Vypadají jako oživlí hrdinové komiksových příběhů. Urostlí a nadlidští superhrdinové, kteří zápasí s urostlými a nelidskými superpadouchy. Rány, které si rozdávají, se zdají tak tvrdé, že by je opravdové lidské tělo snad ani nemohlo vydržet. Jenže vydrží. Za postavami epických bojovníků jsou opravdoví lidí, wrestleři, napůl herci a napůl fighteři. A za jejich uměním je zase velká dávka dřiny a taky dost bolesti. Své o tvrdém chlebu wrestlingového bojovníka ví i jediný český profesionál Tomáš
"Atom" Brychta.
Tomáši, vybavíte si, kdy jste viděl wrestling poprvé a jaký na vás tehdy udělal dojem?
Pamatuji se, že s wrestlingem jsem se poprvé setkal, když mi bylo asi
jedenáct. Tehdy jsem zahodil hračky a nemohl spustit oči z televize. Pak jsem
celý divoký běhal po bytě a říkal si, co to bylo? Já tomu totiž opravdu věřil.
Tehdy by vás určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou ve wrestlingovém ringu stanete také. Jak jste se k tomu dopracoval?
Vždy jsem obdivoval velké statné chlapy, proto jsem začal sám cvičit, pak se mi zalíbila kulturistika, takže na fóru
Ronnie.cz jsem byl prakticky odkojený. No a pak Michal Petrgál, velký fanoušek a propagátor wrestlingu v ČR, zprostředkoval v Praze wrestlingovou show. Vystupovali na ní i lidi z Drážďan, kde mají wrestlingovou školu, a protože Drážďany od Prahy nejsou daleko, začal jsem tam dojíždět na tréninky. Když jsem tam přijel poprvé, docvaklo mi, že budu vlastně první český wrestler, a to mi ještě dodalo na motivaci.
Jaké člověk musí mít předpoklady k tomu, aby se mohl stát wrestlerem?
Je fajn mít dobrý silový základ, k tomu pohybový talent, ostatní už se naučí. Z dovedností je vůbec nejdůležitější umět dobře padat, z toho vyplývá, že se učíme kotrmelce na všechny možné způsoby, k tomu salta, přemety...
Člověk musí svoje tělo velmi dobře vnímat a kontrolovat, protože každý krok má svůj význam. No a pak je taky potřeba být trochu exhibicionista.
To vy jste?
Vystupuji s kapelou Walda Gang, se kterou mám už za sebou více než 500 vystoupení, takže tam jsem se otrkal.
Jak dlouho zhruba trvá, než se člověk naučí vše potřebné, aby mohl jít do prvního zápasu?
To záleží na talentu. Když je někdo dřevo, může mít první zápas třeba za
dva roky. Já ale zřejmě nějaký talent měl, protože to, co se někdo učí roky, jsem zvládl za pár měsíců.
Co je podle vás wrestling? Víc sport, nebo víc divadlo?
O tom se vedou různé debaty, každý to vnímá jinak, ale podle mě je to obojí. Je to divadlo, ale hodně fyzicky náročné. Wrestler musí být silný, zvládat akrobacii, ale taky musí těch 20 minut zápasu, kdy běhá, skáče a hází protivníky, udýchat. Z toho důvodu mám kromě speciálních wrestlingových tréninků také čtyři silové a pět kardio tréninků týdně.
Tak to už je pořádná porce sportu. Když přejdeme k té divadelnější části, co je ve wrestlingu opravdové a co nahrané?
Tak třeba pády z výšky na záda se nijak nasimulovat nedají. Podlaha ringu je sice speciální, ale když na ni spadnu se svými 150 kg ze dvou metrů, stejně to bolí. Člověk si do jisté míry zvykne, ale je dobré mít na zádech nějakou svalovou hmotu, která při pádech chrání kosterní aparát.
A nemáte nějaké grify, díky kterým Vás může soupeř poslat na tu zem tak nějak šetrněji, aniž by to bylo moc okaté?
Jde to. Když mě vezme za hlavu a za krk a hlavu mi při pádu přidrží, spadnu jen na ty lopatky. Pár takových vychytávek máme.
Když pominu pády, jak je to s ranami? Do jaké míry jsou skutečné a do jaké jen nahrané?
Kontakt je tam vždycky, kdyby nebyl, nevypadalo by to dobře. Údery jsou ale tupé, vedené otevřenou pěstí.
Nemůže se stát, že v souboji zapomenete, že je to "jen hra" a dáte svému rivalovi skutečnou nakládačku?
To se vám stane jednou a už si vás nikdo nikdy nenajme. Adrenalin musíte zvládat a za všech okolností se ovládat, to je na wrestlingu vůbec to nejdůležitější. Občas s tím mají problémy zápasníci, kteří přijdou do wrestlingu například z MMA. Když ještě nejsou moc zkušení, občas se jim stane, zejména v souboji na zemi, že přepnou do MMA režimu a svého soupeře v tréninku uspí. To není dobré, ale i s tím si zkušený wrestler poradí.
Každý wrestlingový bojovník má určitý svůj charakter, něco jako figura v počítačové hře. Jaká je ta
vaše postava?
Ano, každý má svůj charakter, tomu říkáme gimmick, a také svůj kostým neboli gear, a podle toho si vás vybírají promotéři. Moje figura je obr, nejsilnější muž Prahy, který zvedá nad hlavu lidi, což není moc běžné, je to moje specialita. Žádná postava ale nezůstává stejná, mění se podle diváků či scénáristů a také v průběhu času souběžně s tím, jak se wrestler vyvíjí a učí nové věci.
Máte také svůj finisher? Neboli váš specifický chvat, kterým tradičně končíte zápas?
Mám, jmenuje se Atom Bomb. Je to chvat, kdy chytnu soupeře oběma rukama pod krkem, zdvihnu ho nad hlavu a hodím s ním o zem.
Působivé. Teď už tedy máme představu, co to obnáší být wrestlerem, tak zkusíme trochu nakouknout pod pokličku wrestlingové show. Funguje to jako v divadle? Napíše se scénář a herci a wrestleři to celé nastudují a secvičí?
Ne tak docela. Scénárista nebo v případě velkých akcí více scénáristů dá dohromady hlavní příběh, vyjádří svoji vizi, ale to, jak budou vypadat vlastní souboje, je už většinou v rukou wrestlerů. Ve wrestlingu je každý chvat a každý krok pojmenovaný, díky tomu spolu mohou bojovat wrestleři z celého světa, aniž by předtím spolu museli něco nacvičovat. My se prostě před zápasem sejdeme, řekneme si, co kdy uděláme, a zbytek je věcí improvizace.
Tak to asi také není jen tak, zapamatovat si, jak jednotlivé kroky půjdou za sebou.
Těch sto kroků dopředu si člověk musí pamatovat, i když wrestleři jsou schopní domluvit se i v ringu, aniž by to lidé poznali.
Každopádně na rozdíl od skutečného zápasu nemusíte jít do ringu s obavami, co
vás tam čeká, protože to vy už dopředu přesně víte.
To sice ano, ale vždy se může stát chyba.
Jak může vzniknout chyba? A stávají se často ve wrestlingu úrazy?
Chyba může vzniknout, když nevyjde načasování chvatu, když jeden ze zápasníků na chvíli ztratí koncentraci... Nejčastějšími úrazy jsou různé šrámy, otřesy mozku, různá vykloubení nebo utržené vazy, ale čas od času se objeví i smrťák.
Wrestlingová show často obsahuje i příběh, jehož tzv. story line nebývá příliš složitá. Proti sobě většinou stojí klaďas a padouch. Který z nich obvykle býváte vy?
Já jsem pořád ten kladný, takže bych si chtěl někdy zkusit být také padouch, takový ten monster padouch, co všechny hrozně seřeže.
(smích) Vlastně jednou už jsem takový monster padouch byl! Bylo to v souboji s legendárním německým wrestlerem Eddym Steinblockem, který nedávno zemřel. S ním jsem měl doposud svůj nejlepší zápas. Já mám totiž velmi rád oldschoolový wrestling 80. - 90. let a přesně takový tenhle zápas byl. 
Dva dvoumetroví chlapi proti sobě, stejná váha a 20 minut krev, lámání nohou, škrcení... Bojovali jsme i venku, já ho házel do kamiónu.
Na tenhle svůj zápas vzpomínám nejvíc.
Když zmiňujete styl wrestlingu 80. a 90. let, jaký je současný trend?
Současní wrestleři bývají menší, vysekaní, váží třeba kolem 80 kg - takový wrestler by dřív vůbec neměl šanci být hvězda. Ale umí všechno. Jsou siloví, zvládají akrobacii, dovedou skákat z ringu. Znakem současného trendu je i to, že se začíná smazávat hranice mezi padouchem a klaďasem.
Že by se wrestling snažil o prokreslenější psychologickou linku?
Spíš to souvisí se vznikem sociálních sítí. Když bude někdo moc velký padouch, nebude mít tolik fanoušků.
Každopádně sociální sítě podle mě wrestlingu spíš uškodily. V ringu Vás zlikvidují, naloží do sanitky a odvezou,
ale za hodinu Vás někdo vyfotí na letišti, dá to na Twitter a všechno tajemství je pryč.
To jistě platí ještě silněji v zemích, jako je Amerika, Kanada nebo Japonsko, kde se wrestling těší obrovské oblibě a ti nejlepší wrestleři jsou opravdové celebrity s vynikajícími příjmy. Nelákalo by vás zkusit štěstí za velkou louží?
Tak já už byl dvakrát pozvaný největší světovou wrestlingovou organizací WWE na kemp, který je vlastně něco jako nábor zaměstnanců. Jeden jsem absolvoval v Londýně, jeden v Glasgow ve Skotsku. Takový kemp tři dny naprosto extrémních testů, kdy jedete třeba osm hodin bez přestávky na jídlo, až se z toho pozvracíte a pose*ete, je to opravdu brutalita. Tím si oni vymezí lidi, kteří na to mají,
a kteří ne. Já byl od trenérů chválený, takže teď jsem na pomyslné čekací listině.
Pokud by vás vybrali, co by to pro vás prakticky znamenalo?
Odstěhovat se s rodinou na Floridu.
A byl byste k takovému kroku ochotný?
Pozvánka od WWE je pro wrestlera podobné jako pro herce, když ho pozvou do Hollywoodu. Takže jestli mi napíšou, abych přijel na Floridu a já se tam dostanu, už mě odtamtud
nikdo nedostane. (smích)
