Michaela Palová:
"Jdu za uznáním."

Michaela Palová se jako sportovkyně zrodila v atletickém prostředí, kde se specializovala na tratě 200 a 400 metrů hladkých a k tomu 400 a 1000 metrů překážek. V posledních několika letech se ale tato běžkyně přeorientovala na CrossFit a sbírá v něm úspěchy nejen v Čechách, ale i na evropských soutěžích. Na všechny závody s sebou Míša vozí své dva talismany - Bambuse a Eukalypta, dvě plyšové pandy, které společně s přítelem Honzou zachránili z chladného regálu obchodního domu Ikea a dali jim domov. Jen na talismany ovšem Michaela nespoléhá, dře jako kůň a při trénincích ani při závodech se nebojí jít daleko za hranici komfortu.

Ačkoli je Michaela v současné době nejlepší českou crossfiterkou, zůstává i nadále velmi příjemnou mladou dámou, která má k samolibosti daleko. I když si uvědomuje své kvality, vidí, že do cíle, který si pro sebe sama určila, jí zbývá ještě pořádný kus cesty. Tato sportovkyně se totiž nechce spokojit jen s tím být nejlepší doma, ale chce se v CrossFitu prosadit i za hranicemi naší země a zjistit, kam až se dokáže jako atletka vypracovat, kam až jí její fyzické tělo podpořené psychickým odhodláním pustí.

Míšo, než jsi začala s CrossFitem, dělala jsi sedm let atletiku. Co ti tvá atletická minulost dala pro CrossFit?

Dala mi výbušnou sílu, dynamiku a rychlost, ovšem nějak postrádám vytrvalost. (smích)

Tu jste netrénovali?

Ale ano, obecnou vytrvalost jsme trénovali vždy na podzim, ale nemohu říct, že bych v ní právě excelovala. Spíš naopak, docela jsem se s ní trápila. Mou předností byla vždy spíš rychlost a rychlostní vytrvalost.

Proč jsi atletiku pověsila na hřebík?

Protože jeden podzim, právě když jsme běhali obecnou vytrvalost, jsem si zranila vazy v kotníku a ani po půl roce léčby to nebylo dobré. Nemohla jsem nohu na 100 % zatížit a překážky už nešly vůbec, takže jsem postupně začala z atletiky odcházet. Za tu dobu, co jsem běhala, jsem totiž měla zranění celou řadu a už jsem neměla sílu zase znovu začínat.

Po sedmi letech intenzivních tréninků jsi ale, hádám, úplně bez sportu nevydržela.

To ne. Když jsem nemohla pořádně běhat, chodila jsem o to víc do posilovny a také začala vzpírat.

Vzpírat? S tím obvykle člověk nezačne jen tak sám bez vedení, nebo ano?

Soutěžní úspěchy:
2016	2. místo Italian Showdown
2015	2. místo Champions Day Salzburg
	2. místo Cyprus Throwdown
	1. místo Slovak Throwdown
	1. místo Czech Beast Challenge
	3. místo Double Cross Challenge Hungarian
	7. místo French Throwdown
	2. místo Adriatic Throwdown
	finále US Open
	1. místo Poland Throwdown
	1. místo Central Europe Throwdown Team
	32. místo The Athlete Games Manchester
2014	2. místo Champions Day Salzburg
	1. místo Czech Beast Challenge
	1. místo HesTreZ Throwdown Teams
	1. místo Double Cross Challenge Hungarian
	36. místo French Throwdown
	2. místo Big One Cross Challenge
	2. místo Prague Team Battle
	11. místo Central Europe Throwdown
2013	4. místo Reebok HesTreZ Team Invitational Wroclaw
	3. místo Czech Beast Challenge
	3.místo Big One Cross Challenge

My měli vzpěračskou techniku v rámci atletické přípravy, takže jsem nějaké základy měla a k tomu jsem začala chodit k jednomu zlínskému trenérovi, u kterého vzpíraly vrhačky v rámci své přípravy. Fajn bylo, že u vzpírání mě kotník tolik nelimitoval, navíc mě to bavilo, ovšem po půl roce mě můj prvotní zápal přešel, protože trénovat jenom sílu pro mě bylo přeci jen příliš jednotvárné. Právě v té době mi ale kamarádka poslala odkaz na jedno crossfitové video a to mě hodně zaujalo. Začala jsem si o CrossFitu víc číst a některé kombinace, na které jsme měla vybavení a prostor, jsem si zkoušela.

Kdy ses setkala s dalšími CrossFitem "zasaženými" lidmi?

To bylo na závodech, které pořádal Mike Velkov ještě v posilovně Big One. Když jsem se o soutěži dočetla, řekla jsem si, že to zkusím, abych viděla, jak CrossFit v jeho opravdové formě vypadá. Na těchto závodech jsem se poprvé potkala s lidmi z CrossFitu a také jsem se tam seznámila s Davidem Egydym a Honzou Hanákem, kteří právě chystali otevření tělocvičny ve Zlíně a já k nim začala chodit cvičit.

Měla jsi tréninkový plán, když jsi s CrossFitem začínala, nebo jsi trénovala tak nějak nazdařbůh?

První rok jsem jela to, co všichni ostatní v gymu, a k tomu jsem si ještě občas něco odtrénovala s Davidem a Honzou dopoledne před prací. Trénink to byl ale spíš volnější a ne příliš systematický.  Druhý rok mého cvičení už měl větší řád, jelikož jsem začala trénovat s Honzou Hanákem podle jeho programmingu, který jsem občas upravila podle svých potřeb.

Teď jsi ve fázi, kdy ti píše programming italský trenér, který v tobě vidí potenciál. Jak se ti zatím jeho tréninky zamlouvají a v čem se liší od těch, na které jsi byla zvyklá dřív?

Určitě je to změna, jestli k lepšímu, to se uvidí až časem. Tréninkový plán, který jsem měla dřív, byl postavený na jeden trénink denně a bylo v něm hodně silově náročných věcí, což mi dávalo dost zabrat. Nyní cvičím poctivě dvoufázově s tím, že silových věcí mám momentálně méně, zato gymnastiky a kondičních věcí, což jsou moje slabiny, přibylo. Hodně se zaměřujeme i na práci s osou ve workoutech a na samotnou techniku vzpírání.

Jak funguje spolupráce mezi tebou a tvým trenérem? Potkáte se občas i osobně, nebo vše probíhá čistě online?

Před začátkem naší spolupráce jsme se setkali, aby trenér viděl, jak pracuji a jak na tom jsem, a měl se od čeho odpíchnout. Nyní naše spolupráce funguje tak, že vždy v neděli večer mi trenér pošle tréninkový plán na týden, který spolu ještě zkonzultujeme a v případě potřeby poupravíme. Všechny své tréninky trenérovi nahrávám a posílám, on mi podle toho říká, kde mám problém a co je potřeba zlepšit. Pokud si trenér všimne nějaké opravdu velké chyby, natočí mi video, kde mi ukáže, co dělám špatně a jak bych to měla dělat správně.

To zní velmi dobře. Jaký ty máš zatím z vaší spolupráce pocit?

Jsem maximálně nadšená! Díky této spolupráci jsem přišla na to, že je velký rozdíl mezi tím, když člověk jen cvičí, nebo když cvičí a zároveň u toho přemýšlí, jak co dělá a proč to tak dělá. Proto se nyní hodně zaměřuji na to, abych u každého cviku našla ten správný pohyb, který pro mne bude energeticky nejekonomičtější, a piluji, aby bylo každé mé opakování strojově stejné a aby s narůstající únavou neupadala technika. Je toho hodně, takže pořád je na čem pracovat.

Cílem tréninku i důvodem pilování techniky je mimo jiné i úspěch na soutěžích. V rámci evropské konkurence máš stále na čem pracovat, ale na českých soutěžích nemáš nyní de facto konkurenci. Neleze ti to občas trochu do hlavy?

Často slýchám, že jsem u nás nejlepší, ale já to vnímám jinak. Cítím se spíš jako atletka, která se teprve snaží někam vypracovat. Když jedu na zahraniční závody a vidím, jak tam holky fungují, uvědomuji si, jakou mám před sebou ještě dlouhou cestu. Je hezké, že mohu být nejlepší tady u nás, ale to není můj finální cíl. Já chci být dobrá i za hranicemi ČR.

Závodíš raději doma, nebo v zahraničí?

Já závodním raději v zahraničí, a to z několika důvodů. Za prvé, když přijedete na soutěž z větší dálky, organizátoři si cení toho, že jste vážili tak dlouhou cestu, a chovají se k vám velmi hezky. Za druhé se mi líbí, že holky na zahraničních závodech nemívají oproti mužům úlevu v obtížnosti cviků, ale jen v nižších váhách, a za třetí se mi zdá, že zahraniční závody jsou atraktivnější i složením jednotlivých WODů a také celková atmosféra závodů působí jinak. Na zahraničních závodech zažívám opravdový pocit z crossfitové komunity, kdy se všichni scházíme kvůli věci, která nás spojuje. U nás je oproti tomu velká rivalita a je to znát. Během závodů není vzájemná podpora, místo pohodové atmosféry je spíš nevraživá a to se mi moc nelíbí.

Tak atmosféra je hodně o charakteru lidí, kteří se tam sejdou, ale jak si vysvětluješ tu rozdílnost ve kvalitě workoutů? Proč myslíš, že zahraniční pořadatelé dokáží připravit propracovanější a atraktivnější WODy než čeští pořadatelé?

Myslím, že u nás je hlavní problém v tom, že chybí finance na to, udělat opravdu velký závod, a tak ne vždy se podaří udělat akci atraktivní a zajímavou a využívají se hlavně tradiční prvky. Jediný český závod srovnatelný s těmi zahraničními by mohl být snad jen Czech Beast, který se také snaží pracovat na tom, aby disciplíny nebyly stále stejné.

Chceš říct, že ti nevadí, když se na závodě objeví disciplína, kterou jsi třeba ještě nikdy nezkoušela?

Vůbec mi to nevadí, spíš naopak. Baví mě, když je na závodech něco jiného, než mám dnes a denně v tréninku. Pracujeme přece na tom, abychom byli všestranní, takže disciplíny, které mi nejdou a dají mi je do závodu, mě posouvají zase o něco dál. Především proto jsem se rozhodla dělat CrossFit - abych byla všestranná ve všech směrech. (smích)

A neznervózní tě neznámá disciplína? Pokud si to správně pamatuji, bývala jsi ve svých závodních začátcích docela trémistka.

Záleží na tom, o jaký závod se jedná. Jsou závody, na které se hrozně těším a je mi prakticky jedno, jaké tam budou workouty. Ať tam dají cokoli, přečtu si to, a i když se trefí do mých slabin, nijak z toho neblázním. Beru to tak, že třeba nebudu první, ale že si to užiju.

Nejsi nervózní ani z toho, že víš, že v závodě pojedeš na max a že to bude bolet?

Vždycky to bolí, je jedno, jestli jde o trénink, nebo o závod. Je to součást toho všeho a možná, že i pro tu bolest to děláme. (smích) V závodě jsem ale ve speciálním módu. Spustí se ve mně soupeřivost a já si říkám, že jestli mě má nějaká soupeřka porazit, protože je lepší, tak ať mě porazí, ale že jí to nedám zadarmo. Případně si řeknu: "Ty jsi mě porazila minule, tak já ti to dneska vrátím." (smích)

Prostě když jde o závod, probudí se v tobě lvice podobná té, kterou máš vytetovanou na noze. Bylo to tak míněno? Má tenhle obrázek symbolizovat tvou bojovnost?

S tou lvicí je to docela vtipná historka. Vždycky jsem si říkala, že si žádné tetování nikdy nedám, protože nejsem blázen, abych do sebe nechala píchat jehlou. Pak jsem ale byla na závodech v Manchesteru a tam nám dali startovní číslo ve stylu dětských tetování, které jsem si nalepila na stehno. Hrozně se mi to líbilo, pořád jsem se na tu nohu dívala, a když jsem přijela domů, nadšeně jsem vyprávěla o tom, jak to číslo na stehně hezky vypadalo, a mí přátelé se toho hned chytli, že by mi tetování slušelo. Cítila jsem ale, že mi nevěří, že bych skutečně něco takového udělala, a to mě pohnulo k činu. Lvici jsem si vybrala, protože je to vznešená šelma. Dlouho jsem hledala něco, co by pro mě mělo takovou hodnotu, abych si to nechala zvěčnit, a nakonec jsem na to náhodně narazila na výstavě výtvarného umění. Byla jsem naprosto fascinovaná technikou malby a chtěla jsem mít obdobný druh umění i na noze. Shodou několika okolností jsem měla dílo na noze dřív, než jsem se na to stihla pořádně připravit.

Někdy teď lidem říkám, že jsem si lvici nechala vytetovat jako symbol mé bojovnosti, ale pravdou zůstává, že prapůvodem všeho bylo hezky vypadající startovní číslo nalepené na noze. (smích)

To je jedno, lvice tě stejně velmi dobře charakterizuje. Ovšem i velká bojovnice může mít někdy chvíle, kdy se nedaří a bojovnost se změní ve vztek či zoufalství. Jak se s takovými momenty vyrovnáváš?

Uvědomuji si, že i takové chvíle ke sportu patří a že jestli se daří, nebo ne, může ovlivnit hrozně moc věcí. Mým problémem poslední doby je to, že když nejsem psychicky úplně v pohodě, nedokážu se soustředit na trénink a myšlenky mi stále odbíhají někam jinam. Když mám v ruce těžkou činku, soustředit se musím, ale jakmile jedu lehčí kondiční WOD, často se přistihnu, že jsem se nad něčím zamyslela a rozhodila si tempo. To mě hodně zlobí, ale vůbec nejvíc se vztekám, když mi padají těžké split jerky, protože s nimi teď bojuji nejvíc.

Z pohledu fyzické přípravy je stále na čem pracovat, ale jsi si vědoma nějakých svých rezerv v ostatních aspektech, které také ovlivňují sportovní výkon?

Tak určitě mám velké rezervy v denním režimu a životosprávě, se kterou ale už asi moc neudělám. Tak dlouho už to mám rozjeté "na lajdáka", že už asi nebudu schopná to nějak napravit. Problém mám i s časem. Nechtěla jsem volit mezi prací a přítelem, takže dojíždím za prací, což mi zabere hodně času. V průběhu týdne se tak pořádně nezastavím, což už je především psychicky vyčerpávající a to má asi největší dopad na mou soustředěnost na tréninku. Někdy se mi zdá, jako bych snad měla kratší čas než všichni ostatní.

Tak v tom určitě nejsi sama. Každopádně ty většinu svého času věnuješ CrossFitu a všechno podřizuješ tomu, abys co nejlépe odtrénovala. Co tě udržuje v tom ohromném zápřahu, který závodní CrossFit vyžaduje?

Je to můj životní styl a cíl, vidím v tom svou seberealizaci, zajímá mě, kam až jsem schopná se vypracovat. Jsem věčně nespokojená a chci uznání. Chtěla bych, aby si mě někdo všimnul a řekl: "Jo, ty jsi fakt něco dokázala." A ráda bych lidi motivovala.

Myslím, že každý člověk si v sobě nese nějakou představu o své budoucnosti - jak by měla ideálně vypadat ta tvoje?

Chtěla bych si v CrossFitu vybudovat jméno jako sportovec, mít bohatou soutěžní historii a hodně sportovních úspěchů, dosáhnout toho, aby když se řekne CrossFit, si lidé hned spojili "aha, Palová". A pak, protože na téhle úrovni nechci sportovat donekonečna, moje tělo má své limity, bych na kariéru atletky ráda navázala jako trenérka a vybudovala si zase trenérské jméno. Chtěla bych, aby se lidé podívali na moji sportovní historii a řekli si: "Chci trénovat právě s ní, protože věřím, že má dostatek zkušeností a znalostí, aby mě dostala tam, kde byla ona..."

{REKLAMA-CROSSFIT}