Pomůžete milovickému Forrestu Gumpovi získat 161km závodem peníze pro hospic?

[Text: Kateřina Šťastná] Považuje se za "hobíka". Nedělá si žádné ambice vyhrát, přesto zdolává pro běžného člověka neuvěřitelné vzdálenosti. V první polovině srpna se Michal Misler ze středočeských Milovic pokusí překonat svůj osobní rekord. Poběží "The Wall Race", běh na sto mil. Trať vede místy, kde stávala pověstná Berlínská zeď, rozdělující město na "východ" a "západ". Aby to nebylo málo, na každý metr běhu by Michal Misler rád vybral korunu na provoz Domácího hospice Nablízku.

Jak vás to napadlo, běžet zrovna "The Wall Race" podél Berlínské zdi?

Minulý rok jsme se byli s dětmi a přáteli podívat za památkami v Berlíně a viděli jsme také Berlínskou zeď. Respektive její zbytky, protože ono jí tam už moc není. Byly to hodně silné momenty, hodně nás to překvapilo. Asi týden nato se běžel ten běh, ale já jsem o něm ještě nevěděl. Až později mi někdo ze známých poslal odkaz, já jsem si spojil souvislosti a věděl jsem, že bych to chtěl zkusit taky běžet.

Sto mil, což je přibližně 161 km, není zase tak málo. Jak dlouho předpokládáte, že vám to potrvá?

160 km jsem nikdy neběžel, takže nevím. Může být horko, může se stát, že budu nemocný… Uběhl jsem zatím nejvíc 100 km přes kopce a trvalo mi to asi 21 hodin i s tím, že jsem na jednom místě čekal s někým, kdo měl potíže. Když připočtu převýšení, mohlo by to být jako 140 km po rovině. To už se blíží.

To poběžíte přes noc?

Startuje se ráno v šest, ale budu rád, když doběhnu druhý den ráno. Pokud mi to potrvá 22 hodin, bude to ve čtyři hodiny, když to bude víc, tak to bude víc.

Máte vy sám nějakou vzpomínku na berlínskou zeď a její historii?

Vím jen to, co jsem slyšel a co jsem viděl, když jsme byli v Berlíně. Na Kypru jsem viděl takhle rozdělené hlavní město, takže to znám i odtamtud. I když se tam dá poměrně jednoduše projít z jedné části do druhé, tak tam ta zeď pořád stojí. No a docela dost si pamatuji události z roku 1989. V té době mi bylo sedmnáct a už jsem vnímal politiku. Dodneška nechápu, že vůbec něco takového bylo možné.

Běh podél Berlínské zdi je každý rok věnovaný jednomu člověku, který zemřel na hranicích. Letos se bude vzpomínat na nejmladší oběť, desetiletého Jörga Hartmanna, který tam byl před padesáti osmi lety zastřelen. Vy ale neběžíte jen proto. Vy hodláte získat peníze a výtěžek věnovat Domácímu hospici Nablízku. Jak k tomu došlo?

První věc, kterou jsem si řekl, bylo, že bych chtěl zkusit uběhnout sto mil. Přihlásil jsem se a až poté jsem objevil stránky behyprohospice.cz. Lidé tam dávají všelijaké výzvy, které mi nepřijde ani tak těžké zvládnout. Sto mil tam ještě nikdo neměl, tak jsem to tam připsal. (smích)

Jak jste se o Domácím hospici Nablízku dozvěděl?

Moje manželka tam pracuje jako zdravotní sestra. Říkal jsem si, že když si člověk kolem sebe připraví pár hospiců, tak je pak v nejhorším použije. To je samozřejmě vtip. (smích) Ale ta myšlenka hospiců nám byla vždycky blízká. Asi před dvanácti lety jsme se v Milovicích potkali s mužem (jmenuje se Mike Domoney, je to už starší pán), který založil v Anglii hospic, a z něj pak vzniklo dalších asi sedm hospiců na území Británie. Říkal mi: "Musíš založit hospic, je to neuvěřitelná služba." S manželkou jsme o tom občas přemýšleli, pak to zase zmizelo. No a když jsme se před pár lety dozvěděli, že v Lysé nad Labem vzniká domácí hospic, tak jsme se spojili se zakladatelkami. Já jsem spíš v pozadí, manželka Hanka je tam aktivní. Tím, že tam pracuje, pořád někam jezdí a nejde o tom nemluvit, tak mám domácí hospic doma, ať chci, nebo nechci. A já tomu fandím.

Teď podpoříte hospic Nablízku tím, že poběžíte. Za každý uběhnutý metr chcete získat korunu, tedy rád byste vybral 161 tisíc korun. Jak to funguje? To se musí někdo nadchnout pro tu myšlenku a říct třeba "já zasponzoruji sto metrů"?

Přesně tak. Je to na webu behyprohospice.cz. Můžete tam vidět i takový teploměr, kolik lidí už darovalo. Ale zatím to stoupá pomalu.

Takže se může stát, že by tam bylo i mnohem víc?

Bylo by to hezké.

Jak teď trénujete?

Snažím se běhat sto kilometrů týdně. Jak se to rozvrhne, je celkem jedno. Běhám třeba šestnáct kilometrů několikrát týdně a o víkendu něco delšího. Uvidíme, jestli to bude stačit. Na konci června jsme běželi štafetový závod Sněžka - Praha, což bylo přes 70 km na osobu. Předtím jsem běžel pražský maraton. Maratony já beru jako součást tréninku, abych měl kilometry. Protože čím víc toho naběháte, tím líp. Jinak ale maratony zase tolik neběhám. Tam běhají ti rychlíci, kteří chtějí závodit. Já mám radši tyhle delší trasy, kde už na čase tolik nezáleží a mohou tam běhat úplně obyčejní lidé, mladí, staří. Když se na ně podíváte, ani byste neřekli, že uběhnou sto kilometrů.

Co se vám honí hlavou, když běháte ty dlouhé trasy?

Když se to opravdu daří, tak nemyslím na nic. Ale pak třeba přijde myšlenka, jak daleko je to k támhletomu sloupu, jestli se to dá ještě uběhnout, jestli jsem ještě vůbec schopný zvedat nohy… Když se mě lidi ptají, proč to dělám a na co myslím, tak já vlastně ani nevím. U těch delších běhů se člověk asi musí dostat do takové fáze vypnutí. Ono se to střídá. Na začátku to pravděpodobně půjde dobře. To by bylo ideální. Pak přijde krize. Možná se podaří ji překonat. A pak přijde další. Možná jich bude deset, možná pět, možná jedna. Taková ta běžecká elita to uběhne jako nic. Ale u člověka, jako jsem já, nikdy nevíte předem, co přijde.

Nemáte pocit, že dneska lidi nemají chuť překonávat krize?

Myslím, že jako lidé jsme trošku rozmazlení. Hledáme si ty nejsnazší cesty. Tohle je způsob, kdy se člověk může naučit něco překonat - a může si to navozovat několikrát denně. Pak zjistí, že i to, co vypadá nepřekonatelné, se dá zvládnout. I když si už myslíte, že nejste schopni pohybu, ale jdete dál, tak se to zase nějak rozběhne. A Vy zkusíte ty nohy zvedat zase o něco rychleji než při normální chůzi a ono to pak alespoň vzdáleně může připomínat běh.

Pak se ale taky z toho budete asi nějakou dobu zotavovat…

Uf jasně, samozřejmě. Ale podle mě to s cvikem není tak zlé. Předevčírem jsem uběhl 70 km a dneska jdu běhat zase, protože se cítím v pohodě. Tělo si postupně zvykne.

Máte sparing partnera, nebo běháte sám?

Má to běžet ještě jedna bývalá kolegyně, ale ona nepotřebuje tolik běhat a ona to stejně uběhne. Já potřebuji víc trénovat. Někdy se mnou třeba jede někdo na kole a já vedle běžím nebo běžíme ve dvou nebo ve skupině. Za světla i za tmy. Mám to rád pestré, často běhám sám.

Vy neběháte tak dlouho, prý jste začal běhat po vyléčení z vážné nemoci. Chcete o tom mluvit?

Na jaře v roce 2010, to mi nebylo ještě 38 let, jsem si nahmátnul něco, co se mi nezdálo. Podíval jsem se na internet a pak šel k obvodnímu lékaři. Ten mě poslal rovnou do nemocnice a ještě ten den mě operovali. Byl to seminom. V tu dobu jsme vůbec nevěděli, jaký typ nádoru to je, jestli to dopadne dobře. Akorát jsme věděli, že to je nádor. Detailnější informace jsme se dozvídali asi během dvou týdnů. Přišly i nějaké komplikace. Pak jsem chodil na ozařování. Pamatuji si, že to bylo zvláštní období. Ráno, protože to bylo brzy, mě vždycky někdo ze známých odvezl do nemocnice v Krči. Nazpátek jsem přijel vlakem a prospal jsem se. Sednul před domem na lavičku v trávě, děti běhaly okolo, a zatímco lidi chodili z práce, já jsem si popíjel kávičku. Měl jsem takový půlrok výpadku z práce, kdy jsem mohl nic nedělat a zaměstnavatel mi vyšel vstříc, že mě platil, jako kdybych byl v práci. Pak jsem si užil lázně, a když jsem odcházel z lázní, pan doktor mi říkal, že by to chtělo nějaký aktivní odpočinek každý den. Tak jsem začal víc běhat. Tehdy jen trochu, pár kilometrů. Pak se objevil pražský půlmaraton, tak jsem ho chtěl zkusit. Na začátku to bylo těžké. Ale zjistil jsem, že se dá běhat ještě víc.

Kolik bylo dětem, když vám řekli diagnózu?

Bylo to před osmi lety, takže dcerám bylo 10, 8, 6 a té nejmladší rok. Byly ještě hodně malé.

Takže ta pátá…

Ta se narodila až potom. (smích)

Jste věřící. Měla vaše víra vliv na to, jak jste tu situaci prožíval?

Určitě ano. Zpětně se to takhle špatně posuzuje, ale myslím si, že jsem se toho nijak zvlášť nebál. Vím, kam směřuji, takže jsem si říkal, že i kdyby to dopadlo špatně, tak na tom vlastně budu dobře. Říkal jsem si, že by to nebylo dobré pro Hanku a děcka, ale věřil jsem, že Pán Bůh ví, co dělá, takže si s tím musí nějak poradit. Pro mě ta varianta byla na obě strany dobrá a díky tomu jsem se nebál. Přesněji - bolestí jsem se bál, ale možnosti, že bych zemřel, jsem se nebál a počítal jsem, že se to stát může. Když jsem byl v nemocnici, četl jsem z Bible epištolu apoštola Pavla Filipským, kde je napsané: "Táhne mě to na obě strany, nevím, co bych vyvolil." (viz Flp 1: 22,23). Takže když jsem tohle četl, byl jsem relativně v klidu. Hodně nás podporovali lidé okolo, především z našeho sboru CB, ale i další křesťané. Nejtěžší to měla moje manželka Hanka. Měla naloženo hodně. Jsem jí vděčný, že to zvládla.

Domácí hospic Nablízku pomáhá lidem, kteří neměli to štěstí a boj s nemocí prohráli. Máte i díky této zkušenosti k Nablízku blíž?

To určitě ano.

Vy jste začal organizovat Běh pro hospic v Milovicích a okolí. Letos na podzim to bude už potřetí.

Když jsme se zkontaktovali se zakladatelkami hospice v Lysé, přemýšleli jsme ještě s dalšími přáteli z Církve bratrské, co pro ně můžeme udělat. Protože rád běhám, řekl jsem si, proč neudělat osvětovou akci, kde by se vybraly peníze, a ty by se daly na hospic? Zkusili jsme nultý ročník, nanečisto, jen jsme si to chtěli zkusit. Čekali jsme, že přijde tak třicet lidí a ono jich přišlo přes sto. Druhý rok už jsme věděli, co to znamená, co nás čeká, a už jsme měli i mnohá povolení. To už nás běželo nebo jelo na kole skoro 250 lidí.

Kolik jste vybrali?

U prvního asi devatenáct tisíc a u druhého víc než 47 tisíc. Měli jsme i sponzory, kteří podle určitého vzorečku přispěli za uběhnutou vzdálenost a rychlost do celkové kasičky.

Na první ročník už přijeli i lidé ze vzdálenějších měst?

Byl tam účastník z Písku nebo třeba z Ústí nad Labem. Ten soutěžil na deset i na tři kilometry a obě trasy vyhrál. Běžela taky moje bývalá kolegyně, která je z Maďarska, ale teď žije v Praze.

Překvapil vás zájem o ty akce?

Nepřekvapil, ale jsem za to moc rád a jsme potěšeni, kolik lidí bylo ochotno přijít. Pár lidí se nasadilo a pomohli s organizací. Těch už bylo méně, takže to znamenalo pár týdnů předem pracovat na přípravách.

Když se vrátíme k běhu podél Berlínské zdi, poběží ještě někdo další z Čech?

Na seznamu přihlášených jsou tři české vlaječky, ale nebyl jsem s nikým z ČR domluvený. Je přihlášeno asi čtyři sta lidí, samozřejmě nejvíc Němců, ale jsou tam i z různých dalších zemí a kontinentů.

Budete tam mít své lidi z Čech?

Budu mít svůj podpůrný tým. Každý běžec má možnost mít své dva lidi na kolech. Má to přesná pravidla, třeba nesmí jet před ním, můžou se připojit až po 50 km a podobně. Asi nepojedou celou tu trasu, ale budeme domluveni, že kdybych potřeboval něco dodat, třeba papírové kapesníčky, čisté věci na převlečení nebo nějaký speciální druh jídla, tak mi to dovezou.

Co jíte při běhání?

Hlavně je potřeba jíst hodně, to je důležitá věc. Jsou zkušení běžci, kteří vědí, co jim dělá dobře, a mají to jasné, ale já nikdy dopředu nevím. Mám třeba něco nachystané a pak zjistím, že na to vůbec nemám chuť. Mám rád obyčejné jídlo. Při běhu jsem schopen jíst i třeba smažené nebo hamburger, byť je normálně nejím. Posledně mi sedl řecký jogurt s medem a od Maďarů vím, že dobře fungují kyselé okurky.

Pokud jsem se správně koukala, tak bude v Berlíně asi 26 zastávek na občerstvení.

Na některých zastávkách se bude kontrolovat čas, na některých se bude podávat pití a pak jsou velké, na ty se těším, kde se bude podávat jídlo. Viděl jsem nějaké fotky a myslím, že tam měli i jídlo typu vepřo-knedlo-zelo. Samozřejmě v německé verzi. Pokud ho tam budou mít, tak si ho dám.

Máte nějaké speciální boty?

Boty jsou také důležité. Každý má nějaké jiné. Já mám na běhání deset, možná i víc párů bot. Tenhle běh bude po silnici, takže to bude chtít vypolstrované boty. Často volím konkrétní pár těsně před závodem podle chuti. Dost možná se během závodu přezuji. Nejsem moc zkušený, takže i toto bude pro mě poznávání a dobrodružství.

Berlínský "The Wall Race"

Stovky běžců i běžkyň z celého světa vystartují v sobotu 11. srpna v 6 hodin ráno na "The Wall Race", aby "oběhly" hranice tehdejšího Západního Berlína. Někteří štafetově, jiní hodlají zvládnout celou trasu. Ta je dlouhá sto mil, tedy přibližně 161 kilometrů.

Podle údajů Nadace Berlínské zdi přišlo o život mezi lety 1961 a 1989 minimálně 138 lidí při pokusu utéct z východní do západní části Berlína. Běh podél Berlínské zdi si klade za cíl připomínat tyto lidi a jejich osudy. Každý rok je věnovaný vzpomínce na jednoho z nich a jeho podobizna je také na medaili. Letos patří vzpomínka nejmladší oběti, desetiletému chlapci Jörgu Hartmannovi, který byl zastřelen před dvaapadesáti lety, když se ocitl se svým kamarádem poblíž hraniční zdi. Více najdete na webových stránkách závodu.

Foto:
Ultra Trail Hungary