Začátečník v posilovně - sparingpartner

Kdo je sparingpartner? Jednoduše ten, kdo s vámi bude chodit cvičit. Bude to člověk, který bude cvičit stejně či hodně podobně jako vy, co vás bude motivovat, co vám bude při sériích pomáhat, co z vás bude ždímat poslední kapky sil, když už je vy mít nebudete. Bude to ten, na kom bude záviset váš život, když budete ležet na bench-pressové lavičce pod činkou. Ten, kdo bude stát za vámi a jistit vás při těžkých dřepech. Tak tohle je sparingpartner.

Sparingpartnerů jsem za posledních pár let vystřídal skutečně dost. Zmínil bych ale dva extrémně "povedené". Prvním z nich je Martin. Kluk o 6 let starší jak já. Když jsem začínal chodit do posilovny (jak už jsem tu mnohokrát psal, někdy okolo mých 11-ti let), tak on byl první, s kým jsem se tam setkal. Cvičil se svým kamarádem a z mého pohledu to bylo absolutně namakané zvíře. Když mi bylo 15, jemu bylo 21 a na svých necelých 170cm měl okolo 100kg. Pamatuji si, když jsem ho jednou sledoval na benchové lavičce pod 140ti kg. Ta zátěž mi připadala nelidská a nikdy v životě by mě nenapadlo, že se k ní byť jen trochu přiblížím. Uplynulo dalších 5 let, Martin se oženil, narodilo se mu dítě a jeho trénink šel do háje. Přestal cvičit a jeho váha se usadila na 80ti kilogramech. To bylo vloni v létě, když jsem ztratil svého tehdejšího sparingpartnera a poohlížel jsem se po novém. Moc přemlouvání mi to nedalo a už do toho se mnou Martin "bušil" jako za starých dobrých časů. Na konci prázdnin se on v bench-pressu usadil na 140ti kg pro poctivá úplná opakování, já o kousek výš na 163kg. Ty dva měsíce společných tréninků nikdy nezapomenu. Nic tvrdšího jsem do té doby nezažil. Bylo to jako cesta peklem, ale zároveň to bylo to nejlepší, co nás mohlo oba potkat. Já jsem v něm viděl svůj dávný vzor, a to i přesto, že jsem byl už teď silově i objemově výš. On ve mě viděl někoho, koho chce za každou cenu dohnat. Při trénincích pro nás neexistovalo slovo "ubrat" váhu, vždy jsem slyšel jen "dáme víc" a "zase víc"! Když mi docházeli síly, stačilo aby zakřičel a už to šlo zase dál. Ostatní v posilovně na nás vždy koukali jako na dvojku z úplně jiného světa. Důvěra? Ta byla na 110%.

Na konci prázdnin jsme cvičili Power Factor Training. Bench-press - 180kg... pět, šest, sedm opakování, Martin stojí nade mnou a vím, že se mohu spolehnout. Je to ale málo, takže jeho ruce mohou být stále za zády. 195? Dobře, proč ne... Šest opakování, ale ty poslední tři byly na hranici mých možností. Následovala jeho série a pak opět já. Chtěl jsem nechat to, co tam bylo, ale Martin začal mírně přidávat. Podíval jsem se na něj s otázkou v očích... "203 dáš!" To nebyla otázka. To bylo konstatování. Postavil se za mě a čekal. V té době jsem vážil 80kg, můj osobní rekord na mrtvý tah byl právě oněch 203kg. Na bench až dolů to bylo 163kg. Pokud jste někdy dělali Power Factor Training, víte, že stačí v kritické pozici pustit činku o centimetr níž a že už jí z vás v životě nikdo nesundá. Takovýto trénink si nemůžete dovolit se sparingem, kterého vidíte poprvé v životě. Zde za sebou musíte mít osobu, které věříte stejně jako věříte sami sobě. Jeho zaváhání by bez problémů mohlo znamenat vaši smrt. Proto musí být jeho soustředění na maximu, musí být schopen pro váš úspěšný výkon udělat cokoliv. Musí umět pořádně zařvat, musí vás umět k tomu výkonu vyhecovat. A takového jsem tam já měl. I přesto, že jsem měl strach jako nikdy v životě, věřil jsem mu, že pokud bych se dostal do problémů, on mi nějak pomůže. Martin mi pomohl nadhodit činku. Jedna, dvě... "Buď pokračuj a nebo chcípni!" Tři... A dál už nevím. Vnímat jsem začal po pár minutách, ležel jsem na zemi a na sobě jsem měl mokrý ručník... Právě když jsem otevíral oči, přilétala další facka, kterou se Martin ujišťoval, jak na tom jsem... "Ty vole, tys jich dal sedm!".

Jenže skončili prázdniny a to byl i konec společných tréninků. 150km mezi námi zmenšit nejde, takže jsem v Praze začal shánět někoho nového. Nakonec jsem našel o rok staršího kamaráda, který je sice výkonnostně o dost níž, ale chuť a zápal pro trénink mu rozhodně nechybí. Právě od něho pochází skoro památná věta z naší posilovny, o které jsem tady už určitě několikrát psal. Sice nechápu, kde on to odhodlání stále bere, ale vždy ve chvílích, kdy mám pocit, že mě to příští opakování přišpendlí k zemi, neřekne on "Ještě jedno poslední.", ale křičí "Ještě pět!"...

Chápete jak to myslím? Svého Sparingpartnera budete možná hledat pár týdnů, měsíců či let, ale ve chvíli, kdy najdete toho správného, začnou teprve ty správné tréninky. Je vedlejší, jestli mu je o 10 let víc či míň než vám, klidně může být i výkonnostně kousek jinde, důležité ale je, abyste měli stejné cíle, stejné myšlení a stejný způsob tréninku. Samozřejmě, cvičit lze i bez sparinga, ale ty tréninky jsou pak zcela o něčem jiném. Svaly rostou díky několika posledním vynuceným opakováním a ty bez sparinga nezvládnete! Stejně tak potřebujete někoho, kdo bude nezaujatě kritizovat správnou techniku vašich cviků. A k tomu je tam právě on!

Na závěr bych ještě chtěl říci, že pokud jste úplní začátečníci, pak se bez sparingpartnera obejdete. Pokud to ale po čase začnete myslet vážně, bez něho to nepůjde. A ještě jednu poznámku, vše co jsem prozatím napsal, platí stejně pro kluky jako pro holky. I když u holek toto bývá skoro samozřejmé, protože jen málo z nich se odváží vejít do posilovny bez oblíbené kamarádky...

A co vy? Máte svého sparinga? Jaký je, jak dlouho už spolu cvičíte? Je na to stejné výkonnostní úrovni? Jak moc mu věříte? Podělte se s ostatnímu, napište pár svých pocitů či postřehů do diskusního fóra!