Reklama:

Radikální změna (XIV.): Ze 120 kg až na soutěžní pódia

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Motivace

Radikální změna (XIII.): Změnila životní styl
i způsob myšlení
a zhubla 20 kg
[Text: Lenka Gasnárková] Byla jsem úplně normální, relativně štíhlá holka. Nikdy jsem nebyla vedená vyloženě ke sportu, ale pohyb mi nebyl až tak cizí. Ráda jsem bruslila, chodívala občas běhat, tančila nebo se věnovala volejbalu. Nic velkého, ale postavu jsem měla přiměřenou své výšce. Měřím 179 cm a ano, jsem děsně vysoká. Něco se pokazilo, když jsem ve svých 21 letech otěhotněla. Ani moje vzdělání zdravotní sestřičky mě nedokázalo zabrzdit v tom, abych skutečně jedla za dva. No, kdyby jenom za dva... za deset lidí. Vykrmila jsem se nezřízeným nočním přežíráním až na neuvěřitelných 120 kg poporodní váhy. Nebyla jsem schopná dojít v klidu ani na konec ulice s kočárkem, aniž bych nemusela v půlce cesty zastavit a vydýchat se. Přebytečná kila se na mém těle držela jako klíště a o nějakém tom hubnutí kvůli kojení nemohla být vůbec řeč. Nebyl v té době v mém okolí nikdo, kdo by poradil, internet nebyl plný informací jako teď. No ale i kdyby byl, stejně bych tehdy asi nevěděla, čemu věřit a čím se řídit.


Podařil se Vám také podobně skvělý výsledek? Chtěli byste i Vy motivovat ostatní čtenáře a čtenářky? Neostýchejte se nám ozvat na redakce@ronnie.cz, budeme rádi! Ukažte, že i Vy jste to dokázali!


Co že mě vedlo k tomu, abych se sebou něco dělala? Paní optička mi otevřela oči. Můj bratr má hodně dioptrií a chtěl, abych jela s ním pomoct mu vybrat nějaké hezké brýle. Vybrali jsme, ale vzhledem k tomu, že takhle silná skla se brousí, měli jsme je vyzvednout hotové až za týden. Řekla jsem mu, že to s ním už nepojedu, že si je už pojede pěkně vyzvednout sám. Následující věta mi zůstane v hlavě asi už navždy… optička na to odvětila: "To nevadí, to s vámi už maminka nemusí jezdit, ty si můžete vyzvednout sám!" Můj bratr je o dva roky mladší než já. A DOST! MUSÍM, CHCI zase vypadat normálně, chci se cítit dobře, chci být zase hezká. Toto stačilo, chtít, opravdu chtít.

Začátky probíhaly formou pokus omyl. Vůbec jsem nevěděla, co jíst, o nějakých komplexních sacharidech jsem neměla páru a to, že jogurt light je větší peklo než plátek racií jsem neměla zdání. Začala jsem hledat nějakou dobrou knížku a řekla si, že budu běhat. To byla velká legrace. Dostala jsem svoje obří tělo nějakým zázrakem do pohybu a asi po 200 metrech si uhnala zánět okostice a z přetížení se pozvracela.

Pak už to byly takové ty klasické začátky, přestala jsem pít Coca-Colu a sirupy, vyřadila jsem bílé pečivo, vynechala slaninku, řízečky, zmrzlinky a hlavně už jsem si nekoupila studentskou pečeť, na které jsem ujížděla. Takový základ stačil i bez pohybu k tomu, abych stáhla váhu ze 120 kg na 90 kg. Ale pak přišlo druhé těhotenství. To už jsem měla rozum a přibrala jen 7 kg. Co mi to ale bylo platné, když jsem startovala na devadesátce. Nechala jsem se uhoupat a neřešila váhu, neřešila to, jak vypadám. Až když druhé dcerce byl rok, přišel obrovský zlom. Dala si do pusinky vosu a ta ji píchla. Na nic jsem nečekala a ihned rychlostí na sebrání řidičáku jela do nemocnice. Na pohotovost z parkoviště vede mírný kopec, který jsem ale ani v návalu strachu o dítě nebyla schopná vyběhnout, takový malý kopeček. Byla jsem zoufalá, vyděšená, ale stejně to nešlo! Ten pocit byl příšerný. Vše dopadlo dobře, holka je zdravá jako řepa a vosa ji píchla jen zevnitř do tvářičky, ale ten zážitek odstartoval vše. Už nikdy nechci být nepohyblivá.

Začala jsem učivem z prvního ročníku zdravky a pročetla si znovu učivo o funkcích a fyziologii člověka. Dokoupila jsem kvalitnější knihy o sportu a zdravé výživě a hltala je. Začala jsem se stravovat pětkrát denně a ubrala rapidně na porcích. Postupně jsem se takto dopracovala až na váhu 80 kg a začínala být se sebou spokojenější. Holky rostly a já měla konečně trošku víc času sama pro sebe. Po ránu jsem začínala chodit běhat, tedy běhat... spíše indiánským krokem jsem urazila rychlostí šneka padesát metrů a málem jsem vyplivla plíce. Je čas zahodit cigarety - a tak se i stalo. Za ušetřené penízky jsem začala občas chodit do pohybového centra na skupinovky, kde jsem málem umřela.

Pamatuji si, že jsem byla strašně moc překvapená, jak rychle se dokáže tělo adaptovat a získat trochu kondici. Vzpomínám si na tu obrovskou radost, když jsem uběhla svůj první kilometr v kuse, bez zastávky. Po měsíci už to byly kilometry dva a za půl roku deset. Do roka jsem běhávala i 15 - 20 km a chystala se na svůj první půlmaraton. A pak to přišlo. Bolest, obrovská bolest kolene. Odkládala jsem návštěvu ortopeda, co to jen šlo. Nepřešlo to. Rána jako blázen - voda v koleni, chondropatie a zákaz běhání. Obrečela jsem to a nevěděla, co dál. Když Vám seberou něco, co máte rádi... nic moc. Co dál?

V této době už byl naštěstí internet plný srozumitelnějších a rozumných informací a já se začala více zaměřovat na zásady správného stravování. Dokoupila jsem další kvalitní knihy, četla články a jela na svůj první seminář o výživě. Zjistila jsem, že mi nestačí jen vědět, co mám dělat, ale chtěla jsem znát odpověď na otázku "proč"? Proč se nemá jíst bílé pečivo, jak využít správné zdroje sacharidů, kdy a jak zařadit bílkoviny, proč se mají do jídelníčku zařazovat tuky, jaký je rozdíl mezi nasyceným a nenasyceným tukem, které potraviny a proč tělu něco dají a které ne... Tohle mě pohltilo natolik, že asi po 3 letech intenzivního učení jsem se zorientovala ve stravě natolik, že kromě čísla 70 na mojí váze jsem měla i dostatek vědomostí na to, abych uvažovala nad tím, že budu radit i ostatním.

To byly teprve úvahy v plenkách. Váha je jedna věc, ale to, jak jsem vypadala, byla věc druhá. Rozbředlé třesoucí se tělo s obrovskými převisy kůže a absolutní nechuť se kdekoliv na koupališti svléknout do plavek. Zkusím zajít do posilky. To byl nápad! Naštěstí nejsem srab, a tak jsem šla. Do mini domácího fitečka, kde bylo pár strojů, nějaká ta činka a parta puberťáků, kteří o cvičení věděli ještě míň než já. Jeden kluk mi tam posměšně povídal: "To jsem zvědavý, jak dlouho ti to vydrží. To ještě neměl páru, když mě viděl se prohýbat pod kilovou činečkou, že jednou si hodím za krk 100 kg a dřepnu je. Netušili jsme ani jeden, že vytrvám. Pak jsem potkala Karin. Zašla si se mnou zacvičit a ukázala mi základy techniky. Zjistila jsem, že tohle mě začíná neskutečně bavit. Pilovala jsem techniku a naučila se opravdu pořádně cvičit, k tomu přidala cviky s vlastní váhou a pomalinku sledovala, jak se tělo mění. Na svojí cestě jsem potkala pár lidí, kteří byli ochotní mi poradit, něco vysvětlit a pomoct. Asi po půl roce cvičení jsem zjistila, že tohle je super a že chci chodit do posilovny fakt pravidelně. Tak se i stalo a už jsem nikdy nepřestala, jen přidala na intenzitě sebevzdělávání.

A to by nebylo jen tak, kdyby nepřišla další pecka. Sotva jsem se naučila fakt pravidelně jíst, sportovala jsem, a dokonce jsem už i měla maličký sval na rameni, ozval se žlučník. Týden zvracení, bolestí a kroucení se v práci se završil tím, že rovnou z noční směny ve špitále jsem si šla lehnout pod kudlu. Poctivě vykrmených sedmnáct kamenů se rozhodlo, že je potřeba přibrzdit moje snahy a zkusit, co vydržím.

Takže stopka na několik týdnů a zase nový začátek. Svalovka, dieta, pomalinku posilka a zase zpět k 2kg závaží. Nevadí, zase cvičím a prásk... holky mě nakazily spálou. Zase stopka. Uzdravím se a po 3 měsících buch, zlomená noha. Ok, pauza a za 4 měsíce opět začínám od nuly. Už nebudu vyjmenovávat všechno, ale mezitím to byly další tři operace a nové starty. Nic mě ale už nemohlo zastavit, už to nešlo, protože sport jsem již naštěstí milovala natolik, že jsem už nechtěla přestat..

Tak uběhlo posledních 5 let, kdy jsem opravdu měla pocit, že jsem se snad naučila dost na to, abych uvažovala nad tím být sama trenérkou a výživářkou, a tak jsem odešla z VOŠky a zapsala se do kurzu. Měla jsem štěstí, že v New Parku trvali opravdu na tom, abychom fakt něco uměli a nedostali ten "papír" zadarmo. Pak už to jelo, jedno školení za druhým a mohla jsem při zaměstnání občas na malém komunistickém kulturáčku trénovat lidi.

Tady jsem se během jednoho roku naučila, jak dobře vést tréninky, a vše okolo a cvičila si vesele dál. Asi před rokem se zrodila myšlenka, že bych mohla otevřít svoje centrum pohybu a sama mohla zkusit závodit. Příprava započala hned den nato. Fitečko jsem otevřela, ale... zase to ale! Myšlenka pěkná, ale skutečnost jiná. Dopadlo to celé tak, že můj objem skončil hned po týdnu velmi bolestivým a naprosto zbytečným úrazem páteře. Stačila malinká chvilička nepozornosti, technická chyba při rumunském mrtvém tahu a já šla k zemi. Už jsem se nepostavila, nemohla chodit několik dní a odležela si Nový rok v nemocnici s prasklým obratlem. No paráda, bylo po nadějích, bylo chviličku po snech. Po propuštění z nemocnice jsem byla ráda, že vůbec vydržím stát nebo chodit, natož cvičit. Po absolvování rehabilitace se stav nijak zvlášť nezlepšoval a záda pořád bolela jako čert. Naštěstí jsem se asi v dubnu dostala k vynikající soukromé rehabilitační sestře, která odhalila příčinu ve vpáčeném obratli a pomohla mi. Zachránila moje sny, zachránila moji radost, zachránila mě od bolestí! Takže čas letěl a moc do podzimu nezbývalo, tak jsem požádala Tomáše, to je trenér z Irongymu, kam chodím cvičit, o spolupráci, aby mi s přípravou pomohl. Ten to tedy se mnou neměl vůbec lehké, skoro polovinu cviků jsem vůbec nemohla dělat kvůli zádům a ke všemu jsem taky trenér, tak jsem mu do toho pořád kecala. Dohodli jsme se, že stravu si budu řídit sama a přípravu a cvičení zmákneme spolu, aby se to vůbec stihlo. Parádní spolupráce, vše šlapalo jako hodinky. Ale protože dlouhá pauza se docela slušně podepsala na úbytku hmoty, tréninky byly tvrdé a těžké. Bavilo mě to a bavilo mě to hodně právě proto, že bylo potřeba držet dietu a zároveň nabrat ještě trochu svalů, abych nevypadala, jako bych cvičila týden.

Nastavili jsem 2 g sacharidů na kg váhy a světe div se, šlapalo to jako hodinky, Svaly rostly, tuky mizely. Dotáhli jsme to spolu až do finiše. Poradili jsme si s mini zdravotní pauzičkou, zvládli ušetřit záda dalšího přetížení. Zbývalo posledních 7 týdnů do plánovaných závodů a přišly sacharidové vlny, to byla ještě docela pohoda, než padlo rozhodnutí zařadit nuly. To byla nejtěžší část diety, jakou jsem kdy absolvovala. Rozhodla jsem se nakonec jet na závody do Ústí a zvažovala, že pojedu za 14 dní po těchto závodech i do Brna. Nakonec jsem se rozhodla úplně jinak a týden před Ústím na vlnách a ostré dietě padlo na poslední chvíli moje rozhodnutí zkusit se zúčastnit MČR v atletickém fitness. Bála jsem se, jaké budu schopná podat výkony, celkově jsem se cítila už unaveně a síly kvůli dietě ubývaly. Ale jo, zvládla jsem to a nemusela jsem se stydět. Tyto závody jsem si hodně užila, protože jsem byla nadšená z toho, že se zde musí zvládnout sportovní výkony. I když musím přiznat, že to veslování mě málem zabilo. Měla jsem co dělat, abych nezkolabovala, ale byla jsem se svým výkonem spokojená. O něco méně byl na druhý den spokojený můj trenér, protože po takové zátěži moje tělo natáhlo hodně vody, a tak se bál týden před závody v bodyfitness, abych vůbec splaskla. Naštěstí to dopadlo dobře a mohla jsem den po mistrovství zahájit superkompenzaci. To jsem ještě na vlastní kůži netušila, jak děsná je superkompenzace, když v ní člověk musí chodit do práce a zvládat běžný chod domácnosti a rodinu. Tady jsem si zkusila sáhnout fakt na dno svých sil. Hlad, únava, stres a dvoufázové tréninky bez energie, do toho zvládnout být příjemná a pracovat. Snažila jsem se být milá a práci zvládnout, ale únava byla nesnesitelná. Mám štěstí na pohodové klientky, které fakt měly pochopení, celou dobu mě povzbuzovaly a chápaly. Je to tu, superkompenzace, 3 dny na nulách a další 2, 5 bez vody... klasická příprava. To bylo něco, bílá jako stěna, vyčerpaná, do toho tolik práce. Každý den od rána od 7 hodin osobní tréninky do oběda, hned po obědě cvičit, po cvičení zase do práce, odpoledne s dětmi, po práci druhý trénink.

OK, přežila jsem, říkám si, teď už přežiji i tu žízeň. To se dalo taky vydržet, a dokonce i ty suché ovesné vločky se daly sníst bez pití. Největší pecka byla, když jsem den před závody dostala menstruaci. To byla trochu panika, jak zareaguje tělo, jestli nevypoví spolupráci a já nezůstanu zalitá vodou. Celý týden jsem si říkala, že toto za to fakt nestojí, ale pak přišel den D, odjelo se 350 km a Tomáš stál při mně. Pomáhal mi, přežil moji náladovost, odseděl se mnou hodinu u kadeřnice, byl mi skvělou oporou a já se mohla opravdu navléct do svých nádherných závodních plavek a postavit se poprvé v životě na svoje vysněná závodní prkna. Semifinále neskutečná nervozita, ale finále... najednou jsem tam byla jen já a nikdo jiný. Najednou jsem necítila žádnou únavu, žádný stres. Najednou jsem měla na ústech nenucený úsměv a užívala si to. Strašně moc jsem si vychutnala tu atmosféru, strašně moc jsem si užila ten pocit, dokázala jsem to! Z hrocha se stala opravdu závodnice! Teď už jsem zase v plných silách, najedená, akční a spokojená žena. Věnuji daleko víc času své rodině, kterou jsem, upřímně řečeno, trochu šidila na čase, a jsem šťastná, že jsou moje holky na maminku pyšné. Zahajuji přípravu na jaro.

Co se týče stravování, snažím se nehledat v jídle žádné velké složitosti. Jím pravidelně každé 3 hodiny a jídlo si plánuji vždy tak, aby se nestalo, že vynechám. Jím opravdu velké množství vajíček, masa, zeleniny a rozhodně nevynechávám přílohy. Když mám chuť dát si něco dobrého, ráda využívám dnes už běžně dostupné možnosti proteinových pochutin bez zbytečně přidaného cukru. Pudingy, zero tyčinky nebo sukralózové kapky nesmí pro tyto případy doma chybět.

Pro příklad něco málo z mého jídelníčku. Snídaně jím už několik let stejné a ty se mi snad nikdy nepřejí - bílý jogurt Hollandia s ovesnými vločkami, goji a oříšky. Někdy přidám i ovoce. Na svačinku omeleta z vaječných bílků s rýží nebo racio třeba se šunkou, sýrem nebo patifu, obědy a večeře teplé - klasicky maso a příloha. Rýže, kuskus, občas brambory vařené ve slupce nebo batáty. Miluji mozarellu, tvarůžky a tuňáka. Trénuji 5 - 6x týdně a vždy si na cvičení čas udělám, i kdybych se měla rozkrájet. Vždyť cvičení je vlastně to, co mě nabíjí a dodává mi energii. Místo toho, abych byla vyčerpaná z válení se na gauči a přejídání, jsem nakopnutá ze cvičení.

Nebudu tvrdit, že jsem takhle byla nastartovaná celou dobu. Už se mi i párkrát stalo, že přišla krize. Že se mi nechtělo si zacvičit, že se mi chtělo se na vše vykašlat a nedodržovat nic. Ale stačilo se sama sebe zeptat, jestli bych se chtěla vrátit zpět, jestli jsem byla dřív šťastná. Odpověď je samozřejmě NE.

Během celé té doby, co jsem se snažila hubnout, jsem myslela hlavně na to, že pokud budu podvádět v jídle, budu tím podvádět hlavně sama sebe, ne okolí, ale budu tím ubližovat jen sama sobě! A to jsem nechtěla.

Kde je vůle, tam je vítězství! To se stalo mým životním mottem. Ne jenom ve cvičení, ale celkově pro život. A abych na to nikdy nezapomněla, nosím si ho v podobě tetování na předloktí.

Myslím, že tento životní styl mě už nikdy bavit nepřestane. Stejně tak jako mě naplňuje moje práce, tak mě naplňuje i sport. Jsem stále v pohybu a radost z pohybu rozdávám i dál.


Lenka Gasnárková na soutěži Beautiful and Strong 2017



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

02.01.22:47zZz mažňák - Gratuluji. Velmi inspirující příběh. Co jste používala n..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínBehind the Pump - Branch Warren a Joh...
jr.e (22:39) • Nevím teda,ale technika Cviků u Branche a Johnniho je otřesná.,(hlavně co největší váhu...
magazínZávodníci v kulturistice - rozhovory...
Valasekjakub123 (22:13) • To je jedna fotka podívej se zepředu málo hmoty zality břicho atd...... na mezinárodní...
magazínZávodníci v kulturistice - rozhovory...
Geolupos (16:21) • Vždyť vypadá dobře.... https://kulturistika.ronnie.cz/img/data/clanky/galerie_2011/29...
magazínZávodníci v kulturistice - rozhovory...
Valasekjakub123 (15:46) • Sobotkovi chybí trošku soudnost! Nechápu co se tam ser..... zbytečná cesta
magazínKarolína Machová - trénink zad a bice...
Klára (08:24) • Dávat za příklad někoho z roku 2013 je chyba, tenkrát byly bikini o hodně jinde než teď...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra