Jan Toušek: "Classic physique bude elegance a maximální kvalita."

Jan Toušek se na soutěžních pódiích objevil poprvé v roce 2014, kdy se představil v kategorii physique. Tam ale příliš nezapadl ani ho tahle kategorie příliš neoslovila, a tak se o rok později vrátil na pódia jako závodník v klasické kulturistice. V té době už spolupracoval s Tomášem Burešem a výsledkem pak zákonitě nemohlo být nic jiného než další posun směrem ke kvalitě. Na letošním Arnold Classic Amateur pak naposledy startoval v klasické kulturistice a následně zamířil do nově vzniklé kategorie classic physique, kde se hned při prvních dvou startech zapsal velice úspěšně.

O tom, jak vypadá nová soutěžní kategorie, o spolupráci s Tomášem Burešem, plánech a mnohém dalším je následující rozhovor, kterého se účastnil i Tomáš Bureš, kterého už brzy čeká návrat na profesionální scénu.

Honzo, ty jsi od roku 2014, kdy jsi začal závodit, vyzkoušel už několik soutěžních kategorií. začal jsi na Olympia Amateur Europe v kategorii physique, o rok později jsi závodil v klasické kulturistice a teď na jaře jsi na Arnoldu v USA naposledy závodil v klasice a poté ses přesunul do nově vzniklé kategorie classic physique. Máš za sebou první dva starty, jaké z nich máš zážitky?

Startoval jsem na NPC Muscle Contest Championships v Los Angeles, kde jsem skončil druhý, a pak na NPC San Diego Championships, kde jsem byl třetí. Tam vyhrál 54letý černoch, legenda San Diega Robert Johnson, který byl úplně excelentní, a když vystoupil na pódium, tak všichni křičeli nadšením. Všichni ho tam znali a uznávali a on mi pak vyprávěl, jak závodí už víc než 25 let a že tohle byl vlastně jeho comeback, protože dřív závodil v kulturistice a teď se vrací k tomu, co je mu blízké, protože takhle se pózovalo, když on tehdy začínal. Vyprávěl o tom, jak kdysi vyhrál závody a Sergio Oliva ho pak pozval na večeři... Neuvěřitelný, zkrátka taková místní legenda.

Ale abych se vrátil k té otázce kategorií, ve kterých jsem startoval... V roce 2014 tady ta kategorie vlastně teprve začínala a ještě se moc nevědělo, jak bude vypadat. Tak jsem se koukal, jak to vypadá v Americe...

To máš asi na mysli profi divizi...

Jasně, profi, od toho, jak vypadá, jsem se nějak odpíchnul. Myslím si, že jsem byl dobře připravený, měl jsem formu, ale byl jsem tam jeden z největších.

Ty jsi měl tu klasickou kulturistickou tvrdost a kvalitu svalů, což ale dnes není úplně to, co se po závodníkovi v kategorii physique prioritně žádá...

Když se podíváš na kategorii physique, tak je třeba velký rozdíl mezi závodníky, co byli na Arnoldu, a těmi, co jsou v NPC. V NPC je řada závodníků mnohem větších, ale pravda je, že ti, co si pak nosili z pódia sošky, k nim nepatřili. Řada těch velkých závodníků nebyla tak kvalitní, ale byli fakt velcí. Ale jen od pasu nahoru, od pasu dolů měli tyčky, takže to byla taková zvláštní sestava. Ale celkově těch opravdu dobrých závodníků je tam hodně.

Takže jsem v roce 2014 začal závodit ve physique s očekáváním, že to bude trošku víc o těch objemech a kvalitě, a nakonec jsem byl na první soutěži snad i rád, že jsem se nedostal do finále a skončil jsem v té patnáctce, protože by mě asi hodně štvalo, kdyby se přede mnou ve finále nakonec umístil někdo, kdo vypadá, že cvičí půl roku, protože v té době jsem měl za sebou nějakých 14 let tréninku a nikdy to nebylo žádné lážo plážo. Zkrátka jsem do physique moc nepasoval.

Takže jsi opustil physique a zamířil jsi do klasické kulturistiky...

Takže jsem zamířil do klasiky, která je super, ale zase jsem musel kvůli váhovému limitu hodně shazovat, protože měřím 184 cm a na vážení můžu mít 92 kilo. Jenže moje váha, ve které už dobře vypadám, když mám nějakých 5 - 6 % tuku, je kolem 95 kilo a shazovat to, abych se vešel do limitu, je docela náročné, to tělo je pak takové "vyšťavené" a není to ono. Takže tu loňskou sezónu jsem to musel drtit opravdu hrozně, protože jsem se bál, že se nevejdu do limitu, což pak vážně bylo skoro na gramy.

No a v přípravě na letošního Arnolda jsem se držel na váze kolem 94 kilo, a když jsem pak viděl, že vzniká Classic Physique, tak mi bylo jasné, že je to kategorie, do které přesně zapadám. Takže Arnold pro mě byl uzavření klasické kulturistiky.

Ty už jsi o Arnoldu v USA psal a bylo vidět, že se to podle tebe už posunulo směrem, který se závoděním zas tolik společného nemá...

Samozřejmě jsem chtěl udělat nejlepší výsledek, jaký bude v mých silách, ale ta konkurence byla brutální. Bylo to hezký, ale jít tam s třikrát lepší formou než předchozí rok a odejít jak zbitý pes, tak to je trošku devastující. Pak tam člověk sedí úplně vyřízený a říká si: "Ty jo, fakt vůbec nic?"

Jak jsi psal - celá příprava kvůli jedné minutě na pódiu.

Ona to možná nebyla ani ta minuta. Protože je to eliminace, je to strašně rychlé, takže "šup šup" a jdeš pryč. Čekáš, že bude nějaké vyvolávání, ale nic takového, prostě "hotovo, běžte do zákulisí, tam vám řekneme, kdo jde do finále". Nějaký Američan se tam pak rozčiloval, že "to je blbost, to máš špatně napsaný, jak to, že nejsem ve finále?", ale samozřejmě se tam s ním nikdo nebavil. Já si netroufnu říct, jestli jsem třeba měl být ve finále, nebo neměl, ale i kdybych byl, tak pro mě by byla úspěchem jedině medaile, protože si myslím, že s letošní formou bych v konkurenci, která byla loni, možná bojoval o zlato. Faktem ale je, že s ohledem na moji výšku a váhu v té klasice ještě nevypadám tak plasticky a právě ten vyšší limit v classic physique, kde mám tu možnost být trochu těžší, je pro mě ideální.

Kolik můžeš podle pravidel vážit?

Na moji výšku můžu mít 97,5 kilo a na posledních závodech jsem navážil nějakých 95 kilo, takže mám ještě rezervu. Toho bych teď chtěl využít a příště jít už s ideální hmotností.

Tomáši, jak dlouho vlastně s Honzou spolupracujete a jak dlouho ho připravuješ na závody?

Tomáš Bureš: Já bych to ani takhle neříkal, že Honzu připravuju. On dneska každý říká, "já dělám tohohle a tamhletoho" a všichni všechny "dělají", ale já to takhle nevnímám. S Honzou jsme si tenkrát řekli, že zkusíme trochu posunout nohy, a začali jsme je spolu trénovat. Pak se to posunulo a trénovali jsme spolu častěji, ale Honza moc dobře věděl, co od toho chce a co očekává. Já jsem se mu samozřejmě snažil nějakým způsobem pomoct, ale všechno už pak bylo na něm. Protože já za něj nedržím dietu, ani za něj netrénuju, jen mu můžu předat nějaké svoje zkušenosti. Takže tu letošní přípravu jsme se snažili udělat tak, aby byl kvalitnější, aby nemusel tolik stahovat váhu jako třeba loni, a pak jsme měli v hlavě tu vizi, že se to docukruje a Honza půjde o trochu těžší právě do téhle nové kategorie, která si myslím, že je pro něj jako šitá na míru. A nejen pro něj, ale i pro spoustu dalších závodníků, kteří tu váhu musí opravdu hodně tvrdě stahovat a tady mají možnost startovat s plnějšími, plastičtějšími svaly a ve výsledku to pak na pódiu vypadá moc hezky.

Jan Toušek: No a nakonec to vyšlo perfektně. Já jsem se už dopředu těšil, jak to po Arnoldovi trošku dotáhnu. Sice jsem nevěděl, jaká bude konkurence na závodech a jaký výsledek udělám, ale byl jsem přesvědčený, že ta forma bude dobrá, a to nakonec opravdu byla a vyšla na 100 %. S Tomášem jsme byli i na dálku pořád v kontaktu a ladili jsme ty malé detaily, a když jsem se vzbudil ráno před závody a podíval se na sebe do zrcadla, ještě než jsem se najedl, tak jsem si říkal, že to vyšlo přesně tak, jak jsem si představoval, a s tímhle pocitem se hned dobře závodí.

Takže první soutěž v nové kategorii sis pořádně užil.

Určitě, ale nejen kvůli té formě. Oni tam byli i classic physique profíci, kolem kterých samozřejmě skákalo hodně lidí, protože jsou profi, ale pak se s nimi jako závodník dáš do řeči a jsou úplně v pohodě. Vlastně hned, jak jsem přišel do rozcvičovny, tak se mě jeden z nich ptal, jestli jdu závodit s nimi. Tak jsem říkal, že ne, a on že mám formu, že bych měl být v profi. Tak jsem mu poděkoval, a pak když měli volné sestavy, tak jsem tam s nimi stál vzadu, a když šli dolů z pódia, tak hned "plácačky" a "pěstičky", a to samé pak když jsem šel na pódium já. Pózoval jsem na Vltavu a myslím, že se to líbilo, protože odezva publika byla skvělá. Nakonec z toho bylo to zmiňované druhé místo s tím, že za mnou pak po závodech dokonce přišla jedna z rozhodčích a říkala mi, že jsem měl opravdu skvělou formu, takže jsem byl šťastný, že se mi jako jedinému Evropanovi na těch závodech podařilo takhle uspět.

Kam myslíš, že bude tahle kategorie směřovat? Je tam vyšší váhový limit než v klasice, takže je předpoklad, že se tam objeví větší, svalnatější závodníci, ale asi je otázkou, jakou formu budou rozhodčí preferovat, jestli tu brutální, kulturistickou, nebo spíš trochu "měkčí". Bude to podle tebe víc physique, nebo víc kulturistika?

Určitě to bude maximální kvalita. Ta kategorie podle mě s physique nic moc společného nemá. Samozřejmě do ní půjde řada physique závodníků, kteří mají nohy, ale půjdou tam i kulturisti, kteří to tělo dokážou trošku uvolnit, protože v téhle kategorii nechtějí křečovité pózování, není to jako v kulturistice. Má to být elegantní, takže se tam objevuje pózování ve stylu 60. a 70. let, ve stylu Franka Zanea a podobně. Proto se mi ta kategorie tolik líbí. Ti závodníci, kteří tam jsou, mají perfektní tvary, široká ramena, úzký pas, skvěle pózují... A Američanům se tohle hrozně líbí.

Další věc, která na mě dost zapůsobila, je chování závodníků. To je něco, co já budu vštěpovat závodníkům, které povedu, a vím, že to dělá i Tomáš. Všichni tam mají respekt, pokoru, úctu... Tady se kolikrát stane, že mladí vyhrajou jednu pohárovku a hned jsou namistrovaní a myslí si, že jsou něco víc než ostatní. Tak tohle bych chtěl, aby se u nás časem změnilo.

Jaká byla organizace těch soutěží, které jsi absolvoval?

Perfektní, všechno připravené a běželo to hladce, ale hodně náročné bylo to, že ty závody byly na celý den. Prezentace byla už v 8 ráno, v 10 se začínalo a na pódium jsem nastupoval kolem druhé hodiny odpoledne. Večer pak bylo finále, kdy už je ale rozhodnuto a celé je to vlastně show pro diváky.

Jak vlastně vypadá prezentace závodníka na pódiu v téhle kategorii?

Na soutěžích, kde jsem byl, měl v semifinále úplně každý závodník 45 vteřin na svoji individuální prezentaci. Pak je klasicky porovnávání - čtvrtobraty a čtyři povinné pózy - dvojitý biceps zepředu, hrudník z boku, dvojitý biceps zezadu, břicho a stehna a pak jedna tvoje oblíbená klasická póza, která může být prakticky libovolná, ale ne most muscular.

Tomáši, ty když jsi pomáhal Honzovi s touhle poslední přípravou, trénoval jsi ho už jako závodníka, který jde do classic physique, nebo jsi tohle nebral v potaz a snažili jste se udělat zkrátka co nejlepší formu, proporce a celkově nejkvalitnější postavu, aniž byste uvažovali o tom, do jaké kategorie to bude?

Tomáš Bureš: Když na Honzu koukám jako trenér, tak samozřejmě chci, aby byl co nejlepší, co se týče muskulatury celkově, ale museli jsme vzít v potaz i to, do jaké jde kategorie. Jako prioritu jsme si dali nohy, které na těch posledních závodech neměly tolik detailů, a nakonec se nám to povedlo do té míry, že ty nohy "předběhly" vršek těla. Toho jsem se trochu bál, ale díky tomu, že má Honza hodně dobré břicho a celkově měl perfektní formu, tak to do sebe nakonec krásně zapadalo a myslím si, že právě na těch NPC závodech mu to ve výsledku hodně pomohlo, protože tam právě tou kvalitou nohou patřil k nejlepším.

Když vidíš Honzu před sebou v jeho nejlepší formě, tak kde bys ještě našel rezervy?

Tomáš Bureš: Jsou tam ještě dvě kila rezervy do váhového limitu, to je spousta svalů, takže se budeme snažit něco nalepit na hrudník, na přední delty a ještě trochu změníme pózování, aby se víc hodilo do téhle kategorie. Mně classic physique přijde jako takový návrat ke kořenům. Je to kategorie, kde nechtějí žádné "krabice" a "pupkatý" kulturisty, ale závodníky, kteří mají hodně svalů a ještě se na ně dobře dívá.

Když jste začali s Honzou spolupracovat, udělal jsi v jeho tréninku nějaké zásadní změny?

Tomáš Bureš: Honza cvičil už 15 let, takže všechny tréninkové metody a tyhle věci už měl dávno zmáklé. Já to říkám každému, že to kolikrát není o tom, učit se něco nového, ale přinést takový ten pohled zvenčí, z jiného úhlu. Já jsem třeba Honzu nutil dělat věci, které pro něj nebyly až tak komfortní, zpomalili jsme tempo provádění cviků, hráli si s kontrakcí... Ale střídali jsme různé typy tréninku, od těch silovějších až po ty hodně intenzivní. Občas Honza trénoval sám, nebo šel na trénink se Slávkem Vinogradovem, takže to bylo hodně pestré. U Honzy byla velká výhoda v tom, že je celý rok v perfektní formě a každá změna se hodně rychle projevila a bylo vidět, jak na danou věc tělo reaguje. Honza navíc má dost zkušeností, aby tyhle změny reflektoval a posoudil, jaký to pro něj má přínos, a myslím si, že ve výsledku jsme udělali pěkný kus práce.

Jan Toušek: S Tomášem jsme se dostali "do hloubky" svalů a nejvíc to bylo znát právě v tréninku nohou, kdy jsem je dokázal procvičit jinak než dřív a rychle vylezly detaily, které tam dřív nebyly. A poznat to bylo i při pózování, kdy jsem ty nohy najednou dokázal mnohem líp ovládat.

V nové soutěžní kategorii ses uvedl perfektně. Co tě čeká teď?

Chtěl bych ještě letos znova do Ameriky a bavili jsme se s Tomášem, který se chystá závodit, že bychom třeba zkusili skloubit ta soutěžní data a vyrazili spolu. Kdyby to vyšlo, tak bych to viděl zhruba na konec května.

To bude během krátké doby druhá cesta do USA a nedá mi to se nezeptat, jak jsi na tom se sponzory, protože vím, že tohle je hodně drahá záležitost - letenky, ubytování, startovné...

Je to strašně drahé. Ani ne ta příprava, jako právě tyhle věci spojené přímo se soutěží. Třeba jen to startovné a roční registrace mě během těch tří závodů vyšly zhruba na 17 tisíc. V Americe samozřejmě potřebuješ kvalitní jídlo, které si musíš sám nakupovat a vařit, a taky se tam musíš nějak přesouvat z místa na místo, takže si můžeš buď půjčit auto, nebo jezdit taxíkem. Takže jen za taxík po Columbusu bylo dost peněz. když se to pak všechno sečte, ty náklady jsou opravdu hodně vysoké.

Tomáši, ty jsi naposledy startoval na EVLS Prague Pro 2013 a od té doby máš soutěžní pauzu. Máš ještě profi kartu? Neztratil jsi ji třeba někde?

Tomáš Bureš: Kdepak, teď jsem si zaplatil roční příspěvek a karta v pořádku dorazila. (smích)

Kdy tě čeká první soutěžní start?

Tomáš Bureš: Já jsem měl původně v plánu závodit na New York Pro a California Pro, ale trošku do toho vstoupily nějaké zdravotní potíže, které mě vyřadily na pár týdnů z tréninku, takže jsem musel změnit plány a trochu jsem to posunul. Chtěl bych začít v Torontu a tam si trochu vyzkoušet formu, protože bych tu přípravu zase chtěl udělat celou trochu jinak, a potom bych zkusil další závody - Chicago, Vancouver a pak uvidím, co dál.

Ty jsi v té pauze moc z formy nevypadl, žádný drastický úbytek svalové hmoty se nekonal. Trénoval jsi pořád stejně? Jak začalo tělo reagovat teď na tu opravdovou předsoutěžní přípravu?

Tomáš Bureš: Já jsem to měl tak nějak rozdělené. Rok 2014 jsem věnoval boxu, kdy jsem boxoval 3 - 4x týdně a silově jsem moc necvičil. Hodně mě udivilo, že jsem přitom neztratil moc hmoty, když jsem navíc ani tak kvalitně nejedl. Pořád jsem zůstal na nějakých 112 kilech a v tu chvíli jsem byl zklamaný, protože kvůli boxu jsem chtěl vážit ještě o trochu míň. Rok 2015 už jsem pak začal směřovat k přípravě a snažil se udělat nějaký pořádný objem a dostal jsem se až na 128 kilo, což jsem nikdy předtím neměl. Teď mám nějakých 8 týdnů před závody a mám kolem těch 120 kg.

Máš z toho dobrý pocit, že ses od té poslední předsoutěžní přípravy posunul zase o kus dopředu?

Tomáš Bureš: Já to popravdě zatím ani moc nevnímám. Ještě ani nejsem moc naladěný na to, že budu závodit, takže do zrcadla se moc nekoukám, nepózuju a celkově tu formu zatím tolik nehodnotím. Nějak se u mě zatím nezapnul ten soutěžní mód. (smích) Baví mě trénovat, dieta je pro mě za ty roky už absolutně bez problémů, ale taková ta předzávodní nálada mě zatím nechytla, tak se to třeba týden před soutěží objeví. (smích)

Honzo, Tomáši, děkuju vám za rozhovor a přeju, ať se vydaří nadcházející soutěžní starty.

Jan Toušek v průběhu předsoutěžní přípravy pod dohledem Tomáše Bureše

Jan Toušek na NPC Muscle Contest Championships Los Angeles 2016

Jan Toušek na NPC San Diego Championships 2016