Josef Žižka (I.):
Se 135 kg na Spartan Race

Josef Žižka (II.): Letos plánuji 43 závodů

Každý sport a každé sportovní odvětví mají svá známá jména. Jsou to lidé, kteří se veřejnosti (ať již odborné, či laické) vybaví při zmínce onoho sportu. A naopak - pokud lidé uslyší dané jméno, vzpomenou si na ten "jeho" sport. Tito lidé jsou známí z mnoha důvodů. Vynikají svými sportovními schopnostmi, silnou vůlí, vytrvalostí, odhodlaností a skvělými sportovními výsledky, nebo naopak svou neschopností, podvody, skandály na veřejnosti nebo nesportovním chováním.

Ať tak či tak, jejich jména jsou známá a široká veřejnost pomocí nich získává povědomí o onom sportu. Ideálním případem je, když je těch "pozitivních" jmen co nejvíce, aby se případné černé ovce ztratily. Nyní se s Vámi chci podělit o rozhovor s jedním sportovcem, který rozhodně nepatří mezi černé ovce, ale je příkladem člověka, který má silnou vůli, enormní vytrvalost a velké odhodlání dosáhnout všech svých cílů a zdolat všechny překážky, které mu život (i pořadatelé překážkových závodů) staví do cesty.

Dovolte mi představit Vám Josefa Žižku.

Kdo je vlastně pan Žižka?

Na první pohled by asi nikdo nečekal, že Pepa je překážkový závodník. Se svou váhou 135 kg (váha na prvním závodě) není klasickým účastníkem těchto závodů, ale možná proto jsou jeho odhodlání a síla vůle silnější než u mnohých lehčích závodníků. Je to milující otec, který věnuje maximální pozornost a péči svým dětem, a ve volných chvílích se účastní závodů v bahně, mokru a nepohodlí.

K tomuto "nepohodlí" ho přivedla správná odbočka na životní křižovatce, která ho dostala z problematického manželství a nabídla mu novou cestu a určitý návrat ke sportovnímu životu s pravidelným uvolňováním adrenalinu. Jak už jste určitě poznali, nejde o dvacetiletého zajíce, ale o životem zevrubně vyzkoušeného třicátníka.

Tak pojďte, uvidíme, co nám o sobě v první části rozhovoru prozradí.

Začátky

V úvodu jsem uvedl životní křižovatku. Bylo to v létě 2014, byl to rozvod nefungujícího manželství a získání výhradní péče o Tvé dvě děti. To byl pro Tebe nový start, možnost začít znovu.  A v rámci toho to byl i návrat ke sportu. Jaké byly Tvé první kroky v tomto "novém životě". Myslím ty sportovní. V mládí jsi posiloval, tak Tě první kroky zavedly do posilovny?

Já se k pohybu začal vracet už na jaře 2013, kdy jsem si koupil nové kolo. Do konce roku jsem najel asi 800 km. Nicméně pak jsem řešil spoustu problémů, na kolo nebyl čas, a když jsem tedy v srpnu 2014 udělal razantní krok k vyřešení životní situace a novému začátku, měl jsem 154 kg a byl jsem celkem "u konce s dechem". S ohledem na hmotnost jsem začal pěšími pochody. Cokoliv jiného by tehdy znamenalo "rychlou smrt" kloubů, vazů atp. Teprve poté, co jsem shodil 30 kg, jsem se v únoru 2015 vrátil po mnoha letech do posilovny.

Měl jsi nějaký plán, nebo Tvým plánem bylo prostě makat a cvičit?

V tom srpnu 2014 jsem si řekl, že mě čeká nejhorší rok života, ale že si z něj současně udělám i ten nejlepší. V hlavě jsem si utvořil určitý plán a podle něj jsem systematicky, po krůčcích postupoval. Mohl bych to rozepsat na několik stránek, ale zkrátím to a řeknu, že od té doby jsem neustále v pohybu a plním si všechny své sny. Jsem každý víkend někde, vrátil jsem se postupně k posilování, lyžování, plavání, cyklistice a přidal mnoho jiných aktivit. Žiji přesně tak, jak chci. Nejsem zdaleka na konci této cesty, ale vím, kam a proč jdu, a vím, co chci od života.

Proč zrovna překážkové závody? Je plno sportovních aktivit, u kterých si člověk sáhne na dno, a ještě si k tomu zasportuje. Běh, kolo, plavání, triatlon, maraton, bojové sporty atd. Beru, že poprvé to byl asi hec a chuť udělat něco jiného a bláznivého, ale co ty další překážkové závody?

Ano, máš pravdu. Poprvé to byla recese. V lednu 2015 jsem podnikl poměrně šílený výšlap na Sněžku, kdy jsme šli nahoru s kamarádem přes Obří důl. U vodárny jsme si prošlapávali cestu půl metrem sněhu. Nahoře zesílil vítr a byla neplánovaně uzavřena lanovka, což vyústilo v noční sestup s čelovkami přes Růžovou horu, tehdy uzavřenou kvůli ledovce. Zkraje roku 2016 jsem hledal, čím to překonat, a narazil jsem na Spartan Race. Měl jsem informace od spolužáků z gymnázia, kteří běželi na podzim 2015 Super v Koutech. Popisovali ho jako "masakr". Tak jsem se registroval na Winter Sprint v Liberci. Tehdy jsem závod dokončil jen díky neuvěřitelné podpoře ze strany organizátorů, o které se ještě zmíním dále. Následně jsem si řekl, že takovou šílenost už nikdy. Jenže v dubnu 2016 byl u nás na jihu Čech Army Run. A tam jsem šel. Tam mě to chytlo a už nepustilo.

A proč právě závody OCR? Jsou pro mě vlastně přirozeným návratem k aktivitám, kterými jsem v minulosti dost žil. V dobách teenagerských jsem jezdil na skautské tábory, později na vandry. Výšlapů mám za sebou hodně. Zajímal jsem se o survival, military, outdoor, i když tehdy krátce po roce 1989 to zde vše bylo teprve v plenkách. Současná podoba OCR má s tehdejšími koníčky mnohé styčné body.

Překážkové závody jsou specifické právě těmi překážkami, které jsou samy o sobě pro normálního člověka docela děsivé (šplh na laně, plazení pod ostnáčem, přelézání stěn atd.), natož pro Tebe, když jsi měl 135 kg. Že v Tobě je kus dobrodruha a máš rád riziko?

Prvně zareaguji na překážky - neoznačil bych je za děsivé. OCR závody jsou zdánlivě novým fenoménem několika posledních let, ovšem de facto jsou jen institucionalizovanou formou toho, co mnoho z nás zažívalo již před desítkami let.

Rozvedu toto téma trochu obšírněji. Já jsem ještě "Husákovo dítě", díky tomu jsem zažil krásné a velmi svobodné dětství. Základní mantinely nám tehdy určovali rodiče, ale měli jsme v porovnání s dnešními dětmi a teenagery mnohem větší míru individuální svobody a také zodpovědnosti. I když jsem měl k dispozici osobní počítač s hrami již od roku 1985 (Sinclair ZX Spectrum, legendárního "gumáka") a na hry jako Manic Miner, River Rescue či Harrier Attack vzpomínám dodnes, gró mého dětství se odehrávalo venku. Za každého počasí a podmínek - v bahně, vodě, sněhu, blátě. Pravidla nám neurčovali úředníci v Bruseli (toto město zásadně skloňuji dle vzoru prdel), zcela odtržení od jakékoliv reality, pravidla nám nastavoval život sám formou zkušeností získávaných "na vlastní kůži", a to často v doslovném znění. To, co dnes děláme organizovaně na OCR, jsme dělali naprosto spontánně kdekoliv, kde to šlo. Lezli jsme přes ploty. Šplhali na stromy. Stříleli po sobě "flusbroky", vzduchovkami, luky, občas i házeli kameny. Skákali jsme přes oheň, házeli do něj poloprázdné plechovky od sprejů, které tak krásně explodovaly, vyráběli všemožné explozivní nálože z Travexu a dalších přísad. Balanc jsme trénovali na úzkých a vysokých zídkách. Trestem za nesplnění nebylo "30", nýbrž krvavá kolena či lokty. Při řešení nejrůznějších situací jsme si nemohli mobilem přivolat pomoc či přes Google v tabletu nalézt návod a správný postup. Měli jsme jen svou hlavu a úsudek. Dílem se tedy na OCR jen vracíme do dětství.

Pokud jde o mě samotného, ano, mám rád adrenalin, mám rád riziko a extrémy. Můj život je vlastně jedno velké dobrodružství. Ze zážitků bych mohl napsat knihu. Je to dáno tím, že si jdu svou cestou a dělám přesně to, co chci. S umanutostí a tvrdohlavostí si jdu za svým a mnohdy se mi povede realizovat zdánlivě nemožné. Jsem trochu "neřízená střela". (úsměv) Nyní si nemohu dovolit jít tolik na hranu jako dříve - synovi bude pět a dceři je dvanáct, a jelikož je mám ve výhradní péči a mým rodičům je přes šedesát, nemohu si dovolit "vyřadit se z provozu". Přesto, myslím, žiji akčnějším stylem života než většina lidí.

Chytly Tě závody a dostala Tě jejich atmosféra na první "pohled"? Nebo až po doběhnutí prvního závodu?

Na mém prvním Spartan Winter Sprintu v Liberci mě na první pohled atmosféra spíše vyděsila. Když jsem viděl ty davy sportovců oblečených do high-tech vybavení, řekl jsem si, co tam dělám já. Dostala mě až o pár hodin později. Poslední hodinu závodu jsem šel po trati sám a poslední, o běhu nemohlo být řeči. Se mnou šel Maťo, který odpáskovával trať. I když jsem ho v tu chvíli zdržoval a říkal mu, ať jde dopředu, že do arény už zbytek trefím, trpělivě šel se mnou.  Povídali jsme a povzbuzoval mě, ať to nevzdávám. V cílové aréně pak už nebyl nikdo ze závodníků, zato tam bylo asi padesát "červených mravenců" - Spartan dobrovolníků, kteří tam všichni mrzli jen kvůli mně. I přesto všichni byli úplně úžasní. S úsměvem na tváři mě povzbuzovali a nakonec mě pět z nich hodilo přes "inverted wall", kterou bych sám neměl šanci překonat. Ten týmový duch a nadšení, to byl velmi silný zážitek.

OCR jako životní styl

Jaká překážka Tě na závodech nejvíc potrápila a kterou sis naopak nejvíc užil?

Nejvíce mě potrápila již zmíněná "inverted wall" - stěna s negativním sklonem ve směru k trati. Na prvním závodě jsem prožil doslova moment zoufalství, když jsem ji zkusil, nedal a zjistil, že je povinná. Hlavou mi běželo: "Tak tady - na dohled od cíle a po tom všem - teď končíš." Naštěstí mě dobrovolníci přes ni doslova hodili. Podobně to bylo i nahoře v Koutech, kde mi pomohli tři závodníci, kteří ještě naštěstí byli za mnou. Trápí mě pravidelně, zatím jsem jí sám zdolal pouze v Krynici na Beastu, nejspíše proto, že tam stála po sestupu z kopce, takže šlo použít výhodu mírného převýšení. Nejvíce legrace si tradičně užívám s "dunk wall", to je vyloženě oddechová záležitost. A "užil" jsem si i na na prvním sandbagu na Beastu v Liberci. Sousloví "liberecký pytel" mě bude budit ze sna hrůzou ještě v důchodu.

Co na to říkají děti? Bereš je na závody s sebou? Zkoušejí dětské varianty závodů? Vedeš je ke sportu a překážkám?

Brát je na závody s sebou není pro mě úplně realizovatelné, protože po dobu, kdy jsem na trati, by je neměl kdo hlídat. Dceři je dvanáct a jejím hlavním koníčkem jsou koně, jízda na nich, péče o ně, tábory s nimi. OCR jsem jí nabídl, ale nenutím ji, a pokud si k nim časem najde cestu, budu rád. Pokud ne, jsem rád i za koně, protože každý koníček, jehož podstatou jsou pohyb v přírodě a práce, je dobrý. Malému bude pět a již v létě 2015 se mnou absolvoval Spartan Kids v Litovli.

Tehdy si to velmi užil a společný běh s ním byl pro mě snad nejhezčím OCR zážitkem vůbec. V cíli jsme vběhli do rukou týmu ČT Sport. Díky tomu s námi byl rozhovor v reportáži a malý tak má krásnou památku na svůj první závod a svou první medaili. Určitě se chystáme na Spartan Kids v Liberci, který je věnován jen dětem, a nemusím tedy řešit dilema "závodit bez dětí", či "vzít děti a rezignovat na dospělý závod".

Máš děti a práci, to zabere plno času, k tomu ještě sport a závodění, to také chce časovou investici. Zbývá Ti čas ještě na něco jiného? Lepíš modely letadel, objíždíš hrady a zámky nebo něco jiného?

Já žiji poměrně extrémně a v rychlém tempu. Stačí mi málo spánku, mohu tedy získat čas na úkor noci. Mám dobrou práci, která je ale časově náročná. Kromě kancelářské agendy najedu ročně cca 70 000 km autem, k tomu běžná péče o domácnost, děti. Tato konstelace samozřejmě znamená řadu kompromisů a nutnost precizního time managementu, tedy využít každou minutu do maxima. Díky tomu tedy umím najít čas i na jiné koníčky - po večerech čtu, jezdím hodně na koncerty, najdu si čas na kino, výlety s dětmi, v zimě se hodně věnuji lyžování a místo oběda se snažím v pracovní dny vyšetřit hodinu na posilovnu. To nejdůležitější ovšem je, že mám výpomoc s dětmi ze strany mých rodičů. Bez toho bych jen velmi těžko udržel vše v chodu.

Budeš se závoděním pokračovat i nadále, nebo sis dal cíl (ještě deset závodů tento rok) a pak končíš? Nechystáš se na dráhu profesionála?

V mém případě bych nemluvil úplně o závodění. Závody absolvuji svým osobitým stylem, větší část chodím pěšky. Když je třeba, tak klidně někde u stěn pomáhám ostatním, kteří běží na čas, klidně čtvrt hodiny. V podstatě jsem v rámci OCR komunity něco, jako byl Eddie "the Eagle" mezi skokany na lyžích. Díky umíněnosti někdy dokončím i tam, kde bych teoreticky neměl ani stát na startu. O dráze profesionála u mě vůbec nemůže být řeč. Nemám ambice závodit proti ostatním a samozřejmě na to nemám ani výkonnost. Běh mi nešel ani v době, kdy jsem měl 80 kg. Možná kdybych si OCR stanovil jako životní prioritu, má tvrdohlavost by mě nakonec dovedla ke slušným výsledkům. Mou prioritou jsou ovšem mé dvě děti, od toho se vše odvíjí. Chovám hluboký respekt ke sportovním výkonům všech, kteří běhají "bedny". Pro mě ovšem OCR závody jsou a budou jen příjemným koníčkem, relaxem. Určitě ale budu nadále pokračovat. Mým cílem je soutěžit sám se sebou a postupně si posunovat limity tak, jak mi to umožní ostatní povinnosti.

Kde na to všechno bereš sílu a motivaci?

Sám v sobě. Nebojím se být sám a nebojím se být sám sebou. Jak jsem zmínil již v odpovědi na jednu z předchozích otázek, měl jsem velmi dobrodružný život. Musel jsem řešit mnohé krizové situace, některé velmi mezní, s nutností rozhodnout se ve zlomcích vteřiny. Jiné vyžadovaly najít dlouhodobé řešení. Naučil jsem se na nikoho nespoléhat, nečekat pomoc zvenčí a nikdy nic nevzdat. Ze závodu pro mě vedou vždy jen tři cesty. Pohřebákem - ale na mě nemají dost velkou rakev, sanitou - ale nemají dost velká nosítka, a tak zkrátka musím vždy nějak dojít do konce a přeskočit ten oheň.

Závěr

Překážkové závody jako fenomén poslední doby daly sílu a motivaci mnoha lidem ke změně jejich života. Ať už jde o návrat ke sportu, hubnutí, změnu životního stylu, nebo nalezení své sportovní "závislosti". Co Vy? Zkusili jste to? Dodali Vám sílu bojovat s životními překážkami a novou motivaci k pravidelnému sportování?