Predator Race Run a Fast (Liberec) 2017 - reportáž a fotogalerie

Je 24. června, budíček ráno v 5:00 a mně se nechce vůbec vylézt z pelechu. Přesvědčuji sám sebe, že mi to za to přeci stojí. Ještě v polospánku se nasoukám do auta, v jedné ruce štrúdl a druhou otevírám vrata, ještěže jsou na dálkové ovládání. Vyrážím z Kladna směr Liberec. Počasí má být nádherné. Cesta je průjezdná a vše utíká rychleji, než bych čekal, a nakonec přijíždím kolem 7:00, takže mám dostatek času si vše projít a trochu nafotit. Vyzvedávám si registraci s obálkou, kde je čip a tentokrát lepicí číslo na dres. Je to sice dobrý nápad, že se nemusí nic špendlit, ale moc to nedrží. Kupodivu jsem obě čísla dotáhl až do cíle. Startuji v 9:00 v elitní vlně. Je zde skvělá atmosféra, cítím, jak mi adrenalin proudí celým tělem. Za poslední dobu se moje umístění začínají vylepšovat, takže doufám, že jednou se dostanu mezi ty namakané borce i v cílové rovince.

Na závodech ve Vesci jsem byl jednou na Spartan Beast a je to skvělá lokalita. Je zde skvělé zázemí. Restaurace, která sice navečer zavřela, což si myslím, že je škoda, ale aspoň nám zde zůstalo pojízdné občerstvení, kde dělali super burgery, saláty a měli i dost pití. Jinak zde byl obchod s oblečením Predator, stánek s botami Icebug, které bylo případně možné si půjčit a vyzkoušet na závodě, zmíněné pojízdné občerstvení a mobilní fyzioterapie, která dala do kupy nemálo závodníků včetně mě. Je vidět, že Predator dbá o své závodníky, jak to jen jde. Velkou novinkou, kterou jsem tentokrát viděl, byla i možnost si nechat vyprat po závodě věci. Super záležitost, když pak startujete další den, nebo ještě ten samý jako já odpolední Fast (o Fastu se dočtete později). Máte čisté a suché věci. Před startem si zevrubně procházím mapu a umístění překážek, abych věděl, co mě kde čeká a na co se mám předem psychicky připravit. Potkávám zde několik kamarádů z předešlých závodů, které vždy rád vidím, a nové získám.

A teď k samotnému závodu. Je odstartováno, vybíhám a snažím se držet přiměřené tempo k prvním běžcům. Samozřejmě na ně nemám, a tak se po několika metrech postupně vzdaluji. Po nějaké době jsem si ustálil pozici, kde si držím své tempo, a snažím se dotáhnout na závodníky, které vidím před sebou. Není to ale vůbec jednoduché, jelikož jsou tu moc dobří borci. V běhu mám ještě velké rezervy, takže spíš spoléhám, že je budu dotahovat na překážkách, a to hlavně na těch silových. Run je nejlehčí variantou závodu a závodníci si mohou vyzkoušet lehčí varianty překážek. Ale ani tak to rozhodně není závod zadarmo. V první části byly překážky parkour, nízké stěny na přeskok, šplhání po síti, brodění lesní tůňkou s dostatkem bahna, pytle, šikmá stěna, plazení pod ostnatým drátem a šplh na laně. Šplh dokáže nejednoho závodníka pěkně potrápit. Tyto překážky byly na otevřené části trati. Dále trasa vedla do nízkého porostu s bažinou a přecházela v běh lesem, což bylo příjemnější, jelikož jsem toho běhu na sluníčku začínal mít už dost. U rybníku jsem už věděl, že mě bude čekat příjemné ochlazení po sklouznutí ze skluzavky. Na skluzavku na Predatoru rozhodně nezapomenete, je to opravdu zážitek. Po ochlazení je tu opět souš a trasa do kopce, jak jinak. Už jsem daleko v lese na vrstevnici a z dálky slyším, že první závodníci právě doběhli do cíle. Sbíhám lesem, vybíhám konečně zase na otevřený prostor a vím, že už to je jen kousek. Mám v krku hrozně vyschnuto a naštěstí je tu občerstvovačka, zrovna jako na zavolanou. Naklopím tam kalíšek vody a pokračuji do kopce k dalším překážkám. Jsou tu dvě varianty irské lavice. Jedna nižší s plazením jako "slow" a druhá vyšší jako "fast". Volím "fast"... a opět do kopce. Dodrápu se až na samotný vrchol, kde je stěna s hranoly pro přetraverzování. Je odsud krásný výhled dolů na další překážky. Muzika hraje, a tak dostávám další dávku energie. Běžím z kopce, ani nezastavuji a přeskakuji vyvýšenou kládu. Hned za ní je ručkování do tvaru "A". Už mě jen čeká poslední PROM-IN vlna. Naposledy jsem ji dal na čtvrtý nebo pátý pokus. Dneska to musí být lepší. Rozbíhám se a jsem nahoře. Skoro jako nic. Jsem v cíli a tentokrát jsem spokojený i s časem. Trochu mě pobolívá ruka a rameno, asi nějaké přetížení či co. Dostávám medaili a odcházím na focení. V cíli pokračuji rovnou do mobilní fyzioterapie, aby mi tu ruku dali dohromady. V 18:00 jsem totiž nahlášen na závod Fast, který bych rád zkusil. Ve zbytku dne odpočívám, doplňuji energii a hlavně pitný režim v tom vedru. Na závěr probíhá vyhlášení vítězů jak v družstvech, tak v kategoriích ženy a muži.

Jirka Vacík byl bohužel v závodě diskvalifikován za použití hřebové obuvi, která není na Run povolena. Jirka si to neuvědomil a tato chyba ho stála druhé místo, ale zase potěšila jeho týmového kolegu ze Spartan Gymu Jana Kušníra, který skončil třetí. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré.

Nejrychlejší muži - Run

p.	jméno	rok narození	čas
1.	Richard Hynek	1998	0:31:53,9
2.	Lukáš Novák	1991	0:33:35,5
3.	Jan Kušnír	1985	0:34:17,0

Nejrychlejší ženy - Run

p.	jméno	rok narození	čas
1.	Michaela Dani	1992	0:42:17,6
2.	Lucie Königová	1986	0:44:47,8
3.	Veronika Hynková	2002	0:45:09,1

Odpolední novinkou byl závod Fast

Do závodu se přihlásilo cca 60 závodníků. Bude se jednat o rychlý závod, jelikož trať má asi 1 km s obtížnými překážkami. Startovat se bude po čtyřech. Všem se bude měřit čas. Na každou překážku bude mít závodník jen tři pokusy, a pokud nezdolá, odstupuje ze závodu. Na trase byly překážky parkour, kladina, rybí schůdky, Flying Totem, klasická vlna, výběh po šikmých stěnách, přelezení traverz stěny, přeskok klády, ručkování po žárovkách a poslední překážkou byla PROM-IN vlna. Na mě přichází řada asi v pátém kole. Startuji s kluky, kteří vypadají, že to zvládnou levou zadní, jen já mám dost obavy. Byl bych rád, kdybych to aspoň nějak dokončil. Vybíháme a já se nikam v běhu neženu, abych nedoběhl úplně vyřízený k překážkám. Parkour je jen na zahřátí a to samé kladina. Tak teď to přichází, rybí schůdky, nikdy jsem je netrénoval a poprvé na Monínci jsem si hned při prvním pokusu o skok rozbil hubu a utrhl vodící lanko, takže má nervozita a předtucha toho, že vypadnu, zde značně stouply. Jdu to tedy zkusit, věším se na tyč a zkouším nějak povyskočit o příčku. Moc si nevěřím a počítám s pádem, ale daří se. Jsou tam další stupně a pak jeden větší. Doskakuji na ten předposlední a čeká mě ten nejdelší. Mám strach, že si totálně rozbiji hubu, když nedoskočím. Díky bohu se mi to daří nějak dostat až nahoru a mohu pokračovat.

Zatím jsem nevypadl, ale nic se nemění na tom, že další překážkou je zrovna překážka, kterou jsem opět nikdy nedal - tou je Flying Totem. Odpoledne jsem si došel zkusit, jak na ni, ale trénoval jsem, jak jsem zjistil, na ženské variantě, která byla o něco níž. Taktika přitáhnout se z místa padá, jelikož bych nedokázal na kůl dostat stehna, takže volím způsob výskoku a počítám s tím, že z toho sklouznu. Doskakuji, tisknu totem k sobě a nohy, co to jde. Zatím se držím a neklesám. Dobrá známka, že mám šanci. Pomalu posouvám ruce výš a tisknu opět, co to jde. Dostávám se výš a výš až k zářezu. Tam vím, že již mám vyhráno, zazvoním na zvoneček a mohu pokračovat dál. Na ostatní překážky si tak nějak věřím, že bych je mohl na tři pokusy dát. Vlnu překonávám napoprvé a výběh šikmé stěny a přelezení stěny jsou už třešničkou na dortu. Sbíhám z kopce k přeskoku přes kulatinu a už mě čekají jen obtížné žárovky. Ručkuji, dávám do toho vše a jsem na konci. Dobíhám ke stěně a na první pokus ji zdolávám. Jsem v euforii a vyřízený, že jsem dokončil závod. Je mi jedno, s jakým časem. Šel jsem tam s tím hlavně dokončit. Nakonec si nemyslím, že bych měl tak úplně hrozný čas, ale na kvalifikační to rozhodně mělo daleko, byl kolem 5 minut. Po doběhu všech byly vybráni čtyři nejlepší závodníci a ti se utkali v dalším kole. Nakonec to vyhrál Jiří Vacík s neuvěřitelným časem 4:44! Je to neskutečný šílenec.

Predator Race Run a Fast (Liberec) 2017 - fotogalerie