[Text: Pavel Cháma] Tomáš Tvrdík, jeden z nominovaných reprezentantů České republiky, nám velmi vtipně popíše, jak se umístil a jak prožíval světový šampionát Spartan Race v USA. Nejprve bych mu ale rád položil pár otázek, aby ho čtenáři Ronnie.cz lépe poznali.
Tome, známe se už nějaký pátek, ale můžeš se představit čtenářům Ronnie.cz?
Myslím, že jsem celkem normální jednatřicetiletý chlápek z Kutné Hory, který má dvě malé děti, úžasnou manželku a rád sportuje. I když u toho sportu se o nějaké normálnosti asi moc mluvit nedá. (úsměv) Tak nějak k životu potřebuji sportovní výzvy a moc neumím dělat věci napůl, takže když se pro něco nadchnu, jdu do toho po hlavě, chci být nejlepší a dokážu se slušně potrápit, abych se alespoň přiblížil k cílům, které jsou vždy hodně vysoké. Poslední dobou jdu taky z extrému do extrému, kdy jsem se z nadějného 75 kg vážícího cyklisty stal během asi 4 let v posilovně téměř 110 kg vážícím mamlasem, který si střihnul i pár amatérských závodů strongmanů. Pak ale zvítězil pud sebezáchovy, zhubnul jsem téměř 30 kg a vrátil se k cyklistice s nemalým cílem nominovat se na olympiádu do Ria. To se mi bohužel nepodařilo a částečně ze zdravotních a rodinných důvodů jsem svět profesionální cyklistiky opět opustil.
Mimochodem, jeden z důvodů, proč mým nejlepším cyklistickým výsledkem zůstalo 7. místo na MČR crosscountry horských kol, bylo i to, že se mi nepodařilo zbavit se svalové hmoty a dostat se pod 80 kg. Jenže já mám svaly rád, a tak po skončení cyklistického restartu vedly moje kroky zase do fitka. Po roce už ručička na váze opět olizovala 100 kg. Nějak jsem ale ztrácel motivaci cvičit - chyběl mi cíl, výzva. A ta nakonec přišla v podobě překážkových běhů.
Vím, že moc rád sportuješ. Jak ses k překážkovým běhům dostal?
Je to tak, sportovní úspěchy jsou pro mě drogou a mým současným dealerem jsou překážkové běhy. Už když jsem končil s kolem, tak jsem po nich pokukoval, líbila se mi ta kombinace vytrvalosti a síly, ale chyběl mi ten správný impuls, abych se přihlásil na první běh.
Ten přišel v zimě 2015, kdy jsem se z hecu v práci přihlásil s dalšími kolegy na Predator Race do Monínce, který se konal 28. května 2016. Přihlášku jsme poslali někdy na konci prosince a pak jsem na to zapomněl. Asi v půlce května se mě kolega zeptal, jestli už trénuji na Predatora. Po chvilce jsem si vzpomněl, co tím má na mysli, ale odpověď byla ne. Jen jsem chodil do fitka a aerobní aktivita mi byla cizí.
Až v týdnu před závodem jsem se šel dvakrát proběhnout, což mi s téměř 100 kg váhy moc nechutnalo. Ještě v sobotu brzy ráno, když jsem vstával, abych vyrazil do Monínce na závod, jsem si říkal, že kdybych neslíbil kolegyni, že ji tam odvezu, tak se na to snad vykašlu. Ale nevykašlal. Byl to pro mě těžký závod s délkou kolem 10 km. Hrábnul jsem si hluboko do svých silových i vytrvalostních rezerv a samozřejmě jsem do toho šel naplno, žádné, že stačí dokončit apod. Od začátku až do konce šrot, co to šlo (chvílemi to moc nešlo). Několikrát během závodu jsem měl i mžitky před očima. Přes totální nezkušenost, nevhodnou obuv a nadváhu jsem doběhl 56. z asi tisícovky startujících. A to byl zlom. V hlavě to cvaklo a v mozku se zrodila nová výzva, nový cíl.
Prestože jsem se zařekl poté, co jsem skončil s vrcholovou cyklistikou, že už budu sportovat jen rekreačně - žádné tréninky, jen zábava - už jsem začínal plánovat.
Jak zhubnu, potrénuji běh a techniku na překážkách a na dalších závodech budu v první desítce.
Cyklistika, strongman, Spartan Race - co mají tyto závody společného?
Zdánlivě téměř nic. (úsměv) Je asi trochu šílenost přecházet z čistě vytrvalostních sportovních disciplín, kde čím méně kilo, tím lépe, do čistě silových, kde zase čím více kilo, tím lépe, a pak zase zpátky. Nyní ale čerpám ze všech těchto sportovních etap mého života. Cyklistika mi dala vytrvalost a hlavně schopnost dlouho a tvrdě trénovat. Nebylo pro mě výjimkou - především v jarním období - že jsem na kole seděl denně 6 až 7 hodin, během kterých jsem najel kolem 200 km. Za celý rok to pak bylo více, než jsem najel v autě. Třeba 27 tisíc kilometrů na kole.
Posilováním a strongmanskými disciplínami jsem zase získal velkou statickou sílu. Moje nejlepší výkony byly 165 kg na bench-pressu, 250 kg v mrtvém tahu a 200 kg ve volném dřepu. Na závodech strongmanů to pak ale bylo ještě víc - nošení kufrů o celkové váze 270 kg, tažení sedmitunového kamiónu, převracení 400kg pneumatiky, zvedání 160kg betonové koule a podobné nesmysly. To všechno se mi teď hodí, jelikož Spartan Race a překážkové běhy obecně jsou kombinací síly a vytrvalosti. Pro dobrý výsledek musí být člověk všestranným sportovcem. A právě to se mi na tom líbí. Nemusím se zbavovat úplně všech mých vydřených svalů a zároveň můžu naplno využít svůj talent k vytrvalostním sportům a schopnost dlouho a důkladně si gumovat hubu. (úsměv)
Jsi dvojnásobným tatínkem, jak tvoje aktivity zvládá rodina?
Není to úplně jednoduché skloubit, což jsem poznal už při cyklistice. Když jsem bojoval o to stát se profíkem, tak mě rodina téměř rok skoro neviděla, nebo jen v poloze ležícího a spícího kusu znaveného masa a kostí. Ráno jsem odjel do práce, když ještě spali. Z té jsem utekl, jak to šlo, abych třeba v 17:00 stihl vyjet na tří až čtyřhodinový trénink, ze kterého jsem se vrátil potmě, zničený, schopný se tak umýt, najíst a jít spát. To bylo tedy v době, kdy jsme měli jen jedno dítě, ale stejně se divím, že to manželka vydržela a nekopla mě do zadku.
Nyní je to o něco lepší, jelikož už nemám tak časově náročnou práci (bohužel je to na úkor výdělku). I běžecké tréninky jsou méně časově náročné. A hlavně, zatím jsem trénoval tak nějak, jak se mi chtělo. Žádný velký systém, řád, trenér nebo něco podobného. Dávám si řádně do těla, to jo. Myslím, že hodně lidí by bylo smutných už v polovině mého tréninku. Ale netrénuji denně a ani délka tréninku není taková jako v dobách cyklistiky. Takže zvládnout se to dá i s rodinou a se dvěma dětmi. Ale je to často o kompromisech, a to především v otázce regenerace. A pokud bych myslel výše, a to já samozřejmě myslím, bylo by ideální, kdyby se sportování samotné opět stalo mojí prací.
Jak se na závody připravuješ a kde?
Jelikož jsem naskočil do rozjeté sezóny, nebylo moc času něco vymýšlet - dělit trénink na vytrvalost, výbušnost, sílu atd. Takže mým nejčastějším tréninkem byl buď samotný běh v různorodém terénu, nebo simulace závodu, tedy běhání v blízkosti workoutového hřiště a střídání běhu s posilováním s vlastním tělem. Občas zařadím i posilovnu, ale spíše nyní cvičím s vlastní váhou a zaměřuji se na přítahy, výdrž ve visu a zlepšení úchopu, což je na velké části překážek alfa a omega úspěchu. Co se týče míst, kde trénuji, tak fitko je Octárna v Kutné Hoře, ve kterém i pracuji, a nejvíce jsem toho naběhal v okolí sportovního stadiónu Rudá hvězda v Kutné Hoře, kde je workoutové hřiště. Potom na Kaňku (místní kopec) a v Borkách v Kolíně, kde je workoutů hned několik.
Kolik překážkových závodů jsi už absolvoval a s jakými výsledky?
Jak už jsem psal, všechno to začalo na Predator Race Drill v Monínci, kde jsem doběhl na 56. místě. To byl start, kdy jsem si řekl, tak začni něco dělat, ať je to příště top 10. Následoval Gladiator Race v Holicích a 7. místo, takže top 10 pokořeno. Hned jsem si stanovil další cíl, a to skromný, že na dalším Gladiatorovi už budu stát na bedně. Ale předtím byl ještě Predator Race Drill na Klínovci a 9. místo v nabité konkurenci, která se na Predatorech vždy schází. Po Predatorech a Gladiatoru jsem si odbyl svou premiéru na Spartan Race, a to na sprintu v Litovli, kde startovalo těžko uvěřitelných 4300 lidí. Já se v této konkurenci dostal na 5. místo. Po úspěšném Spartanovi následoval Gladiator v pevnosti Josefov u Jaroměře a první vytoužená bedna v překážkových bězích, a sice celkové 2. místo a 1. místo v hlavní kategorii. Pak následoval můj třetí Predator Race Drill na Červenohorském sedle a další 2. místo, které v konkurenci, která tam byla, považuji za svůj dosavadní nejlepší výsledek. A to i přes to, že týden nato se mi povedlo zvítězit v městském překážkovém závodě v Praze Urban Challenge. No a poslední finisherskou medaili mám z Mistrovství světa Spartan Race u kalifornského jezera Lake Tahoe, kde jsem reprezentoval ČR a umístil se v první stovce světových spartanů, konkrétně na 89. místě.
Kterým závodem ses na spartanské mistrovství světa nominoval a z jakého místa?
Měl jsem jen jeden pokus, takže to bylo to 5. místo na Spartan Sprint Litovel.
Mohl bys nám tedy popsat průběh závodu v USA tak, jak jsi to viděl ty?
Pokořil jsem bestii. Spartanská bestie na MS v Olympic Valley 2016 je minulostí. Teprve při ní jsem pochopil, co znamená sáhnout si na dno. A to už za sebou pár sportovních zážitků mám. (úsměv) Tak nejprve fakta - 23,5 km, 36 překážek, nastoupáno 1500 m a k tomu všemu 120 angličáků. To vše v nadmořské výšce mezi 1900 a 2600 metrů nad mořem za 3 hodiny 30 minut a 50 sekund. Tímto jsem si zasloužil místo v první stovce na světě, přesněji 89. místo. Černou kaňkou mého závodu je 30 neprávem podstoupených angličáků, kdy jsem překážku absolvoval, jak říkají pravidla, ale dobrovolnice, která překážku kontrolovala, měla pravidla svá.
Jak se to tedy celé seběhlo? Okruh byl rozdělen na dvě části. První měla asi 5 mil a po jejím absolvování, kdy 2,5 míle jsme běželi na horu (jako fakt na horu) a pak dolů s minimem překážek, jsem držel solidní pozici v první padesátce. Potom začalo téměř nepřetržité stoupání na nejvyšší vrchol, zpestřené tu a tam nějakou tou překážkou. Jednou z nich byl milovaný oštěp, který mě samozřejmě ztrestal, a já si dal prvních 30 angličáků. Tady začala mít vidina super výsledku první trhlinu. Následovalo sápání se na nejvyšší bod trati, kde čekaly "pohodové" silové disciplíny. A poté již zmiňovaná křivda v podobě neoprávněného trestu - trhlina č. 2. Válení sudů pod ostnáčem může znít jako sranda, ale nesmál jsem se, jelikož vždy po 10 metrech z dohromady asi 70 se mi motala kebule a musel jsem se otočit a rozmotat na druhou stranu.
A pak přišla trhlina č. 3 v podobě pádu z ručkování kousek před koncem překážky. Bim 30 anglíků, no a ty už mi hodně nechutnaly. Ale peklo teprve pomalu otevíralo bránu. Při seběhnutí k další překážce se mi do stehen poprvé zahryzly křeče. A to jsem před sebou měl zrovna nošení kusu stromu. Nejprve z kopce a pak zase do kopce. Do cíle zbývalo asi 10 km. Bestie mě pomocí křečí několikrát doslova srazila na kolena, ale vždy se mi zase povedlo vstát, ať už jsem nesl to poleno, nebo o chvíli později cca 50 kg v podobě dvou pytlů s pískem. Tak tohle bylo peklo. Protože na hoře bylo počasí na koupání - vítr a cca 7 stupňů, museli jsme si jít zaplavat do horského jezírka, které mělo teplotu tak 2 °C. Jelikož se mi povedlo se neutopit (hlavně díky záchranné vestě), mohl jsem se pustit do dlouhého klesání.
Chvíli cesta, chvíli krásné traily, jen vždycky, když se to na chvilku zvedlo, tak se nohy kousaly. Úprk z hory na ne zrovna nepatrnou chvíli přerušil kýbl se štěrkem. Cestou vzhůru se střídaly křeče do zad s křečemi do stehen v tom, která mě víckrát sundá. Řekl bych, že vyhrála záda. Z kopce to bylo kupodivu lepší, a tak jsem mohl kýbl vysypat a pokračovat v klesání. Ubrzdit 90 kg živé váhy není jen tak, takže jsem na cca 4 mílích klesání skočil víc než 5 lidí, což mě psychicky trochu zvedlo. Cílové městečko, do kterého jsem se dovalil, již bylo víceméně o síle.
Nejprve kladka s cca 60kg pytlem, pak se umýt při podplavávání stěny v jezírku, vyšplhat po laně a zase se ušpinit válením se v prachu 15 metrů před cílem při angličácích za nedokončené ručkování na multiringu. Tam už mě vysílené předloktí a prsty zradily a na lana s plackami na nohy, nad kterými jsme tolik špekulovali, už jednoduše nedošlo. Takže cíl. (úsměv) S výkonem panuje spokojenost. Po čtyřech měsících ne zcela systematického tréninku jsem od těla nemohl chtít víc. Co mělo, dalo. Výsledek - nebýt trhlin dvě a tři, které podle mě mají souvislost - mohl být lepší, ale není už moc rozdíl být třeba 53. nebo 89. Takže "AROOO", byl to velký zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Účast na takových závodech je zřejmě dost finančně náročná, máš nějaké sponzory?
Výlet do USA vyšel opravdu draho. Vše se vzhledem k nominaci na poslední chvíli řešilo také za pět minut dvanáct. Byl jsem tam s mým největším fanouškem - tátou. Celkové náklady se zastavily až někde kolem 120 tisíc Kč. Povedlo se sehnat podporu na cestu na mistrovství světa, díky které jsem se ho mohl zúčastnit, jinak bych zůstal doma. To byla ale pouze jednorázovka ze známosti, jinak žádné sponzory nemám. Věřím a doufám, že na příští rok se povede nějakou podporu sehnat, abych se mohl opravdu kvalitně připravit a zařadit se nejen do absolutní české špičky, ale udělat slušné výsledky i na mistrovstvích Evropy a světa, kterých bych se v příštím roce chtěl určitě účastnit.
Chtěl bys ještě někomu poděkovat?
Určitě bych chtěl poděkovat především tátovi, bez jeho podpory by žádná Amerika nebyla, hlavně je to můj nejvěrnější fanoušek! Samozřejmě i podpora zbytku rodiny - mamkou počínaje a manželkou konče - je pro mě hrozně důležitá a mé sportovní snažení mi velmi zpříjemňuje. Rád bych zmínil i Michala Pavlíka, což je další elitní závodník překážkových běhů z Kutné Hory, který mi umožnil připojit se k němu a podílet se na budování a využívání jeho tréninkového zázemí. Nikdy nemá problém mi poradit nebo pomoci v mé nezkušenosti a neznalosti v různých otázkách týkajících se překážkových běhů. V neposlední řadě patří velké díky i mým přátelům a známým, kteří mi fandí a drží palce v mém sportovním snažení, ať už formou komentů na Facebooku, nebo osobně. Všem velké díky, je to pro mě velmi motivující.
Jsem moc rád, že se ti daří. Doufám, že o tobě ještě hodně uslyšíme. Děkuji za rozhovor.
Také děkuji, budu se snažit, aby o mě bylo slyšet. (úsměv)
Víte, že...
Sterling - přítahy s oporou hrud...
