O kurzu plavání už jsem přemýšlela několik let. Chtěla jsem se naučit kraul a dát sportovnější formu svému prsařskému stylu "à la paní radová", ale vždy jsem si nakonec našla důvod, proč to ještě na chvíli odložit. Letos už jsem ale měla toho věčného odkládání dost. Pokud se mám zlepšit v plavání ještě v tomhle životě, není na co čekat, rozhodla jsem se a nakopla Google, který mi po chvíli šrotování "vyplivl" plaveckou školu Šipka. Jak jsem byla v ráži, hned jsem vyplnila přihlášku, abych si to zase náhodou nerozmyslela, ale přece jen, pro jistotu jsem se ještě optala, zda by bylo případně možné brát první lekci jako zkušební, to pro případ, že by mi výuka přeci jen nějak nesedla. "Není problém," napsala Šipka a já se začala těšit na prozkoumávání nových vod.
Lekce 1
Zápis do kurzu plavecké školy Šipka probíhal v 6:45 ráno v předsálí sportovního centra YMCA bezprostředně před první lekcí. Odevzdali jsme vyplněné přihlášky a vyfasovali kartičky, které nám budou po dobu kurzu vstupenkou do bazénu. Pak už následovalo známé tápání v neznámých prostorách, hledání, kde mám skříňku, kde je záchod, kde vstup do bazénu. S mým orientačním nesmyslem místo smyslu mi to dalo trochu zabrat, ale vodu jsem nakonec našla. Na první lekci jsme se sešli celkem čtyři. Dva již zkušenější frekventanti a dva nováčci - já a ještě jedna začínající plavkyně.
"Tak mi nejdřív jeden po druhém ukažte, jak plavete," vyzval nás instruktor Jakub na úvod lekce. Vyrazila jsem vpřed, že jako "no problem", když tu jsem se s leknutím zarazila. Ostřejší start totiž odhalil, že mé bikiny už budou zřejmě za zenitem. Za sucha bylo vše OK, ale teď, když se plavky namočily, jaksi pozbyly na elasticitě a při mém odrazu od stěny bazénu se jejich spodní díl přesunul do poněkud nižších poloh, kde se s každým tempem uvolněně poplácával. Bylo mi jasné, že během lekce budu muset kontrolovat nejen pohyb těla, ale i pohyb plavek.
Na plavky ale brzy zapomenu, a to v momentě, kdy se začneme učit kraulové nohy. "Při kopání vychází pohyb z kyčlí, kolena nekrčíte, špičky směřují dozadu, neděláte fajfky," vysvětluje techniku Jakub, zatímco nám rozdává plavecké desky. Zdá se mi to triviální, takže na nic nečekám, beru desku a jdu na to. Ale... co to? Co to, kruci?! Kopu nohama jako zběsilá, ale nikam se nehýbu, ba co hůř, já snad dokonce couvám! Přidávám na intenzitě, snažím se, co mi jen síly stačí, ale žádný pokrok. Nehýbu se z místa a jsem čím dál strnulejší a čím dál zoufalejší. K mé psychické nepohodě přispívá i fakt, že ostatní účastníci kurzu si pěkně plavou vpřed, jako by se nechumelilo. "Nejdééé," kňourám zlomeně směrem k instruktorovi. 
"Nesmíš dělat tím pravým chodidlem fajfku," snaží se mi poradit, ale já to pořádně necítím, neumím to změnit... Začínám se na sebe zlobit, jak jsem nešikovná, když tu přichází na pomoc Kuba a podá mi pomocnou ploutev. Tedy hned dvě ploutve.
"Juchúúú," mám radost, protože s plaveckými ploutvemi se najednou dávám do pohybu. Pěkně si to frčím na jednu stranu bazénu, na druhou stranu bazénu, cestou musím dávat pozor, abych nesrazila spoluplavce, ubohé pomalé suchozemce bez ploutví. "Tak a teď to samé, ale na zádech,"
zavelí Jakub. Otočím se tedy na znak, rozkmitám ploutve a spokojeně pozoruji,
jak mi nad hlavou ubíhá strop, jak svižně míjím nad bazénem zavěšené vlaječky...
To to jede, to to sviští, užívám si radostně svou krasojízdu, když tu bum bác! Rána jako z děla! Zlomek vteřiny nevím, co
se děje, ale hned nato mi dochází. Ze samé radosti nad tím, jak mi to krásně odsýpá, jsem zapomněla, že bazén není nekonečný, a já v plné rychlosti okusila, že hlavou zeď opravdu neprorazíš. "Hlídej si praporky, ty jsou pět metrů od konce bazénu. Když vidíš schody, zastavuj," dává mi instruktor radu, která se mi okamžitě a nejspíš už nesmazatelně vryje do paměti.
Na další průběh lekce už si nepamatuji. No dobře, trochu přeháním, tak velká ta rána zase nebyla... Vybavuji si, že jsme zkoušeli ještě segmenty dalších plaveckých stylů, ale nic už nepředčilo onen třeskutý zážitek s ploutvemi. Navzdory tomu, že jsem teď padlá na hlavu ještě víc než dřív, je mi jasné, že příště určitě dorazím znovu.
Lekce 2
Před druhou lekcí jsem byla tak trochu nakupovat a byla to legrace. Úplně nejvíc jsem potřebovala plavecké brýle. "Ty správné by měly chvíli držet na očích i bez pásku," zněla rada plaveckého instruktora, a tak v obchodě s kamarádem zkoušíme všechny, co tam mají, kombinujeme je s různými plaveckými čepičkami a se smíchem vymýšlíme, jako kdo nebo co v tom kterém plaveckém outfitu vypadáme. "Vypadáš jako spermie," ohodnotí můj finální výběr kamarád. "Tak ta by měla být rychlá," nepohorší mě jeho přirovnání, se svým výběrem jsem spokojena.
Na další plaveckou lekci už si to kráčím podstatně lépe vybavená než poprvé. V batohu na zádech si nesu své úplně první sportovní plavky, své úplně první plavecké brýle, ale čepici už druhou! 
S tou první jsem chodila plavat někdy ve druhé třídě základní školy. Voněla jako voskovky, byla žlutá a měla po sobě velké plastické kytky. Doteď si pamatuji, jak jsem po nich z dlouhé chvíle přejížděla prsty a sledovala, jak se květinové vroubkování pod rukou ohýbá a pak se zase vrací zpět do své naježené polohy. Má současná čepice je hladší, a tedy hydrodynamičtější, což mi ale asi moc nepomůže vzhledem k tomu, že já sama nejsem hydrodynamická vůbec. Přesto si myslím, že ve svém novém úboru už trochu jako plavec vypadám. Tedy alespoň do té doby, než vlezu do vody.
Na druhé lekci jsme se sešly dvě. Dvě osamělá kuřata, aspirující na káčata, čekající na svého učitele. "'Tak se asi můžeme rozplavat," navrhne Světlana, která už sem chodí rok, a tak ví. Následuji ji tak trochu líně. Přece jen je 7 ráno, já jsem ještě v příjemném polospánku a vím, že voda mě z něj v mžiku nemilosrdně vytrhne. Nakonec mě ale nečekaně probere něco docela jiného, a to první pohled pod hladinu v brejličkách. S široce otevřenýma očima sleduji pro mě ten zcela nový prostor pod vodou, čistý obraz bez přivřených řas, různě modré vrstvy vody, lámající se světlo, bubliny, co mi utíkají od úst a spěchají kolem obličeje vzhůru k hladině... Zírám na to vše s úžasem až do doby, než mě z podvodního světa vyžene potřeba se zase nadechnout.
Poetika ale záhy končí a začíná trénink. Ještě dorazí další frekventant, takže všichni tři dostaneme plaveckou desku a začínáme mým neoblíbeným nácvikem kraulových nohou. Mám ale radost, sice jen šnečím tempem, ale přece jen se posouvám vpřed. Stejně ale nadšeně přivítám, když nám instruktor přinese ploutve. Jenže tentokrát už mi ani ploutve nepomohou... Abych to zkrátila, dnes jsme začali s kraulovýma rukama.
Jdeme na to ale postupně. Začínáme tím, že si lehneme ve vodě na bok, hlavu položíme na vzpaženou spodní ruku, která drží plovací desku, kopeme nohama a plaveme. Plavat na jednom boku mi jde špatně, plavat na druhém ještě hůř. Mám tendenci lámat se v bocích do sedu místo toho, abych zůstala rovná, zvedám hlavu z vody místo toho, abych ji nechala ležet na rameni. V další fázi se učíme překlápět na bok z polohy na břiše, následuje zapojení ruky, a to pouze fáze, kdy jde loket z vody. Když pak přijde na řadu de facto celý kraulový pohyb rukou i s nakláněním těla, je to na mě už příliš. Můj nervový systém je přetížen, rudě vyřvávají snad všechny jeho kontrolky a já čím dál víc nevím, čí jsem. Když se soustředím na to, abych nechala hlavu položenou na rameni, dělají si ruce, co chtějí, když se zaměřím na nohy, abych je při kopání nekrčila v kolenou, už zase hlava leze z vody a ruce nekoordinovaně plácají kolem. 
Když chci zkrotit pohyb těla alespoň v jednom tempu, soustředím se tak, že zapomenu dýchat, a když pak horečně lapnu po dechu,
napiji se a zakuckám zároveň. V břiše už mám soukromé jezero, slyším ho. Není divu, doporučený denní příjem tekutin jsem během první půlhodiny tréninku určitě překročila hned několikrát. Je to prostě boj a já už si nemohu dál nic nalhávat - na plavání jsem střevo. Ne že by mi to nebylo jasné už od první lekce, ale dnes to pociťuji ještě tak nějak víc. Ve vodě se sice pohybuji odmalička, nebojím se jí, ale prostě to s ní neumím. Jsem zvyklá dělat všechno zaťatě, silou, jenže voda, ta potvora, je ještě větší živel než já, tu prostě nepřeperu. Vím, že tady to bude chtít jiný přístup - uvolnit se, vnímat, spolupracovat, ne zápasit. Plavání bude super kompenzací k mým jiným, silovějším aktivitám, sumarizuji si nakonec spokojeně cestou do šatny.
Spokojenost mě ale šmahem přejde při pohledu do zrcadla. Na svůj zjev už jsem zvyklá, o to nic, ale trochu mě štve, že i když si sundám plavecké brýle, zůstávají mi na obličeji. Sprchuji se, mažu, oblékám, suším si vlasy... a brýle tam stále jsou. "Asi si je příště trochu povol," radí mi moje plavecká spolužačka, která už nemá po brýlích ani stopy. Navzdory pandím kruhům kolem očí si ale z lekce vykračuji radostně. Je hezky, já si popíjím svou oblíbenou voňavou flat white
z kavárny hned vedle bazénu a v duchu si přehrávám, co všechno jsme se dnes učili. Nakonec, jak si tak jdu, se přistihnu, že ve vzduchu načrtávám rukama kraulový pohyb. Polekaně se rozhlížím, kdo mě asi tak viděl. Zdá se ale, že každý si spěchá za svým a nikomu nepřijde divné, že si to ulicí proplouvám kraulem. Ostatně, Praha je plná bláznů.
Lekce 3
Na hodiny plavání se těším čím dál víc. Sice mi brzké vstávání ještě tak úplně nejde, ale ten pocit po lekci je k nezaplacení. Tělo se ve vodě po ránu krásně rozhýbe a já se pak z bazénu téměř vznáším. Navíc, to učení mě ohromně baví. Dokonce tak, že jsem si ve volných chvílích začala na YouTube pouštět plavecké tutorialy. Také jsem dospěla k rozhodnutí, že mimo kurz musím do bazénu ještě alespoň jednou v týdnu, abych si vyučované trochu víc procvičila. K tomu ale nutně potřebuji pár drobností...
Různých sportovních pomůcek mám doma celou hromadu, takže už skoro nevím, kam s nimi. To máme helmu na kolo, helmu na lezení, helmu na snowboard, lano, lezecký úvazek, lezečky, karabiny, kolo, zámek na kolo, pumpičku na kolo, lepení na kolo, běžky, mazání na běžky, běžecký baťůžek, trekingové hole, karimatku, bouldermatku, alumatku, jógamatku, švihadlo, overball, thera bandy... je toho ještě mnohem víc, ale nebudu to protahovat. 
Prostě chci říct, že k tomu všemu teď ještě přibudou ploutve. A taky kick board. S nimi budu moct vyrazit potrénovat sama, i když společné tréninky s ostatními a instruktorem, který vše krásně vysvětlí a také hned opraví chyby, jsou stejně nej. Těším se na ně a možná proto jsem na třetí lekci dorazila o 10 minut dřív, než by bylo třeba. Nevadí, alespoň mám čas se trochu rozhlédnout po bazénu.
Na první pohled mne zaujme plavkyně v první dráze. Plave kraulem, tedy stylem, který je mi stále hluboce vzdálen, a možná proto ho tolik obdivuji. Kraulem tu plavali i další lidé, dokonce i několik mužů, za kterými se obvykle otočím spíš, jenže není kraul jako kraul. Vůbec tomu nerozumím, vůbec nevím, jak vypadá správná kraulová technika, a tedy, jestli tato žena plavala technicky správně, ale nemohla jsem z ní spustit oči, protože ona prostě plavala krásně.
"Dejte si dva bazény na rozplavání," přerušuje mou voyerskou chvilku trenér Kuba. Trošku sebou cuknu, protože ve svém zaujetí plavkyní jsem ani nepostřehla, že už dorazili i ostatní. "Tak a teď si vezměte destičky, půjdeme kraulové nohy," zní další instrukce. "Ooo jééé," zalamentuji v duchu nad neoblíbeným úkolem, ale vím, že když to nebudu zkoušet, tak se to nenaučím. Cestou tam kopeme na břiše, cestou zpátky na zádech, a mně se zdá, že bazén je snad nekonečný. "Musíš těma nohama zabrat, to má být dřina, ne lážo plážo," částečně slyším a částečně odezírám ze rtů trenérovi. Pokládám se tedy znovu na znak na vodu, abych se o to pokusila, když tu mě hladina nečekaně pozře. Poslední obraz, co vidím, než můj výhled zcela zalije voda, je trenérův pobavený smích...
Další "cvik", který si máme vyzkoušet, vypadá na první pohled nevinně. Lehnout si na vodu jako při splývání, v rukou nad hlavu plovací desku. S nataženýma rukama se pak otočit z břicha na záda a zase zpět na břicho, jako když se griluje kuře. Jenže tady se bude kuře nejdřív topit. Když se do manévru pouštím poprvé, nateče mi při otočce do nosních dutin snad polovina bazénu. Když se pak postavím na nohy, slabé povahy odpustí, teče mi z nosu doslova vodopád. "Musíte při té otočce na záda vydechovat," radí Kuba a já, už s poněkud pošramocenou odvahou, jdu na druhý pokus. 
Snažím se vydechovat, ale asi to nedělám moc dobře, protože mi nosem opět proběhne tsunami. Do dalšího manévru už se mi vyloženě nechce, ale poslušně si nechám naplnit hlavu chlórovanou vodou ještě napotřetí. Pak už trenér chválabohu usoudí, že to pro dnešek stačilo. Odměnou za prodělané útrapy je nám nácvik prsových rukou. To už je pohodička. "Všichni jste šikovní, jde Vám to," sklidíme na konec hodiny pochvalu. Kuba je nejen výborný trenér, ale i psycholog. Ví, jak učit plavat i jak motivovat. Na mě to funguje. Z lekce odcházím s odhodláním, že jednou i toho zpropadeného kraula zdolám!
Závěrem
Vím, že než se naučím alespoň trochu obstojně plavat, dá to ještě hodně práce. Ale já se na to těším. Věřím, že i cesta může být cíl a že si budu i samo učení užívat. Určitě při tom zažiji spoustu srandy, spoustu radosti, jasně, s největší pravděpodobností se budu i vztekat, ale to všechno k učení nových věcí patří. Stejně jako snění o tom, jaké by to jednou mohlo být, až... Úplně to vidím. Ponořím se do bazénu, bude to pocit, jako bych se vrátila domů. Udělám prvních pár temp, během kterých se dokonale sladím s vodou, a pak už se budu pohybovat s takovou samozřejmostí, jako by to byla má druhá přirozenost. Práce nohou bude pravidelná a efektivní, já budu ladnými kraulovými tempy klouzat po hladině a celé to bude vypadat, jako by mě to nestálo vůbec, ale vůbec žádnou námahu. Dno pode mnou přímo poletí, já budu pracovat strojově přesně, tempo jako tempo, klidné výdechy pod vodou, usměrněné nádechy nad vodou, prostě balada.
Snad mi ta představa dodá trpělivost znovu a znovu se vrhat do bazénu s pomocnou plaveckou deskou a se zamlženými brýlemi bojovat o každé nadechnutí.
Recepční v Diplomat gym
