Petr Soukup je úspěšným českým kulturistou, který získal třikrát za sebou, v roce 2001, 2002 a 2003, titul mistra republiky a chlubit se může i druhou příčkou na mistrovství Evropy. Naposledy se ukázal na soutěžním pódiu v roce 2012 u příležitosti mistrovství Čech.
Nyní, po tříleté pauze, se Petr Soukup opět chystá závodit. Na soutěž federace NABBA se připravuje ve svém domovském fitness centru Deukalion se svým svěřencem a příležitostným sparingem Tomášem Vlčekm.
Petře, v posledních třech letech jste na soutěžních pódiích nebyl vidět. Co vás přimělo po tak dlouhé pauze se zase pustit do přípravy?
Když cvičíte 31 let, tak už to není jen z frajeřiny, je to životní styl, kterému soutěž dodá trochu adrenalinu. No a když jste už někdy závodil a měl úspěchy, nechcete žít jenom ze vzpomínek. A tak jsem si řekl: "Sakra, co kdybych ty mladý ještě trochu prohnal?" Je hrozně fajn mít motivaci a cíl, protože když máte cíl, máte za čím jít.
Cvičil jste během své tříleté soutěžní pauzy, nebo jste úplně odpočíval?
To je problém mnoha lidí - přestanou závodit a společně s tím nechají úplně cvičení. Já ale cvičit nikdy nepřestal a během těch 31 let, co se věnuji činkám, jsem v podstatě neměl žádnou větší pauzu. Když ale budu upřímný, kulturistika s sebou nese neustálý stres, kde se musí spojit jak fyzický výkon, tak kvůli dietě i ten psychický, a člověku to bere spoustu energie. Obdobné je to i v jiných vrcholových sportech, a tak není málo sportovců, kteří nachází odpočinek v alkoholu. A k tomu jsem sklouznul i já. Když to řeknu bez obalu, mám za sebou období, kdy jsem byl 357 dní z 365 dní v roce naložený v lihu, a to doslova. Ono to začne nenápadně, dáte si pivko, dvě a najednou zjistíte, že vypijete denně čtyři flašky rumu.
Nikdo nechce být alkoholik, ale najednou se tam ocitnete. I přesto jsem ale pořád cvičil, i když to tělo samozřejmě vypadalo jinak. Když člověk popíjí, nemá chuť k jídlu, bolí ho hlava a výsledkem je buď vyschlá, téměř anorektická postava, nebo naopak tělo odulé, protože alkoholici natáhnou vodu. A do takového stavu jsem se dostal i já.
Překvapuje mě, že i v téhle fázi jste si uchoval nějakou cvičební morálku.
To bylo asi proto, že cvičení pro mě stále znamenalo určitý relax a bylo důležité i proto, aby mi alespoň něco zůstalo...
Vzhledem k tomu, že jste nyní v soutěžní přípravě, musel jste asi prodělat nějaký zlom. Co se stalo?
Mívám taková období hodnocení a to se nezměnilo ani v době, kdy jsem se rád napil, a tak se stalo, že jsem se loni v únoru postavil před zrcadlo a pořádně se na sebe podíval. Ono když si člověk dá alkohol, tak si spoustu věcí nepřipouští, chová se jinak, mění ho to, ale jak jsem se tak na sebe díval, uvědomil jsem si, co se ze mě stalo. Ztratil jsem dvě třetiny svalů, i ta lýtka, která jsem měl od boha, se ztrácela... Přede mnou v zrcadle stál úplně zdeformovaný yetti a já se toho obrazu v zrcadle ptal: "Soukupe, jak dlouho se chceš ještě věnovat práci? Zvládáš to? Opravdu to pořád zvládáš?" Když člověk popíjí, má hrozně zkreslené představy, a i když lidé jsou někdy hloupí, jsou hrozně vnímaví a mně bylo jasné, že jsem se ocitnul na hraně a že je jen otázkou času, kdy ode mě klienti odejdou. Takže jsem se takhle zkonzultoval a druhý den vyrazil do fitka na trénink, i když mě pěkně bolela hlava. A ve fitku na mě čekal ještě další impuls - nová barmanka, která mě úplně, ale úplně dostala... Když se vám někdo líbí, snažíte se na něj zapůsobit, my chlapi jsme takoví kohouti a na place to bylo moje teritorium. Když se mi pak ještě začala měnit figura, byla to další motivace.
Jak vypadají tréninky ve vaší současné přípravě? Jsou jiné, nebo stejné jako dřív?
Víte, já jsem nikdy nebyl moc silový a s přibývajícími lety člověk ještě víc přemýšlí nad tím, aby se nezranil, nechce to riskovat. Takže dřív jsem určitě jel větší hardcore, a když jsem byl na vrcholu, cvičil jsem s většími váhami, ale teď už to o váhách tolik není. Nyní se snažím spíš než váhy zvyšovat intenzitu a také dbám na to, aby byl každý trénink jiný, protože tělo reaguje na šoky.
Zajímavou zkušeností pro mě je teď to, že občas trénujeme společně s mým svěřencem Tomášem, se kterým se připravujeme na stejné závody. Jemu je 22 let a mně 44. Zvláštní je, že když se bavíme, ten věkový rozdíl mi ani nepřijde, ale při tréninku vám to dojde. On je silový typ a má mladý tělo, takže činku čapne a prostě jede, zatímco já si musím dávat pozor, abych se při tom nerozsypal.
Tak je jasné, že vy ve svém věku už potřebujete jiný přístup než on v tom svém.
Právě proto mu dělám výživu, radím mu, ale radši s ním moc netrénuji, protože bych ho brzdil. Já už přece jen musím myslet víc do budoucna, protože nechci dopadnout tak, abych musel chodit cvičit zabandážovaný a zatejpovaný už ze šatny.
Jak to máte s tréninky? Máte je naplánované dopředu, nebo je vymýšlíte až na místě?
Já to mám tak, že vím, že mám cvičit třeba prsa, ale stejně se stane, že přijdu do fitka den poté, co jsem cvičil nohy, ale vůbec je necítím, a tak si je dám znovu. Cvičím tedy instinktivně, a i když mám naplánovanou nějakou partii, tak to kolikrát na poslední chvíli změním, ale ne tak, aby to pro mě bylo pohodlné. Kolikrát dělám právě to, na co vůbec nemám chuť, protože když jedete něco, co vám nesedí a do čeho se vám nechce, často to znamená, že pracujete právě na vašich slabinách.
Co považujete za svoje slabiny a co naopak za silné stránky?
Tak na úvod musím říct, že já asi nikdy neměl být kulturista, protože na to nejsem geneticky stavěný, a když se na mě někdo podívá, rozhodně by neřekl, že závodím v nejtěžší váhové kategorii. Chci ale využít toho, že mám malý zadek a štíhlý pas, takže když to vyladím a přijdu úplně vykreslený a vyrýsovaný, budou třeba ti velcí chlapi vedle mě vypadat nemotorně. (smích)
Vždycky jste měl pověst estetického typu kulturisty, takže na tom budete stavět i nadále?
Přesně tak. Budu tentokrát sice tak o 3 - 4 kg lehčí než třeba v roce 2001 či 2002, ale to je v mém věku normální. Siluetu si chci ale zachovat stejnou.
Jelikož člověk sám svoji formu občas hodnotí dost obtížně, je vždycky dobré mít někoho, kdo na vás koukne a upřímně vám řekne svůj názor. Máte někoho takového?
Tak já si uvědomuji, že když si člověk myslí, že ví, může to být hrozně zavádějící. A u kulturistiky to platí dvojnásob. Kulturisté mají jednu velkou nevýhodu, a to tu, že jsou do sebe často strašně zahledění a hrozně se zbožňují. Když pak mají trenéra, který není kritický, nabudou přesvědčení, že jsou nejlepší. Proto já mám trenéra, kterého už znám léta a vím o něm, že mi nebude říkat, jako to říká spousta trenérů svým svěřencům: "Jseš super, vyhraješ." To je to, na čem spousta lidí pohoří. Jdou na závod s tím, co jim trenér řekl, namistrovaní.... a pak se diví. 
S mým trenérem Petrem Faltusem máme dohodu, že mi bude říkat věci na rovinu, protože pódium vás také nešetří. Tam na vás kouká 5 rozhodčích, koukají na vás diváci a tam se všechno ukáže. Proto chci přijít připravený na 100 % a ne jen na 99 %, protože to jedno procento může rozhodnout. Je to, jako by vám partner řekl: "Miláčku, byl jsem ti v loňském roce věrný na 99 %." To je vysoké číslo ne? Ale co to jedno procento? Tím chci říct, že já jdu na soutěži s kůží na trh, a tak chci přijít v co nejlepší formě.
Jak jste už zmínil, občas trénujete se svým 22letým svěřencem Tomášem, který se chystá na stejné závody jako vy. Je pro vás mladý a silný sparing motivací, nebo Vás společný trénink spíš deprimuje?
Když chcete závodit, tak si nemůžete připouštět nějakou depku, protože tím se sžíráte. S Tomášem je skvělá spolupráce, je to člověk, který poslouchá, co mu říkám, a nevymýšlí nesmyly. Vybral si trenéra stejně, jako já si dřív vybíral svého. Vybral jsem si člověka, který sám závodil, byl úspěšný a vychoval mistra republiky, takže byl předpoklad, že může pomoci dosáhnout dobrých výsledků i mně. Když s Tomášem trénujeme, je to pro mě velmi motivační. To, že se svěřenec a trenér spolu objeví na jedné soutěži a ve stejné kategorii, hrozně prožívám a žene mě to dopředu.
