Mistrovství Evropy v překážkových závodech 2017 - reportáž a fotografie

S OCR závody jsem začal na začátku roku 2016. Mým prvním závodem byl Spartan Race Winter Liberec. Tehdy jsem závod dokončoval ze všech sil a se spoustou křečí v nohách. Ale i tak mě celý závod tak nadchl, že jsem na sobě začal okamžitě pracovat. Protože tyto závody nejsou jen o běhu, ale i zručnosti, síle, zdatnosti a hlavně o vytrvalosti. I když běh prozatím není zrovna má silná stránka, tak techniku a zdolávání překážek jsem za tu dobu dokázal posunout o kus dopředu. V průběhu roku 2016 jsem se zúčastnil několika závodů v různých koutech České republiky. Zkusil jsem jak Spartan Race a Gladiator Race, tak i Predator Race. Z celkového pohledu se mi asi nejvíce líbí závody Predator Race. Predátor má alespoň z mého pohledu zajímavější překážky, které mě opravdu baví, a hlavně přicházejí s dalšími novými.

V roce 2016 jsem se účastnil Predator Race Masakr Hrubý Jeseník a Brutal Klínovec. Na oba závody moc rád vzpomínám, jelikož byly v krásné přírodě. Byly zde spousty kopců, vody a překážek. Na Klínovci jsem tenkrát málem zdechnul pod tíhou pytle, který se nosil do sjezdovky. Asi nikdy nezapomenu, jak byl těžký. Na další závod jsem se rozhodl vydat se na Slovensko pokusit se o Spartan Race Ultra Beast, jelikož mě okouzlila medaile za dokončení závodu a také myšlenka posunout své fyzické hranice zase o kus dál, i když trasa čítala více jak 42 km s 60 překážkami. Jednalo se o první závod v Evropě s touto obtížností, a tak jsem si závod nemohl nechat ujít. Poslední závod Spartan Race byl v Maďarsku, kde jsem si doběhl pro svou první X2 Trifectu.

Mým hlavním cílem bylo do příštího roku něco natrénovat. Nakonec jsem si musel neplánovaně udělat volno kvůli zdravotním problémům a bohužel jsem začal trénovat až od března. Takže letos forma nic moc, ale co se dá dělat. Ne vždy vše vychází, jak bychom chtěli. Závody běhám pro zábavu, a tak to nějak nehrotím. Rozhodl jsem se letos vyrazit i na závody v cizině. Nakonec jsem vybral Toughest London. Závod jsem si nadmíru užil a otestoval jiné překážky, které u nás zatím nejsou. V průběhu roku 2017 zveřejnila OCRA nominaci lidí, kterým se povedlo kvalifikovat na ME v OCR do Holandska ze závodů Predator Race 2016.

Tabulku jsem si otevřel a ze zvědavosti začal hledat kamarády, kterým popřeji k nominaci. Ale netušil jsem, že se v tabulce také najdu. Nejdříve jsem tomu moc nevěřil a říkal si, že se budu určitě jednat o nějakou shodu jmen. Kontaktoval jsem proto OCRA, o koho se jedná. A bylo mi potvrzeno, že se jedná o mou osobu. Nemohl jsem vůbec uvěřit, že se mi něco takového povedlo.

Váhal jsem zda, se na závod vydám, přeci jenom nemám úplně naběháno a také šlo i o finanční stránku, jelikož jen registrace stála 3400 Kč. Nakonec jsem si ale řekl, kolikrát se mi ještě za život povede kvalifikovat na ME v OCR. Takže příležitosti prostě využiji a vydám se na závody s početnou výpravou lidí z ČR a závod si prostě užiji.

Nakonec jsem to naplánoval, spojil i s rodinou a slíbil, že si každý užije svého. Přítelkyně poznávačky Amsterdamu a větrných mlýnů, dcera zábavného parku v delfináriu a já závodu v OCR.

Ve čtvrtek večer se tedy vydáváme autem do Holandska. Čeká nás dlouhá cesta, takže v půli cesty přespáváme a dojíždíme až v pátek po 12:00 do kempu. Máme krásně zařízený bungalov a užíváme pohody a klidu před závodem. Jen to počasí nám nějak moc zatím nepřeje, celou noc prší, až k ránu přestává. Všude je mokro a bahno. Začínám tušit, že závod bude o to horší. Ráno dojíždíme do místa dění a jdu pro registrace. Vyfasuji krásné bleděmodré tričko, dva čipy - jeden na čas a druhy na kontrolu překážek - a gumový náramek, o který po celý závod budu bojovat, abych o něj nepřišel. Na trati mě bude čekat 51 překážek, které budu muset všechny splnit, jinak o něj přijdu.

Trochu si procházím arénu, ve které jsou nasekané překážky jedna vedle druhé. Jedná se hlavně o silové překážky různých provedení, které jsem nikdy neviděl a které budou mou premiérou. Když to vidím, začínám dost pochybovat o tom, že bych dokázal zvládnout opravdu všechny.

Na trati jsou již první závodníci z vlny mužů a mezi nimi pár českých borců, jako je Jirka Vacík, Petr Vinický a Tomáš Tvrdík. Snažím se je trochu povzbudit. Zatím dřou jako koně, jen tak dál, hoši. Ukažte, jaké skvělé závodníky má ČR. A já se pomalu začínám také připravovat. Za chvilku mi to také začne. Pokukováním ztrácím orientaci, kdo kdy běží, a podle času bych už měl startovat já. Nakonec vbíhám do koridoru na poslední chvíli. Málem jsem to prošvihl, řadím se ke konci. Mým cíle protentokrát bude hlavně dokončit celý závod s náramkem, užít si nové překážky a pořádně si je osahat.

Je odstartováno a první část je několikrát vyběhnout a seběhnout val s překonáním vodní strouhy. Spousta lidí zprvu hrozně napálila tempo, jako by to byl závod na 5 km. Trasa má mít něco kolem 17 km, tak takové tempo rozhodně nedávám, a tak jsem v poslední čtvrtině lidí. Nic si z toho nedělám, říkám si, že jsou tu natrénovaní borci, se kterými se asi nemohu srovnávat. Plazení pod ostnatým drátem a mraky lidí přede mnou. Snažím se alespoň nebýt úplně poslední, protože mě stále někdo předbíhá. Následují další valy a já se začínám zahřívat a trošičku zrychluji. V lesním porostu se mi povede sem tam někoho doběhnout, ale zastavuje mě hromada pytlů. Popadám housenku naplněnou pískem, házím ji za krk a vyrážím na nejdelší běžeckou část celého závodu. Snažím se stále běžet, ale nejde to, občas to drhne, a tak musím i jít. Předháním zde opět závodníky, kteří už jen jdou. Střídám běh s chůzí. Vypadá to, že doháním lidi, kteří přepálili start. Začíná pršet, a to čím dál tím víc. Jsem u konce, kde odhazuji pytel, kterého už mám plné zuby. Běží se mi o trochu lépe, ale mám totálně odrovnané nohy. Nejdelší část běžecké trati mám za sebou a přicházejí na řadu první překážky na zahřátí jako provazová stěna. A teď se začne přitvrzovat. Před sebou mám vertikální kola, která jsem poprvé vyzkoušel na Toughest. Tam jsem se s nimi trochu pral a zde je dávám hned napoprvé. Procházím překážku za překážkou, až narážím na spirálu z kruhů na otáčivé tyči. Zde se neudržím a padám těsně před koncem. Stálo mě to dost sil, a tak se nemohu pokusit hned o další pokus. Musím trochu vyklepat ruce. Pokouším se podruhé, ale vybírám si tyč, která se pro změnu moc neotáčí, a tak mě to stojí více sil a padám skoro na stejném místě. Propadám panice, že tohle je má překážka, na které přijdu o náramek, jelikož mám ruce úplně v háji. Nemohu se ani podrbat na tváři, jak mě bolí předloktí. Ještěže pokusů má člověk, kolik chce, a já mám času dost. Řekl jsem si, že dokončím s náramkem bez ohledu na čas, a tak se po nějaké chvíli pouštím opět do boje. Všechny tyče jsou mokré a o to těžší je překonání. Vybírám si jinou tyč a ze začátku to beru ob jednu, abych šetřil síly, ale ke konci mi dochází, a tak jedu více na jistotu - jednu po druhé. A jsem na konci. Jsem nadopovaný adrenalinem, že jsem to překonal a mohu vyrazit dál do boje s překážkami. Je tu Dragon's Back, jedná se o přeskoky šikmých stěn. Dobrovolník mě upozorňuje, že to na překážce hodně klouže. Jsem před prvním skokem a mám strach, abych si hned nerozbil hubu o tyč, za kterou se mám chytnout. Chytám se, ale jak je to mokré, málem sletím. Při dalších skocích se spíše chytám rukou až za loktem. Je to jistější, než se chytat přímo rukou, ale na posledním doskoku to nějak nevychytám, a tak narážím hrudníkem do tyče. Ale zachytávám se a přelézám. Sedám si, jelikož mi není dobře, hnul jsem si s krkem. Hlava se mi sice netočí, ale jinak nic moc. Přihlížející dobrovolník, který to viděl, se mě hned ptá, zda jsem v pořádku. Signalizuji, že ano, ale musím to trochu rozdýchat.

Po chvilce je mi lépe a pokračuji dál. Pár překážek jako irská lavice - a už jsem u pneumatik. Vyfasuji jednu pneu a běžím po trati. Dostávám se do vody, kde se prodírám křovím. Vylézám na břeh a před sebou mám áčkovou síť. Pneu táhnu na rameni, a když jsem nahoře, jdu popředu s pneu v ruce. Ani nevím, co se stane, ale padám dopředu, pneu odhazuji a padám na dřevěnou kulatinu dole, a to opět rovnou na hrudník. V mysli mi proběhne myšlenka, že je konec. To nedopadne dobře! Rána jako prase a já se válím pod sítí s vyraženým dechem a pomalu zlomeným žebrem. Byla to taková šupa, že jsem myslel, že mě odvezou. Vůbec jsem nečekal, že by se mi něco takového mohlo vůbec stát. Doteď nevím, co se vůbec stalo, ale asi mi podklouzla noha na tom provaze a propadla do mezery. Dost mě zarazilo to, že na překážce nikdo nebyl z dobrovolníků a v tu chvíli jsem tam byl delší dobu jen sám. Kdybych potřeboval okamžitou pomoc, tak bych se jí nedočkal. Asi po 5 minutách rozdýchávání a prohmatávání jsem zjistil, že snad nic zlomeného nemám a že mohu opět dýchat. Sice ne naplno, ale šlo to. Vůbec mě to nebolelo, asi zapracoval adrenalin. Vydávám se pozvolna přes vodní valy s pneu a vláčím ji, pokud možno, nad vodou. Přehazuji ji přes poslední stěny a odevzdávám na hromadu pro další závodníky. Nečekal jsem, že zde na závodě budu takhle bojovat i o své zdraví. Zatím se mi v závodě nikdy nic nestalo. Ťuk ťuk ťuk. Je tu 29. překážka, kterou jsou klády, které se ob jednu musejí podlézat spodem. Nejdříve vůbec nevím, jak na ně. Jsou mokré a od bahna. Okoukávám nějakou techniku a různě se tam kroutím a roztahuji ruce a nohy. Nečekal bych, jak takhle na pohled lehce vypadající překážka bude obtížná. Další zajímavou překážkou na trati byla 34. Commando Ropes. Jednalo se o napnuté lano nad vodní hladinou, přes které se mělo dostat na druhou stranu. Nevěděl jsem, zda to mám jít celé zespodu, ale přišlo mi to dost dlouhé a že bych se nemusel tak dlouho udržet. A tak volím strategii nejdříve se po laně sunout vrchem, což se mi daří tak do půlky, než se lano celé rozhoupalo, já ztratil rovnováhu a spadl. Naštěstí se lana stále držím, a tak začínám ručkovat spodem. Pěkně mě to dře do nohou, ale už jen kousek a mám to splněné. Přibíhám snad na nejtěžší překážku, alespoň podle pohledu, nazvanou Low Rig. Je to kombinace nízko zavěšených tyčí, kruhů a nunčaků na dlouhém multiringu. Před překážkou se snažím dost vydýchat a mezitím okouknout techniku přelezu. Zavěšuji se na tyč a ručkuji, snažím se z tyče dosáhnout co nejdál. V půlce se zavěšuji za žebřík, kde odpočívám. Opět se zavěšuji zespodu a překonávám chybějící část až ke zvonku. Tato překážka asi byla konečnou pro spousty závodníků. Hned opodál mě čeká zavěšená deska ve tvaru vlny, po které se mám dostat na druhou stranu. Ruce jsou unavené a hrany mokré, a tak odpadám. Místo ručkování po hraně volím hopsání po kouskách. Každou překážkou zjišťuji, že mám čím dál méně síly a že náročnost překážek se stupňuje.

Přibíhám na překážku zvanou UFO. Jedná se o šplh o laně, kde je navlečená kruhová deska. Vypadá to náročně, ale nakonec to nebylo až tak hrozné. Zato následující překážka byla dalším peklem. Jednalo se o 42. překážku pod názvem Reborn Stairway to Heaven. Veliká konstrukce do tvaru "A", kde se po schůdkách z vnitřní strany lezlo jen za pomoci rukou nahoru, pak přesáhlo na protější stranu - a opět dolů ke zvonečku. Vše je totálně mokré a jsou tu mraky lidí, kteří se pokouší o překonání. Také zde padá hromada náramků! I já se pokouším o překování, vylézám nahoru a snažím se dosáhnout na druhou stranu, která je pro mě hrozně daleko, a tak se zachytávám jen články prstů a padám dolů do slámy. Mám ruce totálně v háji a myšlenku v hlavě, že se mi nepovede dosáhnout na druhou stranu. Odpočinu si a jdu na druhý pokus. Ručkuji a zjišťuji, že zde na opravu je o jednu příčku více, tím je přehmátnutí na druhou stranu už snazší. Tím mám vyhráno, jelikož dolů to jde dobře. Už jen brzdím a snažím se, aby mi neuklouzly ruce. Zvoním a další boj o náramek jsem vyhrál. Je tu ručkování na dlouhém multiringu od Runmageddon. Tyto překážky mi vyhovují, jen nesmějí být tak mokré, jinak je obtížnost mnohem horší. Opět běžecká pasáž až k překážce s kládami, sítí a podélnou kládou. Vše totálně od bahna, ale držím se zespodu jako klíště až do konce této náročné překážky. Už jsem skoro na konci závodu, ještě dřevěná vlna, posouvání špalku palicí - a je tu poslední překážka před cílem. Začíná stěnou s kládou nahoře, vše mokré, zabahněné a mně se nedaří na ni vytáhnout. V duchu si říkám, že přeci neskončím na poslední překážce kvůli tomu, že nevylezu na stěnu. Bohužel se zde není za co zachytit, abych se přitáhl. Jediná možnost je nějak tam s rozběhem dostat alespoň loket. Jsem už omlácený jako píšťala a ztratil jsem zde mraky času. Už nevím, jak na to. Hledám nějaká suchá místa pro lepší odraz ve stěně, nakonec se daří a já visím za ruku nahoře. Nic není vyhráno, jelikož tato překážka je složená z několika ručkovacích částí, jako jsou kruhy a pak zavěšené střevíce. Kruhy zvládám, ale mám už vytahané ruce. Odpočívám a přecházím na střevíce, které se dobře drží, ale hrany celkem dřou. Na předposledním si strhávám kůži z ruky. Nic necítím, až pak v cíli zjišťuji, že mi teče krev. Jsem v takové euforii, že jsem celý závod dokončil a zvládl všech 51 překážek. Na krku mám krásnou medaili a na ruce náramek. Sice čas není nijak slavný, ale i tak jsem si svůj cíl splnil na sto procent.

Pro mě to byl zatím nejnáročnější závod, co se překážek týče. Překážky super, trasa skvěle značená, skvělé zázemí, sprchy, občerstvení také. Jediné, co mě zarazilo, bylo celkové zpracování výsledků. Žádná výsledková tabule, nikde jsem se nedozvěděl, kdo doběhl první a jak jsem doběhl já. S odstupem času výsledková tabulka na webu, ale nedalo se filtrovat ve věkových kategoriích, prostě nic. Na to, že se jednalo o ME, tak hrozný propadák. Měli by se přiučit třeba u nás u Predator Race. Hned po doběhu Vám přijde SMS s dosaženým časem. Na světelné tabuli pak vidíte, jak lidé doběhli a na jakém místě orientačně jsou.

Doufám, že toto nebylo mé poslední ME a příště bude celkový výsledek lepší.

Mistrovství Evropy v překážkových závodech 2017 - fotogalerie