Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Na invalidním vozíku až do království bohyně Poli‘ahu

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Zbyněk Švehla má dva životy. Život před úrazem a život po úraze. Rozdíl mezi nimi je ten, že před úrazem se tenhle chlapík proháněl světem po svých, po úraze se po něm prohání na invalidním vozíku. Jedno ale zůstává pro oba životy stejné. Zbyněk byl a je i nadále triatlonistou.

Právě při triatlonu, konkrétně v jeho cyklistické části se Vám stal úraz, který Vás přivedl na vozík. Co, že jste na triatlon nezanevřel a nakonec se k němu opět vrátil?

Důvodem byli hlavně kamarádi, které jsem měl v triatlonovém prostředí, a pak také snaha o zachování určité kontinuity s minulým životem. Věděl jsem, že o tuhle součást života nechci přijít, i kdybych při tom měl jen sedět, popíjet pivo a dívat se, jak závodí ostatní. U sezení ale nakonec nezůstalo. Jakmile to šlo, vrátil jsem se k aktivnímu sportu, začal jsem plaváním.

Za nových okolností jste ale musel hodně pozměnit techniku plavání. Jak jste se s tím pral?

Já měl v uvozovkách tu výhodu, že jsem nikdy nebyl moc dobrý plavec. Samozřejmě, dělal jsem triatlon, takže nějak jsem plavat uměl, ale rozhodně jsem nebyl kluk, co vyrostl na bazénu. Po úrazu jsem se ale dostal do kontaktu s lidmi, kteří umí plavat, a především umí učit plavat lidi s hendikepem, a s jejich pomocí jsem se naučil plavat lépe, techničtěji a systematičtěji.

Vyvrcholilo to tím, že jsem začal v plavání závodit, pak jsem přidal duatlon, tedy kombinaci "běhu" s plaváním, ale pořád jsem měl pocit, že můj sportovní život není naplněný, že mi v něm stále něco chybí... Já prostě chtěl dělat triatlon. Viděl jsem, že v Americe to jde. Lidé tam měli handbiky a jezdili triatlony, takže jsem s tím pořád prudil, až se mi v roce 2000 podařilo handbike také získat. Pokud bych ho měl srovnat s dnešními handbiky, bylo by to jako srovnávat Trabant s Ferrari, ale mně se díky němu otevřely dveře k triatlonu.

Měl jste všechno, co jste k triatlonu potřeboval, ale měl jste také kde se uplatnit? Existovaly u nás nějaké závody pro triatlety na vozíku?

Tehdy v Čechách triatlony hendikepovaných nebyly, takže jsem jezdil na běžné závody. Když jsem viděl, že by trať mohla být pro mě vhodná, oslovil jsem pořadatele, zda by mi dovolili u nich startovat, a většinou jsem se setkal s otevřenou náručí. Ani v Evropě ještě moc možností nebylo, ale například havajský Ironman byl už tehdy etablovaný jako oficiální MS pro paraplegiky, takže možnost startovat v Americe už byla.

Jak se člověk kvalifikuje na legendární závod Ironman?

Tehdy byly a doteď jsou tři kvalifikační závody po světě - jeden v Evropě, jeden v Austrálii a jeden v Americe. Když získáte určité umístění ve své kategorii, můžete startovat na Havaji.

Vám se podařilo na Ironamna kvalifikovat hned několikrát. Pamatujete si, jaký jste měl pocit z té úplně první kvalifikace? Byla to čirá radost, nebo i obava z podniku, který je proslulý svou náročností?

Byla to hlavně radost. Jelikož to měla být má první havajská zkušenost, tak jsem se na to dobrodružství opravdu těšil.

Tehdy napoprvé se Vám závod nepodařilo dokončit, nicméně na jeho start jste se vrátil ještě pětkrát a z toho čtyřikrát cílovou pásku protnul. Čím si Vás Ironman získal, že jste se na něj tolikrát vrátil? Nebo Vám snad učarovala samotná Havaj?

Ano, ten ostrov má kouzlo, kterým Vás přitahuje a láká zpět. Je tam krásná příroda, příjemná atmosféra, svou roli určitě hrají i klukovské sny a vědomí, že právě tady vznikl legendární Ironman... Ale tím nejsilnějším, co Vás tam vábí, jsou zážitky, které tam prožíváte.

Při tak extrémním závodě určitě není o silné a hluboce emocionální zážitky nouze, ale utkvěl Vám v paměti některý víc než jiné?

Největší zážitky obvykle vyplývají ze setkání s určitými lidmi za určitých okolností. Mám rád tyhle příběhy... Jednou, 14 dní před tím, než jsem měl jet podruhé na Havaj, jsem se zúčastnil MS v cyklistice v Teplicích, kde jsem potkal Johna Macleana, což je Australan, kterému se jako vůbec prvnímu paraplegikovi podařilo dokončit Ironmana. Oslovil jsem ho, abych mu pogratuloval k výkonu, a on byl překvapený, že ho tam někdo zná, ale zároveň bylo vidět, že mu to velmi polichotilo. Když jsem se o dva týdny později dokončil svého prvního Ironmana, John Maclean na mě čekal v cíli, aby tentokrát pogratuloval on mně.

Silný příběh se týká také Marca Herremanse. To byl člověk, který v roce, kdy já jel svého prvního Ironmana, skončil šestý mezi profesionály. Hned následující zimu se ale vysekal na kole a skončil na vozíku. O dva roky později, když jsem jel svého druhého Ironmana, prvního, kterého jsem dokončil, jsme se spolu potkali na trati ve stejné kategorii a já ho tehdy porazil.

Zřejmě ještě nebyl na novou situaci plně adaptovaný...

Jasně, za dva roky ještě nemohl být tak dobrý. Ale on byl předtím úplně někde jinde, byl persona číslo jedna, takže mě tohle mé vítězství potěšilo.

Závod Ironman je zajímavý tím, že při něm společně závodí zdraví i hendikepovaní sportovci, i když samozřejmě v rámci svých kategorií. Možná tak ale občas vyvstane otázka, kdo z nich to má vlastně těžší a kdo lehčí. Co myslíte Vy?

Možná to vyzní divně, ale i vzhledem k vývoji našeho sportu musím říct, že Ironman na vozíku je vlastně lehčí. Ano, když vezmeme jakéhokoli kluka nebo holku, kteří skončí na vozíku, tak jejich cesta ke zdolání Ironmana bude podstatně náročnější a trnitější než pro zdravého člověka, který si dá stejný cíl. Ale když se na to kouknu z hlediska samotného sportovního výkonu, tak říkám, že dojet Ironmana na sportovním vozíku je snazší než ho uběhnout, a pro svou odpověď mám podpůrný argument. V současné době existují na světě dva lidé, kteří dokázali na vozíku závod Ironman vyhrát a porazit při tom všechny nehendikepované profíky. Zní to až neskutečně vzhledem k tomu, že před 20 lety se ani nevědělo, zda budou hendikepovaní závodníci vůbec schopní závod ve stanovených limitech dokončit. A teď pomalu vznikne problém, co s námi. (úsměv) Nikdo nechce, aby se na Havaji čekalo na doběhnutí prvního profesionála a on jim tam místo toho přijel člověk na vozíku. Na to úplně není nikdo připravený a ani by to nebylo dobře. Na vozíku je to jiný sport a tak je také potřeba to brát.

Tušíte, jak na Vás nahlížejí nehendikepovaní ironmanští závodníci? Fandí Vám, nebo v jejich obličejích můžete při běžecké části číst: "No jo, tomu je hej, když si jede"?

Fandí nám a já se osobně nikdy nesetkal s tím, že by někdo řešil, že si u běhu sedím. Spíš bych řekl, že jsme pro ně inspirující, protože řadě z nich hlava vůbec nebere, že to celé dokážeme odjet rukama.

Vy jste se vydal na Havaj i v letošním roce, ale Vaším cílem tentokrát nebylo zdolání ironmanské trati, ale zdolání nejvyšší hory Havaje - Mauna Key. Co Vás na tuhle myšlenku přivedlo?

Nevím, jestli jsem to byl úplně já, kdo tenhle nápad vyslovil poprvé, ale když jste na Havaji, tak se na tuhle horu jedete podívat autem, a při tom zjistíte, že by se dala zdolat. A když víte, že by to mohlo být reálné, tak si začnete říkat, proč to nezkusit. Předcházely tomu ale určité okolnosti...

V roce 2015 se mi podařilo kvalifikovat na Havaj a já byl velmi namotivovaný. Naposledy jsem na Ironmanu startoval v roce 2009, kdy jsem nedokončil, a tak jsem si říkal, že by to byly takové dvě epochy, zkusit to znovu téměř po deseti letech zase s jinými zkušenostmi a s jinou výkonností....Ten rok byl fakt našláplý, měl jsem v plánu spoustu závodů, jenomže pak se mi objevilo vnitřní zranění, kvůli kterému jsem musel rušit jeden závod za druhým, až nakonec došlo i na Ironmana. Přineslo mi to velké zklamání a spoustu lítosti a mě při tom napadlo, jestli by nebylo lepší zkusit to nějak jinak, víc v klidu. Nebudu zastírat, s Ironmanem a s tím vším, co je na něm krásné, je spojena i spousta věcí, které Vás za ty roky začnou sdírat, celá ta mašinérie, která se Vám časem začne zajídat. Vše je spojeno s tím jedním dnem, kdy Vám není dobře, možná právě proto, že si hrozně přejete, aby Vám dobře bylo, a stejně musíte startovat. Prostě jsem si řekl, že to chci mít víc v pohodě a že tentokrát bude mým cílem Mauna Kea.

Výška hory, tedy její části nad mořem, je 4205 m, což není málo. Jak jste se připravoval? Absolvoval jste nějaké vysokohorské tréninky?

Manželka mě vyhnala do Alp, za což jsem jí opravdu vděčný. Já celou věc ze začátku trochu bagatelizoval, říkal jsem si buď to zvládnu, nebo nezvládnu, ale pobyt v Alpách mě přinutil k tomu, že jsem před odjezdem na Havaj absolvoval hypoxi kúru. Spal jsem ve speciálním stanu, trénoval s maskou, zkrátka připravoval jsem se na to, aby celá investice nepřišla vniveč jen kvůli tomu, že bych nebyl aklimatizovaný. Samozřejmě nevím, jaké by to bylo, kdybych to vše neabsolvoval, ale jsem přesvědčen, že mi to pomohlo, protože na Havaji jsem opravdu sebemenší problémy s výškou nezaznamenal.

Jak výstup na Mauna Keu probíhal? Viděla jsem televizní záznam z vrcholu a vypadal jste dost vyčerpaně.

Televize lže, byl jsem úplně v pohodě! (smích) Ne, bylo to náročné.... Vystartoval jsem v půl páté ráno, cesta do prvního sedla mi trvala pět hodin, za tu dobu jsem ujel 40 - 50 km a nastoupal 2000 výškových metrů. Byla to náročná silniční cyklistika, chvílemi prudší kopec, chvílemi mírnější, neodpočinete si, ale nějak to šlo, takže to jsem ujel v podstatě v kuse. Následovala pauza, po které jsem začal stoupat do dalšího sedla, a právě v téhle fázi na mě dolehla krize. Tenhle úsek byl ještě po asfaltu a já vím, že jsem ho mohl zajet lépe, takže to mě teď trochu mrzí.

Co se stalo? Co jste mohl udělat jinak? Lépe?

Asi jsem nejedl, jak jsem měl, podlehl jsem emocím, a tak vznikl deficit, který mě na úseku mezi 2000 a 2800 výškovými metry dostihl. Věc se má tak... Vy na tu horu jezdíte celý týden autem trénovat, počasí je nic moc, pořád pošmourno, pod mrakem. A pak přijde Váš den D, mraky jako zázrakem zmizí, "Vaše" hora je ve vycházejícím slunci celá červená a je to taková krása, že jí v euforii jedete vstříc a zapomenete na to, že jste nejedl... Navíc, já když se chci najíst, tak to znamená, že musím přestat šlapat. Jenže to přece nejde, zastavit, když na Vás čeká madam v červených šatech.

Tak to rozhodně ne.

Takže tam jsem to trochu nezvládl... Nicméně dojel jsem do 2800 m, kde jsem si dal delší odpočinek, a po něm přesedl do terénního kola, protože na dalších 8 km chyběl asfalt.

Jak tam vypadal povrch?

Byl tam štěrk a povrch byl strašný. Trénoval jsem na to, koukal jsem na to na YouTube, připravoval jsem na to kolo, ale stejně to všechno bylo nedostatečné... Na tomhle úseku jsou udělané takové hrboly, zřejmě z toho důvodu, aby to auta v případě sněhu a ledu na cestě dolů brzdilo. Jenže v těch prohlubních se drží lávový písek, tedy spíš prach, a já když do té jamky vjel, tak jsem to pak musel vyrvat silou. Jenže k tomu přední kolo handbiku má tendenci prokluzovat, takže když jsem se někde zahrabal, nebyl jsem schopný se odtamtud vlastními silami dostat, někdo mi musel pomoct mě vystrčit a trochu rozjet, než kolo zase chytlo záběr.

To muselo být strašně vyčerpávající. Co Vás vedlo k tomu, že jste to ani při tak šíleném boji s terénem nezabalil? Byla to Vaše vlastní výzva, mohl jste kdykoli říct dost.

OČIMA AUTORKY

Jsem vášnivou posluchačkou lidských příběhů. Nikdy mě totiž nepřestane udivovat, jaké osudy dokáže život rozehrát, jaké dá do hry šance a jaké překážky, jaké nástroje a jaké pohnutky, jak dokáže vše zamotat, prošpikovat "náhodami" a nakonec vystřihnout pointu, která Vás posadí na zadek. Některé z těch příběhů jsou humorné, jiné dojemné, některé rozzlobí, jiné donutí k zamyšlení a u některých, jako u toho Zbyňka Švehly, Vás mrazí... Tenhle mrazivý pocit ve mně vyvolaly hlavně dvě věci. Poprvé mi zatrnulo, protože jsem si u jeho vyprávění poprvé skutečně naplno uvědomila, jak tenoučká je hranice mezi svobodou pohybu a upoutáním na vozík. Mezi světem, ve kterém vyběhnu schody po dvou a světem, ve kterém jsou schody nepřekonatelnou překážkou. Stačí malá nepozornost, chvilka zaváhání nebo prostě jen smůla a prvky mezi množinami "MY zdraví" a "ONI hendikepovaní" se bleskurychle přeskupí.

A ta druhá věc, která mi přivodila husí kůži? Opět a znovu jsem se musela sklonit před silou lidského ducha, před silou lidského sportovního ducha, který navzdory nepřízni osudu a bezvládným nohám žene člověka dál.

Člověka na vozíku často drží v pohybu obstrukce, které následují, když se zastaví. Vy odhodíte kolo, pěšky dojdete do auta a jedete domů. My musíme z toho vozíku s něčí pomocí vysednout, někdo ho musí naložit, já se musím složitě převléknout... takže celá ta cesta nahoru byla vlastně postupné odkládání tohohle momentu. Až nakonec, když už vyjedete nahoru, tak už Vám nic jiného nezbývá. (smích) Trochu to bagatelizuji, ale na těch triatlonech to skutečně občas tak trochu je.

No, někdy se taková "tlačenka" hodí. Tušíte, proč na části cesty nahoru asfalt chybí, když na posledních cca 6 km před vrcholem už zase je?

Já myslím, že je to proto, aby tam nejezdilo tolik lidí. Takhle je to pro auta 4x4, takže to alespoň někoho eliminuje. O Mauna Keu jsou obecně velké spory. Budují se tam teleskopy, s čímž Havajané nesouhlasí, stejně jako s davy turistů na jejím vrcholu, protože pro ně je ta hora posvátná.

Jaký byl ten závěrečný asfaltový úsek, když už jste věděl, že to budete mít za chvíli za sebou?

Tam už jsem se nějak oprostil od toho, jestli to vyjedu, nebo nevyjedu. Do určité chvíle jsem hodně přemýšlel nad tím, jak to bude, jak to udělat, abych to dojel, jestli se mi nebude dělat špatně, jestli mě něco nezastaví... ale v té finální části pak přišel moment, kdy už jsem byl takový povolený, prostě jsem si jel s tím, že se uvidí, co bude. A najednou nebylo kam výš jet... Byly tam hvězdy, klid a mír a já tam mohl vstoupit. Ten den mě tam nahoře opravdu přijali.

Havajané věří, že na vrcholu hory žije bohyně sněhu a ledu, krásná Poli‘ahu. Neviděl jste ji náhodou?

Neviděl, ale byla tam...




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 161 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...
magazínLuis Rodriguez po Arnold Classic vymě...
maxpoint97 (23:38) • Za mě rozhodně Justin neměl špatnou formu, ten zakopanej pes je jinde *1* Buď se na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie