Cape Epic, to je mezi bikery pojem. Osmidenní etapový závod s trasou kličkující 700 km po území Jihoafrické republiky v podmínkách, které se jen těžko dají označit za optimální, vzbuzuje po právu respekt všech alespoň trochu zasvěcených. Tento jihoafrický závod bývá někdy dokonce označován za Tour de France pro horská kola (MTB). A není divu, patří totiž k nejtěžším výzvám, které v tomto sportu existují. Ano, je tu také mistrovství světa a olympiáda, ale Cape Epic je natolik specifický, že jej s žádným jiným MTB závodem nelze srovnat.
Jeho velkou zvláštností je mimo jiné i to, že se jedná o závod dvojic. Koncept dvojčlenných týmů má svá bezpečnostní opodstatnění, jelikož trasa závodu často probíhá odlehlými oblastmi, ale zároveň dává účastníkům možnost spolupracovat a taktizovat. Legendární závod Cape Epic si v letošním roce vyzkoušela na vlastní kůži i česká dvojice ve složení Tomáš Hromádko a Luboš Kouble. První jmenovaný nám o zážitcích z Afriky povyprávěl.
Cape Epic je jedním z nejtěžších bikových závodů na světě a vy jste ho v letošním roce absolvoval. Jak dlouho jste dozrával k účasti na tak obtížném podniku?
Řekl bych, že od dětství. Na kole jsem jezdil už jako malý kluk, jenže když jsem vyrostl a zjistil, že cyklistikou se neuživím, šlo kolo stranou a já se začal věnovat kariéře. K cyklistice jsem se znovu vrátil až po letech na popud kamarádů.
Jak dlouho před Cape Epic to bylo?
Znovu jsem začal jezdit v roce 2010, tu sezónu jsem ale kvůli zranění nedokončil, takže zpátky v tréninku jsem zhruba pět let.
Čím vás tak přitahoval právě tento závod?
To je jednoduché. Cape Epic je podle mého názoru jeden ze tří nejprestižnějších závodů pro bikery. Těmi dalšími dvěma jsou mistrovství světa a olympiáda.
Na olympiádu nebo MS musí jezdec splňovat určitá kvalifikační kritéria. Jak je tomu u Cape Epic?
Tam žádná kvalifikace není, ale díky limitovanému počtu účastníků je poměrně obtížné se na závod dostat. Limit je 650 dvojic, tedy 1 300 účastníků, jenže hlásí se jich třeba 20 000. V praxi to tedy vypadá tak, že profi stáje jsou zvané, pár lidí dostane divoké karty, ostatní zájemci se zaregistrují a čekají, jestli budou mít štěstí. Přihlašování probíhá v několika vlnách. V první vlně organizátoři pustí prvních 50 startovních čísel, ta jsou na internetu ve vteřině prodaná. Všichni ostatní jdou po zaplacení registračního poplatku do automatického slosování, které rozdělí zbytek startovních čísel.
Jak jste do závodu proklouzli vy? Vypadá to, že k tomu člověk potřebuje opravdu velkou kliku.
Kolegovi se podařilo získat startovní čísla hned během té první vlny, takže jsme od loňského jara věděli, že závod pojedeme.
Svému cíli jste tedy mohli už rok dopředu přizpůsobit tréninkový plán. Jak vaše příprava na Cape Epic vypadala?
Vzhledem k tomu, že příprava se musela přizpůsobit běžnému životu, byla o velkých kompromisech. Nejde to jinak, když má člověk rodinu a potřebuje chodit do práce. Základem tedy bylo to, že já i Luboš za sebou máme bohatou sportovní historii. V každém, kdo kdy dělal nějaký výkonnostní sport, to do jisté míry zůstává.
To je jako základ dobré, ale bez patřičného objemu najetých kilometrů se beztak neobejdete.
To rozhodně ne. Se závodem Cape Epic je to pro nás v Čechách trochu problematické v tom, že se koná v březnu. To znamená, že my musíme ukončit předchozí sezónu v srpnu, v září si odpočineme a do přípravy zase naskočíme v říjnu. Jenže v říjnu a následujících měsících se u nás trénuje kvůli počasí dost těžko, a tak často nezbývá nic jiného než vzít zavděk spinningem. Spinning je pro mě osobně hrozná otrava, ale je to pořád lepší trénink než žádný trénink, takže jsem na něj chodil 3x týdně a trávil tam třeba 3 hodiny. Mnohem příjemnější byly naše tréninkové kempy na Mallorce. Jelikož oba s kolegou podnikáme, mohli jsme si naplánovat čtyři soustředění v teple. Právě tam jsme se soustředili na najíždění objemových kilometrů.
Objemové kilometry najíždíte na silničním kole, ovšem nepotřebovali jste před závodem dostat kvůli technickým pasážím víc do ruky i bike?
Tak já i Luboš máme za sebou poměrně dost závodů v Alpách, Luboš dokonce absolvoval TransAlp, takže jsem spoléhali na zkušenosti. Současně jsem jsme měli jasno i v tom, že pokud se na trati závodu objeví pasáž, kde si nebudeme jistí, prostě z kola slezeme. Nezáleželo nám tolik na tom, jak se umístíme, ale chtěli jsme se vrátit zdraví. To se bohužel jednomu mému kamarádovi, který jel Cape Epic v loňském roce, nepodařilo. Spadl a utrpěl vážné zranění, po kterém byl tři měsíce v kómatu. Nyní po dlouhodobém pobytu v léčebně bohužel zemřel.
Ve sportu se bohužel dějí i smutné příběhy... Každopádně v tom, že nebudete zbytečně riskovat, jste se s parťákem shodli. Byli jste v podobné shodě i ve výkonností? A sedli jste si lidsky?
Luboše jsem znal přes náš cyklistický tým. Věděl jsem, že je to normální pohodový kluk z hor, ale jak spolu dokážeme fungovat v týmu, to jsem samozřejmě nemohl tušit. Hodně jsme se toho ale o sobě dozvěděli právě při společných soustředěních na Mallorce, kde jsme spolu strávili drtivou většinu času. Neříkám, že nebyly momenty, kdy jsme se o něčem nedohadovali, ale celkově jsem to vyhodnotil tak, že žádný větší konflikt jsme neměli ani v tréninku, ani v závodě samotném.
Jak vás přivítala Jihoafrická republika, která byla místem konání závodu? Neměli jste problém aklimatizovat se na tamní teploty, které byly výrazně vyšší než ty u nás?
Aklimatizace byla složitá a probíhala u mě i u Luba odlišně. Mně se první dny hrozně špatně dýchalo a při trénincích jsem se cítil tak hrozně, že jsem se obával, jestli budu závod vůbec schopný odjet. Kolega naopak neměl po příjezdu vůbec žádné potíže, ale dolehlo to na něj později. Zatímco mně bylo čím dál lépe, jemu bylo hůř. A když závod odstartoval, nebyl vůbec schopný podat svůj obvyklý výkon. První tři dny se hrozně trápil, jel s průměrným tepem 178, takže totální hranu.
Je vůbec nějaká možnost, jak si může dvojice v případě krize jednoho z nich vypomoci?
Na rovinatých úsecích se dá jet v háku, ale takových míst tam moc nebylo. V technických pasážích si mezi sebou jezdci musí udržovat odstup. Každý si volí vlastní stopu, takže tam si jede každý "za svý". Byly sice dvojice, které se do kopce různě tlačily, ale my jsme nic takového nedělali.
Hecovali jste se alespoň vzájemně?
Jasně, říkali jsme si, že už je to jen 20 km a poslední kopec a že už to dáme, jenže někdy, když už jde fakt do tuhého, musí člověk poznat, jestli tomu druhému může něco říct, nebo ne.
Občas je povzbuzování typu: "Pojď, ještě kousek, to dáš," spíš na zlost. Takže když jsem viděl, že toho má Luboš plné zuby, postavil jsem se před něj a jel jsem.
Závod Cape Epic je osmidenní etapový závod, což pro závodníky znamená podávat výkon osm dní za sebou, den za dnem. Stíhalo tělo mezi jednotlivými etapami trochu regenerovat?
Upřímně, před závodem jsme čekali, že to bude horší. Dopředu jsme věděli, že když si pojedeme svoje tempo, na které jsme zvyklí, fyzicky to zvládneme. Takže šlo jen o to přijmout v hlavě fakt, že se každý den vstává v pět a pak se šest hodin jede na kole.
Měli jste s sebou na doplnění energie a urychlení regenerace nějakou sportovní suplementaci?
Měli jsme s sebou sportovní výživu Survival, kterou mi doporučil Pavel Provázek, trenér, se kterým jsem před závodem spolupracoval na optimalizaci mé váhy. Používali jsme energetické gely, kofein, iontový koncentrát, pro případ hladu i po večeři jsem si měl dát protein Ultra Speed 80 Fair Power. U organizátorů závodů jsme navíc měli zaplacený nutriční program, v rámci kterého jsme každý den po dojezdu dostali recovery drink. Po něm jsme šli na pivo, což byl ještě lepší recovery drink. (úsměv)
Jak jste řekl, s osmi dny zátěže v kuse jste neměli zásadní problém, takže v čem jste viděli největší obtíž závodu?
Já myslím, že my jsme nejvíc bojovali s horkem. Jakmile padla 11. hodina, začalo být úplně nesnesitelně. To vedro z člověka úplně vysávalo energii.
Vyskytla se během závodu nějaká situace, která vás obzvlášť potrápila?
Já osobně mám nejhorší zážitek z konce páté etapy, přitom se dlouho zdálo, že právě tahle etapa bude naše nejlepší. Jelo se nám výborně, neměli jsme žádnou krizi, dokonce se i trochu ochladilo a my se celou dobu drželi kolem stého místa, což bylo zatím naše nejlepší umístění.
Jenže někdy 13 km před cílem jsem si při posledním sjezdu prorazil pneumatiku. Jezdíme na bezplášťových systémech, což se jen tak na místě nespraví, takže jsem do kola musel dát duši. Jenže duše v těchhle podmínkách nic nevydrží, takže za chvíli byla i duše děravá a já jel posledních 5 km na úplně prázdném kole. Do cíle jsem přijel fyzicky úplně, ale úplně vyřízený.
To muselo být i nesmírně psychicky náročné...
Všechno, na čem jsme celých předchozích 6 hodin pracovali, bylo najednou pryč. Ztratili jsme strašnou spoustu času i míst, všichni nás předjížděli. I to ale k tomu závodu patří. Já jsem to ale bohužel fyzicky odnesl tak, že i následující den jsem byl hrozně unavený a celou etapu od začátku až do konce protrpěl. Zdálo se mi, že se toho cíle snad vůbec nedočkám.
Když se nyní ohlédnete za závodem Cape Epic, máte pocit, že vám přinesl zážitek, který jste od něj očekávali?
Tak ačkoli byla ta poslední etapa hrozně protivná, když člověk dojížděl do cíle a věděl, že je konec, byly to ohromné emoce. I když tam byli závodníci, kteří měli zkušenosti i s dalšími těžkými závody, všichni se shodli na tom, že Cape Epic je jen jeden. Pro každého, kdo tenhle závod absolvuje, je to veliká srdcovka.
Je to srdcovka, kterou máte na svém "to do" listu odškrtnutou jako vyřízenou, nebo se do Afriky ještě vrátíte?
Tak odškrtnuté to určitě máme, ale vrátit se chceme. Cape Epic je totiž jako vysavač. Jak ho jednou zapnete, vždycky už vás bude chtít nasát zpět.
Víte, že...
