Žít do sta let (II.): 10 tipů,
jak se dožít stovky

Žít do sta let (I.): Modré zóny

V minulém díle jsme se dozvěděli, co to vlastně modré zóny jsou, a uvedli si první tři oblasti. Dnes se podíváme na zbytek! Jako bonus na konci najdete oněch deset slíbených tipů, jak se dožít sta let.

Ostrov Okinawa

Tento ostrov se nachází na jižním cípu Japonska v Tichém oceánu. Žije zde přes milion obyvatel a lidé ho trefně nazývají ostrovem nesmrtelných. Zdejší ženy tu opravdu v průměru žijí nejdéle na světě. Japonsko obecně patří mezi státy s nejdelší průměrnou délkou života, ale Okinawa to ještě překonává - na 100 000 obyvatel připadá přibližně 50 centenariánů, což je zhruba trojnásobek v porovnání se zbytkem Japonska. Devadesát procent staletých jsou ženy. Obyvatelé tu mají mnohem nižší výskyt rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění i demence.

Jestliže se narodíte na ostrově Okinawa, budete automaticky patřit do sociální skupiny nazvané "moai". Tento spolek slouží ke vzájemné podpoře všech jeho členů - sociální, finanční, zdravotní i spirituální. V případě, že se někomu z dané skupiny něco stane, má jistotu, že ostatní budou stát za ním a podpoří ho. Můžeme zde najít členy "moai", kteří jsou spolu od narození téměř sto let, dosud se scházejí a i po těch letech si stále mají co říct. Tento mechanismus se zřejmě vyvinul kvůli velmi náročným podmínkám a situacím, které obyvatelé tohoto ostrova museli snášet - chudoba, nedostatek potravy, americká okupace a přírodní živly.

Říká se, že jsme v největším riziku v den, kdy se narodíme, a v den, kdy odejdeme do důchodu. Ve druhém případě v podstatě ze dne na den ztratíme náplň našich dnů, s čímž se někteří vyrovnávají jen velmi těžce. Na Okinawě mají něco, čemu se říká "ikigai". Podle Japonců je to důvod, proč ráno vstáváme, neboli smysl našeho života. Pro některé to může být výchova dětí (nejen těch svých, ale i pravnoučat, na Okinawě často i prapravnoučat), někteří tráví své dny lovem ryb pro svoji rodinu nebo výukou karate často i mnoho desítek let po odchodu do penze.

Zašeptala: "Hara hachi bu" a pustila se do jídla. Přesně toto tajemné zaklínadlo můžete na Okinawě slyšet - lidé si ho tam říkají před každým jídlem. Pochází od Konfucia a v překladu znamená: "Jez, dokud nejsi z 80 % plný". Jsou zřejmě tedy jediným národem na světě, který si vytvořil zvyk vedoucí k restrikci kalorií. Průměrně konzumují 1800 - 1900 kcal denně a typické BMI se tam u starších lidí pohybuje mezi 18 - 22. V porovnání s americkou populací nad 60 let jsou hodnoty Okinawanů o mnoho nižší. Podle vědců je tento rituál jedním z faktorů, které se podílejí na extrémní dlouhověkosti zdejších lidí. Ostatně i výzkumy na hlodavcích poukazují na to, že snížení počtu kalorií prodlužuje život.

Co se týče složení stravy stoletých obyvatel tohoto ostrova, musíme se podívat nejenom na to, jak se stravují nyní, ale i na to, jak jedli v průběhu jejich dlouhého života. Vědci zjistili, že zhruba třetinu jejich života čerpali více než 60 % kalorií z okinawských sladkých brambor zvaných "imo". Ve skutečnosti jejich strava v minulém století obsahovala asi 80 % sacharidů. Na rozdíl od typických Japonců Okinawané jedli méně rýže. Nebyli ovlivněni buddhismem, takže maso konzumovat mohou, ale i přesto kvůli chudým poměrům měli maso jen výjimečně. Jejich strava tedy byla v první polovině 20. století založena hlavně na sladkých bramborách "imo", zelenině, rybách a tofu.

Jejich národní pokrm se nazývá "goya chanpuru". Jedná se o jídlo složené z hořkého melounu, zde označovaného jako goya, tofu, vajec a vepřového masa. Mezi další konzumované "superpotraviny" patří kurkuma, česnek, zelený čaj, houby šiitake a mořské řasy.

S příchodem amerických vojsk na konci druhé světové války, kdy byl ostrov Okinawa velmi důležitým strategickým místem, se i strava zdejších obyvatel začala postupně měnit. Dnes už tu najdete řetězce rychlého občerstvení i všechna negativa, která vyšší úroveň života přináší.

Sardinie

Sardinii najdeme jihozápadně od pobřeží Itálie a dle rozlohy je druhým největším ostrovem ve Středozemním moři. Patří mezi autonomní oblasti a je složena z celkem osmi provincií, přičemž v provinciích Nuoro a Ogliastra žijí tamější muži v průměru nejdéle na světě. Zdá se, že vysoký počet centenariánů na Sardinii je dán sníženým rizikem cévních onemocnění a rakoviny mezi 80 až 100 lety.

Obyvatelé těchto dvou provincií zde žijí v hornatém terénu a jsou relativně izolovaní od okolí - první dlážděné cesty ze zbytku ostrova do provincie Nuoro byly vybudovány až roku 1960. Podle vědců jsou obyvatelé Sardinie potomky dvou populací z doby bronzové a vyvíjeli se na tomto ostrově odděleni nejméně 5000 let. Kvůli horším podmínkám k zemědělství se tu hojně rozvinulo pastevectví. Sardiňané mají specifické kulturní zvyky, stále loví, živí se rybolovem a mají velmi blízké vztahy s rodinou. Často se také pohybují v náročném kopcovitém terénu, typicky se stádem ovcí. Každá cesta do kostela nebo do obchodu pro ně také zpravidla znamená pár kilometrů chůze.

Tato kultura zrodila Antonia Toddeho, který byl svého času nejstarším mužem na světě. Zemřel v roce 2002 ve věku 112 let.

Na Sardinii se nechodí do důchodu v pravém slova smyslu, ale v podstatě člověk většinou jen změní "zaměstnání". Najdete tu stoleté, kteří štípají dřevo a stále jezdí na kole. V barech tu také obvykle nespatříte kalendář s nahými dívkami, ale se "stoletým měsíce". Dát svého příbuzného do domova pro seniory nebo podobného zařízení znamená stud pro celou rodinu.

Ze záznamů z 30. let minulého století zhruba víme, jak se Sardiňané stravovali. Více jak 60 % z jejich celkového energetického příjmu tvořily sacharidy - zejména chléb, brambory, těstoviny a fazole. Jejich příjem tuku tvořil asi 20 %. Pocházel především z kozího nebo ovčího mléka, výrobků z nich a olivového oleje. Zbylá procenta tvořily bílkoviny, hlavně z rostlinných zdrojů a mléka (a výrobků z něj). Obyvatelé výše položených částí ostrova pravidelně ryby nejedli. Mezi další hojně zastoupené potraviny patřily rajčata, cibule, zelí a cuketa. Z ovoce konzumovali obvykle jen třešně a hrušky. Jejich vysoká spotřeba místního červeného vína Cannonau je také typická - Sardiňané v průměru vypijí 3 - 4 menší sklenky vína denně. Jejich energetický příjem se v minulém století pohyboval kolem 2700 kcal denně, ale fyzická aktivita v té době zvýšený příjem zřejmě kompenzovala. S příchodem moderní civilizace a nových silnic v roce 1960 se i jejich strava a životní styl začaly postupně měnit.

Co mají všechny tyto oblasti společného?

Pro všechny modré zóny je typická izolovanost od okolí, ať už geografická, nebo kulturní. Toto zaručuje, že se na těchto místech snáze zachovají určité zvyky či tradice, které se mohou podílet na dlouhověkosti - např. okinawská mantra "hara hachi bu", kterou si zdejší lidé opakují před každým jídlem.

Dalším ze společných znaků je úcta ke stáří a podpora starších obyvatel. To také souvisí s velmi pevnými sociálními vazbami mezi jejich obyvateli. Je vědecky dokázáno, že samota zkracuje náš život, počet našich blízkých přátel přitom od minulého století stále klesá. V těchto oblastech zřejmě lidé byli nuceni spolupracovat a udržovat mezi sebou blízké kontakty. Jako příklad extrémní soudržnosti se můžeme podívat zase na okinawské sociální spolky "moai".

Strava je v těchto oblastech založena na lokálně vyprodukovaných potravinách - často dokonce vypěstovaných ve vlastní zahradě. Převažuje hlavně rostlinná strava s malým množstvím masa. Průmyslově zpracované potraviny téměř chybí. Každá z modrých zón má své unikátní potraviny, které jsou nabité antioxidanty a dalšími bioaktivními látkami. Dalším důležitým faktorem je restrikce počtu kalorií (lidé se tu prostě nepřejídají), což zřejmě také přispívá k dlouhověkosti. Lidé v modrých zónách většinou neběhají maratony, ale ani celý den nesedí u televize. Žádný z extrémů není ideální, klíčem nejspíš bude zlatá střední cesta, tzn. lehká až středně těžká fyzická aktivita během dne, ať už je to práce na zahradě, nebo každodenní svižná chůze. Chůze je navíc jedním z nejzdravějších pohybů.

Podívejme se například na Winstona Churchilla, který vášnivě kouřil většinu svého života kolem osmi dlouhých kubánských doutníků denně a dožil se 90 let. Také si ale musíme říci, že nachodil za den několik kilometrů a pravidelně spal po obědě.

Většina stoletých má svoje “ikigai” neboli důvod, pro který ráno vstává, ať už je to pomoc s výchovou dětí, nebo jiná činnost. Jednoduše řečeno, je důležité, aby lidé věděli, že jsou ještě potřební a mají stále pro co žít.

Mezi další důležité faktory patří víra. Velká většina obyvatel je věřících a mají své rituály, kterými se zbavují stresu. Příkladem může být sobotní den pro adventisty sedmého dne, kdy za sebou nechají všechny starosti a soustředí se pouze na Boha. Dalším příkladem jsou lidé žijící na ostrově Okinawa, kteří denně uctívají svoje předky. Náboženství navíc posiluje sociální kontakt mezi jeho členy.

Projekt modrých zón

Dan Buettner, novinář, vědec a velký popularizátor modrých zón, se zasloužil o založení tohoto projektu, který si dává za cíl vytvořit modré zóny uměle. Jedná se o komplexní přístup, který je založen na spolupráci obyvatel, škol, restaurací, zaměstnavatelů a obchodních řetězců k podpoře zdraví a celkově zdravého životního stylu. Mezi změny patří například zpřístupnění zdravých potravin, znevýhodnění kouření, vybudování parků, veřejných prostor a cest, které zpříjemní zdravou formu pohybu. Do programu se už přidalo několik amerických měst a výsledky zatím vypadají velmi slibně.

Závěr

Při hledání modrých zón se v minulosti vyskytlo i několik problémů. Vědci měli potíže při výzkumu v nových oblastech s tím, že obyvatelé často záměrně uváděli vyšší věk kvůli vyvolání určité senzace, což by mohlo vést k většímu přílivu turistů a peněz. Někteří si navíc svůj věk dokonce už ani nepamatovali. Některé lokace také měly obrovský počet centenariánů, ale později se ukázalo, že je to dáno jen zvýšenou migrací mladších generací. Je velmi těžké odlišit, které faktory a s jakou intenzitou se opravdu na dlouhověkosti obyvatel modrých zón podílejí. Výzkumníci velký podíl dávají specifickému sociálnímu prostředí jejich obyvatel. Mezi další teorie patří například i prospěšnost vysokohorského prostředí (více pohybu, izolovanost) nebo relativně častější vystavování se slunečnímu záření. V modrých zónách se také stýká primitivnější způsob života s tím moderním (západní medicína, lepší zdravotní péče atd.), což vytváří přímo ideální podmínky pro dlouhověkost. Zdá se, že všechny výše zmíněné atributy se z nějaké části o nadprůměrnou délku a vyšší kvalitu života více či méně zasluhují. Budu k Vám nyní upřímný - žádná fontána mládí neexistuje, ale není i deset let života navíc obrovskou výhrou?

10 slíbených tipů na konec

• Obklopte se těmi správnými lidmi.
  
• Každý den se hýbejte.
  
• Udělejte si čas jen na sebe.
  
• Zbytečně se nestresujte.
  
• Zařaďte se do nějaké skupiny lidí, ať už je to tým amerického fotbalu, nebo nedělní setkání v kostele.
  
• Nepřejídejte se - dodržujte pravidlo 80 %.
  
• Najděte si důvod, proč každé ráno vstáváte.
  
• Pijte červené víno (s mírou).
  
• Zvyšte příjem zeleniny a ovoce.
  
• Zkuste zařadit některé potraviny z modrých zón (např. olivový olej, luštěniny).

Zní to prostě, ale někdy to může být pro nás složitější, než se zdá. A proč vlastně "modré zóny"? Protože při zakreslování oblastí s nadprůměrnou délkou života do mapy výzkumníci použili právě modrou fixu.

Obrázek:
Moyogo / Wikimedia