U příležitosti konání výživového semináře pro hokejisty Sparty jsme měli šanci tak trochu vyzpovídat sparťanského obránce Adama Poláška, který do Sparty nastoupil v roce 2014 po několika letech strávených na kanadském ledě.
Je hokej pro profesionálního hráče ještě hra, nebo se z něj postupem času stane práce jako každá jiná?
My máme výhodu, že jsme s hokejem všichni začali jako malí a vždycky to byla zábava. Zábava je to pořád i teď v dospělosti, jen k tomu přišly peníze. Je super každé ráno vstát a dělat to, co člověka baví, a být přitom ve výborné partě dvacet lidí, kteří jsou skoro jako rodina.
Tak to je fajn slyšet. Nicméně prý i nejmenší děti, které s hokejem začínají, mají poměrně tvrdé tréninky. Jak jsi to vnímal a snášel ty?
Já měl dobré to, že mě do toho nikdy nikdo netlačil.
Takže v tom nebyl zapálený hokejový tatík, který se chce uskutečnit skrze syna?
Ne, neměli jsme v rodině nikoho hokejového. Sám jsem přišel s tím, že bych si to chtěl zkusit, a rodiče byli pro, mysleli si, že u toho stejně nejspíš zůstanu jen chvíli...
Jenže se spletli...
Spletli. Vydrželo mi to a pořád mě to bavilo.
Muselo ti to asi jít, aby ti to přinášelo patřičnou radost i motivaci pokračovat.
To ano. Vždycky jsem vyrůstal v tom, že jsem chtěl být nejlepší. Strašně mě bavilo vyhrávat, navíc mám staršího bratra, s kterým jsem se vždycky poměřoval. Důležitá chvíle nastala na konci základní školy, kdy jsem se rozhodoval, co dál. Sedli jsme si s rodiči a domluvili se, že to mám v hokeji dobře rozjeté a že to zkusím dál, i když bude větší konkurence. Později jsem měl dokonce to štěstí, že jsem dostal příležitost jít hrát do Kanady.
Do Kanady jsi odešel, když ti bylo 18. To je člověk ještě dost mladý a najednou se ocitne v cizině, bez rodiny i bez přátel. Jaké to bylo?
Musím říct, že to byla zatím moje největší životní zkušenost a doporučil bych něco takového každému. Mě to přinutilo rychleji dospět.
Jasně, tam už se o sebe musí člověk postarat sám, bez podpory rodiny.
Jo, tam mi nikdo nelítal za zadkem, všechno jsem si řešil sám. I když jsem bydlel u rodiny a tým, u kterého jsem byl, se o mě dobře staral, ale s přelety na zápasy nebo s problémy s angličtinou jsem se musel vypořádat sám. Myslím si ale, že mě to hrozně posunulo dopředu.
Co ti dal pobyt v Kanadě hokejově?
V Kanadě se hraje úplně jiný hokej. Navíc už v juniorech se o nás starali, dá se říct, jako o chlapy. Tam připravují ty kluky na to, že někdy budou hrát v NHL.
Takže se s nimi nikdo nemazlí.
Přesně tak. Je tam veliká konkurence, a když nějaký kluk opravdu chce, je vidět, že je o dost napřed před těmi, kteří to berou stále jako koníček.
Říkal jsi, že v Kanadě je úplně jiný hokej... V čem je jiný? Tvrdší?
Tak za prvé je tam úplně jiná mentalita lidí, což ovlivňuje i hru. Dál jsou tam takové věci, jako že je menší kluziště, hra je tvrdší, hodně se liší i taktika. Hraje se tam mnohem víc zápasů a to tomu taky hrozně moc pomůže. Člověka to hodně zocelí a připraví to tělo do áčka nebo do té profesionální kariéry.
Ty v současné době hraješ opět v Čechách, ve Spartě. Přivezl sis z Kanady nějaké návyky tvrdší hry?
U nás je to trochu o něčem jiném. Tady se hraje hokej jinak, je to mnohem víc technické a docela hodně se bruslí.
Jak ti tohle sedí, nebo nesedí?
Jsem docela přizpůsobivý, kamkoli přijdu, poměrně rychle si zvyknu. U nás se hokej až tak moc neřeže, není to až taková hra do těla. Já tím, že mám sílu, si to dokážu pohlídat jak na mantinelech, tak kdekoli jinde, a tak se snažím, abych na tom byl silově pořád dobře.
Silové schopnosti trénujete v rámci týmu, nebo je to záležitost individuální přípravy?
Když jsem byl v Kanadě, dělal jsem si svoje individuální letní přípravy, které mi stavěl brácha. Trénovali jsme s dalšími 2 kluky, kteří hráli v Americe nebo tam ještě hrají. Začínali jsme tak, že po tom měsíci a půl, co jsme měli volno, jsme se do toho začali trochu dostávat a pak jsme to měli rozdělené, protože přeci jen potřebujeme i nějakou vytrvalost. Takže týden jsme třeba dělali vytrvalost a pak jsme šli do síly s tím, že já jako obránce potřebuji síly dost a potřebuji si ji udržet. V druhém a třetím týdnu letní přípravy děláme tedy sílu hodně, klidně 4x týdně, potom jdeme do víc komplexních cviků, ale těžké váhy tam stále 2x v týdnu zůstávají.
Máš nějaké své silové osobáky, na které jsi pyšný?
Docela mi jde trh, ale úplně nejvíc mě baví přemístění, při tom se vždycky servu. (smích) Ke konci letní přípravy jsem dával přemístění se 130 kg.
To je pěkné. Když ještě chvíli zůstaneme u kondiční přípravy, můžeš srovnat, kolik pozornosti se jí věnuje v Kanadě a kolik u nás?
Zkusil jsem si to tady i tam a nechci říkat, kde je to lepší a kde horší, je to rozdílné. V Čechách to funguje tak, že se tým většinou připravuje jako celek, není rozdělení podle váhy nebo úlohy hráče. Tady se sejdeme a vidíme se, dá se říct, celý rok. Samozřejmě máme kondičního trenéra, který ví, kdo co potřebuje, na čem musí pracovat, takže potom máme individuální činnost. V Kanadě, tam je to jinak. Tam se všichni ti kluci rozjedou domů a v těch svých rodných městech, kde je třeba pár dalších kluků, kteří hrají někde jinde, společně trénují pod vedením trenéra. A tohle se mi tam strašně líbilo. Vyhovuje mi, když můžeme být menší skupinka, která ale o to víc dře.
Co přístup k výživě a sportovní suplementaci? Nakolik je u nás profesionální z pohledu tvé kanadské zkušenosti?
Neměl jsem možnost zahrát si v NHL, byl jsem tam na farmě, ale už tam byl vidět velmi individuální přístup k hráčům, protože každý hráč potřebuje něco jiného. Každý je jinak stavěný, někdo potřebuje přibrat, někdo shodit, jiný je po zranění, a proto se s hráči pracuje opravdu velmi individuálně. Co se týče sportovní suplementace, ta se řeší tam i tady. Ve Spartě máme kondičního trenéra, který se v tom docela dost vyzná a řeší to s každým osobně. Já za sebe musím říct, že nemám snahu nijak narůst, takže používám hlavně suplementy urychlující regeneraci, které na sobě dost cítím. Myslím, že když se člověk naučí doplňky výživy používat, může mu to dost pomoct.
A zeptám se na poslední srovnání - parta v Kanadě vs. parta ve Spartě. Kde se cítíš lépe?
Kluci v Kanadě byli fakt parádní a já proti nim nemůžu říct ani jedno křivé slovo. Problém byl spíš v tom, že angličtina přeci jen není můj rodný jazyk, a tak jsem se v šatně do větších konverzací nezapojoval. Tady ve Spartě všem klukům rozumím, takže můžeme dělat srandu.
Jste dobrá parta?
Strašně dobrá. Musím říct, že tak dobrou partu, jako je tenhle rok tady, jsem ještě nepoznal.
A nepoznamenává vaše vztahy, když se někomu na ledě právě něco nepovede? Jak se k tomu v týmu stavíte?
Hokej je týmový sport, takže když to někdo zkazí, já to chci zachránit za něj. S kluky se vídáme každý den, jsme taková rodina a je jasné, že z dvaceti lidí se nebude vždycky dařit všem dvaceti. Je to ale o tom, že když se dvěma nedaří, tak je na těch dalších osmnácti, aby je podrželi.
