Štefan Orosz - rozhovor

Následující rozhovor vyšel vloni na jaře v magazínu IRONMAN, není tedy právě nejčerstvější. Přesto věřím, že odpoví na mnohé otázky, které padaly pod některým z posledních článků o soutěžích, kde Štefan Orosz startoval. Navíc přidávám dosud nepublikované fotografie!

Ve světě amatérské kulturistiky neexistuje prestižní titul, který by Štefan Orosz nezískal. Mnohonásobný mistr republiky, juniorský mistr světa, mistr Evropy, mistr světa v párech spolu s Evou Sukupovou a v neposlední řadě i mistr světa v kulturistice mužů. V současnosti žije Štefan v Bratislavě, kde se udržuje ve své "standardní formě" a odkud může kdykoliv zaútočit na další trofeje.

Pamatuješ si na své první setkání s posilovnou?

Ano, v té době jsem byl ještě na základní škole. Bratr mého kamaráda cvičil a účastnil se soutěží, což se mi jako malému klukovi líbilo, a tak jsem začal doma podle starých knížek také cvičit. Když mi bylo 14 let, odešel jsem do Liberce do školy a v tamním oddílu TJ Jiskra Vratislavice jsem trénoval až do konce studií. Po návratu domů do Teplic, odkud pocházím, jsem soutěžil za Stadion Teplice. Odtud vedla moje cesta do Střediska vrcholového sportu v Českých Budějovicích...

Tvoje soutěžní historie je více než bohatá, zkus zde vzpomenout úspěchy ze všech nejvýznamnější... a samozřejmě úspěch ve tvé kariéře úplně první.

Mojí první soutěží byl okresní přebor mladšího dorostu, kde jsem získal 1. místo. Bylo mi 15 let. Začal jsem závodit rok po začátku cvičení a soutěžím dodnes. Pokračoval jsem vítězstvím na Mistrovství republiky staršího dorostu, na juniorském Mistrovství republiky a pak přišel první velký titul: juniorský mistr světa v roce 1990. Dostavily se ale vážné zdravotní problémy a ty mě na několik měsíců ze soutěží vyřadily. V roce 1992 jsem se vrátil a hned první soutěž, Mistrovství Rakouska, jsem vyhrál. Následoval titul na Mistrovství ČSFR, Mistrovství Evropy a ve stejném roce ještě na Mistrovství světa s Evou Sukupovou v párech. Po přestávce jsem v roce 1995 zvítězil na Mistrovství světa mužů a získal profesionální licenci. Žádné profesionální soutěže jsem se však nezúčastnil. Další pauza trvala až do roku 2002, kdy jsem vyhrál absolutního mistra světa v Egyptě.

Máš v tuto chvíli profesionální licenci? Neuvažuješ o startech mezi profesionály?

Nemám. Nechal jsem se reamaterizovat a teď už o profi dále nepřemýšlím. Jaro Horváth je můj dobrý kamarád, tak vím, co to obnáší, ale doopravdy mě to neláká. Mimoto mi přijde mnohem lepší a pro moje sponzory a klienty rozhodně atraktivnější vyhrát Mistrovství světa, než se účastnit jakékoliv profesionální soutěže.

Co tě k tomu tedy vedlo po roce 1995?

V roce 1995 jsem vyhrál Mistrovství světa a tenkrát to znamenalo automatickou vstupenku k profesionálům. Lákavá možnost zkusit to bohužel zhasla kvůli penězům, a to byla v té době, myslím, velká škoda. Těžko hádat, ale věřím, že pokud bych měl tenkrát silného sponzora, který by se o mě postaral, mohl jsem uspět. Takhle jsem to zkoušel jen na vlastní pěst bez finančního zázemí, což nešlo, takže jsem neměl ani jeden profesionální start.

V jakém stádiu tréninku jsi nyní?

Já nerozlišuji objemová a rýsovací období, mám stále standardní trénink i jídlo. Trénuji buď tvrdě, nebo vůbec. Nic mezi tím. Držím se stále ve formě, především kvůli klientům, které chci motivovat. Vidí, že jsem už třetím rokem bez výkyvů formy, což jim v jejich tréninku hodně pomáhá.

Máš trenéra nebo někoho, kdo ti s přípravou pomáhá?

Ne, nemám nikoho. Dělám vše instinktivně podle toho, jak se cítím. Za ta léta tréninku se člověk naučí hodně a ví, co si může dovolit a co ne.

Je ti 35 let. Máš dojem, že je věk na formě v nějakém ohledu znát?

Ano, jednoznačně pozitivně, rok od roku se cítím lépe a lépe. Svaly jsou jako víno. Čím jsou starší, tím jsou vyzrálejší a kvalitnější.

Jak vypadá tvůj současný tréninkový split?

Jak jsem již řekl, je to výrazně instinktivní, jednou mám za sebou 4 dny tréninku, jindy třeba jen dva. Nic stálého neprovozuji, cvičím, jak mě napadne. Někdy jedu třeba jen jednu partii, jindy udělám najednou celý vršek. Nedodržuji prostě žádný systém. Nemám ale také žádný den volna, buď mám trénink s činkami nebo kardio.

Cvičíš někdy dvoufázově?

Někdy o víkendu, když mám méně klientů, si třeba rozdělím dvě partie a nebo si dám ráno kardio a večer činky, jinak ale ne. Podstata není v kvantitě tréninků, ale v jejich kvalitě.

Co strečink?

Strečink bych zařazovat měl, je to velmi důležitá věc, ale protože mám vše velmi časově omezené a pro sebe mám v celém dni jen třeba hodinu či hodinu a půl, ve které musím odtrénovat a ještě se najíst, tak mi to vychází málokdy. Například včera jsem začal s prací v sedm hodin ráno a až do sedmi do večera jsem měl jen pár minut volna. Vyjde-li však čas a půjdu závodit, tak ho zařazovat samozřejmě budu.

Jak často zařazuješ kardio?

Ve dnech bez tréninku s činkami dávám minimálně 45 minut, někdy na kole, někdy na stepperu, ale kolo mám raději. Hodinu nepřekročím nikdy. Počet kardio tréninků v týdnu opět nedokážu určit, protože kromě výše zmíněných dnů ho někdy zařadím i po činkách... opět podle pocitu.

Když se rozhodneš připravit na soutěž, jak dlouho před ní začínáš přípravu a co změníš od té chvíle ve svém současném tréninku?

Začal bych 3-4 měsíce před datem konání. Trénink bych neměnil, pouze bych rozdělil partie na ráno a večer a zařadil bych více kardia. Stravu bych také nechal takovou, jakou mám nyní, jen bych třeba olivový olej pro přípravu kuřete nahradil vodou a ovesné vločky rýží, ale extrémně snižovat jídlo nebudu. To raději přidám práci, abych nezpomalil metabolismus.

Jak by vypadal poslední týden před soutěží?

Od neděle do středy bych snížil sacharidy, abych vyčerpal glykogen. Vyhovuje mi 100-50-50, ve středu se rád potrápím a dám si nulu, abych byl na doraz. Trénink ponechám stejný jako vždy, kardio ukončím v neděli a dále už ho nezařazuji. Člověk by měl být připraven 10 dní před soutěží, aby pak už jen ladil detaily a kardio by již potřebovat neměl. Spíš se pak držím ve formě těžkými vahami v posilovně.

Ve čtvrtek začnu se superkompenzací. Nikoli hned ráno, spíše až lehce po obědě. Hodně kluků dává třeba jen 200 nebo 300g sacharidů. Já jsem ale velká spalovna, takže volím 700g, v pátek už je ani nepočítám a jedu podle potřeby, jak se cítím. Čtvrteční sacharidy jsou z rýže a rýžových chlebíků, v pátek jím vločky, které jsou výborné, rýži, chlebíky a samozřejmě džem. Příjem vody nijak neměním. Tělo se chová tak, že když mu vodu dáš, vyloučí ji, když ji nedáš, zadrží ji. Omezuji ji tedy až ve čtvrtek, kdy dám už jen cca 2 litry. V pátek do oběda vypiji ještě litr a pak do večera už jen 2-3 deci.

Projdi se mnou svůj typický den, jaká jídla od rána do večera sníš?

Můj den začíná okolo šesté hodiny ranní miskou vloček. Ani nevím, kolik jich je, ale vezmu 400g krabici a sním tak 2/3. Nemyslím tím přímo obyčejné vločky, ale nějaké ochucené müsli, které si buď dělám sám, nebo, a to častěji, hotové koupím. K tomu musím mít hrnek kafe a vznikne výborná kombinace, kterou mám opravdu rád. Po příchodu do posilovny odtrénuji první dva nebo tři lidi. Dříve jsem jedl až ve fitku, ale časově mi to nevycházelo, protože mám jednoho klienta za druhým a přišlo mi nevhodné mezi nimi jíst. 2-3 hodiny po snídani vypiji protein nebo volumizér, po něm sním třeba nějaké ovoce. Kolem poledne následuje trénink a pak oběd. Mám strašně rád řecký salát. Chodím tady stále do stejné restaurace, takže už mě znají a připraví mi ho vždy stejně fantastický. Maso na kostičky do salátu, k tomu něco málo rýže, zase spíše podle toho, jak se cítím. Maso mám ale rád a sním ho hodně. Následují další klienti, mezi kterými stihnu 2 nebo 3 plátky masa se salátem ve chvíli, kdy jedou na kole. Pak už jen nějaký protein a to je prakticky vše.

Jím teď daleko méně, než jsem jídal, ale vyhovuje mi to. Navíc už stravu ani nijak nepočítám. Zní to možná zvláštně, ale přišel jsem na to, že čím méně nad ní přemýšlím, tím je to pro mě lepší.

Když už mluvíš o masu… slyšel jsem, že máš rád tatarské bifteky...

No jasně! Pokud mám příležitost dát si tatarák, nikdy neodmítnu. Zítra jdeme na nějakou večeři a určitě si ho dám. Většinou sním minimálně tak 0,5kg, klidně si dám i kilo a více. Když jsem měl exhibici v Brně v roce 2002, 3 týdny před MS, snědl jsem tam úžasné kilo a půl tataráku. Maso miluji, ale tatarský biftek ještě více.

Zmínil ses, že jsi cvičil s Jaro Horváthem... Jak jste se k sobě dostali a jaký Jaro byl?

S Jarem jsme dobří kamarádi a známe se už hodně dlouho. Tady v Bratislavě jsme spolu dříve chodili pařit. Pak jsem viděl Jara před závody na trénincích a říkal jsem si, že já sám cvičím trochu tvrději. Tak jsem mu nabídl, jestli to spolu nezkusíme a on souhlasil. Od té doby jsem ho začal kopat do zadku. Jezdili jsme opravdu velmi tvrdé, krátké a intenzivní tréninky. Nebyl na to ze začátku zvyklý, ale dostal se do toho a byla z nás nakonec výborná dvojka. Navíc bylo znát, že mu tréninky hodně pomáhají, protože to bylo úplně něco jiného, než to, co do té doby cvičil.

Plánujete něco podobného zopakovat před další soutěží?

Problém je v tom, že bychom se nyní časově asi těžko shodovali. Jaro už v této posilovně necvičí, protože se neshodl s vedením, a já mám tolik klientů, že bychom si jen sotva mohli vycházet vstříc. Jinak se spolu stále vídáme, chodíme na kafe nebo pařit. Jaro je výborný člověk.

Na následující otázku mi jistě odpovíš, že nevíš, ale i přesto zkusím štěstí. Kolik vážíš, jaké jsou tvé míry a jaké výkony při tréninku?

Míry dohromady nedám, minimálně pět let zpátky jsem se neměřil. Aktuální váha se v tuto chvíli pohybuje okolo 87kg, na poslední soutěži jsem měl těsně pod 90kg. Ani netuším, v jaké kategorii bych nyní startoval, protože když začnu přípravu, určitě naberu, takže by to byla jedna z kategorií do 85kg, do 90kg nebo do 95kg.

Výkony při tréninku už nikam do výšky nehoním. Bench silově nedělám, protože mám utrženou hlavu tricepsu, ale bývávalo to až 220kg. Teď cvičím série asi jen se 140kg. Dřepy necvičím vůbec, špatně jsem z nich cítil kolena, ale moje nohy reagují na cokoliv, takže porostou i z předkopávání. Mám rád těžké hacken-dřepy, tam dávám 220-240kg. Mrtvý tah zařazuji, ale opět nikterak extrémně, bojím se zranění.

Máš za sebou opravdu dlouhou kariéru, odpovídá jí i dlouhý výčet sportovních zranění?

Určitě ano. Mám natržené úpony obou prsních svalů a manžetu rotátorů ramene, odoperované oba karpální tunely, natržený biceps, utrženou hlavu tricepsu, potom nějaké špatné ploténky...

Ten triceps je z tréninku?

Ne, z tenisu (smích). Stalo se to v roce 2001. Tenkrát jsem šel hned po tréninku hrát tenis, a i když ho moc neumím, hodně mě baví, tak jsem do něj šel naplno. Dostal jsem jednoho lobíka a říkám si, to zvládneš, to musíš stihnout... Stihnul jsem, jenže jsem netrefil míč, ale empire, z čehož jsem měl roztříštěný loket. Dali mi na to sádru, ale mně se nelíbilo, jakou mám modřinu na tricepsu. Tak jsem tu sádru rozdrbal a koukám, že je to asi utržené. A bylo. Šel jsem samozřejmě za lékařem, ale s již téměř 14-ti denním zpožděním. A to je jednoduše pozdě. Na pohled to není příliš znát, ale při tréninku cítíš, jak ta ruka odchází. Sice se nebojím ji zatížit, ale omezuje mě v pohybu. Když provádím třeba kickbacky, nejsem schopný ji plně propnout.

Zmínil jsi zdravotní problémy v roce 1991, o co konkrétně šlo?

Zjistili mi zhoubný nádor v hlavě, který prý nebyl zrovna dobře umístěn. Potíže se objevily vlastně ze dne na den. Začal jsem vidět dvojitě a měl špatnou koordinaci pohybů... Problém byl, že tenkrát operace tohoto rozsahu ještě nedělali a já jsem byl první v tehdejším ČSFR, kdo ji podstoupil. Bylo to náročné. Šanci jsem měl 50:50. Bylo mi 21 let a celý život jsem měl mít teprve před sebou. Naštěstí jsem se dostal do Ústřední vojenské nemocnice k doc. Zvěřinovi a prof. Fusekovi, k jedněm z největších odborníků v oboru té doby. Sedm měsíců jsem strávil v nemocnici, ale vše dopadlo dobře, já se vrátil na pódia a měl jsem fantastickou sezónu.

Máš přítelkyni?

Mám svůj hezký sen… A doufám, že se mi splní… (tajemný úsměv)

Bydlíš přímo tady v Bratislavě? Proč sis vůbec vybral Slovensko a právě toto město?

Bydlím přímo tady v pronajatém bytě. Proč Bratislava? Osud mě sem zavál po MS v Egyptě v roce 2002. Měl jsem tenkrát nějaké smlouvy, ale přišel jsem o ně a s nimi i o dost peněz. V té době se mi prostě obrátil život. Nicméně, stejně jako se vším, všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby se to tenkrát nestalo, nebyl bych teď tady, neměl bych kolem sebe tolik dobrých lidí a nestál bych tak pevně na vlastních nohou. Jsem tu spokojený, mám zde dobré jméno a mnoho výborných klientů. Nic mi tu nechybí.

Neuvažoval jsi někdy o návratu do Čech?

Ne, nechci se vrátit. Občanství mám sice stále české, ale trvalé bydliště mám tady a nic měnit nechci.

Kde pracuješ?

Pracuji jako osobní trenér tady v posilovně a potom v Pentra Group.

Věnuješ se i jiným sportům?

Na nic jiného mimo kulturistiky nemám v tuto chvíli čas. Ne, že bych nechtěl, ale prostě mi to nevychází. Mám ale rád jaro a léto, kdy jezdíme po místní úžasné asi 20 či 30km dlouhé hrázi na kole. Je to perfektní.

Máš nějaké koníčky?

Nemám žádné, není čas. V posilovně jsem i o víkendech, prostě stále.

A nechtěl bys mít třeba jeden den v týdnu jen pro sebe?

Pokud budu mít pro koho, čas si samozřejmě udělám, ale v tuto chvíli ne. Nicméně, až přijde jaro, chci být zase hodně venku.

Využíváš svou postavu i jinak než v kulturistice? Třeba v modelingu?

Ne (smích). Mám zrcadlo a vím, že nejsem typ, co by mohl dělat modeling. Nikdy jsem nebyl fešák. Já osobně se řadím mezi normální kluky, takže modeling skutečně ne. Navíc se ani příliš rád neukazuji. Třeba exhibiční vystoupení - jsou fajn, ale dělám je spíše jako práci.

Máš sponzory?

Ano, mým hlavním sponzorem je Adidas, Replay a Aupark, jsou perfektní. V případě, že se rozhodnu jít na soutěž, vím, že mám kolem sebe mnoho dalších lidí, kteří mě podpoří.

Ty sám někoho na soutěže připravuješ?

Nepřipravuji a ani bych nechtěl. Musíš na to mít čas, musíš se tomu člověku věnovat na 100%, a to u mě nejde. Chodí sem za mnou spousta lidí a často se mě na leccos ptají. Když mám čas, rád pomohu, ale jinak přímo nevedu nikoho.

Minulý rok jsi měl na podzim jet s Tomášem Burešem a dalšími kluky na GP Canada, proč to nevyšlo?

Měl jsem tam jet, ale ztroskotalo to na tom, že bych nestihnul připravit formu. Kdybych věděl na jaře, že pojedu v září do Kanady, nedělal bych tolik exhibičních vystoupení a vyšlo by to v pohodě. Takhle jsem měl na jaře asi 7 vystoupení. Připravuji se na ně téměř stejně jako na soutěž, protože mi na nich hodně záleží. Jenže kvůli tomu jsem měl příprav tolik, že tělo začalo stávkovat a nereagovalo už vůbec na nic. Zbývala jediná věc: dát si přestávku, a to jsem udělal. Neměl jsem z toho radost, ale jinak to opravdu nešlo.

Jaká nejbližší soutěž je před tebou nyní?

Nerad něco plánuji, momentálně žiji přítomností a nechci přemýšlet o tom, co bude zítra.

Opravdu ti v hlavě nešťourá myšlenka na nějakou soutěž?

Popravdě, ani ne. V tuto chvíli mám standardní formu, ze které by se dalo relativně snadno připravit, ale skutečně ti neřeknu, jestli letos něco bude nebo ne. Určitě je pro mě zajímavé Mistrovství světa, které se uskuteční v roce 2006 v Praze. Pokud bych startoval, ukončil bych tam zároveň svoji kariéru. Je mi 35 let a pomalu začínám přemýšlet, že už je čas...

Zakončit kariéru titulem získaným doma by nebylo zlé...

Přesně tak. Člověk má vědět, kdy skončit a po všem, co jsem zatím absolvoval, neexistuje nic lepšího, než skončit doma před domácím publikem... To mě opravdu láká. Říct: "Mám vás rád..." a skončit.

Jak dlouho by ti trvalo připravit se ze své současné formy na závody?

Měsíc?

Pro vítězství?

Ano. Já nemůžu jít pro nic jiného. Možná to zní příliš sebevědomě, ale já nemůžu jít pro druhé místo. Kvůli sobě i kvůli lidem okolo mě. Být druhý na světě je určitě super, ale první... je prostě první.