Reklama:

Michaela Palová před Regionals: "Radost přijde až v Madridu."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Míšu Palovou znám ještě jako crossfitové "mimino". Poprvé jsem ji viděla možná na jedněch z jejích prvních závodů a pamatuji se, jak ta culíkatá holka byla vynervovaná z očekávaných a dodnes neoblíbených double unders. Pak si pamatuji další závody. Bylo finále a Michaela finišovala sadu deadliftů. Unbroken. Činku nepustila, ani když jí z utržených mozolů začala stékat krev. Byl to takový ten strhující moment, kdy máte husí kůži a cítíte, že všichni ostatní kolem Vás to mají stejně. Na ten pohled i následný aplaus jen tak nezapomenu. Ten den se pro mě Míša stala hrdinou.

Postupem času, jak jsem ji poznávala víc, se můj obdiv k ní ještě stupňoval. Kvůli tomu, jaký je člověk, jaký je dříč a jak je skromná. Spíš o sobě pochybuje, než by se holedbala svými úspěchy. Jako člověk, který došel daleko, až na horizont, a tak vidí, jak daleká cesta ho ještě čeká. A téhle holce se teď po pěti letech dřiny podařil úspěch, který je snem mnoha crossfiterů - postup na Regionals - a tahle holka si ho sakra zaslouží.

Vzhledem k tomu, že Michaelu Palovou vede italský trenér, nebude při svém boji na Regionals v Madridu reprezentovat ČR. Bude ale reprezentovat sportovní ideály, které nejsou definovány pouze sportovním výkonem.

Míšo, nejdřív veliká gratulace k postupu na Regionals! Tušili jste s trenérem, že by se to letos mohlo podařit?

Moc děkuji. Zatímco já jsem měla obavy, tak trenér tomu věřil. Už před Open jsem odjela do Itálie, abych se mohla lépe soustředit, dobrou výkonnost u mě ovlivňuje především psychický stav. Už z atletiky mám zažité, jak se tělo cítí, když je ve vrcholné formě, ale tady mi ten pocit stále chyběl. V poslední době se stále hledám.

Každopádně i přes ten chybějící pocit se forma ukázala. Připravovala ses před Open specificky právě na ně?

Ano, trenér před Open vždy mění strukturu tréninku.

Na pilování jaké své slabiny jsi před Open a během zimy pracovala nejvíce? A dostavilo se kýžené zlepšení?

Snažila jsem se vyladit hlavně gymnastiku. Naštěstí, i když mi nejde, baví mě na ní pracovat a cítím progres.

Jak ses cítila bezprostředně před Open. Netrápily tě nějaké bolístky nebo zranění?

Před Open jsem dělala vše pro to, aby se nic takového nestalo. Ubírala jsem i na trénincích, když jsem se necítila dobře, nic jsem nehnala přes bolest, raději jsem zvolnila nebo úplně vypustila. V průběhu roku mívám dost problémy se zády a nechtěla jsem, aby se to vyhrotilo na Open. Jinak ale musím zaťukat, že mám štěstí a zranění v CrossFitu se mi na rozdíl od atletiky prozatím vyhýbají.

Jak jsi byla spokojená s letošními workouty Open? Nepřišlo u některého zděšení, že obsahuje něco, co ti právě úplně nesedí?

Spíš celé Open jsou pro mě jednou ne moc oblíbenou záležitostí, znamenají pro mě pět týdnů stresu, a tak ať už tam budou workouty jakékoli, vždycky z nich budu vyděšená. (smích)

Musím souhlasit s Fildou Trojovským, že u některých workoutů rozhodoval spíš jeden pohyb, jako například veslo u WODu 1 nebo moje neoblíbené double unders u WODu 3. Tím jsem přišla o své oblíbené cviky jako toes to bar a muscle-upy, na které jsem se tolik těšila. Nově byl zařazen handstand walk, což hodně zpestřilo silový WOD s deadlifty, a musím říct, jak jsem se toho obávala, tak mě to pak bavilo.

Prozradíš, kolikrát jsi zkoušela jednotlivé workouty?

Letos jsem to pojala úplně jinak, mým cílem bylo jít jeden, maximálně dva pokusy. Druhý, čtvrtý a poslední WOD se mi podařilo jít pouze na jeden pokus. Výsledky sice nebyly světové, ale cítila jsem, že lepší už to být nemůže. U čtvrtého WODu s deadlifty jsem nechtěla jít víc pokusů právě kvůli zádům. Myslím, že už stárnu. Regenerace je pro mě mnohem náročnější a jít víc pokusů by bylo zničující. Většinou jsem potřebovala celý víkend na to, abych byla na pondělí připravená... a někdy ani to nestačilo.

Protože jsem chtěla udělat co nejlepší skóre napoprvé, maximálně jsem se na to snažila připravit fyzicky i mentálně. Trenér mě zná a má hodně zkušeností, takže jsem se snažila držet jeho rad. Pokud jsem si jimi někdy nebyla jistá, řešili jsme to společně, abychom našli tu nejlepší variantu.

Jak narůstala tvá nervozita směrem ke konci Open?

Nikdy jsem nebyla tak nervózní! Není to jako jiný závod, tady do poslední chvíle nevíte, jak na tom budete, a výsledky se často hýbaly i druhý den po uzávěrce. Nejhorší byly dny v průběhu posledního WODu. Šla jsem ho jen jednou, v pátek, hned naostro. Pak jsem 4 dny téměř nespala, neustálému buzení zřejmě lehce dopomohla i nemoc, která patrně vznikla stresem a celkovým vyčerpáním organismu. Poslední workout jsem chtěla ještě jednou zopakovat, ale opravdu už na to nebyla síla. Stále jsem měla lehčí bodový náskok, takže jsme s trenérem usoudili, že páteční skóre by na udržení mohlo stačit. Pak už mi nezbývalo než čekat a doufat. Popravdě už jsem si přála, aby byl konec. Pět týdnů jet na maximum s nižší intenzitou tréninku, to je pro mě dlouhá doba.

Sledovala jsi během Open i výkony svých soupeřek, nebo ses soustředila jen na svoje maximum?

Asi každého zajímá, jak si v jednotlivých workoutech vedou ostatní. Sledovala jsem hlavně italské atletky, se kterými se často potkávám na závodech a znám se s nimi, nejvíc jsem ale hlídala především sama sebe. (smích)

Vzhledem k tomu, že tvůj trenér je Ital, trávíš relativně dost času v Itálii. Jak se ti líbí v italské bandě? Podporujete se v gymu a přejete si úspěch, nebo jste si vzájemně rivaly?

Ano, v Itálii trávím určitou část roku, je to jiný stát a jiná mentalita lidí než tady. I když je pro mě těžké opouštět domov, vždy se tam těším, jsem tam spokojená a někdy se mi ani vracet nechce. I když tam dělám prakticky to samé jako v Česku, pořád to vnímám jako dva odlišné životy, mezi kterými musím přepínat. Když jsem v Olomouci, trénuji sama v prázdném gymu, často je to ubíjející a upadám do stereotypu. Někdy je náročné vše skloubit ještě s prací a být stále pozitivně naladěna. Ale tam to je, jako by se najednou zastavil čas, nic mě nehoní. S kluky v Itálii vždy panuje dobrá nálada, jsou stále veselí a plní energie. Pro mě je to změna. Tam mám parťáky, kteří mě hecují a pomáhají mi. Je tam super banda. Někdo to bere jako samozřejmost, já si toho vážím, protože to doma nemám.

Rivalita tam určitě není. Jsou pokorní. Jako by každý věděl, na co má, a na co ne. Nehoní se za úspěchem za každou cenu. Itálie je obrovská země se spoustou kvalitních atletů, když tam člověk chce být na vrcholu, musí tomu obětovat opravdu hodně. Takže závist tam rozhodně nepanuje. Naopak, uznávají úspěch druhých. A těší se z něj. Cítím z toho, že jsou hrdí na to, že mohou být ve stejné tréninkové skupině s atletem, který právě zažívá úspěch.

Máte v týmu ještě někoho, kdo postoupil na Regionals?

Od kouče jsme postoupili celkem tři v kategorii RX a jeden klučina v kategorii Teens. Ale věřím, že do budoucna se mu to ještě rozšíří.

Jak velkou radost máš z postupu na Regionals? Těšíš se, nebo jsi spíše nervózní?

Popravdě myslím, že jsem tu radost zaspala. (smích) Cítím, že ze mě opadla celá ta tíha. Ale ta obrovská radost přijde v Madridu. S koučem už jsme urazili kus cesty, a když vidím, jak je šťastný, jsem šťastná taky. Je to jeho práce a trpělivost, protože se mnou to opravdu není jednoduché.

Trenérova práce se začíná projevovat. On mi splnil sen, já mu dala svou tréninkovou morálku, máme splněno. (úsměv)

Letošní jaro jsem plánovala dlouho, mým cílem bylo trávit víc času mimo gym. Můj plán se ale postupně bortil a postup na Regionals ho úplně zabil. Ale rozhodně se těším! Mám na co. Bude to závod, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Nemám žádné ambice, mohu jen překvapit. Nervozita není vůbec a ani nebude, naopak, bude to můj nejklidnější závod.

Workouty Regionals bývají už trochu jinak zaměřené než v Open, bývá tam víc síly, ale to by ti mohlo vyhovovat, ne?

I když se tak necítím, vše nasvědčuje tomu, že právě síla je moje přednost. Silové tréninky mi berou hodně energie a prodlužují můj čas regenerace, ale paradoxně ve workoutech mi ta síla prostě sedí, tak se s tím musím smířit. (smích)

Říkáš, že pro Regionals nemáš žádné ambice. Nemáš skutečně žádné?

Cíl je nezranit se, dát do každého workoutu maximum a nebýt poslední. To je vše. Pro mě je účast ta nejvyšší meta, které jsem mohla dosáhnout. Ať už to dopadne jakkoli, dovezu si odtamtud ty nejlepší vzpomínky, kvůli kterým jsem dřela 5 let a které mi nikdy nikdo nevezme.

Vím od tebe, že kromě crossfitových závodů bys letos ráda zkusila i nějaký atletický. Je to z nostalgie, nebo chceš vyzkoušet, jestli náhodou crossfitové tréninky pozitivně neovlivnily tvé běžecké schopnosti?

Je to všechno dohromady. Nikdy jsem nebyla fanoušek, který sleduje všechny sportovní události v televizi. Až na atletiku, tu jsem sledovala vždycky. Letos startovalo na halovém mistrovství Evropy hodně mých bývalých přátel z atletiky a nějak se to ve mně probudilo. Vyřídila jsem si registraci, koupila nově běžecké boty a oprášila tretry. Řekla jsem si, že když už do toho mám jít, tak maximálně připravená. Původní plán byl mít 2 - 3 běžecké tréninky týdně, což vystačí na moji neoblíbenou trať 100 m sprint. Když by se poštěstilo, tak oblíbenějších 100 m překážek, ale to už by byla práce navíc. Cíl byl rozběhat se, chytit rytmus a najít běžeckou techniku. Jsem přesvědčená, že díky síle a dynamice, kterou rozvíjím na CrossFitu, se dá tato distance zaběhnout ve slušném čase. Nikdy jsem na této trati neexcelovala, startovala jsem na ní, abych se rozběhala do rychlosti před mou hlavní disciplínou. Jsem hodně zvědavá, jak daleko budu od pravdy a jestli budu schopná atakovat svůj osobní rekord. Regionálky teď odsunuly moji přípravu, ale doufám, že do podzimu vše stihnu. (úsměv)

A poslední otázka - děláš si průběžně nějaké zátěžové testy, abys viděla, jak se vyvíjíš a jak dál postupovat v tréninku, nebo Vám s trenérem stačí tvé výsledky?

Vyhýbám se všemu, kde figuruje doktor. Žádné testy si nedělám. Opíráme se o výsledky mých výkonů. Na první pohled to nemusí být znát, především u mě. Nejsem talent, nemám zažité žádné správné pohybové stereotypy, není to tak, že se mi řekne "tohle udělej" a já k tomu mám ten správný náběh... Vše se musím učit a intenzivně se tomu věnovat. V atletice jsem zažila největší úspěch až po šesti letech tréninku a to jsem měla jen jednu disciplínu, což se nedá s různorodými pohyby v CrossFitu vůbec srovnat. Trenérův programming staví na dlouhé spolupráci a postupném rozvoji. Můj progres se může zdát nepatrný, ale když se na to podívám do hloubky, tak posun tam pořád je. Pracujeme na detailech, aby provedení pohybu bylo technicky precizní a efektivní. Při aplikaci do workoutů to může brzdit, ale jakmile se pohyby osvojí, posune mě to zase o kus dopředu. Můj trenér netvoří šampióny během jednoho či dvou let. Jeho představě, že bych mohla trénovat do mých 35 let a možná i déle, se ale musím usmívat. No uvidíme. (úsměv)


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra