Reklama:
DNES DOPRAVA Z E-SHOPU ZDARMA!
Doprava pro všechny objednávky po celé ČR zdarma! Nakupujte zde.

Michaela Palová o Regionals: "Byl to náš sen dostat se sem..."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

"Důvěra, kterou jsi ve mě vložil, je něco, čeho si nikdy nebudu moct vážit dostatečně. Jsou to tři roky, co jsi mě poctil svou nabídkou být mým trenérem, protože jsi ve mně viděl něco, co nikdo jiný ne. Nyní jsou za námi Meridian Regional 2018, a přestože jsem se neumístila mezi nejlepšími, chováš se ke mně jako k vítězi. Byl to náš sen dostat se sem a dosáhli jsme ho společně. Dát maximum do každého workoutu a vydat ze sebe na soutěžní ploše všechno bylo to jediné, čím jsem ti to vše mohla oplatit. Děkuji ti, Andreo Croceri.

Ne selfíčky z madridské soutěže, ne holedbáním se na sociálních sítích, ale působivým poděkováním trenérovi uzavřela Michaela Palová svou účast na Reebok CrossFit Games Regionals 2018.

Michaela Palová se CrossFitu věnuje od roku 2013. Začala s ním poté, co ji v její běžecké kariéře začaly příliš brzdit zranění a ona už neměla sílu znovu a znovu začínat a znovu a znovu se vracet. V CrossFitu ale Michaela úročí vše, co jí atletika dala - trpělivost, tréninkovou disciplínu, vytrvalost, cílevědomost.

Přestože tato osmadvacetiletá atletka často pochybuje o svém sportovním talentu, dosáhla v letošním roce něčeho, co se žádné jiné Češce prozatím nepodařilo. Propracovala se na prestižní soutěž Regionals mezi vybranou crossfitovou elitu.

Míšo, dostat se na Regionals, to je jako sen. Nemáš chvílemi pocit, že se musíš štípnout, aby sis uvědomila, že se to vážně stalo? Že jsi tam skutečně byla?

Je to sen a pro mě ta nejvyšší meta, které jsem mohla dosáhnout. I když to všechno uteklo hrozně rychle, jsem si vědoma každého momentu... Jsou věci, které se v člověku uchovají.

S jakým předstihem jsi přijela do Madridu? Měla jsi čas trochu si tam před závodem odpočinout a rozkoukat se?

Do Madridu jsme s koučem a s kluky přiletěli v úterý, tak abychom měli na vše čas a klid. Stihli jsme jak společné tréninky v místních gymech, tak i výlet do města.

Přivezla sis s sebou do Madridu své pandy nebo jiné talismany? Třeba přítele Honzu?

Ne, ne, pandy tentokrát zůstaly doma. Před regionálkami jsem byla pár týdnů v Itálii, takže jsem s sebou měla opravdu hodně věcí… Ale místo nich mě přijeli podpořit Gabča a Víťa od nás z gymu a samozřejmě Jeník, tak se to vyrovnalo. Měla jsem vše k tomu, abych byla spokojená. (úsměv)

Jaké to bylo, když jsi v Madridu poprvé vstoupila na stadión, kde jsi měla závodit?

Těžko se to popisuje. Je rozdíl, pokud jdete na stadión jako divák, nebo závodník, který je toho všeho součástí. Bylo to ohromující a hřál mě pocit zadostiučinění. Jsou chvíle, o kterých se špatně mluví, musí se zažít.

Workouty Regionals byly dopředu známé. Zkoušela sis dopředu některé, případně trénovala jsi některé zařazené cviky, mám tím na myslí třeba bench-press, který se na crossfitových soutěžích obvykle neobjevuje?

Obojí. Některé workouty jsem si zkoušela jednou až dvakrát, na jiné jsem jela jen speciální přípravu jako například hned na ten první Triple 3, i když trenér navrhoval, že bych si ho mohla zkusit. Ale pro mě je to workout, který opravdu nechci jít dvakrát za sebou v krátkém intervalu. (smích)

Bench-press byl kámen úrazu. Nikdy jsem ho neměla ráda a nikdy ho mít ráda nebudu. Je to cvik, na který snad nemám svaly nebo nepracují tak, jak by měly. Ležíte pod činkou, tlačíte a místo toho, aby to šlo nahoru, tak to klesá dolů, cítíte tlak osy na hrudníku a je těžké s tím něco udělat. A tak ležíte, koukáte se okolo a doufáte, že Vám někdo pomůže. (smích) Pamatuji se, když jsem měla v atletice únavovou zlomeninu a nemohla běhat, dala jsem si předsevzetí, že zvednu 60 kg na bench-press. Byl to takový hec a motivace. Ani už nevím, jak dlouho mi to trvalo, nakonec jsem to zvedla, ale byla to tenkrát pro mě šílená dřina. Jako sprinteři jsme ruce moc nejezdili, navíc já mám obecně celý vrch hodně slabý, takže to pro mě bylo obrovské vítězství. Po něm jsem si ale řekla, že bench-press už prostě ne. A pak přišel CrossFit. Trenér nám ho sice zařazoval do tréninku, ale já jsem vždy šla lehce pod předepsanou váhou, abych byla trénink schopná absolvovat. Když se trenér dozvěděl, že váha, kterou na Regionals vypsali, je moje maximálka, byl hodně vyděšený, že to snad není možné. Tak jsem se na něj usmála, pokrčila rameny a dva týdny si užívala mé neoblíbené dřiny, ale ani tak to nedopadlo...

V Madridu jsi závodila s elitním výběrem atletek. Užívala sis to, nebo jsi byla spíš ve stresu ze silné konkurence?

Je to tak, že přesně vím, kde je moje místo. Ačkoli se to nemusí zdát, holky tam byly opravdu silné a já někdy až s údivem pozorovala jejich práci. Některé jsem znala ze závodů, jiné jsem viděla poprvé a ke všem jsem vzhlížela s respektem. Vím, že na takové úrovni jako ony nejsem a není důvod kvůli tomu stresovat. Byla jsem šťastná, že tam s nimi mohu být a pracovat na tom, abych třeba jednou dosáhla jejich úrovně.

Jaká mezi Vámi holkami, které si byly soupeřkami, panovala nálada?

Pokud jsme zrovna neležely na benčové lavici, myslím, že jsme se hodně usmívaly, mrkaly na sebe, a když byla možnost, tak si i zavtipkovaly. (úsměv) Na samotné soustředění na workout bylo dost času před tím, než nás odvedli na plochu, a myslím, že nikdo nechtěl být v napětí déle, než bylo nezbytně nutné.

Byla jsi ve svém obvyklém soutěžním nastavení, nebo to v Madridu bylo přece jen v trochu jiné?

Byla to soutěž, a tak tam musí být nasazení vždycky, ale já tady cítila, že to není tolik vyhecované. Možná to byl můj vnitřní pocit, že já tam přeci nejedu vyhrát a že někdo musí být poslední. A být poslední mezi nejsilnějšími... I když jsem nebyla v elitním heatu a nebyla jsem atlet, kvůli kterému by tam lidé přišli, byla jsem tam. A pak ten pocit, jak stojím na té obrovské ploše a vím přesně, kam se mám dívat, kde je můj trenér. Vidět, jak mu jiskří oči, jak se usmívá, křičí a skáče radosti jako malý kluk, i když jsou všichni už dávno v cíli a já stále bojuji na place. Nebo ten moment, když mě po workoutu obejme, a i když oba víme, že ten výkon nebyl dobrý, řekne mi, jak je na mě hrdý... To Vám nikdo nikdy nevezme. Určitě jsem si nechtěla celý ten zážitek kazit tím, že bych byla naštvaná z toho, že se mi nepodařil workout tak, jak bychom chtěli. V Madridu to bylo spíš o euforii, nervy a stres jsme měli při Open.

Který den sis ze sportovního pohledu užila nejvíc a který byl pro tebe naopak nejkrizovější?

Jednoznačně nejhorší byl hned první den, kde byly Triple 3, extrémně dlouhý workout, a Linda, silově náročný WOD. Na druhou stranu jsem byla ráda, že se právě těmito WODy začíná, že je budu mít po prvním dni za sebou a mohu se těšit na další.

Nejvíc jsem si užívala poslední den, kde byl jako 5. WOD delší chipper, a 6. WOD byl krátký sprint. Oba se mi líbily a podle trenéra pro mě byly jako dělané. Na 6. WOD, kde bylo lano v kombinaci s thrustery, už jsem ale měla opravdu krizi.

Kdybys měla vypíchnout nějaký zážitek z Regionals nebo moment, který se ti silně zapsal do paměti, jaký by to byl?

Ouu, toho by bylo opravdu hodně. (úsměv) Třeba když jsme se řadili před jedním workoutem na ploše, zatímco kluci v ochranných helmičkách (byli hrozně roztomilí, připomínali mi postavičky z Lega) vyměňovali cedulky s našimi jmény. Nějak jsem se tam motala, s jedním se srazila a začala se mu omlouvat a on mě poplácal po rameni a popřál mi hodně štěstí. (úsměv) Dalším takovým momentem byla doba čekání ve svolatelně, kde nás řadili do kójí cca 15 minut před začátkem workoutu, což pro mě byla ta nejneoblíbenější část celého závodu. Nepříjemnost tohohle čekání si asi uvědomovala i skupinka organizátorů, která nás měla na starosti, a tak zesílili hudbu, která předtím hrála jen na pozadí, a zazpívali a zatančili nám. (smích) Uvolnili tak napětí, které tam panovalo, čekání nám rychleji uteklo a mě osobně to příjemně naladilo. Čas na soustředění před startem se najde vždycky.

A posledním, možná nejsilnějším momentem bylo, jak by řekli moji blízcí, "zakoketování" s judgem během posledního workoutu u šplhu na laně, což na chvíli zabrala i kamera. Ten pocit, že je to závod, už nemůžu, ale pořád se dokážu usmát. (úsměv)

Co teď po Regionals a po splnění jednoho svého cíle cítíš? Uspokojení nad tím, že jsi po dlouhé cestě došla tam, kam jsi chtěla, a že máš splněno, nebo to bereš jen jako jeden z "výškových táborů" na své další cestě vzhůru?

Stejně jako spoustu dalších sportovců, nejen crossfiterů, jsem sportování na závodní úrovni obětovala naprosto všechno. Vždy jsem svůj život přizpůsobovala tomu, abych dokázala dát co nejvíce času tréninku. Na každý velký úspěch jsem musela tvrdě trénovat, ale především dlouho čekat. Myslím, že právě ta trpělivost je v celém procesu nejhorší, přes co se člověk musí přenést a vytrvat. Se svým italským trenérem spolupracuji teprve 3 roky, což je poloviční doba oproti atletickému trenérovi, pod kterým jsem trénovala 6 let, takže pro něj jsme teprve na začátku. Já ale vím, že výš už jít nemůžu a můžu jen "obhajovat".


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra