvovačka, ze které se rázem stala občerstvovačka poslední. To už znamenalo jen jediné, že se vracíme na start, tedy už jsme kousek od cíle. Pneumatický tunel. Nakloněná stěna. Ta mrcha mi dala pěkně zabrat. Při prvním pokusu jsem si akorát "nabořil" koleno, které mě bolí až doteď. Dostal jsem se nahoru až napočtvrté, a to jen díky tomu, že mi jeden závodník nastavil nohu. :-D Následovaly dvě "přepážky". Dvě dřevěné stěny kousek za sebou. Dalo se přelézt přes každou zvlášť nebo z jedné přeskočit na druhou. Já šel na jistotu. Vzduchovka byla brnkačka a už čekala cílová rovinka, tedy spíš zakřivenka. Strmý kopeček nahoru, hluk lidí, hudba, takže pár posledních překážek a měl jsem to za sebou. V tom vedru to bylo jasné "jupí".

Jakmile jsem nakoukl na okraj strmého kopce, tak jsem viděl písčitou a kamenitou pláň, nad kterou se tetelil teplý vzduch. Žádná paráda, žádná měkoučká travička, jen vidina odřených loktů a kolen. Bohužel se vidina stala i skutečností. Nejdřív bylo potřeba podlézt "špíz" z pneumatik. Pak se podplazit pod ostnatým drátem pěkně v písku, prachu a kamenech (kolena dostala pěkně zabrat, chtělo to nějaké nákoleníky), pak paintball alias "au, to bolí". Většina závodníků to dostala do zadku, já to dostal do bůčku. Převracející se kladina a pak skok o tyči. Nebyla to atletická tyč, byla to poctivá smrková kláda, špičku měla zabořenou v blátě na dně jámy. Chtělo to pořádný rozběh a nebát se jí chytit, odrazit se a plachtit chvíli vzduchem. Šplh do kopce po síti. Nakloněná stěna. Pak tyrolský traverz. Z loňska jsem byl poučen a vzal jsem si podkolenky (kompresní, ne ty s volánky), takže jsem si nespálil ani lýtko, ani kotník. Pak ručkování po hodně dlouhé dřevěné konstrukci. Nebojte, tyče byly kovové, takže třísky nikomu nehrozily. Pár jam s pár centimetry vody. Člověk se ani v tom pařáku neochladil. A pak přišel ten můj strašák. Fatman. Podlezení dřevěného rámu, ve kterém jsou vaky napuštěné vodou. Minulé dva roky to byl docela záhul podplazit se pod tím, letos ne. Asi ubrali vodu. Vůbec celý závod mi přišel až na tu orientaci letos nějak jednodušší.

Nakonec už jen dřevěná stěna, na kterou jsem pár závodníkům pomohl, a pak už jen otázka: "Máš nábojnici?" Docela ve mně hrklo. Když jsem traverzoval, tak jsem slyšel cinknutí a měl jsem zato, že jsem nábojnici ztratil. Zalovil jsem v kapsách a docela mě překvapilo, že jsem nábojnici v kapse našel (pak jsem ji doma našel ještě jednou, v pračce). Byla tam. Stačilo ukázat a bylo to jen pět shybů namísto deseti. Takže raz, dva, tři, čtyři, pět a je to za mnou. Závod jsem dokončil. Dostal jsem na krk známečku jako od pošťáka a byl konec.

Závěr

Medaile

Medaile letos vlastně ani nebyla medaile, byla to vojenská psí známka. Mnoho závodníků na to nadávalo, ale mně to přijde jako dobrý nápad. Je to tematické a navíc praktické. Co s klasickou medailí? Mám jich doma plno a akorát visí na věšáku ve skříni, padá na ně prach a lámou si na nich zuby moly. Známku si můžu vzít jako "módní" doplněk.Schválně, zkuste to s medailí. Jediným minusem je jen to, že vypadá obyčejně, tedy jako každá jiná psí známka.

Největší překážka - orientace

Během závodu jsem potkal několikrát pár závodníků. Potkal jsem je na překážce, kterou jsme zvládli společně, pak na překážce, kterou oni nezvládli, a já běžel dál před nimi, najednou se vynořili přede mnou, aniž by mě míjeli, pak zase byli za mnou, pak jsem je dlouho neviděl a nakonec jsem s nimi doběhl i do cíle. Bylo to asi tím blouděním. On si vlastně každý našel svoji trasu. Různě jsme se měnili ve skupinách, které hledaly správnou cestu. Když se někomu zdálo, že jeho skupinka neběží správně, tak se přidal k jiné, která je míjela, apod. Výsledky závodu Major tedy tentokrát v článku ani neuvádím, nepřijdou mi v tomto případě vypovídající.

Sklo, nepořádek, bezdomovci

Na trati byl nepořádek, ale ne takový jako v minulých letech. Bylo to hlavně tím, že minulé ročníky měly trasu zakomponovanou do ubytovacích zařízení místních bezdomovců. Každopádně to k pražskému Army Runu patří. Na Vítkově prostě závodníci nemůžou čekat navoněné smrčky a čisté lesní pěšiny.

Vyhlášení výsledků a rozdávání odměn

Prvních pár stovek závodníků, když to tak vezmu, mělo kvůli značení zkažený závod, na výsledný čas se určitě spoléhat nikdo nemohl. Přesto proběhlo odměňování první stovky, rozdávaly se ale i trofeje pro první tři nejrychlejší. To, že trofej pro nejrychlejšího dostal někdo, kdo je na 80. místě, asi nezvedne hodnotu trofejí vítězů minulých ročníků. Ten letošní se s výsledky předešlých opravdu nedá porovnávat.

Shrnutí

Nezmínil jsem tady úplně všechny zážitky a pocity z letošního závodu. To bych sepisoval hodně dlouho, pak nad tím ještě déle přemýšlel, pak to celé přepisoval a bůhví, za jak dlouho bych vůbec report sepsal.

Ve zkratce, závod se mi líbil. Ano, líbil. Trať jsem si užil a vlastně jsem se při tom bloudění i pobavil. Že překážky nebyly dost těžké? Ne, nebyly. Ale to mi zase tak nevadí, těch pár, které přeci jen těžké byly, mi stačilo. Vedro mě vysálo, trať unavila a překážky obouchaly. Vítkovský Army Run Major není Beast v Liberci ani Brutal na Klínovci. Kdo chce těžké závody, kdy si bude říkat "že já blbec nezůstal doma, proč tohle vlastně dělám", tak musí jinam.

Budoucnost

Organizátoři to ani letos neměli lehké a pokazilo se leccos. Do jaké míry se na to mohli připravit a co mohli udělat jinak, je otázka do diskuze, ze které asi nikdo nevyjde jako vítěz. Věřím však, že si plno lidí odneslo pěkný zážitek, a jestli se Army Run ještě někdy rozhodne zavítat na Vítkov nebo kamkoli jinam, tak si své závodníky určitě najde. Musí podle mého názoru ale nejdřív zlevnit a pořádně se připravit (i na to, že závodníků bude možná příště méně).

Moje příprava

Každý závod potřebuje nějakou přípravu. Army Run nebyl výjimkou. Navíc to byl můj první překážkový závod této sezóny, takže o to víc jsem se snažil připravovat. Plány byly větší než skutečnost. Nenatrénoval jsem ani tolik běhu, ani tolik překážkové techniky, kolik jsem chtěl, ale vcelku jsem byl spokojený.

Střihnul jsem si v rámci přípravy i běžecký závod, na kterém jsem dopadl daleko lépe, než bych čekal. Prostě ve zkratce, docela jsem si věřil, že pokud nepokazím mnoho překážek, tak závod dopadne lépe než jakýkoli v minulé sezóně. Na to, jak vypadala moje příprava během posledního měsíce, se můžete podívat tady. Nejsem profík ani nechci obětovat veškerý volný čas tréninku, jsem čistokrevný amatér, kterému stačí, když vidí a cítí nějaký ten pokrok (a ten pokrok nemusí končit na bedně).

Army Run Major (Praha) 2018 - fotogalerie