Extrémní triatlonista Michal Šubrt: "Žiju normálně!"

Michal Šubrt nikdy nebyl prototypem sportovce. Spíš naopak. Docela dobře zapadal do obrazu obvyklého životního stylu většiny české populace. Do práce, z práce, sklenku do ruky, nohy na stůl. Ve sportu extra nevynikal ani jako dítě, takže se zřejmě nedá předpokládat, že by se jednalo o výjimečný sportovní talent, který jen na čas usnul. Je tedy záhada, jak se to stalo. Jak se stalo, že ve svých 40 letech vstal z gauče, 7 let trénoval a úspěšně absolvoval Epic5 Challenge, jednu z nejextrémnějších triatlonových výzev vůbec. "Měl jsem asi za těch 40 let neopotřebované tělo," má vlastní vysvětlení Michal.

Epic5 není sportovní událost, kterou by na obřích plátnech sledovaly tisíce fanoušků. Je to komorní podnik pro několik málo odvážlivců, kteří bojují mezi sebou i se sebou samými v tichém závodě bez fanfár a obřího zájmu světových médií. Je to výzva pro ty, kteří dokáží "napolykat" víc kilometrů, než se zdá být vůbec možné. O co tedy jde? Epic5, to je pět Ironmanů v pěti dnech na pěti havajských ostrovech. Chápu, tuhle informaci většina lidí pobere asi stejně jako zakřivení časoprostoru nebo délku světelného roku. Takže jinak. Úspěšný účastník Epic5 v jednom dni uplave 3,86 km, na kole ujede 180 km a uběhne maraton, tj. 42 km. A další den znovu a další znovu a zase. Dohromady pětkrát v pěti po sobě následujících dnech. Celkově tedy urazí 19 km ve vodě, ujede 900 km na kole a 210 km uběhne po svých. Český závodník Michal Šubrt tuhle výzvu nejen zvládl, ale zvládl ji v historicky nejlepším čase!

Přesto se ale tenhle chlapík nepoplácá sám po rameni, nechytá móresy sportovních hvězd, za svým úspěchem vidí především práci trenéra a podpůrného týmu. "Celkový úspěch je v podstatě jejich zásluha, já jsem jen dělal, co mi řekli," říká skromně.

Přes veškerou Michalovu skromnost ovšem nelze pominou fakt, že celou trať Epic5 zvládl vlastními silami, čímž se stal krásným důkazem toho, že nikdy není pozdě začít, a také, že kde je vůle, tam je cesta. A že ta cesta může vést dál, než se nám kdy snilo.

Michale, co Vás téměř ve 40 letech přinutilo zvednout se ze židle a začít se hýbat?

Byla to sázka. Měl jsem v práci kolegu, který si dal za cíl skočit padákem, vylézt na Gerlach a zaběhnout maraton. Když on uběhne maraton, já zvládnu půlmaraton, věřil jsem si a hned se s ním také vsadil. Jenže když jsem zkusil běhat, zjistil jsem, že tělo to opravdu neumí a že půlmaraton je absolutně za mými možnostmi.

Sázka tedy vyšuměla?

Nevyšuměla, já ji prohrál. (úsměv)

Půlmaraton jste neuběhl, ale jeden úspěch se Vám tehdy přece jen podařil. Zvládl jste dost podstatně zhubnout. Jak jste toho docílil?

Využil jsem nějaké akční nabídky, v rámci které mě vzali do fitka, ukázali mi, jak cvičit, a řekli, co bych měl jíst. Chvíli jsem se jejich manuálem řídil, ale brzy jsem zjistil, že samotné zhubnutí pro mě není dost silná motivace. Ale na ten půlmaraton jsem nemohl ani po prohrané sázce zapomenout... A tak jsem zkusil znovu běhat.

Začal jste sám, nebo si Vás vzal někdo pod křídla?

Začal jsem s trenérem. Pracovně jsem se totiž potkal s člověkem, který se připravoval na Ironmana. Já tehdy vůbec netušil, co to Ironman je, a triatlon pro mě bylo také cizí sprosté slovo, ale zeptal jsem se, jestli by mě člověk, který ho trénuje, nepřipravil na půlmaraton. Na základě toho se mi jeho trenér ozval a prý, ať si vezmu věci na běhání, že se půjdeme proběhnout a nějak tu přípravu odstartujeme. Jenže to on vůbec netušil, kdo mu přijde! Když to zjistil, byl trochu zděšený... Ten den jsme neběhali, ale šli se jen projít. (smích)

Nechtěl z toho vycouvat hned na začátku, když zjistil, že s Vámi bude začínat opravdu od píky?

Ne. Trenér Petr Kopřiva je hrozně pozitivní člověk, nadšený do všeho, a tak si mě nechal a začal mě drtit.

Drtit? Vaše sportem nepolíbené tělo asi potřebovalo chvíli, než si přivyklo na zátěž, ne?

To samozřejmě, trenér to tak bral. Na kole to ale problém nebyl, při plavání také ne a běhat mě ze začátku nenechal vůbec. "Běhat budeš, až shodíš pod 90 kg," řekl mi. S během jsme začali postupně a jen tak, kam mě tělo pustilo. Jinak jsme ale v podstatě hned od začátku trénovali dvoufázově.

To musela být obrovská změna ve Vašem životním stylu. Neměl jste problém vyčlenit si pro trénink dostatek času?

To nakonec nebyl takový problém, jak by se mohlo zdát, čas jsem si dokázal udělat. Ale bez tolerance a podpory rodiny by to nešlo. Bez nich by to bylo nemyslitelné.

Tak to každopádně. Nicméně Vy jste se sportem nejen začal, ale také jste u něj vydržel. Myslíte, že bez trenéra by to možná úplně neklaplo?

Mně to naprosto vyhovovalo. Trenér mi psal tréninky, takže jsem nemusel nad ničím přemýšlet, a pak po mně chtěl zpětnou vazbu, což byl zase takový dohled. Kdybych měl trénovat sám, tak trénovat nepůjdu. Našel bych si tisíc výmluv, proč se mi zrovna dnes běhat nechce. Ale když to mám napsané, tak prostě jdu. Ze začátku jsem k tomu dělal obrovské pokroky, a tak mě to bavilo.

Kdy jste absolvoval svůj první závod?

Na jaře roku 2011 jsem začal trénovat a v červenci téhož roku jsem šel svůj první triatlon. Byl jenom kraťoučký, takový dětský - 200 m plavání, 17 km na kole a 1500 běhu, ale bylo to peklo! Teď se tomu musím smát, ale tenkrát to pro mě bylo strašné, nic horšího jsem do té doby nezažil. Jenže za čtvrt hodiny člověku otrne a já začal hledat další závod. Tím dalším byl světový pohár Xterra, který probíhal v Krkonoších.

To jste si dal jako druhý závod v životě hned "svěťák"?

Ale ne, ona tam byla distance pro svěťák, ale pak také poloviční trať. A z té jsem si přivezl medaili. Skončil jsem třetí.

No teda, skvělý úspěch!

Třetí ze tří, takže takové terno to zase nebylo. (smích) Měl jsem tam nejhorší kolo a obyčejné pedály, ale mělo to svoje výhody - v depu jsem byl nejrychlejší ze všech. Zatímco ostatní se museli přezout z treter, já jen zahodil kolo a běžel. (úsměv)

O šest let později už jste měl ale profesionální výbavu a servisní tým, který Vás doprovázel na Epic5 - jedné z nejextrémnějších triatlonových výzev na světě. Jak se Vám to povedlo? Jak je možné, že jste se z nuly vypracoval za šest let na závod, ke kterému s posvátnou bázní vzhlíží i mnoho celoživotních zapálených triatletů?

Asi jsem měl dobré vedení a pak štěstí, že jsem měl za těch 40 let nicnedělání neopotřebované tělo. (smích)

Nedokázal byste identifikovat nějakou svou kvalitu, která by byla oproti běžné populaci nadstandardní? Nějakou takovou, která by vysvětlila, jak to, že jste se dostal ve svém sportu za relativně krátkou dobu tak daleko? Máte třeba výjimečně silnou vůli, nekompromisní disciplínu nebo něco takového?

To ani ne, naopak. Míval jsem vždy problém spíš s tím, že jsem věci nedotahoval do konce. Jediné, co mě napadá - slyšel jsem názor, že mám dobré regenerační schopnosti, a pak si myslím, že mám možná určité nadání pro plavání. Ve škole byli nejlepší ti, co plavali závodně, pak nic, pak jsem byl já, pak chvilku nic a pak všichni ostatní. Jinak ale nemyslím, že by na mně bylo něco extra. Prostě jsem se jen chytil svého cíle a za ním jsem šel.

Přemýšlel jste někdy nad tím, čím to, že jste si tak dlouho udržel motivaci? Je spousta lidí, kteří se pro něco nadchnou, ale často jejich nadšení netrvá déle než 2 - 3 měsíce...

Samotného mě až překvapilo, že jsem vydržel tak dlouho. Možná je to tím, že se mi pořád daří zlepšovat a já ten posun vidím.

Zmínil jste to, že máte správné vedení. Vy jste si pro přípravu na Epic5 vybral tréninkové vedení Petra Vabrouška, profesionálního triatleta, který má sám na svém kontě mnohé triatlonové extrémy. Jak se na to koukal, když jste mu řekl, na co se chcete připravit?

Nevím, jak se na to koukal, já jsem mu poslal mail. (smích) Popsal jsem mu svoji historii, co mám za sebou a co bych chtěl. Na základě toho jsme se sešli a plácli si. Myslím, že nikoho lepšího jsem si najít nemohl.

Jak hodně se změnil styl a systém Vašeho tréninku pod vedením Petra Vabrouška?

Moje příprava nabyla na objemu. Petr má takový jednoduchý přístup - když chceš dlouho jezdit na kole, tak dlouho jezdi na kole, když chceš na Epic5, tak trénuj na Epic5. Tréninky, které mi psal, se odvíjely čistě od toho, k čemu jsem se chtěl dostat, a k tomu mě také směřovaly. Ještě než přišel závod, dopracovali jsme se k tomu, že jsem na soustředění odjel 7 téměř celých Ironmanů v 9 dnech. Během toho jsem si vyzkoušel i jídlo a intenzitu, takže jsem věděl, že by to mělo vyjít. Petr vlastně nastavil přípravu tak, aby pro mě pak závod samotný nebyl problém.

Jakýkoli triatlonový trénink vyžaduje spoustu času, protože se trénují hned tři disciplíny najednou, ale příprava na tak dlouhý závod vyžaduje skutečně veliké tréninkové objemy, a tedy ještě mnohem více času. Jak dlouho jste se specificky na Epic5 připravoval, a víte, kolik času a natočených kilometrů Vás to stálo?

Triatlonové tréninky jsou skutečně časové náročné, myslím, že v žádném jiném sportu se netrénuje tolik hodin jako právě v triatlonu. Já se cíleně na Epic5 připravoval půl roku a za tu dobu jsem odtrénoval 661 hodin. Během nich jsem uběhnul 2328 km, na kole ujel 8200 km a uplaval 283 km. K tomu jsem strávil ještě 35 hodin v posilovně.

Epic5 není závod v pravém slova smyslu, jde spíš o triatlonovou výzvu pro pár vyvolených. Jak se tam vlastně člověk dostane?

Já jsem se přihlásil, chvíli komunikoval s organizátory a ti mi pak oznámili, že se mohu zúčastnit. Netuším ale vůbec, kolik lidí se tam hlásí a kolik jich vyberou, ale předpokládám, že vzhledem k malému počtu startovních míst se tam hlásí víc zájemců, než kolik jich pak pustí na start.

Kolik lidí startovalo s Vámi?

Bylo nás deset. Víc jich organizátoři nezvládnou kvůli logistice, protože každý den se přelétá se vší výbavou na jiný havajský ostrov.

Každý závodník potřebuje mít s sebou pomocný doprovodný tým. Kolik členů měl ten Váš a co měli jednotliví členové na starosti?

Na místě jsem měl tři lidi plus trenérskou podporu na telefonu, mailu, messengeru. K týmu patřila Markéta Arazimová, řekl bych manažerka celé výpravy, ta měla pod palcem veškeré organizační věci, komunikaci s pořadatelem, partnery, web, Facebook, půjčovny aut, ubytování. Dále tam byla Věrka Bláhová - fyzioterapeutka, která se starala o mou tělesnou schránku, jídlo a pití. Posledním členem týmu byl Honza Šimon, který měl na starosti technické věci, navigaci, dělal nám řidiče. Na jeho bedrech byla veškerá starost o moje kolo, dělal mi na paddleboardu sparinga při plavání, běžel se mnou část běhů a poslední maraton celý. Všichni byli naprosto skvělí, bez nich by celý projekt nebyl realizovatelný. Celkový úspěch je v podstatě jejich zásluha, super se o mě starali, takže já jsem nedělal nic jiného, než že jsem si šel zaplavat, projet se na kole, proběhnout se...

Bez jejich podpory by to nešlo, ale bez Vašeho výkonu také ne. Byl jste první Čech, který se tohoto podniku zúčastnil, takže jste neměl od koho čerpat zkušenosti. Jakou jste si tedy pro závod připravili taktiku?

Taktika byla při plavání zregenerovat z předešlého dne, pak si udělat náskok na kole a navýšit ho při běhu. (smích)

Nekomplikované, přímočaré a zcela jasně vedoucí k úspěchu. Jen to ještě správně aplikovat. Jak složité je při tak dlouhém závodě rozložit síly a nepřepálit začátek? A závodí se při takovém extrému ještě, nebo jde čistě o to dostat se do cíle?

My jsme závodili. Jinak první den to jde přehnat, ale další dny už je tělo unavené a tam už se to podle mě přehnat nedá. Vlastně při posledním maratonu jsem to přehnal. Chtěl jsem ho dokončit do půlnoci, aby to bylo ještě ten den, a s tou myšlenkou jsem přepálil začátek. Pak mě začala tak bolet a tahat lýtka, že jsem druhou půlku musel víceméně odkráčet.

Byla to Vaše jediná krize?

Krušné momenty jsem zažil třetí den, kdy jsem po plavání snědl neodzkoušenou věc, a to mě pak na kole totálně dostalo. Bylo mi zle, vše jsem ze sebe vyhodil a dalších 40 - 50 km jsem vůbec nevěděl, jak se dostanu do cíle. Pak ale tělo naštěstí zase naskočilo a začalo fungovat.

Spousta sportovců má v tak velké zátěži problém spát nebo vůbec zpracovat potravu. Jak jste to měl Vy?

Se spaním nebyl problém. Tím, že jsem každou etapu končil relativně brzy, měl jsem prostor se vyspat, což ostatní tolik neměli. No a co se týče jídla, v podstatě jsem celý závod odjel na tyčinkách, gelech a ionťácích, nic moc normálního jsem nesnědl.

Kolik jste za tu dobu zhubnul?

Přibral jsem 8 kg - tělo natáhlo vodu. Když jsem se vrátil domů, váha se normalizovala a nijak extra jsem nezhubnul. Celkově jsem Epic5 přestál, nechci říct v pohodě, ale bylo to jednodušší, než jsem čekal.

A já myslela že uslyším něco jako: "Bylo to šílené, už nikdy, sáhnul jsem si na dno, nic horšího jsem v životě nezažil." A zatím slyším, že to vlastně byla pohoda i přesto, že jste závod absolvoval v historicky nejlepším čase. Necítíte se trochu jako mimozemšťan?

Ne, měl bych?

Nevím. Ale všichni ostatní, kteří s Vámi závodili, byli určitě zkušení triatleti, kteří dávají svému tréninku vše a nejspíš sportují většinu svého života. A pak si přijde někdo, kdo 40 let nic nedělal, sedm let trénuje a na jednom z nejextrémnějších triatlonových akcí světa strčí všechny ostatní závodníky do kapsy. To není běžné. Co máte proti svým soupeřům navíc?

Je netrénuje Petr Vabroušek.

Jste jeho nejlepší možná reklama. Co dál? Existuje ještě nějaká větší výzva, která by pro Vás byla dostatečně motivující?

Jednou jsem natrefil na článek, ve kterém bylo popsáno sedm nejtěžších triatlonů světa. Kromě Epic5 se tam psalo i o Ultramanovi, což je třídenní etapový závod, který se koná na Havaji. První den se při něm plave 10 km, pak se jede 145 km na kole, druhý den je 275 km na kole a třetí den se běží dva maratony. Na tenhle závod už jsem se kvalifikoval. Další metou je závod v Anglii, kde se jde 10 Ironmanů za sebou - ten bych chtěl zkusit příští rok. No a pak... snem každého triatlonisty je MS na Havaji. Tři týdny po tomhle MS se tam koná ještě MS v Xterra, tedy terénním triatlonu, a já bych se v jednom roce rád kvalifikoval na oba tyto závody. To je můj plán na přespříští rok. Takže už mám plány na 3 roky dopředu.

Tři roky, to může být ve Vašem podání 3966 tréninkových hodin a v nich 13968 km běhu, 49200 km na kole a 1698 uplavaných kilometrů. Nenapadá Vás někdy: "Už toho bylo dost, už chci taky normálně žít?"

Já normálně žiju pořád! (úsměv)

Epic5 fototechnikou doprovodného týmu Michala Šubrta