Reklama:

Na vlastní kůži: Kurz freedivingu aneb potápění na nádech

8.001 zhlédnutí
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní

Někdy se to tak podaří. Slovo dá slovo, známý řekne známému, lidský komunikační pavouk se rozjede a mně se obloukem vrátí zajímavé téma nebo příležitost. "Budeme u nás mít s kluky z brněnské policejní zásahové jednotky freedivingový výcvik. Kdyby Vás to zajímalo, můžete se přidat," ozvalo se jednou ze sluchátka mého telefonu. "No jasně! Přijdu se mrknout moc ráda!" zasrším nadšením, protože freediving je pro mě prostě "NĚCO"! "No, já nemyslím podívat, přijďte si to s námi zkusit," upřesňuje hlas na druhém konci. Ups... začnu se trochu ošívat.

Jasně, i já viděla film Magická hlubina. Byl super. Velká romantika. Emotivní nahlédnutí do světa freedivingu s koncem, který zaplaví duši tesknotou tak nekonečnou, jak nekonečný je oceán. Vážně krásný film. Tedy až na to, že i když jsem při něm ležela na gauči nacházejícím se zhruba 200 m n. m., a tudíž jsem nedostatkem kyslíku rozhodně netrpěla, při některých scénách jsem zažívala nepříjemné pocity dušnosti. A co teprve kdybych byla pod vodou reálně? A třeba i pár metrů? Tahle představa se mi ne úplně líbí... Nakonec ve mně ale vyhraje statečnost vyplývající z vědomí, že ta freedivingová záležitost má být až za pár týdnů. "Tak jo," odpovídám na tázavé ticho v telefonu.

Chvíli před akcí už si ale nejsem svým rozhodnutím tak úplně jistá. "Hele, jestli si nestihneš přijet nafasovat materiál den předem, budeš nám muset dát nějaké své míry kvůli neoprenu," hlásí zase hlas z telefonu, se kterým už jsme si mezitím potykali, zatímco v pozadí za ním se ozývá hurónský smích jeho kolegů. "Abychom jako měli nějakou představu," haleká jeden z nich a chechtá se na celé kolo. Aaaach bóže, do čeho jsem se to zase navezla...

No nic, alespoň si dopředu něco nastuduji. Čím víc se toho dozvídám, tím větší obdiv ve mně narůstá k našemu tělu, tomu vychytanému dopravnímu prostředku, které po světě vozí naši duši. Ten, jak zjišťuji, není jen suchozemský, ale docela slušně i obojživelný. Nejspíš je to dědictví předků, odkaz vrytý do naší DNA z doby dávno předtím, než život vyšel na souš. Náš akvatický potenciál je výrazně větší, než si většina lidí myslí, jen jsme na to zapomněli. Stačí ale zatajit dech, ponořit hlavu pod hladinu a naše tělo se zase rozvzpomene.

Petr Vala

- freediver a instruktor

Petr Vala se věnuje freedivingu více než 12 let a je jedním z nejzkušenějších českých freediverů. V roce 2016 se stal mistrem světa (týmové mistrovství světa, Kalamata 2016), v roce 2006, 2008 a 2014 si přivezl z MS týmů stříbro. Je medailistou četných tuzemských i zahraničních soutěží a čerstvě se stal i mistrem republiky pro rok 2018. Petr dokáže zadržet dech na více jak 7 minut nebo se na jeden nádech potopit až k 90m hranici.

Kromě vlastního závodění se Petr Vala věnuje i trenérské činnosti. Je trenérem české reprezentace ve freedivingu a o své zkušenosti se dělí se svými žáky i jako instruktor brněnského Ocean Devils Clubu.

Věděli jste třeba, že jakmile dojde k ochlazení povrchu těla, speciálně receptorů obličeje při současném zadržení dechu, spouští se fyziologická reakce, při které dochází ke snížení tepové frekvence a zpomalení metabolismu, čímž tělo šetří kyslík? A že tuto reakci ještě zesiluje tlak? "Diving reflex máme přirozeně všichni, není to nic, co bychom se museli učit," ujišťuje nás Petr Vala, instruktor klubu Ocean Devils. To už sedím v učebně v Brně společně se zásahovou jednotkou Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje a vstřebávám teoretické informace lekce freedivingu.

Petr nám na úvod sděluje zajímavou věc. Potřebu se nadechnout, alespoň v začátcích zádrže dechu, nezpůsobuje nedostatek kyslíku, ale v těle narůstající koncentrace oxidu uhličitého. Při prvních nepříjemných pocitech v průběhu apnoe nám tedy může být úlevou, že v tuto chvíli se reálně ještě nic neděje, organismus má kyslíku stále dostatek a překonáním tohoto prvního obranného mechanismu si nijak neublížíme. Pak Petr nakreslí na tabuli časovou osu, na které nám přiblíží, co člověk prožívá během sedmiminutového ponoru.

"První dvě minuty jsou příjemné," začíná s výkladem. Jak pro koho, myslím si, protože já bych se udusila už po necelé minutě, což jsme si ostatně přímo v učebně také vyzkoušeli. Vydržela jsem nedýchat pouze 50 vteřin! Chápu ale, že příklad se vztahuje k člověku, který je schopen sedmiminutové zádrže dechu. "Po druhé minutě začíná nepříjemná fáze," pokračuje Petr. "Zhruba ve čtvrté minutě přijdou kontrakce bránice, což je ochranný mechanismus, kterým nám tělo říká tak a už mě tahle hra nebaví, koukej se nadechnout". Tyto kontrakce pak už přetrvávají po celý zbytek ponoru. Zároveň s tím dochází k omezení prokrvení periferních částí těla a krev, potažmo kyslík jsou směřovány k životně důležitým orgánům, což způsobuje výrazné zhoršení motoriky. V momentě, kdy klesne hladina kyslíku v organismu na kritickou hranici a hrozí, že už o něj bude mít nouzi i jeho největší spotřebitel, mozek, přichází poslední ze škály obranných mechanismů - blackout. "

Zdálo by se, že pokud někdo potápějícího po upadnutí do bezvědomí okamžitě z vody nevyloví, je konec. Utopí se. Ale Petr Vala vysvětluje, že ani v tuto chvíli ještě není vše ztraceno. "Při blackoutu dochází ke křeči hrtanu, díky které se člověk nemůže nadechnout, a tak se neutopí. V tomto stavu může vydržet až pět minut, než mozek, který už nemá co ztratit, vyšle povel k nadechnutí." Sedím a s údivem zpracovávám tuhle pro mě novou informaci. Je působivé slyšet, jaké má tělo sofistikované záchranné mechanismy a jak skutečně bojuje až do konce.

"Ale bez obav, do této fáze se při dnešním výcviku nedostanete", směje se Petr a žene nás na žíněnky, abychom si vyzkoušeli warm-up, spočívající v několika způsobech dýchání. Nejdřív zkoušíme dýchat izolovaně do břicha. "Nadechněte se pořádně, klidně až do bolesti bránice, je to trénovatelný sval jako každý jiný," povzbuzuje nás. Následuje dýchání do hrudníku, tady přijde vhod dobrá flexibilita žeberních oblouků. V dalším nácviku oba způsoby dýchání spojujeme v jeden plný nádech s dodechnutím až pod klíční kosti. "Tak a teď si vyzkoušíme takzvané trojúhelníkové dýchání," přechází Petr k dalšímu kroku. "Nadechněte se asi na 60 %, měl by to být příjemný nádech bez velkého úsilí. Po nádechu chvíli zadržte dech a zaměřte se na vědomé uvolnění těla. Pak nechte v pasivním výdechu vzduch volně utéct z plic proti lehkému odporu rtů." Poslouchám se zavřenýma očima a zároveň si to zkouším. Tohle je příjemné, uvolňující, relaxuji spokojeně na žíněnce. "Tak a teď se naučíme výplachy. To se zhluboka nadechnete a hned zase důrazně, nebržděně vydechnete." Když si vyzkoušíme i to, nastává čas zvednout se z příjemné polohy ležmo a přesunout se trochu blíž k vodě.

Při vstupu do bazénu mě mírně překvapí fakt, že šatny tu mají společné, pouze rozdělené do sektorů. Holky na jedné straně, kluci na druhé. Během našeho pobytu se mi několikrát podaří zabloudit ke klukům, ale přísahám, že omylem! V holčičí části vzbuzuji mohutný údiv, když se mezi líčícími se návštěvnicemi prodírám s nabitou taškou, která skrývá neopren, masku, pásek se závažím a šnorchl, ale rozhodně neschová dlouhatánské potápěčské ploutve, které z ní ve výrazném oblouku trčí ven. Neopreny obléká celá mužská banda už v šatně, já dostávám instrukce, ať se převléknu do plavek, že jak do neoprenu, mi ukáže instruktor na bazéně. Za pár minut si to tedy v plavkách, zamotaná v ručníku a s celým příslušenstvím přes rameno štráduji k dráze, která je nám tu vyhrazená.

"Tak se vybal z toho ručníku, ať se podíváme, ne?" vítá mě s přidrzlým úsměvem jeden z "naší" freediverské tlupy. "Seš blbej," vyjede mi z pusy v rychlé smeči, aniž s tím stihnu cokoli dělat. Ale co, zasloužil si to... Všichni ostatní jsou v klidu. "Nastav ruce," přichází ke mně Petr Vala s něčím, co obalem i obsahem vypadá jako tekuté mýdlo. "Zbytek si můžeš dát do vlasů," přidává komentář někdo za mnou. "Co to je?" chci radši vědět. "Vlasový kondicionér, s ním se ti lépe poleze do neoprenu," vysvětluje Petr. Je vidět, že ví. Do vypůjčeného podvodního oblečku vklouznu po kondicionéru jako po másle.

Neopren je to pořádně tlusťoučký, takže krásně hřeje. Snad až moc. Taky hrozně nadnáší, takže se v něm vůbec nedá plavat. Zase se v něm ale krásně lenoší na hladině. Na chvilku zavřu oči, nejradši bych se nechala ukolébat. Je mi příjemně, voda mnou krásně pohupuje a já vstávala před čtvrtou ranní...

"Táák, jdeme na to," slyším z okraje bazénu Petra. "Udělejte si buddy týmy. Kolik lidí je buddy tým?" dává si Petr řečnickou otázku, na kterou si obratem sám odpovídá. "Dva, vždycky jen dva. Můžete se potápět ve skupině, ale buddy tým jsou vždycky jen dva lidé, kteří na sebe vzájemně dohlížejí." Mým buddym se stává kluk, kterého jsem před chvílí ne úplně nejlaskavěji označila výrazem "blbej"...

"Tak si vyzkoušíme, co jsme si ukazovali v učebně," zahajuje instruktor praktickou část a vysvětluje, co se bude dít. "Jeden z dvojice pracuje, druhý hlídá. Ten, kdo hlídá, dává pozor, aby se jeho parťák při zádrži dechu nepraštil o stěnu bazénu nebo aby se nedostal daleko od jeho hrany. Ten, kdo pracuje, zaujme polohu, která je mu příjemná, buď u okraje bazénu, nebo vleže na zádech na vodě, a začne s trojúhelníkovým dýcháním. Až Vám řeknu, přejdete na výplachy, po nich maximálně vydechnete, maximálně se nadechnete a jdete pod vodu na maximální zádrž. Takhle to uděláme ve třech sériích."

Petr Vala domluví a ti, kteří se mají potápět, začínají s přípravami. Usazují se ve vybrané poloze, začínají relaxovat, snaží se maximálně uvolnit svaly a najíždějí na trojúhelníkové dýchání. "Na nic nemyslete, mozek je největší žrout kyslíku. Takže vypněte hlavu a soustřeďte se na maximální uvolnění. Jste jen Vy, voda a Váš dech," dává Petr ještě poslední rady. Pak už nikdo hlasitě nemluví. Ti, kteří se nepotápí, respektují klid, který potřebují ti, kteří se na zádrž dechu připravují. "Tak, teď pět výplachů, maximální výdech, maximální nádech a potopit se," naviguje instruktor. "Takže teď pět výplachů," opakuji svému parťákovi. Sotva znatelně kývne, provede výplachy, položí se na hladinu a pomalu se pustí okraje bazénu. Začíná se mu měřit čas. Leží nehnutě, uvolněně, přesně tak, jak to má být. Nejsem si jistá, co mám přesně dělat. Hlídám, aby ho voda nikam neodnesla, občas jemně koriguji jeho polohu, snažím se být jemná, nejjemnější, abych nerušila. Ale mluvit na něj? Nemluvit? Neznám ho, a tak nevím. Radši tedy mlčím. Za chvíli začnu být lehce nervózní. Už je tam nějak dlouho a já si nejsem jistá, jestli tihle trénovaní borci nejsou schopní "kousnout se" až do bezvědomí. Vyhledám očima instruktora, který pochopí a jde se k nám podívat. Kluk je v pořádku, dává Petrovi signál. Petr s ním krásně mluví, chválí ho. Kluk se nakonec v pořádku vynoří, jen mírně profialovělý. Uleví se mi. Při dalších dvou pokusech už jsem klidnější, zneklidním až v momentě, když mi dojde, že teď jsem na řadě já.

Udělám si pohodlí na okraji bazénu, opřu si čelo o hřbety rukou a začínám s trojúhelníkovým dýcháním. Třese se mi brada. Nedokážu to zastavit. "Je ti zima?" slyším buddyho. Jen zavrtím hlavou. Asi nervozita, napadá mě, jinak si to nedovedu vysvětlit. Za chvíli to naštěstí přestane. Na moment mám klid. Soustředím se na dýchání, snažím se uvolnit hlavně trapézy, kde cítím napětí. Jenže chvíle těžce vydobyté pohody co chvíli atakují obavy, které proplouvají mou hlavou jako jedovaté murény. Jsem nervózní z nedýchání, z nepříjemných pocitů z toho plynoucích, ale hlavně jsem nervózní ze selhání. Strašně nerada jsem marná, nejhorší... Příprava na mou první zádrž dechu se nese v neustálé snaze tuhle myšlenku zapudit, protože si uvědomuji, jak je nesmyslná, ovšem nejsem moc úspěšná a podobně to vypadá i s mým prvním pokusem. Pod vodou vydržím jen krátce a sotva se vynořím, už si nadávám. "Kašli na ostatní, soustřeď se na sebe, už teď jsi lepší, než jsi byla," uklidňuje mě buddy. TEN buddy! Jako by věděl, že právě tohle teď potřebuji slyšet. V duchu beru zpět svoje "blbej"...

Druhý pokus se od prvního příliš nelišil, zato ten třetí! Začínám relaxaci. Nádech do břicha, do hrudníku, chvíli zadržet dech, uvolnit se, výdech... a znovu... a znovu... a znovu... "O nic nejde, nic se neděje, je ti dobře," uklidňuji se a snažím si užívat příjemný stav, který je teď, a nemít starost z toho, co přijde. Teprve teď se cítím koncentrovaná. Dokonce natolik, že hlas Petra Valy slyším tak nějak z dálky, jako bych byla zavřená v silnostěnné bublině. Stejně tak vzdálené je i všechno ostatní. Zprostředkovatelem mezi světem venku a světem ve mně je mi buddy, kterého vnímám zřetelně. "Teď sedm výplachů," tlumočí mi pokyny instruktora. Dám jich osm. Ještě alespoň na okamžik oddálit ten moment, kdy se budu muset vzdát dýchání... Teprve po osmém se cítím ready. Vyždímám ze sebe všechen vzduch, hladově nasaji nový a šup s hlavou pod vodu. Pomalu se pouštím okraje bazénu a v poloze na břiše začínám levitovat... uvolněná jako bezvládná loutka, jako medúza, jako ve vodě rozpitá kaňka. Chvíli pohledem skenuji dno, pak ale zavřu oči a jen vnímám, jak mnou konejšivě pohupuje voda, jak je mi příjemně teplo, jaký mám v sobě úžasný klid, a najednou s údivem zjišťuji - JE MI DOBŘE! Je mi tááák dobře. Nedělám nic, nemyslím na nic, jen jsem. Čas jako by se zastavil a okolí kromě vodního obalu kolem mě jako by vymizelo. Jsem tak zklidněná, že mnou v jednom momentě trhne úlek, abych neusnula. Takhle se musí cítit plod v břiše mámy, bleskne mi hlavou.

Vychutnávám si ten stav, dokud opojný poklid nevystřídá začínající neklid. První nepříjemné pocity. Buddy mě uklidňuje, na chvíli to zabírá... zase se uvolním a na okamžik je lépe. Přichází další vlna neklidu. Slyším nad sebou Petra: "Uvolni se, projeď si celé tělo. Nohy, kyčle, záda, hlavu." To mi opět na chvíli pomůže odvést pozornost od vzrůstajících nepříjemných pocitů. V mysli kloužu od svalu ke svalu a každý se snažím maximálně zrelaxovat. Brzy už ale ani tohle nepomáhá. Můj vnitřní neklid začíná nabývat podoby počínající paniky a já už nedokážu vzdorovat přicházející tenzi. Vlastně se mi nic neděje, nic mě nebolí, ještě jsem ani nedošla ke kontrakci bránice, jde jen o pocit. Ale je nepříjemný a mně už se nechce ho déle snášet. Rezignuji. Pomalu natahuji ruce k okraji bazénu, mám ještě snahu alespoň maličkatou chvíli vydržet, ale už se to ve mně láme a já už se opravdu, ale opravdu chci nadechnout. Vynořím hlavu nad hladinu a několikrát se pořádně nadechnu a vydechnu, abych zbavila tělo nahromaděného oxidu uhličitého. Nade mnou stojí Petr s hodinkami. "Tři minuty, dobrá práce!" hlásí. Cože? Nevěřím vlastním uším! Tři minuty? Já? NO WAY! Vždyť já už obvykle natahuji brka po 40 vteřinách! Mám radost. Víc než radost!

Tenhle zážitek už ten den nic nepřekoná, ale čekají nás ještě další zajímavé momenty. Zkoušíme zádrž dechu po předchozí fyzické námaze - kliky, dřepy. Napodobujeme tak situaci surfaře, kterého lapí vlna. Cílem je vydržet alespoň 30 vteřin, já nevydržím nic. Můj buddy dává minutu, je "krutej". V dalším bloku se učíme pracovat s ploutvemi a zkoušíme zádrž dechu v pohybu. Přeplavat na nádech 50 m s ploutvemi je nakonec celkem hračka. Pak se potápíme na dno pětimetrového bazénu. Kluci pod vodou blbnou jako děti, vysedávají si na dně, jako by se nechumelilo, pózují pro fotografa. Nakonec dáme společnou podvodní fotku a jdeme se převléknout za suchozemce.

Cestou domů po noční dálnicí mám pak spoustu času přemýšlet. Přemítám nad tím, co že to v člověku je, že má tu nutkavou potřebu prozkoumat všechno neprozkoumané a dobýt všechno nedostupné. Kde se v něm bere ta touha napodobovat ptáky a ryby a horské kamzíky a při tom se přemáhat, riskovat, trpět a taky umírat? Tohle tajemství na cestě Brno - Praha asi neodhalím. Ale co je mi jasné, a dneska jsem si to ověřila, že všechny naše výpravy za objevováním cizích světů vedou k objevování našeho soukromého a o nic méně fascinujícího světa, světa v nás.

Velké poděkování patří organizátorovi akce za pozvání a fotografování, zástupci klubu Ocean Devils Petru Valovi za mentoring a všem zúčastněním členům Policejní zásahové jednotky Brno za akceptování ženského elementu při jejich cvičení.


Kurz freedivingu pod vedením instruktora z brněnského klubu Ocean Devils



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

19.07.11:05Lucie - Děkuju moc za pochvalu:) Jinak mě opravdu zaujalo, že Petr..
18.07.21:16Noremorsedan - Moc hezky napsaný článek, Lucinko. Jsem moc rád, že se tém..+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 18 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínTréninkový videolog: Milan Šádek (01/...
dozahranici (20:39) • Milane profesionalove maji vstup do gold`s gym zdarma.
magazínJe Jay Cutler tím nejlepším, co se ku...
jr.e (19:32) • Tak v roce 2009 ,měl Jay asi svoji nejlepší top formu z celé svoji kariéry,a vyhrál zce...
magazínRonnie Coleman se po úterní operaci u...
amoresPE (08:18) • Tesi sa na legpress...neda si pokoj, otazka casu kedy dopadne ako Wheeler a mozno aj ho...
magazínRonnie Coleman se po úterní operaci u...
ironfighter (22:06) • Ronni je fakt drzak, drzim mu palce at to vse vyjde, ale at uz radeji uziva duchodu ...
magazínRonnieho Colemana za pár hodin čeká d...
jari (13:58) • A za 14 dní bude článek, jak znova trénuje, ještě k tomu úplně nevhodné cviky se žalost...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2020 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2020 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra