Váš příběh: S věkem u mě roste chuť na vše, co mám rád

Zdravím všechny příznivce kulturistiky, jmenuji se Miroslav a hlásím návrat mezi ty aktivní kulturisty, i když už v letech, ale to nevadí. Žijeme přítomností a já si cvičení konečně užívám. Už byl i konec s posilováním, ale dopadlo to tak, jak jsem si celou tu dobu přál. Cvičit si pro své potěšení a mít z toho dobrý pocit. Nebýt na nikom a ničem závislý.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začínal jsem před 40 roky a prošel různými obdobími. Jako bývalý závodní kulturista jsem poměrně brzy skončil. Pořád jsem musel řešit nějaké problémy a ty zdravotní byly nekonečné. Přišly i roky, kdy jsem nevzal činku do ruky a nebyla nálada ani na nějaké kondiční cvičení. Doktoři a chiropraktici mi nepomohli, a tak jsem to musel řešit sám. V podstatě mě zachránil přístup informací z internetu a nakonec se mi podařilo i rozklíčovat podstatu problémů. Z těchto vlastních zkušeností těžím dodnes a stále se zdokonaluji.

Často se v myšlenkách vracím do doby, kdy jsem dělal kulturistiku závodně. 4x týdně trénink 2 hodiny. Objem se celkem udělal, ale dieta před závody byla naprosto nezvládnutá. Prostě taková byla doba, nebyly informace, a tak to, co se v objemu vybudovalo, se v dietě spálilo. Dneska již vím, že se především neumělo manipulovat s cukry. Představa že jsem se vlastně dřel zbytečně, je hrozná, ale i s tím se jde vyrovnat.

V období, kdy bylo nejhůře, přišla změna zaměstnání s nutností být ubytovaný mimo domov a tím úplná změna životního stylu. Najednou jsem měl dost času na všechno, a tak se i zrodila myšlenka zajít si do fitka a začít se postupně dávat zdravotně dohromady. Na nic jiného jsem ani nepomyslel, byl jsem s váhou na historickém minimu a za pár měsíců měl 55 roků. Fitko mi ale sedlo natolik, že jsem začal chodit 2x týdně a ještě o víkendu doma. Určitě za tím musel být 30 let starý svalový paměťový efekt, kdy jsem ty objemy docela měl. Začal jsem nabírat a tuky to rozhodně nebyly. Za půl roku jsem si určitý svalový základ udělal a vše přehodnotil. Rozhodl jsem se, že si zhotovím jednoručky a budu cvičit dál v domácím prostředí. Do fitka jsem zašel občas a i s touto změnou to šlo pořád nahoru. Za dva roky jsem nabral 12 kg a musel jsem se rozhodnout, jak dál. Neměl jsem zapotřebí více nabírat, a tak jsem se rozhodl, že mé další cvičení bude v rovině, kdy se budu posilováním bavit a držet si pro mě ideální váhu ve slušné kvalitě a s viditelnými břišními svaly.

Od doby mého návratu ke kulturistice se mnohé změnilo. Především přístup k rozsáhlým informacím. Vše potřebné jsem se do maximální hloubky naučil a sám se považuji již za kulturistického superveterána, který umí vytěžit z minima maximum. Jsem i extrémista v nastavení tréninků a stravování. Bavím se tím pořád něco vymýšlet a zdokonalovat. Dokud budu schopen předvést nějaké svaly ve slušné kvalitě, tak budu mít pocit dobře odvedené práce. Přibývající roky jsou pro mě další výzvy.

Jsem naprostý kulturistický sólista. Nikoho z kulturistického prostředí neznám, do fitness center chodím výjimečně, cvičím sám doma ve své mini posilovně a přes týden s jednoručkami ve služebním bytě, protože dojíždím daleko do zaměstnání. Vše mám do nejposlednějšího detailu promyšlené. V současnosti většinou dva tréninky týdně. Cvičím pouze cviky, které mi minimálně zatěžují klouby, techniku cviků a rozsah pohybu zase přizpůsobuji ke snížení zatížení šlach a úponů. Nepoužívám rukavice, opasek, trhačky a bandáže, to už vůbec. Tím jsem si vystavil mnohé limity, ale nehodlám ustoupit. Prostě pohoda - a ta dává záruku pro kulturistickou dlouhověkost. Celoročně se snažím udržet ve stejné kvalitě.

Kupříkladu ramena, se kterými bývají často problémy, procvičuji již 5 roků jenom jedním stejným cvikem. Cvik minimálně zatěžuje klouby a považuji jej za nejúčinnější. Stačí mi 8 sérií týdně a to si u toho ještě hezky ležím. Problémy s nimi nemám. To je ta kulturistická pohodička.

Nikdy jsem se při posilování nezranil, a tak tento sport považuji za ideální doplněk k tomu, jak být v pohodě. Cvičím podle pocitů svého těla. Vím, že jenom částečně využívám svůj potenciál, ale důležitější je pro mě, abych měl stále chuť do posilování. A podle toho to mám vše nastavené a nic navíc.

Dny, kdy neposiluji, se věnuji svému pohybovému aparátu. Jógu, strečink a určité rehabilitační cviky považuji za nezbytnost. Musím, protože je základ dobře se připravit na tréninky, které vzhledem k malému počtu provádím s maximálním úsilím. Zásadní je mít perfektní přehled o stavu svého pohybového aparátu. Všechno musí jezdit v těch správných drahách a nic nesmí být zkrácené, oslabené nebo zatuhlé. Není-li tomu tak, dají se očekávat dříve či později problémy. Každému, kdo chce začít posilovat, by se měla provést kontrola funkčnosti pohybového aparátu a podle toho nastavit trénink. Mám zato, že se to ve fitness centrech nedělá.

V současnosti vůbec nemám kvůli časovému vytížení možnost se na nějaké závody připravit. Ale protože se říká nikdy neříkej nikdy, tak by mi to mohlo vyjít jako důchodci v kategorii veteránů 65+. Bude-li sloužit zdraví. Netrpím na časté neduhy veteránů, jako je neschopnost odtučnit se v oblasti pasu a neesteticky povislá kůže. V podstatě nemám na těle nic, co by signalizovalo nějaké stárnutí a tak by to těch pár let ještě mohlo zůstat. Motivaci přeci jen jednu mám - rozdat si to s těmi, kteří jsou závislí na posilovně, a nebo tam dokonce pracují. Chci si alespoň jednou ověřit, jsem-li schopen konkurovat jako kulturista pohodář, který cvičí v domácím prostředí.

Jestli mé fotky, které jsem si udělal k šedesátinám, budou pro někoho alespoň trochu určitou motivací, tak to budu brát jako osobní pozitivní příspěvek k propagaci kulturistiky.