Český závodník classic physique Jan Toušek
V posledních letech vznikají stále nové a nové kategorie, které se navíc s narůstajícím počtem závodníků dále dělí dle tělesné výšky, respektive váhy. A konkrétním výsledkem jsou monstrózní akce typu mistrovství Evropy s počtem stovek a stovek závodníků (vždyť i naše účast většinou zahrnuje několik desítek reprezentantů) a s desítkami kategorií od juniorů po masters. S nostalgií vzpomínám na doby, kdy v sedmdesátých až osmdesátých letech existovalo na mistrovství Evropy a světa pouze několik kategorií (spočítali byste je na prstech jedné ruky) a dle toho také měl získaný titul opravdovou prestiž. Vždyť jen pro ilustraci: v roce 1975, kdy Petr Stach získal historicky první titul mistra Evropy, tak se soutěžilo pouze ve třech váhových kategoriích - do 75 kg, do 90 kg a nad 90 kg - situace naprosto přehledná a takto získaným titulem se mohli chlubit pouze tři borci… I když počet kategorií postupně narůstal, tak pořád se jednalo o jednu jedinou kulturistiku! Porovnejte to s počtem desítek titulů mistrů či mistryň Evropy v těchto letech a je jasné, že takovýto titul značně ztrácí na prestiži - a co je další problém, málokdo se dokáže orientovat ve všech těchto kategoriích a hlavně pochopit jejich obsah a význam.
Rozšiřování soutěžních disciplín (nebo jak bych to nazval) v rámci IFBB je spojeno historicky nejprve s ženskou kulturistikou. Svalnatost jejích protagonistek začala překračovat únosnou mez, která nebyla akceptovatelná nejenom širší veřejností, ale ani samotnými cvičenkami ve fitcentrech. Působila tedy kontraproduktivně a ženy od posilovacího cvičení spíše odpuzovala, než aby je motivovala. A přitom postavy kulturistek let osmdesátých byly z dnešního pohledu přiměřeně svalnaté, souměrné, působily přirozeně a rozhodně nepřekypovaly svalovou hmotou - viz několikanásobná Ms. Olympia Corina Everson. Ale vývoj šel bohužel dál… Jako reakce na něj vznikla kategorie fitness, kde se posuzovala pouze symetrie postavy formou čtvrtobratů a přílišná svalnatost byla naopak kontraproduktivní. Ovšem byl zde jeden velký "kámen úrazu" - volná sestava. Tak přitažlivá pro diváky, ale tak náročná pro její vykonavatelky. Pro řadu závodnic byla kvalitní volná sestava s obsahem někdy i poměrně náročných gymnastických prvků nedosažitelnou metou a vlastně kategorie fitness byla víceméně předurčena pro bývalé gymnastky a diskvalifikovala "normální" cvičenky s průměrnými pohybovými předpoklady. Takže logicky nastal další krok, a to ustanovení kategorie bodyfitness (v anglicky mluvících zemích "figure"). Řekl bych ovšem, že nastal převrat o 180 stupňů. Zůstaly sice čtvrtobraty - na tom se nic nezměnilo, ale místo náročných volných sestav žádné. Dodnes to považuji za chybu, protože právě volné sestavy (a to platí všeobecně) jsou "kořením" kulturistické soutěže a vlastně víceméně jediné, co neodborníky z řad obecenstva může na kulturistické soutěži zaujmout. Proto jsem se při pořádání pohárových soutěží Promil Cup dlouho bránil zařazení kategorie bodyfitness do programu - pouze čtvrtobraty? Nuda, nuda a zase nuda… Ale účel byl splněn a místo skomírající ženské kulturistiky díky bodyfitness došlo k renesanci zájmu o závodní činnost a pódia se zase zaplnila. Ale ne na dlouho, protože opět svalnatost bodyfitnessek začala překračovat únosnou mez, která opět odrazovala běžné cvičenky z posiloven od závodní činnosti (názory širší veřejnosti nemá smysl ani komentovat). A zrodila se kategorie bikiny fitness. Ta zatím drží svalový rozvoj "na uzdě", ale kdo ví, na jak dlouho… Je to sice spíše soutěž krásy a hodnocení někdy připomíná loterijní sázení, ale budiž, účelu bylo dosaženo - příliv závodnic se obnovil v míře nebývalé. A navíc, kdo by se rád nepodíval na hezká děvčata? A že tato kategorie může přilákat další ženy do fitcenter, o tom jistě není pochyb. Konečně si mohou říci, na rozdíl od ženské kulturistiky a bodyfitness, "takhle bych chtěla vypadat". Ovšem i na druhou stranu ženám inklinujícím k větší svalnatosti bylo třeba nabídnout nějakou alternativu místo ženské kulturistiky, která v amatérské podobě prakticky přestala existovat. A tak na svět přišla kategorie physique (nešťastný název vyvolávající asociace s physique mužů) - "měkčí" varianta ženské kulturistiky. Přes krátkou dobu její existence je zřejmé, že se bude jednat - přinejmenším u nás - o minoritní subkulturu, již s ohledem na počet závodnic.
Je ovšem trochu s podivem, že stejný problém přílišné svalnatosti se začal projevovat i ve sféře mužské kulturistiky, byť o nějaké to desetiletí později, vždyť nikdo nemůže zpochybnit, že k mužům patří svaly. Třebaže široká veřejnost měla ve své době problém akceptovat i postavy typu Arnolda, či dokonce i takových estétů, jako byl Frank Zane (snad jedině Steve Reeves byl všeobecně uznáván), tak postupný vývoj vedl k takové monstróznosti svalového rozvoje, že ani cvičící mužská veřejnost nevnímala tyto postavy jako přijatelné, či dokonce následováníhodné. Vznikla komunita profesionálních kulturistů, která se svým způsobem "zapouzdřila" ve vztahu k okolnímu světu, s omezeným okruhem fanoušků, ale bez jakéhokoli pozitivního ohlasu zvenčí… Výsledek? Počet závodníků se snižoval i u nás, zanikly v devadesátých letech nejenom krajské, ale i oblastní přebory a nejnižší soutěží se stalo mistrovství Čech, respektive Moravy. I tyto soutěže začaly ztrácet postupový charakter (často nebylo v kategorii více závodníků než šest finalistů) a hrozilo nebezpečí, že bude stačit jediná mistrovská soutěž v rámci České republiky. Bylo třeba hledat řešení a našel se určitý kompromis - klasická kulturistika, která svými pravidly eliminovala "nešvar" té "normální" kulturistiky - příliš velkou hmotnost a tím i ztrátu estetických parametrů na úkor objemů svalů. Zvláště narůstající obvody břicha byly nežádoucí. Žádný kulturista nesmí překročit váhový limit pro jeho výšku a tím se zcela přirozeně musel adept této kategorie zaměřit na tvary, vyrýsování a celkovou kvalitu. Z hlediska návratu k estetickým ideálům, z kterých kulturistika vzešla, to bylo určité řešení, ale podstatně více závodníků to nepřilákalo.
Český závodník classic physique Jan Toušek
V roce 2010 vyhlásil Jim Manion, prezident americké kulturistické federace NPC, vznik nové a do určité míry přelomové kategorie - men´s physique, a to opět jako reakci na současný stav kulturistiky. Svým zjevem měli její představitelé demonstrovat v podstatě pěkně tvarovanou sportovní postavu surfařů na kalifornských plážích, tedy žádné přehnané svalové objemy, ale esteticky tvarované svaly s líbivými proporcemi. Dobrá myšlenka, ale o něco horší realizace. Jako soutěžní disciplína popírá samu podstatu kulturistiky jako sportu, jehož prioritou by měla být symetrie a vyváženost postavy - s ohledem na pravidly předepsané "kraťasy", které končí pod koleny, vylučují z hodnocení svalstvo stehen a hýždí, což jsou dvě největší svalové partie těla (spodní polovina těla představuje v průměru 56 procent celkové svalové hmoty). Druhou výtkou je samotné rozhodování, které vychází pouze ze čtvrtobratů, chybí posouzení svalového rozvoje prostřednictvím povinných postojů jako v kulturistice. Takže soutěž připomíná spíše jakousi modelingovou přehlídku… I můj osmiletý vnuk, když chce prezentovat svoji sílu a ukázat svoje svaly, tak řekne:
"Dědo, podívej, jaké mám svaly!" A co udělá? Pokrčí paži a zatne spíše pomyslné bicepsy! A to právě v soutěžích mužského physique chybí (samozřejmě se zdaleka nejedná pouze o ty bicepsy). Myslím si, že hodnotit mužskou svalnatou postavu pouhými čtvrtobraty je žalostně málo i s ohledem na to, že rozhodčí mají takto velmi obtížnou úlohu. Není se tedy co divit, že představitelé této kategorie jsou zahrnováni od hardcore kulturistů nelichotivými přívlastky jako "bikináři", "šampóni", či dokonce zařazování mezi čtyřprocentní menšinu. Ať má každý z nás na tuto kategorii jakýkoliv názor, tak jedno jí nikdo nemůže upřít. Dosavadní nářek na až zoufalý nedostatek závodníků na soutěžích byl najednou vyřešen a došlo v počtech závodníků k explozivnímu nárůstu, kdy se na soutěžích musejí často konat v některých kategoriích po mnoho let nevídané eliminace. Musíme se ale smířit s tím, že až dvě třetiny účastníků našich mistrovských soutěží jsou právě v kategoriích mužského physique či obdobně u žen v bikiny fitness (tam je ta jejich převaha ještě výraznější). Nutno zároveň upřímně a objektivně říci, že pokud pomineme nešťastný způsob hodnocení a prezentace této kategorie jako soutěžní disciplíny, tak jedno se jejich postavám upřít nedá - jsou podobně jako v bikiny fitness vzorem toho, jak by měl a chtěl vypadat kondiční cvičenec. A s takovouto postavou se také může ztotožnit.
Přesto bylo potřeba nabídnout soutěžní prostor i těm, kteří vyžadují vyšší míru svalnatosti, objektivní hodnocení na základě svalového rozvoje a k tomu i možnost prezentace volné sestavy - a to vše nabízí zcela nová kategorie - classic physique.
Ta by měla být založena na stejných ideálech, z kterých vycházely antičtí sochaři, tedy vybudovat postavu, která bude symetrická a vyvážená, bez přehnaných svalových objemů, tedy taková, která vyvolává pocity krásy při pohledu na ni, podobně estetické pocity jako při pohledu na krásnou sochu. Bohužel o takové pocity jsme při pohledu na dnešní špičkové kulturisty většinou ochuzeni… Motivace je zcela konkrétní, stačí jen jmenovat některá velká jména historie kulturistiky. Steve Reeves, Frank Zane, Serge Nubret, Bob Paris, Robby Robinson, Lee Labrada, Francis Benfatto… Výčet jmen není zdaleka vyčerpávající, ale jmenuji alespoň některé z těch největších estétů. V rozporu s tím, jak se dnešní špičková kulturistika vzdálila právě ideálům krásy lidského těla, i mezi dnešními kulturisty bychom našli ty, kteří se těmto ideálům příliš nezpronevěřili, ale bohužel to není převládající trend. Všeobecně se za posledního představitele estetické kulturistiky mezi vítězi Mr. Olympia považuje její osminásobný vítěz Lee Haney, stále rekordman v počtu titulů. Při závodní váze 113 kg měl v pase pouhých 78 cm a to mluví za vše. Právě honba za stále většími a většími objemy vedla a vede k nárůstu jeho obvodu, celý střed těla zbytní a estetika je lidově řečeno fuč. Nástup svalových monster počínaje Dorianem Yatesem je toho konkrétním dokladem. Tedy protagonisti kategorie classic physique by měli chápat svoje tělo jako umělecké dílo a dělat vše pro to, aby svoji postavu co nejvíce přiblížili tvaru X - tedy široká ramena, výrazný tvar trupu s maximální šíří latissimů, úzký pas a boky přecházející do sice mohutných, ale stále ještě esteticky působivých stehen. Dokonalé proporce musí být nade vším, tedy i nad snahou maximálního svalového rozvoje. Stehna musí být úměrná lýtkům, předloktí úměrné nadloktí, kompletně rozvinuté deltové a prsní svaly, záda disponující jak šíří, tak působivou plasticitou a tak bychom mohli pokračovat dále.
Specifické požadavky na postavu této kategorie vedou i k specifickému výběru cviků. U prsních svalů preferujeme hlavně horní oblast, tedy tlaky na šikmé lavici. U zad musí dominovat jejich šířka, tedy shyby jsou prioritou, podobně jako stahování kladky na široký úchop. Tvary stehen musí být nadřazené nad jejich objemy (to je koneckonců nutné pro dodržení váhového limitu), je tedy nutné věnovat pozornost vyváženosti vnější a vnitřní hlavy kvadricepsů (pověstná "kapka"). S ohledem na tento účel preferujte dřepy vpředu a Hacken dřepy před klasickými dřepy nebo těžkým legpressem. Pokud je přesto používáte, tak upřednostněte úzké postavení chodidel. Za každou cenu musíte vyvážit rozvoj stehen a lýtek, i kdybyste měli lýtka cvičit třeba třikrát týdně. Stále mějte na paměti, že vyváženost a symetrie jsou Vaším prvořadým úkolem - pokud chcete uspět v této kategorii. Střed těla musí být tak štíhlý, jak je to jen možné - břišní stěna vystupující dopředu bez ohledu na to, že není pokryta ani gramem podkožního tuku, je naprosto nepřijatelná! Rovněž hýždě by měly být relativně malé, ale vytvarované, bez "nepruhovanosti", která je tak žádoucí v soutěžní kulturistice (s ohledem na to, že jsou hýždě zcela překryté plavkami, tak byste tento fenomén ani neuplatnili).
Lee Haney
Následující věty čtěte velmi pozorně. Cviky jako těžké mrtvé tahy a dřepy vedou u mnoha cvičenců k tomu, že se jim střed těla až extrémně rozšiřuje. Pokud tento neblahý jev zjistíte a děláte tyto cviky, tak je raději vynechejte! Je to sice v rozporu s narůstající frekvencí jejich používání, a to i vlivem módního CrossFitu, ale pokud je naším prvořadým cílem estetický vzhled, tak jako u kategorie classic physique, tak neváhejte s jejich vyřazením. Je až s podivem, kolik žen a dívek podlehlo "kouzlu" těžkých mrtvých tahů a dřepů bez ohledu na to, jak nepříznivý vliv mohou mít tyto cviky na jejich postavu - a také mají.
Buďte opatrní i při procvičování břišních svalů. Dávejte přednost cvikům s vlastní vahou, jako jsou zkracovačky, přednožování ve visu apod., před cviky, jako je stahování kladky vkleče či sedy lehy s kotoučem na hrudníku, o použití šikmé lavičky ani nemluvě. Je sice pravdou, že cviky se zátěží budují masivní a výrazné "kostky", ale zároveň pas zvětšují. Dvojnásob to platí o cvicích na šikmé břišní svaly, a to hlavně různých druzích úklonů se zátěží, ale pozor i na rotace vsedě s těžkou váhou na přístroji.
Těžké váhy používané při dřepech a tlacích na legpressu mají nejenom nežádoucí vliv na oblast pasu, ale zároveň budují svalovou hmotu hýždí - pokud patříte mezi jedince, jejichž hýžďové svaly takto reagují, musíte se těchto cviků vzdát.
Problémy se zachováním estetického vzhledu se netýkají jenom spodní části těla, ale i na horní polovině najdeme problémové oblasti. Ten, kdo chce vybudovat postavu ve stylu classic physique, by měl věnovat pozornost trapézovým svalům, ovšem ne ve smyslu jejich rozvoje, ale spíše naopak. Pokud máte vrchní oblast trapézových svalů příliš masivní a k tomu úzká ramena, což je zapříčiněné krátkými klíčními kostmi, tak Vás to opticky ještě více zužuje a výsledným dojmem jsou takzvaná "flaškovitá ramena" působící jako věšák na šaty. Tedy cviky jako krčení ramen s těžkými váhami (z nějakého neznámého důvodu jeden z velmi oblíbených cviků i kondičních cvičenců) jsou pro Vás v tomto případě tabu.
Jak jsem již zdůraznil, základem postavy classic physique je proporcionalita, to platí samozřejmě pro kulturistiku jako takovou, ale v případě této kategorie je to ještě důležitější. Vyváženost rozvoje nejen jednotlivých svalových partií, ale i mezi vrchní a spodní polovinou těla, přičemž horší variantou jsou nadměrně rozvinuté svaly nohou oproti vršku. Ty partie, které snadněji rozvíjíte, musíte v tréninku omezovat a naopak více se zaměřit na ty, které jsou vůči Vaší snaze odolnější.
Závěrem bych citoval slova takové ikony kulturistiky, jakou je Lee Haney: "Není to tak dávno, co se v kulturistice jednalo nejenom o tvorbu svalové hmoty, ale stejně tak o tvary, vyváženost, symetrii a prezentaci těla. To byly tehdy ideály a měly by být také dnes. Když jsem začínal s kulturistikou a hledal v časopisech informace a inspiraci, byly tyto časopisy plné fotografií takových borců, jako byl Arnold, Steve Reeves, Larry Scott, Bill Pearl, Sergio Oliva, Robby Robinson a Frank Zane. To byly postavy, na kterých byl náš sport založen, a tedy jsem se snažil se jim co nejvíce podobat. Rád bych zdůraznil, že nepovažuji velkou svalovou hmotu za nic špatného. Přirozeně chceme my kulturisté dosáhnout co největších svalů! Ale nikdy by to nemělo být na úkor estetiky. Na Mr. Olympia v roce 1989 v Rimini jsem vážil 116 kg, a přesto jsem měl dobře formovaný pas a estetickou stavbu. Při poslední soutěži v roce 1991 jsem vážil 115 kg s obvodem pasu 81 cm. Nikdy jsem nechtěl obětovat štíhlé střední partie a úzký pas tomu, abych byl těžší a ještě větší, což bych pochopitelně mohl. Byla to doba, kdy 'svatým grálem' kulturistiky byla sice mohutnost, ale při zachování estetických tvarů. Dnešní kulturisté o tyto ideály neusilují, protože se s nimi ani neztotožňují." Tolik slova legendy kulturistiky, z nichž vyplývá nutnost a potřeba současný stav zvrátit, respektive nabídnout soutěžním kulturistům takovou alternativu, která jim umožní sice budovat svalové objemy, ovšem bez nesmyslných extrémů a ne za cenu ztráty estetických parametrů postavy - návrat ke klasice, tedy classic physique…
