Čas od času se vydám na nějaký ten překážkový závod. Zaběhat si, zaplazit se, zaplavat si, zapřelézat si atd.
Pěkně to rozvlní hladinku adrenalinu a člověk si ověří, jestli ještě má nějakou tu fyzičku. Tentokrát jsem nezávodil, tentokrát jsem si všechno užil jinak, jako divák. Jak jsou na tom překážkové závody? Nenudí se
na nich divák? Zabaví ho?
V Liberci, konkrétně ve Vesci, bylo docela těsno. Na to, jaké bylo počasí, tam bylo lidí, že se ani spočítat nedali, teda aspoň já se o to nepokoušel. Asi to bylo tím, že si Vesec a široké okolí (zejména sobotu) zabrala Spartan Race.
V sobotu se běžel Beast a v neděli Sprint. Já tam byl v sobotu a udělal jsem si párkilometrový turistický výšlap. Oproti tomu, co tam předvedli závodníci, je to ale úplné nic. Rád se s Vámi podělím o to, co jsem všechno v sobotu viděl, slyšel a vyfotil. Holt to tentokrát bude report z jiné strany, z té divácké.
Dopravu hodnotit nebudu, jen mám poznámku k parkování. Tušil jsem, že všude bude plno lidí a tedy i plno aut, tak jsem auto nechal docela daleko od centra závodu. To byla chyba. Z vyhrazených parkovacích ploch auta zvolna přetékala do okolí, kde tvořila úhledné hloučky a úhledné řady. Takže parkovacích míst bylo v bližším okolí docela dost. Propříště tedy
- zajet co nejdál, co si troufnu.
Vždycky když jsem na závodech jako závodník, tak je to plné spěchu. Člověk sice dorazí s rezervou, ale stejně musí udělat plno malých úkonů (registrace, převléci se, odložit věci, skočit si na WC, napít se atd.) a nakonec je ve stresu ještě dřív, než vleze do startovního prostoru. Jako divák mám konečně klid a můžu se pořádně rozhlédnout okolo. Vlastně je to skoro poprvé.
Už když jsem se blížil k vrcholku kopce, kolem kterého se to všechno seběhlo, potkal jsem několik skupin běžců, kteří spořádaně přeskakovali, podlézali a prolézali dřevěnými zdmi. Zatím ještě běželi svižně a vypadali jako vojenský útvar během výcviku. Holt začátek trati, dál už se z organizovaných útvarů klube neorganizovaný dav. Hned za kopečkem se
otevírá festivalový prostor, kde je start i cíl. Obě dvě nejdůležitější věci a pěkně pohromadě.
Zázemí
Organizátoři Spartan Race ví, jak začlenit trať do festivalového prostoru, a letos to oproti loňsku docela vylepšili. Kolem se to hemžilo překážkami a trasa vedla i samotným středem mezi stánky. Diváci mohli pěkně zblízka vidět dvě áčka z cargo sítí, žebříkové áčko, oštěp, multiring, tažení bobů s pískem, potápění (dunk wall), kluzkou stěnu,
sedmistopou zeď (7ft wall) a nakonec přeskok ohně. Všude bylo plno lidí a vzduchem se neslo plno povzbuzování. I když je fakt, že u takového obřího můstku by se to povzbuzování závodníkům hodilo určitě víc.
Výhoda byla, že závodníci měli za sebou nějakých 5 kilometrů, a tak byli všichni ještě docela čerství, svěží a plní energie. Kdo se chtěl podívat, jak to vypadá, když síly docházejí, stačilo se zaměřit na potápění a finální tři překážky, které byly jen o kousíček dál. Ze závodu tedy bylo vidět vlastně vše. Prvotní entuziasmus i závěrečnou zkoušku vůle a úlevu v očích závodníků pár metrů před cílem.
Dalším lákadlem pro mnohé určitě byl prodejní stánek od Reeboku, kde hlásali 80% slevy. Čísla jsem nekontroloval, tak budu předpokládat, že se tam dalo výhodně nakoupit. Já si pořídil kšiltovku s logem Spartan Race. Možná proto si mě pak při putování po trati plno lidí pletlo s pořadatelem. Zahřála mě výborná káva a grilovaná krkovička. To pak člověk i zapomene na to, že mrholí a počasí moc příjemné není. No, kvůli vysedávání u pivka jsem na závod nejel, takže jsem vyrazil na trať.
Co se týká programu na hlavním pódiu, tak za tu dobu, co jsem tam kroužil, jsem si ho vůbec nevšiml. Pamatuji si ho jako šum v pozadí a kromě vyhlašování elitních vítězů jsem ho vůbec nesledoval.
Trať
Když se člověk neomezil pouze na samotné centrum závodu a udělal si procházku po blízkém okolí, tak se mohl podívat na 19 překážek z celkových 35. To je docela dost. Většinu jsem si prošel a rozvířil si tak trošku hladinu adrenalinu. Člověka to prostě vtáhne, i když neběží a nemusí být mokrý, od bláta a překonávat překážky. Kde to šlo, tam jsem se snažil závodníkům poradit, samozřejmě podle nejlepšího svědomí a vědomí. Někdy to padlo na úrodnou půdu a někdy se mi vrátil jen otrávený pohled.
"To se ti to radí, když jsi v suchu, teple a nemusíš tady dřít!" Když vypustím rady a porady, tak samotné
"Paráda! Makej! Jsi skvělej! To dáš!" dělalo se závodníky divy. Ze závodu znám ten pocit, když ti někdo podá ruku, poplácá tě po zádech a povzbudí tě (hlavní náplň práce dobrovolníků). Je to k nezaplacení a dodá to motivaci tam, kde je to nejvíce potřeba. Proto jsem také za své povzbuzování nechtěl zaplatit.
Pak byly překážky, ke kterým se člověk jen tak nedostane, a to je škoda. Jsou holt moc daleko. Beast má přes dvacet kilometrů a vydat se na některé podívat pěšky znamená ujít dvacet kilometrů. Já se vydal podívat cestou necestou po stráních a lesích na Vesecký rybník (ona tam dokonce vede pěkná silnice přímo
od startu, ale kdo to měl tušit). Tam byly pro mnohé závodníky ty nejtěžší momenty. Ledová voda, vítr, deštík, to se do té vody moc nechce, ale většina se do ní přeci jen vrhla. Za tu hodinku, co jsem tam okouněl, si to odangličákovali jen tři neplavci. Ostatní to dali. Klobouk dolů
Pokud se člověk jede podívat na Beast do Liberce, tak prostě nemůže vynechat můstky. Jestli chce vidět odhodlání, občas i zoufalství, slzy a vztek, musí sednout do auta a dát si desetiminutovku do
sportovního areálu Ještěd. Stojí to za to, navíc si člověk musí vyšlápnout kousek sjezdovky, a tak se i zahřeje.
Tady jsem stejně jako loni žasnul nad tím, kolik lidí se do toho dobrovolně přihlásí, a
když vidí, co mají po patnácti naběhaných kilometrech před sebou, tak že
necouvnou. Kdo nezažije, ten nepochopí. Plno diváků okolo kroutilo hlavami a
říkali, že by to dole pod kopcem s čistým svědomím vzdali (holt to nejsou sparťani a s tímhle přístupem nikdy nebudou).
Zezdola to vypadalo jako nekonečný had - řada závodníků, kteří pomalu stoupají po schodech na vrcholek můstku, pak zase pomalu dolů a pak znova o kousek vedle, a ještě k tomu s pytlem plným písku, který mají na zádech. Přitom nejde o pytlík, ale pytel o váze 40 kg plus minus nějaká ta lopata. Hned pod kopcem byla občerstvovačka, kde mají závodníci možnost doplnit nějakou tu tekutinu, posedět (na zemi), něco zakousnout a pokecat si. A že toho využilo docela dost závodníků. Někteří nabírali odvahu a sílu na cestu do kopce a jiní odpočívali po tom, co kopec dali.
Odtud jsem to už musel vzít svižnějším tempem, abych stihl vyhlášení výsledků ve Vesci. Taky to bude poprvé, co uvidím eliťáky na bedně.
Vyhlášení proběhlo spíše v komorní atmosféře. Bylo to nejspíš tím, že ve dvě hodiny je ještě většina závodníků na trati. První beastníci vyrazili na trať v 8 ráno a s celkovým průměrným časem 5:56:38 bylo ve dvě hodiny 90 % závodníků ještě na trati. Takže diváků bylo sakra málo. Po vyhlášení jsem ještě chvíli záviděl závodníkům v cíli a pak ještě chvíli nezáviděl těm u dunk wall.
Za své putování po trati jsem viděl krásné angličáky, ošklivé angličáky,
odfláknuté angličáky i angličáky, za které by se asi všichni styděli (až tedy na ty,
kteří je dělali). S překonáváním překážek to už bylo lepší. Většinou se všichni poctivě snažili a bylo na nich vidět, že pokud se to zrovna nepovedlo, tak je to hodně mrzí. Našlo se však i pár těch, kteří na čistotu překonání překážky moc nehleděli, nebo ani nehleděli na samotné překážky a nějak se jim je povedlo minout. Toho si muselo všimnout více lidí, tak rozebírání a rozepisování nechám na nich.
Shrnutí
I když člověk není zrovna sportovní fanda, tak si závod užije. Výhodou překážkových závodů je to, že je vždycky na co se dívat. Divákovi se nestane, že by jen kolem něj někdo proběhl, projel na kole či motorce, viděl, jak plno lidí skáče do dálky nebo jen běhá za míčem po trávníku jako v ostatních sportech.
Překážkové závody jsou hodně různorodé. Běhá se, plazí se, šplhá se, přelézá se, plave se. Každý si v tom něco najde a navíc se nejedná o žádné složité překážky, které by potřebovaly speciální
"výcvik". Tak se divák lehce vcítí do závodníka a dokáže si na překážkách představit i sám sebe,
což diváky baví (aspoň ty, kterých jsem se ptal).
Pro diváka je zrovna Beast ten nejnáročnější závod (stejně jako pro závodníky, kdo by to byl řekl). Trať je dlouhá, překážky jsou vcelku daleko od sebe a závodníci jsou dlouho pryč (pokud zrovna divák na nějakého svého závodníka čeká).
Na scénu jsem dorazil po desáté a domů jsem vyrážel ve tři. Strávil jsem tam cca 5 hodin a za tu dobu jsem si zábavu našel a nenudil jsem se. Bylo to ale hlavně tím, že jsem po trati i cestoval a nebyl jsem odkázán jen na samotné centrum závodu. Já jsem si den užil.
Klady
- Výborná atmosféra a divácky dostupný adrenalinový zážitek na trati.
- Díky překážkám je pořád něco nového, na co se dá koukat.
- Překážky byly rovnou ve festivalové oblasti.
- Prodejní stánek Reebok, který měl zajímavé ceny, tedy pokud chcete pořizovat funkční oblečení. Na výběr jsou i věci spjaté se Spartan
Race, které jinak jen tak nenajdete.
- Dobré jídlo a pití (za standardní ceny), výborná káva.
Zápory
- Program na hlavním pódiu mě nezaujal.
- Není dopředu známá trasa, ani není nikde dostupná mapka závodu, což je specifické pro Spartan Race (žádný závodník nesmí vědět, do čeho jde). Divák pak ale neví, kam jít a kde může sledovat jaké překážky. To je velká škoda. Já si trasu užil jen proto, že jsem loni Beast běžel a sázel jsem na to, že Spartan Race trasu moc nezmění.
Verdikt
Určitě doporučuji jít se podívat na překážkový závod. Pokud se bude konat ve
Vašem okolí, tak i když nezávodíte a nikdo z Vašich známých také ne, běžte se podívat. Stojí to za to.
Vyberte si trať kratší než 21 km. A pokud chcete pochodovat po trati a vidět toho více, tak si zvolte závod, u kterého budete znát dopředu trať, ať víte, na co se jít kam podívat.
Závodnický doprovod se nemusí bát, že by se na závodech nudil. Je tam jídlo, pití a můžete povzbuzovat nejen ty svoje zabahněné závodníky.
Trocha té statistiky
To bych ani nebyl já, kdybych se Vás nepokusil unavit nějakými těmi čísly.
Trať měla 27,5 km a 1600 m stoupání.
Počet mužů na startu byl 2114 a žen bylo 600. Nejstaršímu muži bylo 63 let, nejstarší ženě bylo 67
let, nejmladšímu muži i ženě bylo 16 let.
Celkový přehled
Tady jsou nejlepší tři závodníci z každé kategorie a průměrné časy jednotlivých kategorií.
Týmový přehled
Zobrazeny jsou jen ty nejpočetnější týmy. Vlevo je vidět týmová příslušnost nejlepších závodníků, dále počty závodníků v týmech a pak rozložení týmu do jednotlivých kategorií.
Bez týmové příslušnosti bylo celkem 878 závodníků.
Do počtů jsou zahrnuti pouze závodníci, kteří závod dokončili, tedy bez DNS, DNF a DF
(ti, kteří neodstartovali, nedokončili anebo byli diskvalifikováni).
Časy
Cílové časy jsem rozdělil do intervalů po půlhodinách. Tady je přehled, kdo v intervalech doběhl podle pohlaví a podle věku, níže jsou celkové počty.
Národnosti závodníků
Naposledy pro zajímavost tu je přehled, odkud závodníci na závod dorazili. Je tu přehled zemí i měst.
DNS, DNF a DF
Přehled těch, kteří neodstartovali, nedokončili anebo byli diskvalifikováni.
2714 závodníků závod dokončilo, 95 nedokončilo, 196 jich ani nestartovalo a diskvalifikováno bylo 5 závodníků.
Parťák na fitness
